POZNÁMKY KE KAPITOLE I

1 Z novější literatury srv. např. V. Danilov, Vzaimodějstvije planovoj i prognostičeskoj dějatelnosti, Obščestvennyje nauki, 1983, č. 1, s. 93-105; F.Gál, O niektorých otvorených problémoch prognózovania, týž, Participativne prognózovanie, Ekonomický časopis 34/1986, č. 8, s. 724-30, Ekonomický časopis 1984, č. 1, s. 35-41; V. A. Jadov, Samoreguljacija i prognozirovanije socialnogo pověděnija ličnosti, 1979; M. J. Davydov - V. A. Lisičkin, Eťjudy o prognostike, Moskva 1977; V. V. Kosolapov, Metodologija socialnogo prognozirovanija, Kijev 1981, Varna 1977; G. M. Dobrov, Prognozirovanije nauki i těchniki, Moskva 1969; I. V. Bestužev - Lada, Budoucnost lidstva jako předmět vědeckého výzkumu, v: sborník Věda a budoucnost, Praha 1968; týž, Okno do budoucnosti, Praha 1973; Vědecké základy ekonomického prognozování, Praha 1974; D. M. Gvišiani - V. A. Lisičkin, Prognostika, Praha 1971; N. Stefanov - N. Jachiel - St. Kačaunov, Riadenie, modelovanie, prognózovanie, Bratislava 1972 atd. atd.

2 Srv. A. V. Brušlinskij, Myšlenije i prognozirovanije, Moskva 1979 spojuje prognózování s rostoucí tendencí vědy a poznání ke komplexnosti.

3 Pro speciální otázky dějin filozofie viz např. D. Machovec, Metodologické otázky dějin antické filozofie, Acta Universitatis Carolinae (dále AUC) Philosophica et Historica 1968/1, s. 9-41; J. Popelová, Metodologické problémy dějin filozofie, Filosofický časopis (dále FČ) 1959/6; T. I. Ojzerman, Problemy istoriko-filosofskoj nauki, Moskva 1969 (slovensky Problémy filozofie a filozofie dějín, Bratislava 1976); týž, Hlavní filozofické směry, Praha 1975; týž, Dialektický materializmus a dějiny filozofie, Bratislava 1981; sborník Leninizm i sovremennyje problemy istoriko-filosofskoj nauki, Moskva 1970; A. S. Bogomolov - T. I. Ojzerman, Osnovy těorii istoriko-filosofskogo processa, Moskva 1983.

4 Srv. práce B. G. Kuzněcova, Rozum a bytie, Bratislava 1974; Od Galileiho po Einsteina, Bratislava 1975; Einstein, Praha 1984.

5 Moderní komunismus tedy není pouhou záležitostí utopismu, jako tomu bylo v předchozích formách socialistického a komunistického hnutí: srv. J. Szacki, Utopie, Praha 1971; G. Kateb, vyd., Utopia, New York 1971; P. S. Henkahaw, The Side of Yesterday. Extraction or Utopia, New York 1971; Utopičeskij socializm, Moskva 1982; A. J. Kolodin, Utopija i istorija. Někotoryje problemy izučenija domarksistskogo socializma, Moskva 1976; Utopisti, Bratislava 1961; Istorija socialističeskich učenij, Moskva 1962; P. Kulašik, Dějiny socialistického myslenia, Bratislava 1982; P. Richter ed., Utopia - Distopia?, Cambridge Mass. 1975; V. A. Dunajevskij - G. S. Kučerenko, Zapadnojevropejskij utopičeskij socializm v rabotach sovětskich istorikov, Moskva 1981 (tam i bibliografie za léta 1917 - 198O, s. 248 - 321). Výklad utopií podává E. Bloch, Das Prinzip Hoffnung, Frankfurt am Main 1959, sv. 1, s. 547-817. K tomu srv. Hans-Ernst Schiller, Bloch-Konstellationen. Utopien der Philosophie, Lüneburg 1991. K současnému chápání komunismu Álvaro Cunhal, Komunismus dnes a zítra, Dialog sever-jih, západ-východ 3/1994, s. 51-58.

6 G. W. F. Hegel, Dějiny filozofie I, Praha 1961, s. 64. Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie I, Reclam, Leipzig 1971, s. 121: "...daß Studium der Geschichte der Philosophie Studium der Philosophie selbst ist, wie es denn nicht anders sein kann".

7 A. Gramsci, Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho, Praha 1966, s. 50. Ke Gramscimu je nejlepší monografií Sabine Kebir, Gramsci°s Zivilgesellschaft, Hamburg 1991.

8 G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie I, s. 69, Vorlesungen I, s. 129: "... keine (Philosophie - M. R.) - also untergegangen, sondern alle als Momente eines Ganzen affirmativ in der Philosophie erhalten sind".

9 G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie I, s. 70. Vorlesungen I, s. 131: "daß in ihr, ob sie gleich Geschichte ist, es doch nicht mit Vergangenem zu tun haben". K výše uvedenému viz i úvodní studii k českému vydání «Hegelovy dějiny filosofie» od Milana Sobotky, s. 21, 24 nn. Nutnost historizace forem myšlení pociťovali nejenom Schelling a Hegel (srv. níže), ale též básník Johann Christoph Friedrich Hölderlin. V básni «Der Archipelagus» výslovně říká, že řeč bohů (die Göttersprache) je střídání a vznikání (das Wechseln und das Werden) - Hölderlins gesammelte Dichtungen, I, Stuttgart und Berlin, 1895, s. 226.

10 V. I. Lenin, Filosofické sešity, Spisy 38, Praha 1960, s. 148. K Leninově pojetí dialektiky viz M. M. Rozentaľ, Lenin i dialektika, Moskva 1963.

11 Srv. E. V. Iljenkov, Dialektika abstraktnogo i konkretnogo v "Kapitale" Marksa, Moskva 1960 (slovensky Dialektika abstraktného a konkrétneho, Bratislava 1985); Ob idoloch i iděalach, Moskva 1968; Dialektičeskaja logika, Moskva 1974 (slov. překlad Dialektická logika, Bratislava 1977); stati ve: Filosofskaja enciklopedija, Moskva 1960-1970 (hesla Vseobščeje, Dějstvitelnosť, Iděalnoje, jediničnoje, Jedinstvo, Količestvo); Problema iděalnogo, Voprosy filosofii (dále VF) 1979/6, 7; Leninskaja dialektika i metafizika pozitivizma, Moskva 1980 (česky Leninská dialektika o metafyzice pozitivismu, Praha 1984); O idoloch a ideáloch, Bratislava 1972; Vopros o tožděstve myšlenija i bytija v domarksistskoj filosofii, v: Dialektika - těorija poznanija: Istoriko-filosofskije očerki, Moskva 1964, s. 21-55. K Iljenkovovi a diskusi jím vyvolané viz R. Valenčík, Dialektická logika a společenská praxe, FČ 1984/5, s. 596-610.

12 Z četných prací uvádím v abecedním pořadí nejdůležitější příspěvky k diskusi: Ž. M. Abdildin, Dialektika Kanta, Alma-Ata 1974; Ž. M. Abdildin - K. A. Abišev, Formirovanije logičeskogo stroja myšlenija v processe praktičeskoj dějatelnosti, Alma-Ata 1981; Ž. M. Abdildin - A. N. Nysanbajev, Dialektičesko-logičeskije principy postrojenija těorij, Alma-Ata 1973; L. I. Bondarenko, Osnovnyje etapy stanovlenija soznanija, Kijev 1979; B. V. Borodkin, Problemy protivorečija v matěrialističeskoj dialektike, Moskva 1982; M. A. Bulatov, Leninskij analiz německoj klassičeskoj filosofii, Kijev 1964; týž, Logičeskije katěgorii i poňjatija, Kijev 1981; V. V. Davidov, Vidy obobščenija v obščenii, Moskva 1972; A. I. Jacenko, Celopolaganije i iděaly, Kijev 1977; G. P. Karmyšev, Logika Gegelja, Alma-Ata 1972; A. Ch. Kasymžanov - A. Ž. Keltonganov - K. M. Satybaldina, "Krugi" v poznanii. Leninskoje učenije o jedinstve istoričeskogo i logičeskogo, Alma-Ata 1977; B. M. Kedrov, Lenin i dialektika jestěstvoznanija XX věka, Moskva 1971; týž, Iz laboratorii Leninskoj mysli, Moskva 1972; týž, O "Dialektike prirody" Engelsa, Moskva 1973; týž, Lenin, nauka, socialnyj progress, Moskva 1982; P. V. Kopnin, Dialektika kak logika i těorija poznanija, Moskva 1973; týž, Dialektika, Logika, nauka, Moskva 1973; týž, Gnoseologičeskije i logičeskije osnovy nauki, Moskva 1974; L. Kumpf - Z. M. Orudžev, Dialektičeskaja logika, Moskva 1979; P. A. Ležebokov, Dialektičeskoje protivorečije kak zakon poznanija, Moskva 1981; I. S. Narskij, Dialektičeskoje protivorečije kak zakon poznanija, Moskva 1981; týž, Dialektičeskoje protivorečije i logika poznanija, Moskva 1969; A. Nysanbajev - A. Šlachin, Razvitije poznanija i matěmatika, Alma-Ata 1971; Z. M. Orudžev, Dialektika kak sistěma, Moskva 1973; V. I. Šinkaruk, Jedinstvo dialektiki, Logiki i těorii poznanija, Kijev 1977; V. G. Tabačkovskij, Kritika iděalističeskich intěrpretacij praktiki, Kijev 1976; V. A. Vazjulin, Logika "Kapitala" K. Marksa, Moskva 1968; týž, Stanovlenije metoda naučnogo issledovanija K. Marksa, Moskva 1975; týž, Dialektika istoričeskogo processa i metodologija jego issledovanija, Moskva 1978; týž, Metodologičeskaja rol° problemy istoričeskogo i logičeskogo v konkretnych naukach, v: Metodologičeskije problemy sovremennoj nauki, Moskovskij Gosudarstvennyj Universitět (dále MGU) 1970. Sovětské diskuse shrnuje V. Černík ve své obsáhlé práci Systém kategorií materialistickej dialektiky, Bratislava 1986.

13 Srv. např. Istorija antičnoj dialektiki, Moskva 1972; Istorija dialektiki XIV-XVIII věkov, Moskva 1974; Istorija dialektiki - německaja klassičeskaja filosofija, Moskva 1978; Istorija marksistskoj dialektiki (Ot vozniknověnija marksizma do Leninskogo etapa), Moskva 1971; Istorija marksistskoj dialektiki (Leninskij etap), Moskva 1973; Kritičeskije očerki po filozofii Kanta, Kijev 1973. Výborné analýzy teorie poznání v německé klasické filozofii přináší V. I. Šinkaruk: Kant - Ukr. rad. enciklopedija, díl 6, 1961; Logika, dialektika i těorija poznanija Gegelja, Kijev 1964; Do pitanňa pro istoričnij genězis dialektičnoj logiki jak nauki, v: Logika i metodologija nauki, Kijev 1964; Istorikofilosofskij process i struktura predmeta marksistsko-leninskoj filosofii, v: Leninizm i sovremennyje problemy istoriko-filosofskoj nauki, Moskva 1970; Těorija poznanija, logika i dialektika I. Kanta, Kijev 1974 aj.

