V předchozích kapitolách jsme analyzovali a popisovali vědomí mládeže, její jednání a osvojování nových technologií. V této kapitole se věnujeme průřezovým obecným kategoriím, které však specifickým způsobem vypovídají o současné mladé generaci. Jedná se o kategorie „životní problém“, „životní cíl“ a „životní dráha“. V čem spočívá syntetičnost těchto kategorií? Míra jejich obecnosti umožňuje konstrukci „životního modelu“ jedince, který ukazuje průběh realizace individuální potencionality v sociálním časoprostoru. Tento model je tvořen kategoriemi:
Život jedince je výsledným průsečíkem vyjevení jeho potencionality a permanentního vlivu společnosti, uplatňujícího se prostřednictvím životního pole jedince, především jeho sociální složky.
Jedinec se rodí do určité pozice ve společnosti, odvozené od sociální pozice jeho rodiny. Teorie socializace objasňuje působení společnosti na jedince, především v dětství a v mládí. V tomto procesu společnost přenáší na mladou generaci takové sociální entity, jako jsou sociální normy, hodnoty, postoje, vzorce chování, sociální mechanizmy, vzory, životní cíle atd., a mladá generace je interiorizuje. Model sociálního zrání ve vazbě na sociální pole jedince tento proces konkretizuje, sociální zrání chápe jako strukturovaný proces, v němž se prostřednictvím interakce mezi jedincem a prvky jeho sociálního pole utváří společenská subjektivita jedince. Analyzujeme-li na jedné straně působení společnosti a na straně druhé společenskou stránku osobnosti, můžeme pozorovat, že v proudu socializačního působení nejde pouze o jednotlivé nezávislé, „atomizované sociální entity“ (normy, vzorce chování, hodnoty, životní cíle), které by navíc směřovaly ke všem jedincům naprosto stejně. Tyto jednotlivé sociální entity, jakési „atomy sociability“, se sdružují v určité celky obecnější sociability, v nichž jsou provázány určité trsy norem, hodnot, životních cílů atd. Tyto obecnější entity se odlišují podle míst, odkud společnost na jedince působí, i podle cílových subjektů, vůči nimž jsou entity zaměřené. Tyto obecnější entity sociability charakterizuje také jejich potencionalita. Obsahují možnosti působení ve společnosti, jak v rovině motivační a ve směru působení, tak i v rovině instrumentální, to znamená ve formě působení. Potencionálně však obsahují v jakési svinuté podobě i temporální stránku, načasování spuštění určitých sociálních aktivit a životních událostí. Tyto entity sociability obsahují tedy v latentní podobě možnou dynamiku života jedince, který tuto entitu interiorizuje. Podobně jako má jedinec v sobě zakódovaný jakýsi biologický harmonogram života , má v sobě zakódovaný i sociální harmonogram života. Tuto obecnější entitu sociability nazýváme životním scénářem.
Formování společenské stránky osobnosti příslušným životním scénářem nejen ovlivňuje až určuje chování jedince, ale také výrazně limituje kritickou reflexi společnosti. Chování lidí bez těchto vnořených společenských limitů je jen těžko pochopitelné, zvláště v některých mezních situacích. Například chování ve válkách, v nichž jdou lidé bez jakéhokoliv rozumného důvodu zabíjet druhé lidi, které nikdy neviděli, a sami přitom riskují vlastní život. Tím, že od dětství je takové chování jedincům přibližováno jako společensky žádoucí, v dospělosti a v aktuální situaci jen obtížně překonávají kritickým rozumem společenskou indoktrinaci obsaženou v životním scénáři a v jeho jednotlivých prvcích. Tím spíše, že zabíjení je zabaleno do obecných kategorií v dané společnosti nezpochybnitelných – Bůh, národ, socializmus, demokracie. Jedinec jen obtížně racionálně přehodnocuje postoje, hodnoty, normy, názory atd., které interiorizoval v nižší fázi rozumového vývoje. To znamená, že často je schopen stejný názor odmítnout, jestliže se s ním setká ve vyšší fázi rozumového vývoje, ale není schopen ho odmítnout, pokud ho interiorizoval v nižší fázi rozumového vývoje, a to ani v následné vývojové fázi myšlení. Potom se jedná o patický soud, jakýsi sediment předchozího vývoje.
