Od té doby, co byly napsány předchozí řádky,[1] je opět zapotřebí nového německého vydání Manifestu a Manifest měl také své osudy, o nichž je třeba se zde zmínit.
Roku 1882 vyšel v Ženevě druhý ruský překlad - od Věry Zasuličové; předmluvu k němu jsme napsali Marx a já. Německý originál rukopisu se mi bohužel ztratil, musím proto překládat nazpět z ruštiny, čímž práce nijak nezíská.[2] Předmluva zní:
„První ruské vydání „Manifestu komunistické strany“ v Bakuninově překladu vyšlo počátkem šedesátých let v tiskárně „Kolokolu“. Tehdy ruské vydání tohoto spisu znamenalo pro západ nanejvýš pouhou literární kuriozitu. Dnes už není takový názor možný. V jak omezené oblasti bylo proletářské hnutí rozšířeno v době prvního uveřejnění Manifestu (v lednu 1848), ukazuje nejlépe závěrečná kapitola Manifestu: „Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám“. Chybějí tu především Rusko a Spojené státy. Byla to doba, kdy Rusko bylo poslední velkou zálohou evropské reakce a kdy vystěhovalectví do Spojených států pohlcovalo přebytečné síly evropského proletariátu. Obě země zásobovaly Evropu surovinami a byly zároveň odbytišti pro její průmyslové výrobky. Obě tedy byly tak či onak oporami evropského společenského řádu.
Jak se to dnes všechno změnilo! Právě evropské přistěhovalectví umožnilo obrovský rozvoj severoamerického zemědělství, který svou konkurencí otřásá velkým i malým pozemkovým vlastnictvím v samých jeho základech. Zároveň umožnilo Spojeným státům, aby zahájily exploataci svých bohatých průmyslových zdrojů, a to tak energicky a v takovém rozsahu, že to zakrátko musí učinit konec dosavadnímu průmyslovému monopolu západní Evropy. A obě tyto okolnosti působí také zpětně revolučně na Ameriku. Malé a střední pozemkové vlastnictví farmářů, kteří sami pracují, základ celého politického řádu Ameriky, podléhá zvolna konkurenci obrovských farem, zatímco se zároveň v průmyslových oblastech poprvé tvoří početný proletariát vedle pohádkové koncentrace kapitálů.
Přejděme k Rusku. Za revoluce z let 1848 až 1849 viděli nejen evropští panovníci, nýbrž i evropští buržoové v ruské intervenci jedinou záchranu před proletariátem, který tehdy právě poznával teprve své síly. Prohlásili cara za hlavu evropské reakce. Dnes sedí v Gatčině jako válený zajatec revoluce a Rusko tvoří předvoj revolučního hnutí v Evropě.
Úkolem Komunistického manifestu bylo proklamovat neodvratný zánik dnešního buržoazního vlastnictví. V Rusku však nacházíme vedle horečně se rozvíjejícího kapitalistického zřízení a teprve se tvořícího buržoazního pozemkového vlastnictví víc než polovinu půdy ve společné držbě rolníků.
Nyní jde o to: může ruská občina, tato ostatně už silně narušená forma prvobytné společné držby půdy, přejít bezprostředně ve vyšší, komunistickou formu držby půdy, nebo musí dříve projít týmž procesem rozkladu, který se projevuje v historickém vývoji Západu?
Jediná dnes možná odpověď na tuto otázku je: Stane-li se ruská revoluce signálem k dělnické revoluci na Západ, takže se budou ob navzájem doplňovat, pak může být dnešní ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje.
V téže době vyšel v Ženevě nový polský překlad „Manifest komunistyczny“.
Dále vyšel nový dánský překlad v „Social-demokratisk Bibliotek, Kobenhavn 1885“. Není bohužel zcela úplný; některá závažná místa, s nimiž si překladatel zřejmě nevěděl rady, jsou vynechána a i jinak se zde tu a tam objevují stopy uspěchanosti, které působí tím nepříjemněji, že při trochu větší pečlivosti to mohl být, jak je na práci vidět, výborný překlad.
Roku 1886 vyšel nový francouzský překlad v pařížském „Le Socialiste“ - nejlepší ze všech, které dosud vyšly.
Po něm byl téhož roku uveřejněn španělský překlad, nejdříve v madridském „El Socialista“ a potom jako brožura „Manifiesto del Partido Comunista“ por Carlos Marx y F. Engels, Madrid, Administración de "E1 Socialista, Hernán Cortés 8.