14 Abecedně: Aktuaľnyje problemy dialektičeskoj Logiki, Alma-Ata 1971; Čelověk i mir čelověka, Kijev 1977; Dialektika kak metodologija naučnogo poznanija, Moskva 1978; Dialektika naučnogo poznanija, Očerki dialektičeskoj logiki, Moskva 1978; Dialektičeskij i istoričeskij matěrializm - filosofskaja osnova kommunističeskogo mirovozzrenija, Kijev 1977; Dialektičeskoje protivorečije, Moskva 1979; Formirovanije mirovozzrenija novogo čelověka, Kijev 1977; Konečnoje i beskoněčnoje, Kijev 1982; Matěrialističeskaja dialektika kak filosofskaja nauka, Leningrad 1976; Matěrialističeskaja dialektika 1-6, Moskva 1981 nn.. Matěrialističeskaja dialektika kak obščaja těorija razvitija 1-3, Moskva 1982 nn.; Mirovozzrenčeskoje soděržanije katěgorij i zakonov matěrialističeskoj dialektiki, Kijev 1981; Praktika i poznanije, Moskva 1973; Problemy metodologii naučnogo poznanija i sociaľnoj praktiki v světě leninskogo těoretičeskogo nasledija, Kijev 1980; Rol° principa konkretnosti v sovremennoj nauke, Alma-Ata 1973; Sociaľno-istoričeskije i mirovozzrenčeskije aspekty filosofskich katěgorij, Kijev 1978; Subjekt i objekt kak filosofskaja problema, Kijev 1979.

15 Za velmi podnětné v této souvislosti pokládám práce čs. autorů Jindřicha Zeleného (O logické struktuře Marxova Kapitálu, Praha 1962; Praxe a rozum, Praha 1968; Úvod do filosofie, Praha 1969; Pojednání o dialektice, Praha 1982; O pravdivém a poctivém myšlení. Úvahy o dialektice moderního vývojového myšlení, Praha 1988 atd.) a Václava Černíka (V. Černík, Problém zákona v marxistickej metodologii vied, Bratislava 1977; V. Černík - E. Farkašová - J. Viceník, Teórie poznania, Bratislava 1980; shrnutí a syntézu Černíkových prací představuje Systém kategorií materialistickej dialektiky, Bratislava 1986).

16 Filozofický slovník, hl. red. M. M. Rozental, Bratislava 1974, s. 155, srv. Engels v Karl Marx - Friedrich Engels, Werke (dále MEW) 20, s. 132.

17 O typech praxe srv. J. Zelený, Úvod do filozofie, Praha 1969, s. 49nn. Srv. též T. M. Jaroszewski, Úvahy o praxi, Bratislava 1977, s. 64 nn. Význam politiky pro zprostředkování bude dovozen dále.

18 J. J. Rousseau, Vyznání, kap. IX, Praha 1978, s. 338; srv. J. Benda, La trahison des clercs, Paris 1927, s. 42, 45.

19 V. I. Lenin, Spisy, 1, s. 205; srv. G. Lukács, Geschichte und Klassenbewußtsein, Berlin und Leipzig 1923, s. 13.

20 K. Marx, Kapitál III/2, Praha 1954, s. 365; MEW 25, 825: "Alle Wissenschaft wäre überflüssig, wenn die Erscheinungsform und das Wesen der Dinge unmittelbar zusammenfielen". Český překlad je chybný: nahrazuje slovo bezprostředně výrazem přímo a tím projevuje nepochopení pro dialektiku bezprostředního a zprostředkovaného. Srv. G. Bachelard, Le rationalisme appliqué, Paris 1949, s. 38: "Je jen jedna věda: věda o tom, co je skryto".

21 K. Marx, Kapitál III/1, Praha 1954, s. 331 (=MEW 25, s. 324:...die sichtbare, bloß erscheinende Bewegung auf die innere wirkliche Bewegung zu reduzieren...).

22 Srv. K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 15-16 (MEW 23, s. 12).

23 G. W. F. Hegel, Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte, Reclam, Leipzig 1907, vyd. F. Brunstäd, s. 108: "Es gibt in solchem Verfahren des wissenschaftlichen Verstandes gleichfalls, daß das Wesentliche von dem sogenannten Unwesentlichen geschieden und herausgehoben werden müsse. Um dies aber zu vermögen, muß man das Wesentliche kennen,..." Srv. tamtéž, s. 50-51: "Der Geist ist aber auf dem Theater, auf dem wir ihn betrachten, in der Weltgeschichte, in seiner konkretesten Wirklichkeit; dessenungeachtet aber, oder vielmehr um von dieser Weise seiner konkreten Wirklichkeit auch das Allgemeine zu fassen, müssen wir von der Natur des Geistes zuvörderst einige abstrakte Bestimmungen vorausschicken".

24 Srv. Karel Marx - Bedřich Engels, Spisy (dále MES) 3, s. 32: "Známe jen jednu vědu, vědu historickou". MEW 3, 18: "Wir kennen nur eine einzige Wissenschaft, die Wissenschaft der Geschichte". Srv. G. Lukács, Geschichte und Klassenbewußtsein, s. 7. Mladý Lukács ovšem vyzdvižením historičnosti Marxovy metody směřuje proti uznání objektivní platnosti dialektiky přírody: příroda je tehdy pro něj (viz níže) společenská kategorie.

25 K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" I, Praha 1972, s. 54-55 (Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie, Berlin 1953, s. 21-22); Ke kritice politické ekonomie, Praha 1953, s. 171; MES 13, Praha 1963, s. 676 (MEW 13, s. 632).

26 K. Marx, "Grundrisse" I, s. 55 (=Grundrisse, 1953, s.22); Ke kritice, s. 171.

27 Tamtéž.

28 Tamtéž.

29 C. Lévi - Strauss, Tristes tropiques, Paris 1984, s. 61. Charakteristiku strukturální metody Lévi - Strausse lze nejlépe najít v Claude Lévi-Strauss, Anthropologie structurale, Paris 1958; Strukturale Anthropologie, Frankfurt am Main 1967. K C. Lévi-Straussovi viz Vincent Descombes, Stejné a jiné. Čtyřicetpět let francouzské filosofie (1933-1978), Praha 1995, s. 101nn. a Petr Horák, Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve Francii, Praha 1982.

30 V. F. Asmus, Dialektičeskij matěrializm i logika, Kijev 1924, s. 141.

31 K. Marx, "Grundrisse" I, s. 58 (=Grundrisse, 1953, s. 25).

32 K. Marx, "Grundrisse" I, s. 59 (=Grundrisse, 1953, s. 25); MES 13, s. 680 (=MEW 13, s. 536).

33 F. Heichelheim, An Ancient Economic History I, 2. vyd. Leiden 1958; E. Meyer, Geschichte des Altertums III. Band, Stuttgart 1937; G. Grote, History of Greece III, IV, New York 1857.

34 Srv. např. MES 20, Praha 1966, s. 132 (=MEW 20, 112).

35 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 173.

36 S nepatrnými úpravami (např. pokud jde o roli křesťanství) nacházíme shodně Hegelovu dějinnou koncepci ve Fenomenologii ducha (užívám čes. vyd. Praha 1960 a něm. vyd. Phänomenologie des Geistes, vyd. J. Hoffmeister, Leipzig 1949, Berlin 1975; vyd. H. Glockner, Stuttgart 1932) i ve Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte. Tento koncept je naznačen vlastně už v Hegels theologische Jugendschriften, vyd. H. Nohl, Tübingen 1907, s. 360 i v Erste Druckschriften, s. 14. Vynikající analýzy občanské společnosti pak přináší Grundlinien der Philosophie des Rechts. Srv. M. Sobotka, Člověk, práce a sebevědomí. Problém praxe v německé klasické filosofii, Praha 1969, s. 111, nn.; týž, Člověk a práce v německé klasické filosofii, Praha 1964, s. 113 nn.; týž, Stati k Hegelově Fenomenologii a Filozofii práva, Praha 1993. Srv. i G. Lukács, Der junge Hegel, Berlin 1986 (2. vyd.), s. 61 nn. (=A fiatal Hegel, Budapest 1976, s. 73 nn.), rozbor Fenomenologie tamtéž, s. 486 nn. (A fiatal Hegel, s. 581 nn.). Viz i Hegelova filozofie a současnost, Praha 1977, s. 199 nn. a zejména J. Kudrna, Studie k Hegelovu pojetí historie, Praha 1964 shrnující předchozí autorovy práce k tomuto tématu (Hegel a počátky buržoazního historismu, Filosofický časopis 1958; O významu Hegelova pojetí činnosti pro základní problematiku jeho filosofie, FČ 1959).

37 Velice kvalifikovaný rozbor Marxovy, Engelsovy a Leninovy dějinné koncepce viz S. M. Borodaj, V. Ž. Kelle, J. G. Plimak, Princip historismu v poznání společenských jevů, Praha 1976. G. Pfafferott, Karl Marx und das Problem der Wirklichkeit. Eine Studie zum Methodenpluralismus seines Werkes, Diss. Bonn 1973, s. 192: "Marxens dialektische Methode ist historischer Natur".

38 MES 4, Praha 1958, s. 148 (Marx-Engels Gesamtausagabe [dále MEGA] I. 6., Berlin 1932, s. 180: "... il n° y a d° immuable que l° abstraction du mouvement - mors immortalis". Podtrhl K. M.).

39 O úloze typizace v antickém Řecku viz F. Novotný, Gymnasion, Praha 1922. O řecké racionalitě obecně pojednávám ve své neuveřejněné studii Svět Aristotelova myšlení a dále ve své studii Zrod racionality. O funkci izolaci viz níže.

40 Srv. např. G. E. R. Lloyd, Polarity and Analogy, Cambridge 1966; J. P. Vernant, Les origines de la pensée grecque, Paris 1962 (=Počátky řeckého myšlení, Praha 1993).

41 O typech racionality např. J. Zelený, K Heideggerově kritice metafyziky, FČ 1979/1, s. 205 nn., srv. i jeho O sociální povaze poznání, FČ 1977/1.

