Životní scénář, životní dráha, společnost a její vývoj, sociální zrání a sociální pole jedince a jeho osobnost jsou kategorie, s jejichž pomocí lze pochopit vzájemnou složitou podmíněnost obapolného působení společnosti a jedince, průběh vzájemné interakce a dosažený stav. Na životních drahách příslušníků střední a starší generace můžeme vidět dopady vývoje společnosti do osudů jedinců, do jejich životních drah. Při normálním kontinuálním vývoji společnosti by byla realizace životních scénářů, s určitou oscilací kolem modálního životního scénáře, v životních drahách jedinců mnohem výraznější. Dramatické historické události ve vývoji Československa však zásadním a destruktivním způsobem zasáhly do životních drah celých generací. Události z let 1937 - 1945, 1948, 1968 a 1989 znamenaly narušení linearity a kontinuity vývoje společnosti a tím také životních drah jedinců, generací, sociálních a vzdělanostních skupin. Tyto události zasáhly do společnosti a nějakým způsobem tuto společnost proměňovaly. V tom smyslu vlastně doposud zprostředkovaně působí na životní dráhy lidí. Proto analyzovat životní dráhy znamená pochopit, co se v české společnosti po dobu života alespoň dvou generací vlastně dělo.
Každý subjekt se profiluje a permanentně reprofiluje svými aktivitami v reálném časoprostoru (životním poli) a v individuálním či společenském vědomí (sociální a mentální pole). Tato druhá dimenze, obsahující hodnoty, ideje, názory, postoje, myšlenky a myšlenkové operace, tvoří jakousi spirituální základnu reálného světa a v něm probíhajících procesů. Procesy permanentních proměn subjektu mají své limity, včetně dynamiky svých proměn- temporální stránka proměn. Tyto limity působí proti procesům adaptace na měnící podmínky, uvnitř i vně systému. Proto subjekt, který se profiloval v relaci ke konkrétním společenským podmínkám, je tím méně schopen reprofilace na nové podmínky, čím více se nové podmínky odlišují od podmínek, vůči nimž se zásadně utvářel.
V sedmdesátých letech se komunistická strana a managament české společnosti profilovaly jako subjekt zastavení a zadržování společenských procesů, které vyplynuly z autentického imanentního vývoje společnosti. To, co se událo v české společnosti v druhé polovině šedesátých let, bylo projekcí „duchovní kvintesence“, která byla produktem tvůrčího intelektuálního zmocnění reálného jsoucna české společnosti, v jejím statickém i dynamickém projevu.
Tato „duchovní kvintesence“ obsahovala jak sebereflexi vývoje české společnosti, tak vizi, jak na daný stav a fázi vývoje reagovat. Společenské procesy šedesátých let tedy nebyly technokratickým projektem, nástrojem sociálního inženýrství, tím méně projevem stranicko-byrokratických struktur, ale dějinným pohybem vyplývajícím ze sebepoznání a z nutnosti jsoucna manifestovat svou imanenci. Toto pnutí jsoucna, strukturovaného v systému, vzniká určitými kvalitami dosaženými v subsystémech a v prvcích systému a z vazeb mezi nimi.
Sebekorigující potenciál systému československé společnosti však neúnosným způsobem „přesahoval“ okolí svého systému. Temporalita procesů uvnitř systému (československé společnosti) se ocitla v tak výrazné disonanci s temporalitou pohybů ve vnějším okolí systému a s jeho stavem, že přivodila destrukci spontánních vnitřních procesů. Pád spontánních společenských procesů vyplývajících z imanence československé společnosti a tlak zvnějšku systému vedl ke konstrukci subjektů, které byly nositeli „kvalit a zájmů“ mimo systém československé společnosti. Funkcí těchto subjektů bylo aktuálně zastavit a permanentně bránit imanenci společenských procesů a nahradit je byrokraticky kontrolovanou organizací společnosti. Funkce subjektu „brzdy autentického společenského pohybu“ určila profilaci tohoto subjektu. Ideovým východiskem a organizační platformou „brzdy a zpětného chodu“ společenského pohybu se stal stranický dokument „Poučení z krizového vývoje společnosti ..“ Naplňováním své funkce se subjekt vyprofiloval a neustále petrifikoval do optimální podoby pro tlumení spontánních společenských procesů, ale také do podoby, která neumožňovala adaptaci na nové pohyby ve společnosti, tím méně jejich ovlivňování. Reálný společenský pohyb probíhal víceméně mimoběžně reflexi a působení subjektů, které vznikly k realizaci mimosystémových potřeb, k zastavení autentických společenských procesů. Tento subjekt dokázal být funkční pouze s určitými nástroji a při brždění, tlumení a zastavování, a v intencích a za spolupůsobení zadavatele mimo systém. Narušení vazby mimo systém a překročení rozsahu spontánních společenských procesů nad určitou míru, vedlo k odhalení reálného stavu subjektu, jímž byla neschopnost sebereflexe a společenské reflexe a neschopnost ovlivňovat společenské procesy.