Životní scénář je obecnější strukturovaná entita sociability, obsahující specifický, provázaný trs „atomů sociability“, jako jsou normy, hodnoty, postoje, normy chování, vzory, vzorce chování, sociální mechanizmy, životní události a životní cíle. Životní scénáře jsou diferencované jak podle míst působení ze společnosti, tak podle cíle působení v rámci mladé generace, a obsahují temporalitu, tedy latentní dynamiku života jedince v sociálním časoprostoru.
Každému statutu, spojenému s narozeným jedincem, je vnořen imanentní životní scénář, který představuje k danému statusu specificky modifikovaný modální scénář. Modální životní scénář dané společnosti je projevem zobecněné sociální zkušenosti a požadavků společnosti na jedince. V tomto smyslu je průsečíkem minulosti - zobecněná zkušenost a budoucnosti - anticipace budoucích požadavků na jedince. Modální je v tom smyslu, že tento životní scénář je výchozím životním projektem největší části populace. V rámci socializace a sociálního zrání si jedinec osvojuje a zvnitřňuje sociální realitu „své společnosti“ úměrně svému sociálnímu statutu a sociálnímu poli. Osvojovaná sociální realita obsahuje hodnoty, sociální normy, vzorce chování a další abstraktní entity, jejichž platnost je nadčasová jak v sociálním časoprostoru společnosti, tak jedince. Jiné kategorie, jako jsou životní cíle, jsou nadčasové v rozměru společnosti, avšak ve spojení s jedincem jsou víceméně temporálně zasazeny do životní dráhy jedince. Projekcí abstraktních sociálních entit do zcela konkrétního sociálního časoprostoru jedince je společenský životní scénář, který je reálným, i když pro jedince implikativním produktem společenské skutečnosti. Společenský životní scénář je dalším institutem a regulativem společnosti v působení na jedince. Doplňuje hodnoty, sociální normy a životní cíle v konkrétním časoprostoru jedince. Je bezprostředně propojen s kategoriemi, jako je sociální status, hodnotový systém společnosti a životní dráha jedince.
Život jedince probíhá pod implikativním a nereflektovaným tlakem „společenského životního scénáře“, který je jedincem vědomě i nevědomě, myšlením i jednáním, pozměňován. Vlastním životem jedinci oscilují kolem „společenského scénáře“. Vývojem subjektivity jedince dochází k tvorbě vlastního životního scénáře či některých jeho bodů. Individuální životní scénář se více či méně vzdaluje od společenského životního scénáře. Čím větší je shoda, tím snazší je jeho realizace, čím větší je diskrepance, tím obtížnější je jeho realizace. Vzrůstající realizační náročnost vyplývá z toho, že určitý cíl neodpovídá společenské pozici. Například žena, která chtěla studovat vysokou školu počátkem 20. století, byla svým cílem v rozporu s obsahem role ženy - aspekt pohlaví. Podobně dítě z dělnické rodiny by se stejným cílem bylo v rozporu s rolí dělnického dítěte - aspekt sociální struktury. Vztah mezi společenským životním scénářem a skutečně realizovanou životní dráhou má pouze statistický-pravděpodobnostní charakter. Jedinci, kteří překonávají sevření svého společensky daného životního scénáře, jsou nadprůměrné osobnosti, které současně překonáváním limitů scénáře rozvíjejí svou osobnost výrazněji, než kdyby svou aktivitou společenský scénář pouze realizovali. Porovnejme například život dětí narozených kolem roku 1850 ve srovnatelné sociální pozici jako T.G.Masaryk. Zjistíme, že průběh života většiny těchto jedinců byl podobný, proběhl podle společenského scénáře, zatímco život a dílo T.G.Masaryka popírají závislost na společenském životním scénáři a společenské determinaci a radikálně se liší od života jeho vrstevníků.
Existují životní scénáře charakteristické pro určitou společnost, ale uvnitř této společnosti existují diferencované scénáře pro jedince příslušející do různých sociálních skupin, pro různé sociální statuty. Životní scénáře obsahují nejen určité události, ale i věk anebo s větší či menší tolerancí věkový interval, v němž má k události dojít. Společnosti se odlišují nejen životními scénáři a jejich strukturací, ale také rigidností jejich dodržování. Životní scénáře neexistují pouze v evropském prostoru, ale i v asijských společnostech a u přírodních primitivních národů.
Vývoj k moderní společnosti a zvláště postmoderní doba přinášejí oslabení tlaku na dodržování společensky konstruovaných životních scénářů a rozmazání jejich kontur. Tento trend byl posilován nejdříve internacionalizací a nyní globalizací, která celkově potlačuje specifické a vyzdvihuje obecné, jehož základnou je ekonomická rovina.