42 K vyrůstání Hegelova systému z první triády srv. A. Gulyga, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Leipzig 1974, s. 134 nn.; M. F. Ovsjannikov, Hegelova filosofie, Praha 1962, s. 110 nn.; V. I. Lenin, Spisy 38, s. 112 n. a zvl. R. Kroner, Von Kant bis Hegel, Tübingen 1924, II, s. 283 a 449. O formování Hegelova systému obecně srv. N. Abbagnano, Historia de la filosofia II, La Habana 1971, s. 480 nn. Dále viz Hegelovu Wissenschaft der Logik I, Berlin 1975, vyd. G. Lasson, s. 54 nn., 66. K tomu i G. P. Karmyšev, Logika Gegelja, Alma-Ata 1972, s. 27-34.

43 Hegel, Wissenschaft der Logik II, s. 500. První snahy po formování vlastního systému vyčteme z Hegelova dopisu Schellingovi (Frankfurt nad Mohanem, 2. 11. 1800), Briefe von und an Hegel I, Hamburg 1952, s. 59 a z tzv. Frankfurtského systémového fragmentu (datován 14. 9. 1800). O výstavbě Hegelova systému i J. Zelený, Praxe a rozum, Praha 1968, s. 18 nn. a Dejiny dialektiky. Nemecká klasická filozofia, Bratislava 1978, s. 216 nn.

44 MES 13, 676 (MEW 13, 632; Ke kritice, s. 171). O východisku vědy hovoří Hegel ve Wissenschaft der Logik I, Berlin 1975 (vyd. G. Lasson), s. 51-64, zvl. s. 58 (toto Hegelovo dílo zkracuji WdL). Jak bude ještě ukázáno, Marxovo stanovisko se od Hegelova zásadně liší.

45 Nemarxistickým koncepcím praxe zpravidla chybí skutečně historická dimenze, srv. V. G. Tabačkovskij, Kritika iděalističeskich intěrpretacij praktiki, Kijev 1976.

46 V. I. Lenin, Spisy 33, s. 366.

47 Srv. J. Zelený, O logické struktuře Marxova Kapitálu, Praha 1962, s. 70. "Duchovní reprodukce" skutečnosti je u Marxe zároveň koncepcí aktivního odrazu skutečnosti v lidské hlavě - viz tamtéž, s. 64 nn.

48 F. V. Konstantinov, V. I. Lenin o konkretno-istoričeskom podchodě v istoričeskom matěrializme, Voprosy filosofii (dále VF) 1970/4, s. 17 vystupuje proti výlučnému chápání konkrétního jako empiricky daného, je chybou zapomínat na konkrétní jako výsledek duchovní reprodukce.

49 Srv. Engelsovu recenzi na spis Ke kritice politické ekonomie: Ke kritice, s. 188 (=MEW 13, s. 475; MES 13, s. 519). Srv. J. Zelený, K dialektické souvislosti logického a historického, FČ 1975/1, s. 73 (táž studie i německy v J. Zelený, Studien über Dialektik, Universita Karlova, Praha 1975, s. 41-62).

50 Srv. K. Marx, Kapitál I, s. 30 (= MEW 23, s. 27).

51 J. Zelený, O logické struktuře, s. 65. Srv. K. Marx, MEW 13, 632 (=MES 13, 676).

52 J. Zelený, O logické struktuře, s. 68.

53 K. Marx, Ke kritice, s. 177 (=MEW 13, 638; MES 13,683).

54 K. Marx, "Grundrisse" I, s. 59 (=Grundrisse, 1953, s. 26); MES 13, s. 680 (=MEW 13, s. 636).

55 K. Marx, Kapitál I, s. 16 (=MEW 23, s. 12).

56 V. I. Lenin, Filosofické sešity, Praha 1953, s. 229 (= Spisy 38, Praha 1960, s. 259).

57 J. Zelený, O logické struktuře, s. 44 n.

58 J. Zelený, O logické struktuře, s. 35 nn. 37; srv. K. Marx, Kapitál I, s. 98 (=MEW 23, s. 94-95).

59 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 259. Srov. J. Zelený, O logické struktuře, s. 45.

60 Srv. Oeuvres de Descartes VIII (vyd. Adam-Tannery), Principia philosophiae II, § 37. O těchto aspektech M. Sobotka - L. Major, Světonázorový význam Descartovy přírodní filozofie, UK Praha 1977.

61 I. Newton, Philosophiae naturalis principia mathematica, Londini 1687, s. 12: Axiomata sive Leges motus. V záhlaví čteme u prvního zákona: Lex I. Corpus omne perseverare in statu suo quiescendi vel movendi uniformiter in directum, nisi quatenus a viribus impressis cogitur statum illum mutare. S tímto zákonem pracovali Gassendi i Descartes, přiblížil se k němu Galilei. Srv. např. I. S. Narskij, Zapadnojevropejskaja filosofija XVIII věka, Moskva 1974, s. 110 n. O charakteru a pojetí změn u Descartesa viz E. J. Dijksterhuis, The Mechanization of World Picture, Oxford 1961, s. 409 nn.

62 I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, A 182, (vyd. Raymund Schmidt, Reclam, Leipzig 1956, 1979), srv. B 224 - 228, A 144, A 182 - 189, atd.

63 I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, B 228.

64 Hegel, Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse, Berlin 1975, vyd. F. Nicolin - O. Pöggeler, Wissenschaft der Logik I, s. 339. O substanci mluví Hegel zejména v § 150 n. v Encyklopedii, viz i § 144.

65 Srv. např. M. Dobb, Teórie hodnoty a rozdelovania od A. Smitha, Bratislava 1980, s. 133-168.

66 J. Zelený, O logické struktuře, s. 5O.

67 K. Marx, Grundrisse, 1953, s. 413 (="Grundrisse" II, Praha 1974, s. 129).

68 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 259. Srv. A. Gulyga, s. 138.

69 Hegel, Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften, Wissenschaft der Logik, § 139, s. 138.

70 Hegel, Fenomenologie ducha, Praha 1960, s. 55 (=Phänomenologie des Geistes, vyd. J. Hoffmeister, Leipzig 1949, s. 12: "Die wahre Gestalt, in welcher die Wahrheit existiert, kann allein das wissenschaftliche System derselben sein..." Srv. Wissenschaft der Logik II, s. 503 a Fenomenologie, s. 61.

71 G. W. F. Hegel, Erste Druckschfiten, Differenz des Fichteschen und Schellingschen Systems der Philosophie, vyd. G. Lasson, Leipzig 1928, s. 34.

72 Tamtéž, s. 21.

73 J. Zelený, Praxe a rozum, s. 23

74 R. Kroner, Von Kant bis Hegel II, s. 271-272; srv. tamtéž, s. 282-285. Tato tendence iracionalizovat Hegela vychází od W. Diltheye (Die Jungendgeschichte Hegels, Ges. Schriften IV, Stuttgart 1963, 1974) a pokračuje u německých novohegelovců (H. Glockner, R. Kroner, J. Kohn, A. Liebelt, S. Marck aj.). Reprezentativní je v tomto ohledu H. Glockner, Hegel 1, Stuttgart 1929, Hegel 2, Stuttgart 1940. Sbližování Hegela s iracionalistickou filozofií života provádí také Herbert Marcuse, Hegels Ontologie und die Grundlegung einer Theorie der Geschichtlichkeit, Frankfurt am Main 1962. K novohegelovství L. Major, Od úpadku hegelovství k novohegelovství, Praha 1987, o Glocknerovi tamtéž, s. 69nn., o Kronerovi tamtéž, s. 78nn.

75 G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, s. 63 (=Phänomenologie des Geistes, Hoffmeister, s. 20-21: "Das Wahre ist das Ganze. Das Ganze aber ist nur das durch seine Entwicklung sich vollendende Wesen". Srv. dále: "Das Wesen ist Reflexion, die Bewegung des Werdens und Übergehens, das in sich selbst bleibt",... Wissenschaft der Logik II, 13.

76 Srv. G. W. F. Hegel, Fenomenologie, s. 61 (=Phänomenologie, Hoffmeister, s. 20). Viz i Enzyklopädie, s. 126 n., Wissenschaft der Logik I, 59, II, 26 nn.

77 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 112-113.

78 MEW 13, 475 (=MES 13, 519).

79 A. G. Spirkin, Učebnice marxistické filozofie, Praha 1971, s. 220. Stanovisko totožnosti, resp. vnitřní, podstatové shody logického a historického vývoje zastává např. E. V. Iljenkov, Dialektika abstraktnogo i konkretnogo v "Kapitale" Marksa, Moskva 1960, s. 197. Souhlasím s kritikou tohoto pojetí podanou sovětskými autory Borodajem, Kellem a Plimakem, Princip historismu, Praha 1967, s. 151. Viz též V. Ž. Kelle, Doslov ke knize F. Tökeiho K těorii obščestvennych formacij, Moskva 1975, s. 269 nn.

80 Srv. MEW 13, 632: "Hegel geriet daher auf die Illusion, das Reale als Resultat des sich zusammenfassenden, in sich vertiefenden und aus sich selbst sich bewegenden Denkens zu fassen, während die Methode, vom Abstrakten zum Konkreten aufzusteigen, nur die Art für das Denken ist, sich das Konkrete anzueignen, es als ein geistig Konkretes zu reproduzieren. Keineswegs aber der Entstehungsprozeß des Konkreten selbst" (=MES 13,676). Viz Princip historismu, s. 147; Zelený, Úvod do filosofie, s. 70 n.; týž, O logické struktuře, s. 105; srv. též Zelený, Praxe a rozum, s. 18 mm. a M. Sobotka, Člověk, práce a sebevědomí, s. 111 nn. Srv. též práce Kudrnovy, např. Kapitoly z dějin historiografie a filozofie dějin, skripta FFUJEP, Brno 1974, s. 106 nn.; M. F. Ovsjannikov, Hegelova filosofie, Praha 1962, s. 240 nn.; I. S. Narskij, Zapadnojevropejskaja filosofija XIX věka, Moskva 1976, s. 370 nn. atd. atd.

81 Srv. K. Marx, Kapitál III/1, Praha 1955, s. 183 (MEW 25, 176-177).

82 Princip historismu, s. 146.

83 J. Zelený, O logické struktuře, s. 86-87.

84 Princip historismu, s. 148. Srv. MEW 13, 477 (=MES 13, 521).

85 J. Zelený, O logické struktuře, s. 71-72. Srv. MES 13, s. 677 (=MEW 13, 633).

86 O vztahu historického a logického J. Zelený, Pojednání o dialektice, Praha 1982, s. 44-72; Studien über Dialektik, Praha 1975, s. 41-62.