Období vývoje společnosti spojené s působením politického subjektu vyprofilovaného k zastavení společenských procesů je výstižně nazýváno obdobím stagnace. Společenské podmínky deformovaly nejen subjekt této stagnace, ale ovlivnily všechny společenské subjekty, sociální skupiny a lidi žijící v Československu. A to dokonce i ty skupiny a jedince, kteří byli nositeli autentického vývoje šedesátých let.
Reflexe společnosti a jejího vývoje je důsledkem složitého zobecňování a abstrakce výsledků tvůrčí intelektuální činnosti jedinců, vědeckých týmů, společenskovědních disciplín a vědeckých institucí. Takovéto zobecňování a abstrakce až na úroveň reflexe společenského pohybu je ovlivněno určitými společenskými podmínkami a nástroji společenské gnozeologie.
Společenské podmínky pro poznávací činnost byly v období stagnace deformované a působení adekvátních společenských nástrojů pro společenské poznávací aktivity bylo limitováno. V tom byla příčina jednoho ze zásadních rozdílů mezi vývojem společnosti spojeným s Pražským jarem a s Listopadem 1989. Pražskému jaru předcházelo období bouřlivého tvůrčího intelektuálního a uměleckého „kvasu“, zatímco Listopadu předcházela stagnace. Navzdory prohlášením z řad disentu, se po otevření společnosti a „šuplíků intelektuálních představitelů opozice“ ukázalo, že v „šuplících“ nejsou žádné relevantní analýzy, tím méně vize místa a vývoje československé společnosti po zániku bipolárního světa. A dokonce i dílčí názory nové politické elity na konkrétní témata se ukázaly jako ad hoc účelové názory pro jedno použití v daný den. Markantně to je patrné například na vystoupeních a prohlášeních Václava Havla. Čteme-li dnes tyto dokumenty, těžko nacházíme kontinuitu s realitou české společnosti i s názory Václava Havla v dalších obdobích.
Ukázalo se, že v období stagnace se podařilo nejen zastavit autentické společenské procesy, ale i rozbít vysoký intelektuální potenciál, kterým československá společnost na konci šedesátých let disponovala. Ti intelektuální představitelé Pražského jara, kteří pracovali v oficiálních strukturách, jako daň za poznávání s předem danými limity, do značné míry ztratili tvůrčí schopnost dobírat se podstaty sociálních jevů a společenských procesů. Druhá část intelektuálů Pražského jara, která musela opustit své profese, byla poznamenána tím, že ve své hlavní činnosti nemohla rozvíjet svůj tvůrčí poznávací potenciál, a rizikem deformace své společenské osobnosti. Značná část společensky diskriminovaných členů a funkcionářů komunistické strany si nepřiznávala, že jejich odchod ze společenského výsluní měl stejnou příčinu jako jejich vzestup na tyto pozice, a sice politický faktor, kariéru spojenou s členstvím v komunistické straně. Pocity nespravedlnosti, zneuznání a společenské vyřazenosti vedly k zahořklosti, frustraci a sociální deprivaci. Vzhledem k tomu, že šlo o generaci, jejíž příslušníci byli aktéry „padesátých let“, u řady z nich lze mluvit o regresi jejich společenské osobnosti na rovinu padesátých let. Také oni přispěli k tomu, že v řadě atributů se československá společnost v devadesátých letech vracela na úroveň let padesátých. Takovýto vývoj intelektuálů Pražského jara je pouze jeden z možných, na konkrétních jedincích můžeme pozorovat i odlišné typy reakcí a vývoje osobnosti. (Příkladem může být Miloslav Král, špičkový vědec šedesátých let, který svou poznávací činnost v devadesátých letech povýšil na současnou filozofickou a interdisciplinární úroveň. Viz např. Král, M. Kosmická paměť.Fontána, 2002. )