Jako kuriozitu ještě uvádím, že roku 1887 byl jednomu cařihradskému nakladateli nabídnut rukopis arménského překladu; tento dobrý muž se však neodvážil vytisknout něco, co neslo Marxovo jméno, a mínil, že by se překladatel měl raději sám podepsat jako autor, ale ten to odmítl.
Když byl v Anglii několikrát znovu otištěn některý z více i méně nesprávných amerických překladů, vyšel konečně roku 1888 autentický překlad. Pořídil jej můj dobrý přítel Samuel Moore a před tiskem jsme jej oba znovu prohlédli. Má název „Manifesto of the Communist Party“ by Karl Marx and Frederick Engels. Authorized English Translation, edited and annotated by Frederick Engels, 1888, London, William Reeves, 185 Fleet St. E. C. Některé poznámky z tohoto vydání jsem převzal sem.
Manifest měl svou vlastní životní dráhu. Ve chvíli, kdy vyšel, byl (jak dokazují překlady uvedené v první předmluvě) nadšeně uvítán tehdy ještě nepříliš četným předvojem vědeckého socialismu, byl však brzy zatlačen do pozadí reakcí, která počala porážkou pařížského dělnictva v červnu 1848, a posléze byl dán odsouzením kolínských komunistů v listopadu 1852 „podle práva“ do klatby.
Dělnické hnutí, datující se od únorové revoluce, zmizelo z jeviště veřejného života a s ním ustoupil do pozadí také Manifest.
Když evropská dělnická třída opět dostatečně zesílila k novému náporu na moc panujících tříd, vzniklo Mezinárodní dělnické sdružení.[3] Jeho cílem bylo sjednotit všechno bojeschopné dělnictvo Evropy a Ameriky v jednu velkou armádu. Nemohlo proto vycházet ze zásad, vyřčených v Manifestu. Musilo mít program, který by neuzavíral dveře anglickým trade-unionům, francouzským, belgickým, italským a španělským proudhonovcům a německým lassallovcům.[4] Tento program - teoretické zdůvodnění stanov[5] Internacionály[6] - vypracoval Marx s takovým mistrovstvím, že je dokonce uznali i Bakunin a anarchisté. Marx si byl plně jist konečným vítězstvím zásad vytčených v Manifestu a spoléhal přitom jedině a výhradně na intelektuální rozvoj dělnické třídy, který musil nezbytně vzejít ze společné akce i diskuse. Události a obraty v boji proti kapitálu, porážky spíše než úspěchy, musily bojujícím nezbytně ukázat nedostatečnost jejich dosavadních všeléků a učinit jejich hlavy přístupnějšími důkladnému pochopení skutečných podmínek osvobození dělnictva. A Marx měl pravdu. Roku 1874, při rozpuštění Internacionály, byla již dělnická třída zcela jiná než roku 1864 při jejím založení. Proudhonismus v románských zemích a specifické lassallovství v Německu byly v posledním tažení, ba i tehdejší ultrakonservativní anglické trade-uniony se ponenáhlu blížily okamžiku, kdy předseda jejich sjezdu ve Swansea roku 1887 mohl jejich jménem prohlásit: „Kontinentální socialismus nás již neleká.“ Avšak kontinentálním socialismem byla již roku 1887 téměř výhradně teorie zvěstovaná v Manifestu. A tak dějiny Manifestu obrážejí do jisté míry dějiny novodobého dělnického hnutí od roku 1848. Dnes je Manifest beze sporu nejrozšířenějším, nejmezinárodnějším výtvorem celé socialistické literatury, společným programem mnoha milionů dělníků všech zemí od Sibiře po Kalifornii.
A přece, když vyšel, nemohli jsme jej nazvat manifestem socialistickým. Roku 1847 byli socialisty nazýváni lidé dvojího druhu. Jednak přívrženci různých utopických systémů, zejména owenovci v Anglii a fourierovci ve Francii; oba tyto směry se již tehdy zvrhly v pouhé sekty, ponenáhlu vymírající. Jednak nejrozmanitější sociální mastičkáři, kteří se snažili různými všeléky a všelijakým příštipkařením odstranit společenské neduhy, aniž v nejmenším ublížili kapitálu a zisku. V obou případech to byli lidé stojící mimo dělnické hnutí a hledající podporu spíše u „vzdělaných“ tříd. Naproti tornu ta část dělnictva, která se přesvědčila o nedostatečnosti pouhých politických převratů a dožadovala se podstatného přetvoření společnosti, se tehdy zvala komunistickou. Byl to komunismus jen nahrubo tesaný, jen instinktivní, v mnohém poněkud obhroublý; byl však dosti silný, aby zplodil dva systémy utopického komunismu, ve Francii Cabetův „ikarský“, v Německu Weitlingův. Socialismus znamenal roku 1847 buržoasní hnutí, komunismus hnutí dělnické. Socialismus, alespoň na pevnině, byl přijatelný pro vybranou společnost, komunismus byl pravým opakem. A poněvadž jsme již tehdy velmi rozhodně zastávali názor, že „osvobození dělnictva musí být dílem dělnické třídy samé“, nemohli jsme být ani na okamžik na pochybách, které z těchto dvou jmen máme zvolit. Také později nás nikdy nenapadlo je odmítat.