87 B. A. Grušin, Logičeskije i istoričeskije prijomy issledovanija v "Kapitale" Marksa, Voprosy filosofii 1955/4.

88 Tamtéž, s. 45.

89 Tuto mnohovrstevnatost definic postřehl už V. I. Lenin, Spisy 32, Praha 1955, Ještě jednou o odborech (s. 92); dále Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Praha 1972, s. 118nn. (Spisy 22, Praha 1957, s. 287 nn.), srv. i jeho vymezení dialektiky ve Filosofických sešitech (Spisy 38, Praha 1960, s. 102, 111-113, 221-223, 224, 226, 227, 258, 259, 264, 265, 266-70, 365-369, atd.).

90 Srv. práce I. Prigogina (Vom Sein zum Werden, München 1979; I. Prigogine - I. Stengers, Dialog mit der Natur. Neue Wege naturwissenschaftlichen Denkens, München - Zürich 1981, 1983; Prigogine - Stengers, La Nouvelle Alliance. Métamorphose de la science, Paris 1979; Ilya Prigogine-Isabelle Stengers, Order Out of Chaos: Man°s Dialogue With Nature, 1984, polský překlad Z chaosu k porzadkowi, Warszawa 1990) a A. N. Whiteheada (Process and Reality. An Essay in Cosmology, 1929; Veda a moderný svet, Bratislava 1989). K Prigoginovi Jindřich Zelený, O pravdivém a poctivém myšlení. Úvahy o dialektice moderního vývojového myšlení, Praha 1988, s. 23nn.

91 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 154. Je to možné proto, že i zákon je podstatně vztahový: "So ist das Gesetz wesentliches Verhältnis" - Wissenschaft der Logik (dále WdL) II, s. 136. Podobně je vztahová i podstata - o vztahové ontologii, kterou přináší marxismus, viz níže.

92 V. I. Lenin, Spisy 35, Praha 1962, s. 220. O Marxově metodě podrobně hovoří v souvislosti s ekonomickou problematikou M. Godelier, Rationalité et irrationalité en économie, Paris 1966, s. 123-201. Godelier ovšem podléhá strukturalismu (srv. Horák, c.d., s. 97, 104). Marxovu metodu člení na hypoteticko-deduktivní a vlastní dialektickou metodu, přičemž obě tvoří jednotu (s. 175 nn.). Myšlení konečných určení je pro Marxe předpokladem pro komplexnější dialektické procesuální myšlení. Kritiku Godelierových koncepcí podává Lucien Sćve, Structuralisme et dialectique, Paris 1984, s. 72-114.

93 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 366-367.

94 V. I. Lenin, Imperialismus, Praha 1972, s. 118 nn. (Spisy 22, s. 287nn.).

95 K. Marx, "Grundrisse" I, s. 59 (=Grundrisse, 1953, s. 26).

96 MES 13, 36 (=MEW 13, 9). Podle Marka M. Rozentala Marx v Kapitálu spíše užíval právě analytické metody výkladu než syntetické - M. M. Rozentaľ, Voprosy dialektiki v "Kapitale" Marksa, Moskva 1955, s. 357.

97 G. W. F. Hegel, Werke VIII, s. 449. Ono trojčlenné schéma, které nacházíme u Hegela (jež Marx opět důkladně přepracovává) hledají někteří autoři, sbližující dnes Tomáše Akvinského s Hegelem (Kluxen, Lakebrink) u Tomáše .Srv. Např. Thomas Aquinas, I Polit. I. 1.: "In his verbis Philosophi considerandum est, quod ad cognitionem compositorum primo opus est via resolutionis, ut scilicet dividamus compositum neque ad individua. Postmodum vero necessaria est via compositions, ut ex principiis indivisibilibus iam notis diiudicemus de rebus, quae ex principiis causantur". Toto pojetí je však úplně odlišné od Hegelova: je nedialektické, vychází z pojetí neměnné podstaty, nezná jednotu logického a historického, nezná úlohu rozporu ve vývoji. Pochopení významu rozporu ve vývoji přináší až německá klasika, i když jde nejdříve o polaritní rozpor: srv. F. W. J. Schelling, Sämtliche Werke I, 8, vyd. K. F. A. Schelling, 1856 nn. s. 219: "Was zum Handeln treibt ja zwingt, ist allein der Widerspruch". Teprve Hegelovi je ovšem rozporu myšlení i bytí, skutečnosti vůbec "wesentlich und notwendig" (Enzyklopädie § 48, s. 72).

98 Enzyklopädie §§ 227-228, s. 189-190, § 231, s. 190 n., §§ 238-239, s. 194-195, srv. § 115, s. 125-126. Výborně je toto Hegelovo pojetí patrné ve Wissenschaft der Logik II, 491: "Die Methode des absoluten Erkennens ist insofern analytisch... Sie ist aber ebensosehr synthetisch, ...Dieses so sehr synthetische als analytische Moment des Urteils, wodurch das anfängliche Allgemeine aus ihm selbst als das Andere seiner sich bestimmt, ist das dialektische zu nennen." Srv. též WdL II. s. 227, 440 nn.

99 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 173.

100 G. W. F. Hegel, WdL II, 226.

101 Thomas Aquinas, Summa theol. I, 85, 1, I, 40, 3c.

102 I. Kant, Kleine Schriften zur Logik und Metaphysik, 2. vyd. 1905, II. s. 99.

103 WdL II, s. 248 nn., 262. Hegel sice mluví o abstrahování jako o negativní činnosti, např. Enzyklopädie 107, 123, ale to je dialektická negace.

103a O tvoření vědeckých abstrakcí srv. J. Popelová, K filozofické problematice Marxova Kapitálu, Praha 1954, s. 89 nn.

104 Takové odtržení myšlenkové formy a obsahu nacházíme např. v jinak podnětné knize Alfreda Sohn-Rethela, Geistige und körperliche Arbeit, Frankfurt am Main 19732.

105 "... die Methode ist das Bewußtsein über die Form der inneren Selbstbewegung ihres Inhalts,...", G. W. F. Hegel, Werke I, s. 35. U Aristotela, De an. I, 1, 402 a 14 znamená methodos metodu, ale také vědu - Phys. I, 1, 184 a 11, také zkoumání - např. hé methodos peri fýseós, Phys. III. 1, 200 b 13. Někde je tento pojem methodos synonymní s théóriá, epistémé - Phys. VII, 1. 251 a 7 atd. Srv. i Platón, Theaet. 183 C.

106 Srv. M. Heidegger, Schellings Abhandlung Über das Wesen der menschlichen Freiheit (1809), vyd. Hildegard Feick, Tübingen 1971, zvl. s. 27-81. Samotný text F. W. J. Schellinga vyšel česky pod názvem Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů v Praze 1992.

107 I. Kant, Kritik der praktischen Vernunft, I. Kants Werke V, hl. vyd. E. Cassirer, vyd. O. Buek, Berlin 1924, s. 163.

108 I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, B 884.

109 I. Kant, Werke, Akademie - Ausgabe XVI, s. 776 nn. Srv. i Reflexionen zur Mathematik, Physik und Chemie II, Akademie - Ausgabe XIV. s. 185 nn.

110 G. W. F. Hegel, Werke I, s. 36. Už Hegel tedy - a Marx v ještě mnohem větší míře - překonává pojetí metody jako něčeho, co patří procedurální racionalitě. Hegelovo a Marxovo pojetí metody je obsahové.

111 "...als ein nicht nur abstrakt Allgemeines, sondern als das den Reichtum des Besonderen in sich fassende Allgemeine..." G. W. F. Hegel, Werke I, s. 40.

112 Srv. M. M. Rozentaľ, Voprosy dialektiky v "Kapitale" Marksa, Moskva 1955, s. 352.

112a O předmětu a úkolu ontologie v marxismu se vyjadřuje G. Lukács takto:"...der Gegenstand ist das wirklich Seiende. Und die Aufgabe ist, das Seiende auf sein Sein hin zu untersuchen, und dabei die verschiedenen Stufen und Verbindungen innerhalb des Seienden zu finden". - Gespräche mit Georg Lukács, Hans Heinz Holz. Leo Kofler. Wolfgang Abendroth. vyd. Theo Pinkus, Reinbek bei Hamburg 1967, s. 12.

113 Takovým pokusem, který bude dále diskutován, je práce Györgye Lukácse, A társadalmi lét ontológiájáról 1-3, Budapest 1976, 2. nezměněné vydání Budapest 1985 (vydání německého originálu se opožďuje: Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins, I. Halbband, vyd. Frank Benseler, Darmstadt und Neuwied 1984).

114 Srv. Gespräche mit Georg Lukács, s. 18.

115 J. P. Sartre, Critique de la Raison dialectique, I-II, Paris 1985.2 Česky vyšla část tohoto díla pod názvem J. P. Sartre, Marxismus a existencialismus, Praha 1966. Marxistickou kritiku Sartrových názorů podává např. László Farkas, Esistencialismus, strukturalismus, "marxizácia", Bratislava 1977 a L. I. Filippov, Filosofskaja antropologija Žan-Polja Sartra, Moskva 1977. Ke vztahu Sartra k marxismu srv. M. Vargas Llosa, Entre Sartre y Camus, Río Piedras, Puerto Rico, 1981, s. 47 nn. a V. Descombes, Stejné a jiné. Čtyřicetpět let francouzské filosofie (1933-1978), Praha 1995. Současný marxistický výklad klíčových témat Sartrovy filosofie podává Juan Manuel Aragüés, El viaje del Argos. Derivas en los escritos póstumos de J. P. Sartre, Zaragoza 1995. K prvním fázím Sartrova vývoje sborník Volver a Sartre. 50 aęos después de El Ser y la nada, koord. Juan Manuel Aragüés, Zaragoza 1994.

116 Jistou výjimkou tu jsou u nás práce J. Cibulky, srv. např. Přínos Marxova Kapitálu k poznání společenských zákonů, Rozpravy ČSAV, Praha 1962, Spory o dialektiku, Bratislava 1968 a zvl. Dialektika a ontologie, Bratislava 1968 (zvl. s. 116-133, 151-178, 263-274, 284-298). Viz i J. Černý, Dialektické zprostředkování a problém "chybné praxe", FČ 1978/1, s. 128-134; F. Fiedler - B. Vogel, Zum Begriff "Vermittlung", DZfPh 1982/8, s. 987-996 a 5. kap. Oposredstvovannoje i něposredstavennoje v sociaľnom otraženii v knize Dialektika i praktika. Voprosy těorii socialnogo otraženija, Moskva 1984, s. 149-173, zvl. s. 152. Problematika zprostředkování přitahuje i výrazné osobnosti mezi nemarxistickými filosofy: srv. např. K. Jaspers, Philosophische Logik, Bd. I, Von der Wahrheit, München 1958, s. 962-965, E. Fink, Sein, Wehrheit, Welt, Haag 1958, s. 115, F. Blankart, Zweiheit, Bezug und Vermittlung, Zürich 1966 (zvl. s. 97 nn.) atd.