Mezi vyškrtnutými a vyloučenými členy KSČ, kteří zůstali v oboru a měli možnost odborně pracovat, se po listopadu 1989 projevovala snaha o formální či neformální rehabilitaci. Za diskriminaci považovali to, že nezastávali řídící funkce a pokud vykonávali řídící funkce, tak neodpovídaly jejich představám, anebo nepracovali v institucích, v kterých by chtěli pracovat. Tento přístup lze pochopit v logice praxeologie. Tato sociální ofenziva byla vlastně taktickou obranou před těmi vyloučenými členy KSČ, kteří museli opustit obor a dvacet let nepracovali odborně, a před bezpartijní částí populace. O efektivitě tohoto přístupu svědčí to, že často v konkurenčním boji nepřipustili do pozic odborníky, kteří se po dvaceti letech k odborné práci vrátili, či je z těchto pozic opět postupně vytlačili. (Viz Karel Kosík)
Absence relevantní analýzy společnosti a koncepce či vize ( Analýzou textů Václava Havla a lidí kolem něho se zabývá Petr Rezek v publikaci Filosofie a politika kýče. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 1991.) jejího dalšího vývoje, která by reflektovala jak dosavadní vývoj československé společnosti, tak vývoj na mezinárodní scéně, vedly k jejich nahrazování naivními a primitivními slogany typu, „Nejsme jako oni“, „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Naivní východiska vedla i k naivním prognózám typu: „nejpozději do deseti let budeme členy Evropské unie“, „do dvou let bude životní úroveň českých občanů na úrovni Rakouska“ apod. Neexistuje pouze vztah mezi úrovní společenské analýzy a úrovní koncepce či vize společnosti. M. Petrusek v paradoxu, který nazval „Blochův“ říká, že: „Čím nižší je úroveň historického vědomí, tím nižší je také úroveň schopnosti předvídat cokoliv v budoucnosti“.( Petrusek, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Str.67.)
Nízká úroveň politické teorie měla své reálné důsledky. K nejvážnějším patří rozbití Československa. Obhájci této události, řešení vztahů mezi Čechy a Slováky rozchodem, charakterizují tuto událost jako fatální. Jiná možnost prý nebyla.
Skutečnost však vždy obsahuje potencionalitu více budoucností, záleží na souhře podmínek a na subjektech, které se stanou aktéry rozhodujících činů v kritickým zlomových okamžicích, kdy je společnost ve stavu latentní dynamiky, umožňující korekce a nové nastavení vývojové trajektorie společnosti. Společenskou funkcí politiky ( Funkce politiky ve společnosti ve svém díle precizně analyzuje a formuluje největší český filozof a sociolog dvacátého století prof. PhDr. J. L. Fischer.) je integrovat odlišné společenské oblasti a zájmy, včetně národních a etnických. Úkolem politiky je vylaďovat společenské regulativy a s pomocí dalších nástrojů slaďovat aktivity subsystémů v zájmu celého systému-společnosti. Nová politická elita první problém, před který byla postavena, evidentně nezvládla, pokud rozbití Československa nebyl záměr. Rozdělení Československa v rozporu s přáním většiny ( Podle výzkumu který, autor realizoval v prosinci 1992, většina občanů chtěla zachování Československa a velká část ostatních si přála uspořádání referenda. Viz výzkum 1992/6. ) Čechů i Slováků bylo jejím selháním, za něž nese politickou, morální a historickou odpovědnost. Nešťastné byly i okolnosti samotné události, rozhodnutí o rozdělení uskutečněné bez možnosti občanů vyjádřit se a odchod Václava Havla z postu prezidenta „potápějícího“ se Československa a jeho návrat ( Po vyjádření Václava Havla při jeho první volbě prezidentem v prosinci 1989, že funkci prezidenta bude vykonávat pouze půl roku, to byla vlastně již druhá volba nadplán.) do funkce po vyřešení problémů s rozpadajícím se státem a po vzniku České republiky. Vyřazení občanů z rozhodování o zachování či rozdělení Československa bylo jedním z prvních projevů politické arogance nové politické elity, jejíž další projevy v průběhu devadesátých let občanům stále více vadily.