„Proletáři všech zemí, spojte se!“ Jen několik málo hlasů odpovědělo, když jsme vykřikli tato slova do světa před 42 lety, v předvečer první pařížské revoluce, v níž vystoupil proletariát s vlastními požadavky. Avšak 28. září 1864 se sjednotili proletáři většiny západoevropských zemí v Mezinárodní dělnické sdružení slavné paměti. Ovšem, sama Internacionála žila jen devět let. Že však věčný svazek proletářů všech zemí, který Internacionála založila, ještě trvá, ba je pevnější než kdy jindy, dosvědčuje nejlépe právě dnešní den. Neboť dnes, kdy píši tyto řádky, koná evropský a americký proletariát přehlídku svých bojových sil, poprvé zmobilizovaných v jednu armádu, pod jedním praporem a za jeden nejbližší cíl: za uzákonění normální osmihodinové pracovní doby, kterou proklamoval již ženevský sjezd Internacionály roku 1866 a potom znovu pařížský dělnický sjezd roku 1889.[7] A podívaná dnešního dne ukáže kapitalistům a statkářům všech zemí, že dnes jsou proletáři všech zemí skutečně sjednoceni.
Kéž by Marx ještě stál vedle mne, aby to viděl na vlastní oči!
Friedrich Engels
V Londýně dne 1. května 1890
[1] Engels míní svou předmluvu k německému vydání Manifestu z roku 1883. (Pozn. red.)
[2] Německý originál Marxovy předmluvy k 2. ruskému vydání Manifestu, který se Engelsovi ztratil, byl nalezen a je uchován v archívu IML v Moskvě. (Pozn. red.)
[3] Mezinárodní dělnické sdružení (I. internacionála), první mezinárodní organizace proletariátu, založená 28. září 1864. Její vznik vyvolala potřeba jednotné mezinárodní organizace proletariátu, která by byla s to čelit stále rostoucí a upevňující se politické i vojenské mezinárodní organizovanosti buržoazie. Svou činností v generální radě I. Internacionály se Marx se svými spolupracovníky snažil dát mezinárodnímu dělnickému hnutí vědecký socialistický program, aby na jeho základě mohly být vytvořeny politické strany proletariátu v jednotlivých zemích. Vypracoval zejména ustavující dokument, tzv. Inaugurační adresu MDS a Prozatímní stanovy (21.-27. října 1867). Historickým významem I. Internacionály bylo, jak praví Lenin, že „položila základ mezinárodní organizaci pracujících pro přípravu jejich revolučního náporu na kapitál“. I. internacionála měla významný historický podíl na vítězství marxismu proti maloburžoazním názorům proudhonismu, lassallovství, anarchismu (bakuninismu), blanquismu a tradeunionismu. - Po roce 1872 téměř přerušila svou činnost a 1876 byla na konferenci ve Filadelfii oficiálně prohlášena za rozpuštěnou, neboť splnila své historické poslání a její forma již neodpovídala potřebám tehdejšího stupně vývoje dělnického hnutí.
[4] Lassalle se nám vždy osobně prohlašoval za „žáka“ Marxova a stál jako takový samozřejmě na půdě Manifestu. Jinak tomu bylo s těmi jeho přívrženci, kteří nešli za požadavkem výrobních družstev se státním úvěrem a dělili celou dělnickou třídu na zastánce státní pomoci a na zastánce svépomoci. (Engelsova poznámka.)
[5] V některých jazykových mutacích je zde „úvodní část ke stanovám“. (Pozn. red.)
[6] Marx-Engels, Spisy 16, str. 46-49. (Pozn. red.)
[7] Ženevský kongres I. Internacionály se konal 3.-8. září 1866. Přijal šest rezolucí: o mezinárodním sjednocení všech akcí, o uzákonění osmihodinového pracovního dne, o práci dětí a žen, o práci družstev, o odborech, o stálých armádách. Schválil také stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení. Pařížský dělnický kongres - Mezinárodní socialistický dělnický kongres, který se konal v Paříži od 14. do 20. července 1889 a byl fakticky ustavujícím kongresem Druhé internacionály. (Pozn. red.)