117 Sîren Kierkegaard, Bázeň a chvění. Nemoc k smrti, Praha 1993, s. 37 (S. Kierkegaard, Bojaz°n° i drženie. Choroba na s°mierc°, Warszawa 1981, s. 42). Srv. tamtéž, s. 47, 59-60, 71 (polsky, s. 56, 73, 89). Toto Kierkegaardovo tvrzení není správné. Určité vymezení kategorie zprostředkování Hegel podává: "... zprostředkování nic jiného než soběrovnost, která se pohybuje, či reflexe v sebe sama, moment já existujícího pro sebe, čistá zápornost, či převedeno na čistou abstrakci, jednoduché vznikání. Já či vznikání vůbec, toto zprostředkování je pro svou jednoduchost právě vznikající bezprostřednost a bezprostředno samo" (Fenomenologie ducha, Praha 1960, s. 62, Phänomenologie des Geistes, Stuttgart 1932, s. 25). Marxovo chápání zprostředkování je procesuálnější a konkrétnější než u Hegela a stává se pro něj klíčovým prostředkem teoretické rekonstrukce pohybu moderní společnosti. O Kierkegaardovu vztahu k Hegelovi Peter P. Rohde, Kierkeggard, Olomouc 1995, s. 100: "Kierkegaard velmi dobře věděl, že se svoboda nedá filosoficky zdůvodnit, protože každé zdůvodnění předpokládá logickou nutnost, která je protikladem svobody...Do myšlení, které se pohybuje v myšlenkových formách nutnosti...nelze současně zařadit svobodu jednání".

118 Srv. např. S. Kierkegaard, Albo - albo (Buď - anebo) II, Warszawa 1982, s. 221, 228, a zvl. 230-235. Česky je ze sbírky «Buď - anebo» k dispozici jen jedna část: Sîren Kierkegaard, Svůdcův deník, Praha 1994, Bratislava 1994.

119 Srv. S. Kierkegaard, Gesammelte Werke 7, Jena 1925, s. 45 nn.

120 Srv. T. Münz, Humanistická iniciatíva Feuerbachovej filozofie, Bratislava 1971, s. 19-20.

121 Podrobněji v kapitole «Od Lenina do Gorbačova».

122 D. F. Strauss, Das Leben Jesu kritisch dargestellt, I-II, Tübingen 1835-1836 (český výběr ze svazků I a II vyšel v: Výbor z filozofických spisů mladohegelovců I, Praha 1989, s. 41-94; k celému výboru předeslal studii o mladohegelovcích pod názvem «Filozofická kritika a revoluce» Jiří Pešek, tamtéž, s. 7-40).

123 A. V. Cieszkowski, Prolegomena zur Historiosophie, Berlin 1838 (nový otisk Hamburg 1981, s úvodem Rüdigera Bubnera a dodatkem Jana Garewicze), s. 8-9. Česky v: Výbor z filozofických spisů mladohegelovců I, s. 101-102.

124 J. G. Fichte, Sämtliche Werke 6, vyd. I. H. Fichte, Leipzig 1845, s. 96 n. Fichtovo úsilí o systém "filosofie svobody" je patrné i z dopisů: J. G. Fichte, Briefe, Leipzig 1986.

125 J. G. Fichte, Grundzüge des gegenwärtigen Zeitalters, Werke IV, vyd. F. Medicus, s. 411-412. Fichte zdůrazňuje nejen právo na revoluci, ale za určitých okolností nutnost revoluce: J. G. Fichte, Schriften zur Französischen Revolution, Leipzig 1988, s. 99.

126 A. V. Cieszkowski, Prolegomena, s. 29-30 (česky Výbor z filozofických spisů mladohegelovců I, s. 111-112).

127 Tamtéž, s. 120.

128 Tamtéž, s. 129. Srv. B. Bauer, Feldzüge der reinen Kritik, Frankfurt am Main 1968, s. 124-126 (hlavní Bauerovy texty českému čtenáři zpřístupňuje Výbor z filozofických spisů mladohegelovců I, s. 121-330). A. Ruge, Eine Selbstkritik des Liberalismus, Deutsche Jahrbücher für Wissenschaft und Kunst, Dresden 1843, s. 4; Die Hegelsche Linke, Dokumente zu Philosophie und Politik im deutschen Vormärz, Leipzig 1985, s. 568: "der Zweck der Theorie ist die Praxis der Theorie". Srv. Die Hegelsche Linke, s. 564: "Die Probe der Theorie ist die Praxis". Při tom všem ale je nutno pamatovat, že "Die Praxisbegriffe bis Marx sind also völlig verschieden von dessen Theorie-Praxis-Konzeption, von der Lehre der Einheit zwischen Theorie und Praxis" (Ernst Bloch, Das Prinzip Hoffnung I, Frankfurt am Main 1959, s. 315, srv. i celý výklad o «Tezích o Feuerbachovi», 288-334). Srv. i tamtéž, II, s. 1602-1628, kde se ukazuje jak právě z obcházení principiální novosti Marxova konceptu teorie i praxe se činí pokus o "umrtvení" Marxe ze strany dnešních apologetů západní civilizace.

129 A. V. Cieszkowski, Prolegomena, s. 130-132.

130 Srv. např. A. V. Cieszkowski, Gott und Palingenesie, Berlin 1842; Prolegomena, s. 18 (existuje i polský překlad Cieszkowského hlavních děl: Prolegomena do historiozofii. Bóg i palingeneza oraz mniejsze pisma filozoficzne z lat 1838-1842, Warszawa 1972).

131 E. Gans, v: Hallische Jahrbücher, 1840, s. 903.

132 A. Ruge, Preußen und die Reaction, Leipzig 1838, s. 96 nn.; Hallische Jahrbücher 1839, s. 1493; Hallische Jahrbücher 1840, s. 2254: Friedrich von Florencourt und die Kategorien der politischen Praxis.

133 A. Ruge, v: Hallische Jahrbücher 1840, s. 764-765.

134 A. Ruge - Th. Echtermeyer, Der Protestantismus und die Romantik, Hallische Jahrbücher 1840, s. 417-418.

135 A. Ruge, Hallische Jahrbücher IV, 1841, s. 3n. (Die Hegelsche Linke, s. 205). Podobně B. Bauer, Feldzüge der Reinen Kritik, s. 101: "Freiheit in Nebendingen, in Unwesentlichen ist keine Freiheit".

136 Preußen seit der Einsetzung Arndt°s bis zur Absetzung Bauers, Einundzwanzig Bogen aus der Schweiz, Zürich und Winterthur 1843, H. I., s. 26-27, 31, 37 (nově vydáno v nakl. Reclam, Leipzig 1989, zasvěcenou předmlouvu napsala Ingrid Pepperle; autorem citovaného článku je Reinhold Jachmann); B. Bauer, Feldzüge der reinen Vernunft, Frankfurt am Main 196 elschen Philosophie, s. 60-62.

143 Srv. L. Feuerbach, Vorläufige Thesen zur Reformation der Philosophie, Gesammelte Werke 9, Kleinere Schriften II, Berlin 1982, s. 254, 255, 262, zvl. pak s. 316.

144 L. Feuerbach, Grundsätze der Philosophie der Zukunft, Gesammelte Werke 9, s. 266, 267, 269, 271, 274-275, 278, 281, 290, 298, 300.

145 Tamtéž, s. 303.

146 Tamtéž, s. 305n.

147 Srv. např. T. Münz, Humanistická iniciativa Feuerbachovej filozofie, s.151, nn.; M. Sobotka, Člověk, práce a sebevědomí, Problém praxe v německé klasické filosofii, Praha 1969, s. 170 nn. Konečnost člověka jako totální otevřenost exponuje v dnešní filozofii např. Arnold Gehlen, Duch ve světě techniky, Praha 1972; Der Mensch, Frankfurt am Main - Bonn 1966.

148 L. Feuerbach, Grundsätze der Philosophie der Zukunft, s. 320-321.

149 Tamtéž, s. 321.

150 Tamtéž, s. 322.

151 Tamtéž, s. 329.

152 Tamtéž, s. 333.

153 Tamtéž, s. 335-336.

154 Tamtéž, s. 338.

155 Tamtéž, s. 340; Feuerbach an Ruge, tamtéž, s. 342-343.

156 B. Bauer, Das entdeckte Christentum, Jena 1927, s. 155: "Die neuere Kritik hat den Menschen endlich zu sich selbst gebracht, sie hat ihn sich selbst kennen lehren, die Menschen von ihren Illusionen befreit und das Selbstbewußtsein als die einzige und schöpferische Macht - des Universums - als das Universum selbst kennengelernt". Týž, Die Posaune des des jüngsten Gerichtes über Hegel den Atheisten und Antichristen. Ein Ultimatum, Leipzig 1841, s. 69: "Der Weltgeist hat erst seine Wirklichkeit im Menschengeiste oder er ist Nichts als der «Begriff des Geistes», der im geschichtlichen Geiste und in dessen Selbstbewußtsein sich entwickelt und vollendet" (Výbor z filozofických spisů mladohegelovců I, s. 180) .Týž, Feldzüge der reinen Kritik, s. 121 říká odpůrcům: "Ist der Mensch euch Nichts? Kein Etwas?... Er ist auch Nichts - aber er soll eben Etwas, er soll Alles werden". Tamtéž, s. 136: "... der Kampfplatz ist die ganze Welt, es handelt sich um alle menschlichen Güter,..." Tamtéž, s. 195: "Von dem Menschen ist aber nichts unmöglich". Proti tomu romantikové hájili ideu universa: srv. F. Schlegel, Über die Philosophie. An Dorothea, v: Athenäaum, Leipzig 1984, s. 185: "... das Universum bleibt meine Losung... Der Gedanke des Universums und seiner Harmonie ist mir eins und alles,...". Podobně F. D. E. Schleiermacher, Über die Religion. Reden an die Gebildeten unter ihren Verächtern, v: Theologische Schriften, Berlin 1983, s. 54-214. K německé romantice souhrnně Naum Berkovskij, Německá romantika, Praha 1976.

157 Die Reaktion in Deutschland. Ein Fragment von einem Franzosen. Jules Elysard, Deutsche Jahrbücher 17. - 21. X. 1842, Nr. 247-251.

158 J. H. Mackay, Max Stirners Kleinere Schriften und seine Entgegensetzung auf die Kritik seines Werkes "Der Einzige und sein Eigentum". Von Jahren 1842-1847, Berlin 1898, s. 21-24.

159 Tamtéž, s. 25-26, II, s. 71-80.

160 Moses Hess, Philosophische und sozialistische Schriften 1837-1850, vyd. W. Mönke, Berlin 19802, viz např. s. 78, 80, 81, 84, 85, 87, 113, 117, 129, 135, 152, nn., 169, 170, 182, 197, 206-207, 208, 209, 212, 235, 236, 239, 240, 241, 288, 289, 290, 291, 292, 294, 295, 382, 386, 387, 389, atd. atd.