V moderních českých dějinách je již tradicí při různých příležitostech se kriticky vyrovnávat s osobností Eduarda Beneše, jemuž je vyčítáno rozhodování v letech 1937- 1938 a 1948. Pokusíme-li se o komparaci, vidíme zásadní rozdíl v situaci Československa třicátých a devadesátých let. Zatímco v prvním případě bylo Československo zrazeno i spojenci, se kterými mělo bezpečnostní smlouvu, a zcela osamoceno bylo vyhraněným cílem agrese fašistického Německa, jemuž velmoci podpisem Mnichovské smlouvy tuto agresi legalizovaly, v devadesátých letech se Československo ocitlo v mocenském vakuu. Navíc ze strany velmocí i dalších států byla Československu vyjadřována morální i politická podpora. Nikdy v historii nebylo Československo z hlediska mezinárodních vztahů v tak příznivé situaci. A v této situaci, bez jakéhokoliv vnějšího tlaku, se stalo to, co se nepodařilo ani Stalinovi, a Hitlerovi pouze dočasně, ve středu Evropy rozdrobit malé Československo na dva ještě menší státy.
Rozbití Československa bylo další historickou událostí, která zasáhla zásadním způsobem do životních drah mnoha Čechů a Slováků. V případě rozpadu Československa důsledky neměly generační charakter, jak to je do značné míry u jiných společenských událostí. Dopad byl tím větší, čím více jedinci, rodiny a jejich životy, byly výrazem nadnárodní-československé entity.
Konstrukce subjektů zastavujících společenské procesy, jímž byla především komunistická strana, vedla k řadě neplánovaných důsledků. Principy a realita řízení společnosti byly tak málo funkční, že si život pro fungování společnosti vynucoval paralelní mechanizmy. Na této bázi vznikla a existovala paralelní či druhá ekonomika, kultura, politika. Tyto sféry a jejich fungování nelze vidět jako protipóly, jako bílé proti černému. Celá společnost se nacházela ve stavu sociální patologie a tomu se pochopitelně nemohla vyhnout ani druhá sféra společenské reprodukce. Druhá ekonomika existovala za podmínek porušování právních a morálních norem. Fungovala souběžně či se prolínala s první ekonomikou a často v jejích službách. Mezi státními podniky existovala korupce, v personách manažerů státních podniků se stýkaly obě sféry ekonomiky, první i druhá. Jako subjekty v první ekonomice bránili tito lidé společenským procesům, jako subjekty v druhé ekonomice podnikali pro své osobní ekonomické zájmy, ale také v zájmu fungování státního podniku.
Tyto aktivity a s nimi spojené hodnoty, znalosti, sociální normy a způsoby myšlení je profilovaly jako subjekt. Tito manažeři, v rámci první ekonomiky vyprofilovaní ke stagnaci a v rámci druhé ekonomiky vyprofilovaní jako mafiáni, se ocitli v situací „kdy majetek a moc ležely na ulici“.
Podobně jako politický subjekt vyprofilovaný v normalizaci k zastavení společenských procesů se stal subjektem společenské stagnace, ekonomický subjekt-managament socialistické ekonomiky, vyprofilovaný v normalizaci ekonomickými a politickými aktivitami do dvojjedinné schizofrenní podoby se stal subjektem transformace a privatizace. Profil tohoto ekonomického subjektu, utvořeného v normalizaci, a realizujícího přechod ke kapitalistické ekonomice, snad nejlépe vystihuje na počátku devadesátých let mezi kapitány průmyslu standardně rozšířený model. Ředitel či manažer státního podniku založil vlastní soukromou firmu. Tato dvojčata - státní a soukromá firma, mu vytvářela zisk. Soukromé firmě prodával, kupoval od ní, náklady přenášel na státní firmu, aktiva převáděl na soukromou. Všechny tyto aktivity měly jedno společné – snižovaly majetek státní firmy a zvyšovaly majetek soukromé firmy až do případného konkurzu státní firmy. Při těchto transakcích se uplatnily zkušenosti ze socialistické druhé ekonomiky a řídící pozice v první ekonomice. Schizofrenní podoba ekonomických subjektů, která je důsledkem formování v podmínkách první a druhé ekonomiky v období společenské stagnace, se přenesla až do současnosti a v aktivitách českých manažerů můžeme pozorovat její projevy.
