První ruské vydání „Manifestu Komunistické strany“ v Bakuninově překladu vyšlo počátkem šedesátých let[2] v tiskárně „Kolokolu“. Západ v něm (v ruském vydání Manifestu) mohl tehdy vidět pouhou literární kuriozitu. Dnes by byl takový názor nemožný.
Jak velmi omezenou oblast tehdy (v prosinci 1847) ještě zaujímalo proletářské hnutí, ukazuje nejlépe závěrečná kapitola Manifestu: Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám v různých zemích. Chybějí tu právě - Rusko a Spojené státy. Byla to doba, kdy Rusko bylo poslední velkou zálohou veškeré evropské reakce a kdy vystěhovalectví do Spojených států pohlcovalo přebytečné proletářské síly Evropy. Obě tyto země zásobovaly Evropu surovinami a byly zároveň odbytišti pro její průmyslové výrobky. Obě tedy byly tehdy tak i onak pilíři stávajícího evropského řádu.
Jak docela jinak je tomu dnes! Právě evropské přistěhovalectví umožnilo Severní Americe obrovskou zemědělskou výrobu, jejíž konkurence otřásá evropským pozemkovým vlastnictvím - velkým i malým - v samých základech. Kromě toho umožnilo Spojeným státům, aby exploatovaly své obrovské průmyslové zdroje tak energicky a v takovém rozsahu, že zakrátko musí zlomit dosavadní průmyslový monopol západní Evropy a zejména Anglie. Obě okolnosti působí zase zpětně revolučně na Ameriku. Malé a střední pozemkové vlastnictví farmářů, základ celého politického zřízení, podléhá pozvolna konkurenci obrovských farem; zároveň se v průmyslových oblastech poprvé vyvíjí početný proletariát a pohádková koncentrace kapitálů.
A co Rusko! Za revoluce z let 1848 až 1849 našli nejen evropští panovníci, nýbrž i evropští buržoové v ruské intervenci jedinou záchranu před proletariátem, který se právě probouzel. Car byl prohlášen za hlavu evropské reakce. Dnes je v Gatčině válečným zajatcem revoluce,[3] a Rusko tvoří předvoj revoluční akce v Evropě.
Úkolem Komunistického manifestu bylo proklamovat neodvratně nastávající rozklad moderního buržoazního vlastnictví. V Rusku však nacházíme vedle rychle vzkvétající kapitalistické spekulace a teprve teď se vyvíjejícího buržoazního pozemkového vlastnictví víc než polovinu půdy ve společné držbě rolníků. Nyní jde o to: Může ruská občina, sice už silně podkopaná forma starodávné společné držby půdy, přejít bezprostředně ve vyšší formu komunistické společné držby? Anebo musí naopak dříve projít týmž procesem rozkladu, v němž záleží historický vývoj Západu?
Jediná dnes možná odpověď na tuto otázku je: Stane-li se ruská revoluce signálem k proletářské revoluci na Západě, takže se budou obě navzájem doplňovat, může být nynější ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje.
Karel Marx a Friedrich Engels
Londýn 21. ledna 1882
[1] Tato předmluva je poslední předmluvou k Manifestu napsanou společně Marxem a Engelsem. Existuje ve dvou německých verzích: v původním znění z 21. ledna 1882 a ve zpětném překladu z ruštiny, který pořídil Engels roku 1890 pro předmluvu k novému německému vydání. Pro překlad do češtiny bylo použito původní verze. (Pozn. red.)
[2] První ruský překlad Manifestu vydala roku 1869 ženevská tiskárna „Volnaja russkaja tipografija“, která do roku 1867 patřila Gercenovi. Bakunin jako překladatel text na několika místech zkomolil. (Pozn. red.)
[3] Gatčina - zámek u Petrohradu, v němž se zdržoval car ze strachu před teroristickými akcemi. (Pozn. red.)