161 A. Trendelenburg, Logische Untersuchungen, Leipzig 1870.

162 Srv. např. F. W. J. Schelling, Victor Cousin über französische und deutsche Philosophie. Nebst einer beurtheilenden Vorrede des Herrn Geheimrathes von Schelling, 1834, Sämmtliche Werke I. 10, s. 211 nn. V Schellingových polemických rozborech Hegela v Zur Geschichte der Neueren Philosophie, Leipzig 1975, s. 146-183, Leipzig 1984, s. 144-177 (česky v: F. W. J. Schelling, Výbor z díla, Praha 1977, s. 277-316) analýzy Hegelova pojmu Vermittlung vůbec nenacházíme. Ve spisu Einleitung in die Philosophie der Mythologie, Sämmtliche Werke, II. 1, Stuttgart und Augsburg 1856 vytýká Schelling na s. 584 Hegelovi, že čistý pouhý rozum nemůže vysvětlovat nahodilé a skutečnost věcí. Svět je podle Schellinga rozumu neprůhledný. O vztahu Schellinga a Hegela v době jejich mládí viz Milan Sobotka, Schelling a Hegel. Studie k světonázorovému a metodologickému vývoji v německé klasické filozofii, Praha 1987 a Ryszard Panasiuk, Schelling, Warszawa 1987 (zabývá se i pozdějším Schellingovým vývojem).

163 F. J. Stahl, Geschichte der Rechtsphilosophie, Heidelbert 1854, s. 414-520. Vztah Marxův k historickoprávní škole analyzuje José Barata-Moura, Marx e a Crítica da «Escola Histórica do Direito», Lisboa 1994.

164 Srv. J. W. von Goethe, Der Versuch als Vermittler von Objekt und Subjekt, Weimarer Sophien-Ausgabe, 2. Abt., Bd. XI. (Allgemeine Naturlehre, 1. Teil), Weimar 1893, s. 21-37.

165 Srv. Hegelovu polemiku s Jacobim v: Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie III, Leipzig 1971, s. 465 nn.

166 G. W. F. Hegel, Differenz des Fichteschen und Schellingschen Systems der Philosophie, Leipzig 1981, s. 29, 69, 72.

167 Např. Z. Kuderowicz, Doktryna moralna mlodego Hegla, Warszawa 1962, s. 99, 100, 103-104, 109, 111, 116, 140, 176, 240, 356; týž, Wolnos°c° i historia. Studia o filosofii Hegla i jej losach, Warszawa 1981; srv. i I. Dubský, Hegels Arbeitsbegriff und die idealistische Dialektik, Praha 1961. Hegel se obrací v této době k práci jako pravému zprostředkování mezi člověkem a přírodou (srv. G. W. F. Hegel, Schriften zur Politik und Rechtsphilosophie, vyd. G. Lasson, Leipzig 1933, s. 422 nn., 426 n., 431 nn., Jenenser Realphilosophie, vyd. J. Hoffmeister, Leipzig 1931, I, 221, II, 197-198, 217 atd.) a analyzuje zprostředkující funkci právních institucí i vlády atd. (Schriften zur Politik und Rechtsphilosophie, s. 456-457, 478-479, 495). Tato tendence postupuje i ve Fenomenologii ducha. Politické aspekty a koncepci společnosti u mladého Hegela analyzuje Milan Znoj, Mladý Hegel na prahu moderny, Praha 1990.

168 Srv. R. Panasiuk, Versöhnung und Negation: Dialektik bei Hegel und Junghegelianern, v: Hegel a wspólczesnos°c°, Wróclaw, Warszava, Kraków, Gdaňsk 1975, s. 253-272; týž, Filozofia i pan°stwo. Studium mysli polityczno-spolecznej lewicy hegelowskiej i mlodego Marksa, Warszawa 1967; H. Schmitz, Hegel als Denker der Individualität, Maisenheim/Glan 1957.

169 Viz F. W. J. Schelling, System des transzendentalen Idealismus, Leipzig 1979, zvl. s. 22, 23, 32, 36, 40, 53, 54, 57, 59, 63, 75, 80, 82, 90, 114, 137, 151, 155, 164, 166, 171, 172, 191, 210, 211, 213, 217, 222, 231, 240, 249 atd. atd. (český čtenář může získat představu o tomto díle z ukázek zveřejněných v: F. W. J. Schelling, Výbor z díla, Praha 1977, s. 157-274 a týž, Výbor z díla. Rané spisy, Praha 1990, s. 201-296).

170 S. Dietzsch, Nachwort des Heausgebers, v: Kritisches Journal der Philosophie, Leipzig 1982, Das Kunstwerk als Werkzeug: Schellings Aufhebung des Systems des transzendentalen Idealismus, v: System des tr. Id., s. 361 nn. a Die Odyssee der Vernunft. Schellings letzte Druckschriften, v: F. W. J. Schelling, Schriften 1804-1812, Berlin 1982, s. 12 nn.

171 I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, A 138 nn. = B 177 nn, Kritik der Urteilskraft, Hamburg 1951, s. 34, 116, 168.

172 F. W. J. Schelling, Darstellung meines Systems der Philosophie, Sämmtliche Werke I. 4, s. 105-212 (česky pouze existuje krátký výňatek z tohoto díla v: F. W. J. Schelling, Výbor z díla. Rané spisy, Praha 1990, s. 297-313).

173 Tamtéž, s. 213-332 (též F. W. J. Schelling, Bruno oder Über das göttliche und natürliche Prinzip der Dinge, Leipzig 1989).

174 Fernere Darstellungen aus dem System der Philosophie, tamtéž, s. 333-510.

175 F. W. J. Schelling, Philosophie der Kunst, Sämmtliche Werke I. 5., s. 353-736.

176 Okrajově ještě srv. Philosophie und Religion, Schriften 1804-1812, s. 49, 51, 56, 57, 80.

177 Fernere Darstellungen, s. 361 nn.

178 Tamtéž, s. 366, 371, 368, atd.

179 Srv. J. G. Fichte, Gesamtausgabe I, 2, Grundlage der gesammten Wissenschaftslehre, Stuttgart-Bad Cannstatt 1966, s. 257 n., I, 4, 1970, s. 227 (Versuch einer neuen Darstellung der Wissenschaftslehre), I, 6, 1981, s. 216 n., 230, 244, 249 (Die Bestimmung des Menschen), II, 5, 1979, s. 138, 147, 150, 153, 172, 293, 342, 348. Ke genezi kategorie zprostředkování srovnej i J. G. Fichte, Grundriß des Eigentümlichen der Wissenschaftslehre (1795), Hamburg 1975, s. 152, 160-161, 180n.

180 J. G. Fichte, Rükerinnerungen, Antworten, Fragen (Gesamtausgabe II.5), s. 138.

181 Tamtéž, s. 172.

182 Neue Bearbeitung der Wissenschaftslehre, 1800 cit.,vyd. s. 342.

183 Rükerinnerungen, s. 154.

184 Tamtéž, s. 138.

185 Tamtéž, s. 172.

186 Gesamtausgabe III, 3, Briefwechsel, 1972, s. 273.

187 Gesamtausgabe IV, l, Kollegnachschriften 1796-1798, s. 33, 47 n., 54, 61 n., 66 n., 86 n., 139, 147.

188 Tamtéž, s. 61. Srv. i Gesamtausgabe IV, 2, 1978, Kollegnachschiften 1798-1804, s. 290, 291. Wissenschaftlehre von 1804 - II.

189 Das System der Sittenlehre, Gesamtausgabe I, 5, 1977, s. 19-317, zvl. s. 246 nn.

190 Tamtéž, s. 168.

191 Srv. E. Cassirer, Das Erkenntnisproblem, Berlin 1923, s. 135, 136, 153, 159, 164, 172, 176, atd. Srv. i D. I. Oizerman, Dialektický idealizmus J. G. Fichteho, Dialektický materializmus a dejiny filozofie, Bratislava 1981, s. 170-203.

192 Srv. např. J. G. Fichte, Nachgelassene Werke I, 195. Shrnující marxistickou monografii o Fichtovi podává Heinz Schuffenhauer, Johann Gottlieb Fichte, Leipzig-Jena-Berlin 1985.

193 K tomu srov. G. Pfafferott, Karel Marx und das Problem der Wirklichkeit. Eine Studie zum Methodenpluralismus seines Werkes, Diss. Bonn 1973. K Feuerbachovu a Stirnerovu kultu bezprostřednosti Z. Kuderowicz, Wolnos°c°, s. 258 nn. K Hessově negaci zprostředkování viz G. Lukács, Moses Hess und die Probleme der idealistischen Dialektik, Archiv für die Geschichte des Sozialismus und der Arbeiterbewegung (Grünberg-Archiv) XII, 1926, s. 105-155 (=Georg Lukács, Schriften zur Ideologie und Politik, Neuwied und Berlin 1967) a I. Zlocisti, Moses Hess, Berlin 1921.

194 Srv. např. MEW 1, Berlin 1974, s. 583, MES 1, s. 295, 377 atd.

195 K tomu podrobněji G. Lukács, Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins, Die Arbeit, Neuwied und Darmstadt 1973, kde se Lukács dotýká problematiky zprostředkování.

196 G. Lukács mylně odmítá v Geschichte und Klassenbewußtsein, Werke 2, Neuwied und Berlin 1968 všechny formy zvěcnění (Verdinglichung), srv. B. Jasin°ski, Estetyka realizmu György Lukácsa i jej prezeslanki filozoficzne, Warszawa 1984, s. 20 nn. Lukácsovo traktování Vermittlung v této knize proto s sebou nese řadu problémů a neumožňuje překonání pozice bezprostřednosti (Unmittelbarkeit). Sám Lukács později své odmítavé stanovisko k jakékoliv formě Verdinglichung změnil (srv. I. Hermann, Die Gedankenwelt von Georg Lukács, Budapest 1978, s. 137 nn.), jakmile si ujasnil mylnost záměny objektivace a odcizení. Důležité bylo pro Lukácse to, že poznal zásadní význam problematiky zprostředkování pro Lenina (I. Hermann, Die Gedankenwelt von Georg Lukács, s. 169). Společenské zázemí a kontext Lukácsovy filosofické aktivity podává Perry Anderson, Considerations on Western Marxism, London-New York 1989, s. 24nn.

197 Srv. A. Cornu, Karel Marx, Bedřich Engels, Život a dílo I, 1818-1844, Praha 1963, s. 187 nn.

198 O tom má neuveřejněná studie o počátcích filosofie v Řecku.

199 Blíže M. Ransdorf, Z myšlenkového světa reformace, Praha 1989.

200 M. Stirner, Der Einzige und das Eigentum, Berlin 1924, s. 32 nn.

201 Naum Berkovskij, Německá romantika, Praha 1976, s. 289. Srv. dopis I. Niethammerovi, 24. 2. 1796. Pro Heina byl "velkým učitelem v říši myšlenek, který terorismem daleko předstihl Maximiliena Robespierra" - Heinrich Heine, Werke und Briefe, Bd. 5, 1961, s. 260 n.