Intelektuální impotence a neschopnost tvůrčího zmocnění se společenské reality vedly k importu společenské ideologie, a to jak pravicí, tak levicí. Pro pravici se stal ideovou platformou thatcherizmus a pro levici postupně blairizmus, tedy změkčená varianta zprofanovaného thatcherizmu.
Součástí propagandy „establishmentu“, neustále horlivě opakovaném médii, byla diskreditace jak původní společenské analýzy, tak koncipování autentického společenského programu vycházejícího z reality české společnosti. Do této propagandy patřilo např. zesměšňování tzv. třetí cesty, avšak jen do té doby, než se ve Washingtonu k třetí cestě uskutečnila konference za účasti Billa Clintona a Tony Blaira. K mediálně frekventovaným patřil názor, že vymýšlet něco vlastního, českého, je vlastně nebezpečné a nežádoucí. Jsou tady přece v kapitalizmu osvědčené způsoby a cesty.
V etapě privatizace, společenské džungle ostrých bojů o majetek v hodnotě biliónů korun, byl liberalismus ideální společenskou doktrínou s adorací silného jedince, který se prosadí, a to, co „si urve“, mu právem patří. Nad rámec thatcharizmu a blairizmu již byly takové představy, které se i reálně uplatnily, jako například „ekonomika (privatizace) musí být v předstihu před právem ( Tento názor prosazoval především na klíčových privatizačních postech působící privatizátor T.Ježek. ). Liberalismus se stal ideologickým pláštíkem pro primitivní materialismus a egoismus. Ideologie transformace i její praxe zpětně formovaly českou společnost, což se například projevilo nárůstem kriminality a změnou hodnotových orientací. Tento posun je pozorovatelný především na mládeži, která je nejcitlivější a nejdříve transformuje vnější-objektivní do subjektivních kategorií, které interiorizuje. U mládeže narůstá hédonismus a hodnota majetku a klesá význam sociálních hodnot.
V druhé polovině devadesátých let si postupně jednotlivé vrstvy společnosti „s utaženými opasky“ začaly uvědomovat, že společenská realita neodpovídá slibům Václava Havla a dalších politiků („V roce 1991 reálné mzdy byly sníženy na úroveň asi 65% roku 1989 a národ byl vyzýván k utahování opasků“. Viz Komárek,V. Státní dluh, reforma a životní úroveň. In: Internetový časopis 4D. ročník I. 3/2004. Přístupný z www.4d.cz). S odstupem řady let od listopadového převratu svalování odpovědnosti za současnou situaci na komunisty přestalo působit. Sociální smír byl však stále ještě nutný pro rozebrání zbývajícího majetku v privatizaci. Provize se stala nenárokovou, ale reálnou složku příjmu příslušných funkcionářů privatizujících státní majetek. A tak se z politiky, po privatizaci velkých majetků, postupně ztráceli „otcové privatizace“. Neztratili se však zcela, občas, při vzniku problematické kauzy spojené s majetkem, zcela v pozadí se mihne některý z „ privatizátorů první generace“.
Rozpor mezi slibovanou budoucností a realitou vedl k politickému show hodnému velké divadelní scény. Václav Havel v dramatickém „žofínském“ projevu superkriticky zhodnotil českou realitu, čímž odpovědnost za tento stav vyvrhnul od sebe na další aktéry politické transformace. Václav Klaus, do té doby nekriticky adorovaný českými novináři a v zahraničí zaplavovaný prestižními cenami a pozvánkami na univerzity a významná diskusní fóra, se náhle stal osobou ze všech stran kritizovanou. Ti novináři, kteří svým mediálním tlakem nepřipustili v počátcích transformace do diskuse žádnou koncepci alternativní k představám Václava Klause a po celou dobu nepustili do médií názory kritické vůči Václavu Klausovi a jeho názorům, náhle našli ve Václavu Klausovi osobu zodpovědnou za stav společnosti.
