Potřeba nového polského vydání „Komunistického manifestu“ nutí k některým úvahám.
Především je pozoruhodné, že Manifest se v poslední dob stal měřítkem stupně rozvoje velkého průmyslu na evropském kontinentě. Tou měrou, jak se v některé zemi rozvíjí velký průmysl, volají i dělníci této země stále naléhavěji po tom, aby jim bylo objasněno jejich postavení jako dělnické třídy vůči majetným třídám, šíří se mezi nimi socialistické hnutí a vzrůstá poptávka po Manifestu. Takže podle toho, kolik výtisků Manifestu bylo rozšířeno v jazyce té které země, lze dost přesně odhadnout nejen stav dělnického hnutí, nýbrž i stupeň rozvoje velkého průmyslu v této zemi.
Nové polské vydání je tedy výrazem rozhodného pokroku polského průmyslu. A nemůže být pochyb, že k tomuto pokroku od posledního vydání před deseti lety skutečně došlo. Ruské Polsko, Kongresovka[1], se stalo velkou průmyslovou oblastí ruské říše. Zatímco ruský velký průmysl je sporadicky rozptýlen - část u Finského zálivu, část v centru (Moskva a Vladimír), třetí část u Černého a Azovského moře, další jsou pak roztroušeny ještě jinde - je polský velký průmysl stěsnán na poměrně malém prostoru a tato koncentrace mu přináší výhody i nevýhody. Výhody uznali konkurující ruští továrníci, když žádali ochranná cla proti Polsku, třebaže si toužebně přejí Poláky poruštit. Nevýhody - pro polské továrníky a pro ruskou vládu - se projevují v tom, že se mezi polskými dělníky rychle šíří socialistické ideje a vzrostá poptávka po Manifestu.
Rychlý rozvoj polského průmyslu, který předstihl ruský, je však přímo novým důkazem nezdolné životní síly polského národa a novou zárukou jeho příští národní obnovy. Obnovení nezávislého silného Polska není však jen věcí Poláků, nýbrž nás všech. Upřímná mezinárodní spolupráce evropských národů se může uskutečnit jen tehdy, bude-li každý z těchto národů naprostým pánem ve svém domě. Revoluce z roku 1848, v níž proletářští bojovníci bojovali pod proletářským praporem koneckonců za to, co měla udělat buržoazie, prosadila také prostřednictvím vykonavatelů své poslední vůle Ludvíka Bonaparta a Bismarcka nezávislost Itálie, Německa, Uher; ale Polsko, které od roku 1792 udělalo pro revoluci víc než všechny tyto tři země dohromady, toto Polsko bylo ponecháno osudu, když roku 1863 podlehlo desateronásobné ruské přesile. Šlechta nebyla s to nezávislost Polska ani udržet, ani znovu vybojovat; buržoazii na ní dnes přinejmenším nezáleží. A přece je nezávislost Polska pro harmonickou spolupráci evropských národů nezbytná.[2] Může ji vybojovat jen mladý polský proletariát, a u něho je v dobrých rukou. Neboť dělníci celé ostatní Evropy potřebují nezávislost Polska právě tak jako sami polští dělníci.
Friedrich Engels
Londýn 10. února 1892
[1] Kongresovka - část Polska, která pod oficiálním názvem Království polské připadla z usnesení vídeňského kongresu z let 1814-1815 Rusku. (Pozn. red.)
[2] Poslední věta je v některých mutacích vynechána. (Pozn. red.)