202 O fichtovských rysech vztahu bytí a myšlení u mladohegelovců R. Sannwald, Marx und die Antike, Zürich 1957, s. 43. Postup od hegelovského kontemplativního přístupu k "fichtovské činné energii" akcentuje A. Ruge (Werke 4, Leipzig 1850, s. 404, srv. srv. s. 49, 273 nn.). Rugemu je obsahem Hegelovy filosofie "Auflösung aller Gegensätze" (Werke 6, s. 123). Neváhá ani ukázat k tomu cestu: "Das Ende der theoretischen Befreiung ist die praktische. Die Praxis aber ist nichts anders, als die Bewegung der Massen im Sinne der Theorie, der Herzschlag der ewig jungen Welt" (Werke 6, s. 134).

203 B. Baczko, Rousseau: Samotnos°c° i wspólnota, Warszawa 1964; J. Patočka, Jean-Jacques Rousseau, v: Sborník k šedesátým narozeninám prof. PhDr. L. Svobody, DrSc., Praha 1963; J. Veselý, J. J. Rousseau a problém preromantismu, Praha 1985; Karel Mácha, Jean-Jacques Rousseau, Brno 1992.

204 K tomu srv. M. Sobotka, Člověk a práce v německé klasické filozofii, Praha 1964; týž, Člověk, práce a sebevědomí, Praha 1969; L. Major- M. Sobotka, G. W. F. Hegel. Život a dílo, Praha 1979; M. Sobotka, M. Znoj, J. Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela, Praha 1993 atd.

205 N. Berkovskij, Německá romantika, Praha 1976, 267-302.

206 Analýzu Marxova vývoje přináší objevná studie J. Zeleného, Praxe a rozum. Pojetí racionality a překonání tradiční ontologie v Marxově kritice Hegela, Praha 1968.

207 Jestliže vyvozuje J. Hyppolite, Études sur Marx et Hegel, Paris 1955, s. 110 nn. Marxovu filozofickou pozici výlučně z myšlenky odcizení a nedoceňuje ontologické problémy, je to neadekvátní přecenění antropologie u Marxe. Marxe nelze vysvětlit pouze z antropologického hlediska, ale také ne pouze z ontologického, Marx poprvé slučuje organicky oba přístupy. Pokud jde o vztah dějinnosti a ontologie, i Cieszkowski spojuje dějiny se zakotvením člověka v universu (Prolegomena, s. 47). K problému zprostředkování u mladohegelovců srv. i K. Löwith (edice a úvod), Die Hegelsche Linke, Stuttgart-Bad Cannstatt 1962.

208 V. I. Lenin, Spisy 1, Praha 1951, s. 205.

209 K. Marx, Kapitál III/2, Praha 1954, s. 365 (=MEW 25, s. 825). Podobně srv. i MES 31, s. 370 (=MEW 31, s. 313), totéž Marx-Engels, Dopisy o Kapitálu, Praha 1957, s. 146.

210 Kapitál I, Praha 1954. s. 571 (=MEW 23, s. 564).

211 Kapitál III/1, Praha 1955, s. 331 (=MEW 25, s. 325).

212 Problematice ontologického pohybu z hlediska budování filosofického systému se věnuji na jiném místě, zde budiž uvedeno, že skepse se rodí v 5. století př. n. l. u sofistů především díky ztrátě víry v genetický pohyb, který by umožňoval přechod mezi "původním" a odvozeným, neměnným a proměnlivým. Genetický pohyb drží u předsokratiků celý jejich model světa, všechny jeho základní koncepty pohromadě. Naopak Aristotelův objev ontologického pohybu, který zevnitř buduje a strukturuje jsoucno je zbraní proti skepsi a je jejím překonáním, zakládá možnost budování skutečného systému, protože zaručuje jednotu světa a jeho transparenci. Proto se celá Aristotelova filozofie točí kolem problematiky pohybu: ontologický pohyb umožňuje udržet jednotu světa. V tomto ohledu stojí Hegel Aristotelovi blízko - a není náhodné ani Marxovo pochopení pro oba myslitele. K ontologickému pohybu u Aristotela např. W. Bröcker, Aristoteles, Frankfurt am Main 1935; I.Dühring, Aristoteles, Heidelberg 1966.

213 K. Marx, Rukopisy "Grundrisse", I, Praha 1971, s. 54-62 (=Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie [Rohentwurf], 1857-1858, Anhang 1850-1859, Berlin 1953, s. 21-29, nové vyd. K. Marx, B. Engels, Gesamtausgabe (MEGA) II. Abt., Bd. 2, T. 1, Berlin 1976, s. 35-43).

214 Srv. G.W. F. Hegel, Werke VIII, s. 449, Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften, Berlin 1975 ( vyd. F. Nicolin a O. Pöggeler ), § 227, 228, s. 189-190. § 231, s. 190 n., §§ 238-239, ss. 194-195, srv. s. 115, s. 125-126; WdL I, s. 34 nn., II, 491, srv. i WdL II, 227, 440 nn. Souvislost zprostředkování a konkrétní totality: WdL II, s. 485 nn., zvl. 488-490. Srv. i Enzyklopädie, s. 4-5, 20. V Encyklopedii je z hlediska vnitřního spojení analytičnosti a syntetičnosti metody důležitá polemika Hegelova proti empirismu a mechanické přírodovědě (Enzyklopädie, § 37-39, český čtenář má nyní možnost se s tímto závažným textem seznámit v českém překladu: G. W. F. Hegel, Malá logika, Praha 1992, s. 98-103. Překladu předchází úvodní stať Milana Sobotky, K Hegelově logice, s. 7-38.). O pojmu totalita srv. např. I. Hermann, Die Kategorie der Totalität, Annales Univ. scient. Budap. de Rolando Eötvös nom., sectio Phil. et. soc., t. XI, Budapest 1977, s. 27-53, zvl. s. 47-48; M. Leske, Die Kategorie der Totalität in der marxistisch-leninistischen Dialektik, DZfPh 1978/3, s. 324 nn. Kategorie totality hrála velkou roli záhy i v myšlení Lukácsově (srv. S. Rücker, Totalität bei Georg Lukacs und in nachfolgenden Diskussionen, Münster i. W. 1973).

215 Srv. I. Hermann, Die Kategorie der Totalität, s. 48, 52-53.

216 Hegel, Differenz, s. 31 nn. četná místa v Encyklopedii.

217 WdL II, s. 409. Srv. Hegel, Grundlinien der Philosophie des Rechts, Berlin 1981, s. 25; Enzyklopädie § 6, WdL II, 156 (skutečnost jednotou bytnosti a existence); Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie II, Leipzig 1971, s. 119; Werke 12, s. 23 (vyd. Moldenhauer - Michel, Frankfurt am Main 1969 - 71.) Rozumno spočívá v jednotě pojmu, tj. v jednotě subjektivna a objektivity (Werke 10, Glockner, s. 227).

218 WdL II, s. 105. Srv. WdL II, 106. Dialektika bezprostředního a zprostředkovaného je nejvíce rozvinuta u Hegela v jeho Vorlesungen über die Philosophie der Religion, vyd. G. Lasson. Srv. napr. Begriff der Religion (Sämtliche Werke XII), Leipzig 1925, s. 11, 70, 71, 79, 85, 87-94, 116, 125, 144, 146, 166, 168, 170, 174, 175, o vědeckém pojmu tamtéž, s. 176, nutnost - 176 nn., absolutní zprostředkování - 206 nn., definice zprostředkování - 207, dále srv. s. 209, 211, 212, 213, 221-223, 248, 251, 164, 281, 282, 283, 295, 296 - 299 atd. atd. Dále Die Naturreligion (Sämtliche Werke XIII, Leipzig 1927), srv. např. 4, 5, 6, 9, 10, atd. atd., zvl. např. 44, 45, 46, 47, 48. Zajímavé jsou i pasáže v Die Religion der geistigen Individualität (Sämtliche Werke XIII), Leipzig 1929), srv. např. s. 3-6, 8-9, 10-12, 14, 15, 17, 20, 23, 33, 37 nn., 47, 49, 50, 53, 55-58-, 64-65, 69, 78-80, 85 nn., 89, 91, 93, 96-121, 128-129, 131-142, 152-155, 155 nn., 178 nn., 195, 200, 202-203, 223 nn., 226, 227, 228, 229 atd. atd. Konečně na dialektice bezprostředního a zprostředkovaného zcela stojí Hegelovy Vorlesungen über die Beweise vom Dasein Gottes (Sämtliche Werke XIV, Leipzig 1930), např. srv. 5, 6, 13, 16, 19 nn., 23, 26-31, 32, 41, 43, 58, 61, 63, 64, 70 n., 74, 75-78, 80-87, 88-94, 96, 97, 98, 105, 111, 113, 120-123, 124 nn., 130-134, 138, 140, 149-156, 159-166, 168, 175-177 atd. atd. Pro Hegela je filosofie náboženství poslední vědou ve filosofii (Begriff der Religion, s. 79), a proto zahrnuje veškeré bohatství spekulativního obsahu. Je s podivem, že zatím byla tak málo zkoumána, a to tím spíše, že pro vznik marxismu a boje kolem mladohegelovců mají z Hegelova díla největší význam kromě «Fenomenologie ducha» právě «Filosofie náboženství», «Filosofie dějin» a «Filosofie práva» (k ní nově H. Klenner v: M. Bohr, J. D. Hondt, H. Klenner, Aktuelle Vernunft. Drei Studien zur Philosophie Hegels, Berlin 1985, 67 nn.). Problematice bezprostředního a zprostředkovaného v Hegelově «Filosofii náboženství» hodlám věnovat zvláštní studii.

219 Srv. G. W. F. Hegel, Estetika, I, Praha 1966, s. 211 (=Ästhetik 1, Berlin und Weimar 1984, s. 256). Pro Hegela je "obsahová" totalita "jednota všeobecného a zvláštního" - E. Bloch, Subjekt - Objekt, Berlin 1951, s. 129 nn. Bloch je jeden z prvních, kteří věnovali dialektice bezprostředního a zprostředkovaného u Hegela velkou pozornost, srv. tamtéž, s. 156 nn., a passim. Srv. k pojmu totality i WdL II, 97, 489 nn. K dialektice bezprostředního a zprostředkovaného u Hegela srv. i E. Cassirer, Das Erkenntnisproblem III, Berlin 1923, s. 328 nn., 344 nn. 220.