Poté, co se nepodařilo v „sarajevském atentátu“ odstranit Václava Klause z vedení ODS, byla založena nová politická strana - Unie svobody. Tímto tahem byla usměrněna nespokojenost občanů, kteří by v této nespokojenosti mohli věnovat své sympatie KSČM. Nyní zde občané měli „novou čistou pravicovou stranu“, která nemohla za stav společnosti a kritizovala ODS a společnost podobně jako oni, s tím, že občanovi pomohla v ideologické interpretaci jeho nespokojenosti.
S narůstajícími ekonomickými, sociálními a politickými problémy se v politických a mediálních kruzích objevila nová ideologická teze, která byla přijata za vlastní v různých společenských vrstvách. Problémy a stav české společnosti nejsou projevem kapitalistické společnosti, ale jsou specifikem české společnosti a důsledkem čtyřiceti let komunizmu. To, co je v České republice, není moderní kapitalizmus, ale divoký kapitalizmus 19. století bez morálky a sociálního cítění. Negativní jevy jako korupce, nepotizmus, klientelizmus, tunelování, prorůstání politiky s organizovaným zločinem, ignorace občana politickou mocí a arogance politiků, to vše jsou jevy existující v České republice, za něž se musíme před vyspělými kapitalistickými zeměmi stydět, protože u nich tyto jevy neexistují. Je otázkou několika generací než se s těmito jevy a s důsledky čtyřiceti let komunizmu vypořádáme a budeme na úrovni západních zemí.
Skutečnost je však jiná. V Itálii se v devadesátých letech vlastně zhroutil celý politický systém, protože se prokázala provázanost elity politických stran s mafií. Nešlo již jen o korupci, ale o ovládání státu mafií prostřednictvím politiků. Projevem korupční špičky ledovce v Německu byl korupční skandál sjednotitele Německa kancléře Helmuta Kohla. Celým prezidentským obdobím Billa Clintona se vlekly soudní spory o zákonnost jeho podnikání a mravní stránka chování dovedla Billa Clintona až na hranu jeho odvolání z funkce prezidenta. V Japonsku již patří k politickému folklóru, že premiéři a ministři podávají demise po korupčních skandálech. V dalších zemích jsou běžné situace, že politik má na výběr, buď být zvolen a mít imunitu, či jít před soud. V Belgii se provalil skandální způsob života politických prominentů spojený s pedofílií a s vraždami. Korupce v Evropské unii dosáhla takových rozměrů, že vedla k pádu celé Evropské komise a nová evropská administrativa pod vedením R.Prodiho, která měla ozdravit bruselské morální klima, po pár letech opět stála po odhalení finančních machinací v Eurostatu před otázkou své další existence.
Kontakt naší společnosti se západními zeměmi neznamenal pouze pozitiva. Prostituce, především dětská prostituce, se masově rozšířila také v důsledku pedofilních sexturistů z Německá. První televizní reklamu prostituce si v České republice objednala švýcarská firma. Při zadávání zakázek a při privatizaci měly západní firmy výhodu disponibilních peněz, které mohly použít jako provizi či úplatek. Vytváření korupčního prostředí mělo také charakter importu. Někteří západní podnikatelé vnímali Česko jako banánovou republiku, v níž lze každého a cokoliv koupit.
Teze, že Česká republika je ostrůvek divokého kapitalizmu 19. století v sousedství vyspělých kapitalistických společností, je neudržitelná, zvláště s ohledem na globalizující se svět. Jiná věc je, že v globalizovaném světě mají jednotlivé státy odlišnou pozici a touto pozicí je ovlivněna interakce uvnitř i vně systému.
Ve zkratce lze léta šedesátá charakterizovat jako dobu intelektuálního a uměleckého tvůrčího kvasu vyplývajícího z autenticity české společnosti. Sedmdesátá léta charakterizuje úporná politická snaha zastavit autentické společenské procesy, vyplývající z imanence společnosti. První polovina osmdesátých let znamenala stagnaci ve všech oblastech společnosti a v druhé polovině osmdesátých let, v návaznosti na politické změny v Sovětském svazu, na prosazující se helsinský protokol a na jednání mezi USA a SSSR, bylo společenské klima poznamenáno očekáváním změn.