Životní cíle jsou ve společenské dimenzi odvozeny od hodnot společnosti, v individuální dimenzi od hodnotové orientace jedince. Životní cíle jsou jednotlivé prvky, ze kterých je vystavěn životní scénář společnosti. Životní cíle implikované společností jedinci, diferencované podle sociálního statutu, nenásilným způsobem napomáhají reprodukci společnosti v dané sociální struktuře. Například tzv. „americký sen“, jehož podstatou je mobilitní stratifikační pohyb z nejnižší do nejvyšší vrstvy na základě získání velkého majetku je životním cílem, který společnosti nahrazuje mnoho regulativů a represivních nástrojů. Aktivita velké části chudé populace je směrována na dosažení tohoto životního cíle. Výjimečně je tohoto cíle dosaženo, čímž je potvrzena jeho platnost a zbytek populace utvrzen v tom, že pokud oni „americký sen“ neuskutečnili, je to proto, že nemají správné schopnosti. Tím byl dlouhodobě zajišťován sociální smír a sociální problémy nebyly řešeny na společenské, ale na individuální úrovni.
Společností stanovované životní cíle mají charakter trvale působících regulativů, zajišťujících kontinuitu a předvídatelnost jednání lidí. S vyhraňováním osobnosti je tendence stanovovat si vlastní životní cíle, které korespondují se společenskými životními cíli, ale ve větší či menší míře se od nich odchylují. Například v tradiční společnosti bylo životním cílem uzavření manželství a založení rodiny s několika dětmi. V postmoderní době stále častěji dochází k odchylce od zvnitřnění a naplnění tohoto cíle. Tím, že se jedinci ve větší míře odchylují od platného modálního životního cíle, vlastně přepisují životní scénář do nové, modifikované podoby, odpovídající novým společenským podmínkám. V posledním desetiletí se takto přepisuje životní scénář a životní cíle homosexuálů. Na příkladu prosazovaného úředně potvrzeného soužití homosexuálů je vidět, že změny často probíhají jako ostrý konflikt různých společenských sil a skupin. Společenská akceptace takovéto normy není izolovaný společenský akt, působí na další normy a oblasti života společnosti a v tomto smyslu je zdrojem širší společenské změny.
Život jedinců je postupně tvořen jednotlivými akty - událostmi, které se postupně řetězí a strukturují a ze zdánlivě nahodilých a elementárních jevů spojených s jedincem se kontinuálně skládá svébytná entita, která je provázána jednak s vědomím jedince a s jeho osobností, jednak s jeho sociálním polem. Ze shluku postupně vyjevovaných událostí se skládá entita, která má strukturu, temporalitu, styl a vnitřní podstatu. Tato entita se vyjevuje vnějšími projevy, s nimiž je imanentně propojena. Životní entita jedince v časovém projevu a v návaznostech je jeho životní dráhou. V opačném směru konkrétní životní události jedince jsou výpovědí v prvním plánu o jeho životní dráze, v druhém plánu jsou výpovědí o individuální životní entitě.
Realizace životních cílů a životního scénáře neprobíhá mechanicky. Jedinec jich dosahuje v konfliktu se zájmy druhých subjektů, v konkurenčním prostředí a v dynamicky se proměňujících společenských podmínkách. Například pokud společnost zavede na vysokých školách školné, bude to znamenat pro určité vrstvy společnosti výraznou překážku v realizaci životního cíle dosažení vysokoškolského vzdělání a ve svém důsledku tlak na změnu životního scénáře. Samotný fakt školného na vysokých školách by měl tolik dopadů na společnost, že svým způsobem by se už jednalo o jinou, změněnou společnost. Tyto dopady by byly kontraproduktivní k cílům „učící“ se či „znalostní“ společnosti.
Realizace životního cíle a životního scénáře je pro jedince tím náročnější, čím více se cíl vzdaluje od statutu jedince. Překážky v realizaci životního cíle dosáhnou někdy takového charakteru, že jsou vnímány jako životní problém.
Chápat životní dráhy generací české populace nelze bez pochopení vývoje české společnosti. Dramatické události života české společnosti jsou vnořeny v životních drahách generací a jejích příslušníků, proto v životních drahách generací vidíme vývoj české společnosti a naopak pro pochopení života a životních drah jedinců a generací musíme nejdříve pochopit vývoj české společnosti a jeho příčinnost.