Dramatická devadesátá léta přinesla destrukci předchozích regulativů, jako byla například skrytá, ale faktická cenzura, nemožnost zakládat politické strany atd. Otevřel se obrovský prostor v řadě oblastí života společnosti. Po období stagnace se však ukázalo, že ve společnosti není potencialita k naplnění tohoto prostoru. Tak, jako se v sedmdesátých letech oficiální politický subjekt profiloval zastavováním společenských procesů, tak se opozice vymezovala vůči establishmentu jako síla destruující oficiální systém. Zákonitě se proto vyprofilovala jako subjekt destrukce. Po změně společenských podmínek a při vzniku obrovského prostoru chyběly konstruktivní tvůrčí síly. Jednotlivé proudy a skupiny původního opozičního subjektu po ztrátě nepřítele, do značné míry působily destruktivně vůči sobě navzájem.
Nedostatek tvůrčí potenciality ve společnosti a projevy tohoto stavu patří k charakteristice devadesátých let. Předchozí situaci společenské stagnace a malého prostoru k aktivitám vystřídala situace velkého prostoru bez jeho naplnění autentickou tvorbou v různých oblastech. Příznakem doby byla preference kopie před originálem, plagiátorství, odtrženost od společenské reality. V médiích se prosadilo kritérium sledovanosti, v umění nad originalitou výpovědi v obsahu i formě zvítězilo kritérium komerční úspěšnosti. Ve společenském životě se podle amerického vzoru střídalo udílení nejrůznějších cen, malých kopií hoolywoodských Oskarů. Čím nižší byla umělecká úroveň v jednotlivých uměleckých oborech, tím větší byl počet soutěží a předávaných cen. Televizi zahltila mediální a virtuální realita. Český divák se v televizi místo vzrušující a dramatické reality transformující se české společnosti seznamoval s virtuálním či mediálním texaským rančem a součástí jeho života se stala rodina z Dallasu.
Také hodnocení v české společnosti získalo podobný charakter. Společnost, její vývoj, společenské oblasti a konkrétní události a jevy nebyly hodnoceny ve vazbě na hodnotový systém a ideály české společnosti a podle toho, co to přináší české společnosti a občanovi. Hodnocení probíhalo na základě kritérií, která byla vně české společnosti. Jak nás hodnotí Evropská unie, co tomu říkají němečtí a američtí politici. Přeneseno do chování individuálních lidí by takové hodnocení vypovídalo o tom, že se nejedná o dospělého člověka, ale o zakomplexované dítě, která u autority rodiče či učitele neustále hledá své sebepotvrzení. Tento způsob hodnocení a usilování o pochvalu od zahraničních partnerů vycházel především ze sféry politiky a médií.
Hodnocení na základě kritérií vně dané společnosti a preference hodnocení subjekty mimo tuto sociální entitu ve svém důsledku zpochybňuje identitu této entity a její samostatnou existenci. Hodnocení podle kritérií imanentních dané společnosti dává společnosti zpětnou vazbu, reflexi, jejíž pomocí probíhá korekce ve směru své vlastní identity. Hodnocení podle vnějších kritérií naopak tuto identitu zpochybňují a vedou k erozi spirituální podstaty společnosti a následně oslabují i projevené dimenze společnosti. T. G. Masaryk tento princip vyjádřil myšlenkou, že státy se udržují těmi idejemi, na jejichž základě vznikly.
Dalo by se předpokládat, že tyto způsoby hodnocení jsou reprodukovány starší generací, která podobné vzorce chování interiorizovala v minulosti vůči SSSR. Kupodivu však největší servilita vůči zahraničí byla spojena s mladou generací redaktorů bez minulosti, která do médií vstoupila na počátku devadesátých let. Spíše se ukazuje, že obdobná situace generuje obdobné chování. Na počátku sedmdesátých let také přišla do médií mladá generace bez minulosti a bez vzdělání, která nejsilněji manifestovala servilnost vůči SSSR. Do určité míry lze zobecnit, že v českých podmínkách nastupuje po převratech do médií mladá generace bez minulosti, s nízkým vzděláním a s vysokou touhou se prosadit. Důsledkem je mimo jiné orientace na nezpochybnitelnou zahraniční moc a servilnost vůči ní.