220 D. Henrich, Hegel in Kontext, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1981, 3. vyd., s. 187 nn., srv. např. Das Kapital, Berlin 1947-1949, III, s. 167, 216, 235 (=MEW 25, s. 152, 199, 219), Grundrisse, 1953, s. 170, 317, 673 atd. Podobný smysl má Marxem často užívaný výraz "begrifflich und geschichtlich" - srv. Zelený, O logické struktuře, s. 71 nn. K problému skutečnosti u Marxe srv. např. G. Pfafferott, tamtéž, s. 96 nn. ke kritice pojmu zprostředkování v raném období.

221 H. Reichelt, Zur logischen Struktur des Kapitalbegriffs bei Karl Marx, Frankfurt am Main 1970, s. 76 nn., zvl. s. 81. Srv. též i jiné práce autorů ze SRN: H. F. Fulda, Dialektik als Darstellungsmethode im "Kapital" von Marx, Ajatus, Helsinki 1978, č. 37; R. Bubner, Logik und Kapital, v: Dialektik und Wissenschaft, Frankfurt am Main 1973; K. Hartmann, Die Marxsche Theorie, Berlin 1970; W. Becker, Kritik der Marxschen Wertlehre, Hamburg 1972 atd. Srv. J. Zelený, Pojednání o dialektice, Praha 1982, s. 125 nn., kde je podána kritika těchto prací; srv. i J. Zelený, Karl Marx als Logiker, Praha 1983 ( text Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV).

222 V tomto směru navazují tito autoři na G. Lukácse, Geschichte und Klassenbewußtsein. Studien über marxistische Dialektik, cit. vyd. (pův. Berlin 1923) a K. Korsche, Marxismus und Philosophie, Archiv f. d. Gesch. d. Soz. u. d. Arbeiterbew., 1923, Nr. 1. Pokud jde o pojem přírody, dodnes nejsou úplně doceněny Schellingovy myšlenky z doby mládí o přírodě jako jednotě produktu a produktivity (srv. System des transzendentalen Idealismus, s. 152 nn.).

223 Srv. G. Lukács, Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins. Die Arbeit, Neuwied und Darmstadt 1973. Lukács, který v «Geschichte und Klassenbewußtsein» traktoval přírodu v podstatě výlučně jako společenskou kategorii a zpochybnil dialektiku přírody, zastává v «Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins» stanovisko, že vztah přírody a společnosti je různorodost uvnitř jednoty. Srv. i G. Lukács, Praca, Czlowiek i s°wiatopoglad, 1972/8; týž, Przyczynek do ontologii momentu idealnego, Studia filozoficzne 1976/8; Ogólne problemy reprodukcii, Czlowiek i s°wiatopoglad 1978/2.

224 Výklad o úloze ontologického pohybu z hlediska budování systému a udržení jednoty "obrazu světa" podám na jiném místě (srv. úlohu ontologického pohybu z tohoto hlediska u Aristotela, Tomáše Akvinského a Hegela).

225 To je jeden z ústředních pojmů Lukácsovy práce «Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins». Lze ho použít i při vysvětlení použití matematických postupů v realitě.

226 G. Lukács, Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins, I. Halbband, s. 559-690 (=Wprowadzenie do ontologii bytu spolecznego I, Warszawa 1982, s. 423-660; A társadalmi lét ontologiájárol, l, Budapest 1985, s. 279-423).

227 Srv. V. I. Lenin, Spisy 38, Praha 1960, s. 154.

228 Srv. např. S. G. a G. P. Šljachtěnko, Katěgorii dialektiki kak otraženije zakonomernostěj perechodu k kommunizmu, Leningrad 1965, s. 13 nn.

229 K. Marx, Kapitál III/1, Praha 1955, s. 241 (=MEW 16, 235).

230 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 155; srv. Lenin, Spisy 38, s. 154.

231 Bohatý materiál k tomu skýtají práce Hegelovy, např. Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften, s. 62, 68, 154nn., 331, 378nn., 463; WdL II, 24nn. Mnoho cenných podnětů v návaznosti na odkaz Leninův (zvl. ve Filosofických sešitech) přinášejí sovětské práce o dialektické logice, např. E. V. Iljenkov, Dialektika abstraktnogo i konkretnogo v "Kapitale" Marksa, Moskva 1960; týž, Dialektická logika, Bratislava 1977; P. V. Kopnin, Dialektika ako logika a teoria poznania, Bratislava 1976, zvl. 77, 91, 226-228 aj.

232 J. Zelený, O logické struktuře Marxova Kapitálu, Praha 1962, s. 68.

233 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 366-367.

234 G. W. F. Hegel, WdL I, s. 40. Srv. V. I. Lenin, Spisy 38, s. 101. Vnitřní logiku, podstatu, zákon lze nejsnáze postihnout z hlediska rozvinuté formy zkoumaného (to je myšlenka vlastní už Schellingovi a Hegelovi). Srv. i M. Rozentaľ, Voprosy dialektiki v "Kapitale" Marksa, Moskva 1955, s. 352. Marx k tomu v Kapitálu podle Rozentaľa (s. 357) používal spíše analytické metody výkladu než historické.

235 K tomu podrobněji níže v kapitolách o společensko-ekonomických formacích.

236 Ke "genetické kritice" srv. Feuerbach, Zur Kritik der Hegelschen Philosophie, s. 52, 60, to je další ze styčných bodů mezi Feuerbachem a Marxem.

237 Oeuvres de Descartes VIII, Principia philosophica II, § 37. K tomu srv. M. Sobotka - L. Major, Světonázorový význam Descartovy přírodní filozofie, UK Praha 1977. K Newtonovu pojetí substance srv. I. Newton, Philosophiae naturalis principia mathematica, Londini 1687, s. 12. S prvním zákonem pohybu pracovali Gassendi a Descartes, blízko mu byl Galilei. Ke Kantovu pojetí vztahu podstata - jev srv. např. I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, A 182, B 224, B 228, srv. i A 144, A 182 - 189, B 224-228 atd.

238 Srv. G. W. F. Hegel, Begriff der Religion, s. 20 nn. Rozhodující náběh ke "vztahové ongologii" učinil Hegel jednak v Differenz ..., kde přichází s myšlenkou vyčerpání absolutna zřetězením pojmových určení (a v tom je jeho filozofická pozice přímo diametrálně odlišná od Schellingovy) a v Glauben und Wissen (Kritisches Journal, s. 210-330)., kde pochopil, že (společenská) jednota, totalita se realizuje pomocí, prostřednictvím rozdvojení na sféru subjektivity a objektivity, jak ukazuje J. Ritter, Hegel und die französische Revolution, Köln 1957.

239 G. W. F. Hegel, Enzyklopädie § 150 n., viz i § 144.

240 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 259. Srv. i G. W. F. Hegel, Enzyklopädie § 139, s. 138; A. Gulyga, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Leipzig 1974, s. 138.

241 V. I. Lenin, Spisy 38, s. 175.

242 G. W. F. Hegel, WdL II, s. 122, srv. WdL II, s. 102.

243 Tamtéž.

244 G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, Praha 1960, s. 63 (=Phänomenologie des Geistes, vyd. J. Hoffmeister, Leipzig 1969, s. 20-21). Srv. i WdL II, s. 13.

245 G. W. F. Hegel, Enzyklopädie § 114, s. 124 a další.

246 WdL II, s. 52. Jestliže se tu snažíme o "materialistické čtení" Hegela a zvlášě jeho «Vědy o logice», jsme si vědomi toho, že zprostředkování je u Hegela - narozdíl od Marxe - chápáno velmi formálně a omezuje se v podstatě na přechody mezi pojmy, důležitým korektivem této formálnosti je «Fenomenologie ducha» (a částečně i «Filosofie práva») se svým historismem, jak viděl již mladý Marx (srv. Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, Praha 1978, s. 114 nn.). Příznačné je, že Roger Garaudy ve snaze založit marxismus na pozici bezprostřednosti snižuje význam Hegela pro vznik marxismu a zvyšuje význam Fichta. R. Garaudy, Die Freiheit als philosophische und historische Kategorie, Berlin 1959, s. 164; Die Aktualität des Marschen Denkens, Frankfurt am Main - Wien 1969, s. 33-35, 37-38, 40-41, 44; Peut - on eűtre communiste aujourd°hui?, Paris 1968, s. 97; Marxismus XX. století, Praha 1968, s. 54, 69 nn., 73. L. Althusser zase přeceňuje Spinozův význam jako předchůdce marxismu: Lire le Capital 2, s. 50.

247 WdL II, s. 63, 64, Srv. WdL II, s. 104.

248 WdL II, s. 105. Srv. tamtéž II, s. 106.

249 Fenomenologie ducha, s. 61.

250 WdL II, s. 457. Je nutno ale připomenout,že u Hegela "nejrůznější formy skutečného zprostředkování, jimiž se utváří lidsko-společenský životní proces - mj. souhrn okolnosti na jedinci nezávislých, nebo naopak libovolná volba, uplatňovaná člověkem v jistných hranicích - jsou podány jako pouhý jev sebezprostředkování Idey, procesu, který probíhá za oponou" (J. Zelený, Praxe a rozum, s. 125, srv. tamtéž, s. 120). Marxistický koncept zprostředkování musí být konkrétní. B. F. Lomov (Metodologické a teoretické problémy psychologie, Praha 1988, s. 111) právem říká, že "aby bylo možné pochopit příčiny a následky ve složitých systémech objektů, nestačí říci, že jsou zprostředkované. Je nutné odhalit reálné funkce těch článků systému, které vystupují ve zprostředkující roli. Pokud nebudou odhaleny tyto funkce, upadneme do «hlubin neurčitosti»". Tamtéž, pozn. 1: "Samotné potvrzení toho, že cosi je čímsi zprostředkováno, ještě nestačí ke skutečně deterministickému objasnění jevu. Může vést jen k nepříjemnému nekonečnému zprostředkování, k myšlence všeobecného zprostředkování ("vše je zprostředkováno vším"), kterou ve své době kritizoval Hegel, když diskutoval filozofickou koncepci Jacobiho".

251 Srv. WdL II, s. 108, 109, 111, 113.

252 WdL II, s. 118-119.

253 WdL II, s. 443.

254 WdL II, s. 450.

255 WdL II, s. 457.

256 Hegelův koncept zprostředkování je spojen s teleologií, srv. k tomu Camilla Warnke, Aspekty pojecia celu w heglowskim rozumieniu biologii, v: Z historii rozwoju klasyzcnej buržuazyjnej filozofii niemeckiej, Warszawa 1981,s. 237-261. K teleologii jeho předchůdců srv. István Hermann, Kant teleologiája, Budapest 19792; týž, Teleológia és történetiség, Budapest 1979.

257 Srv. např. WdL II, 409: "diejenige Realität, welche dem Begriffe nicht entspricht, ist blosse Erscheinung, das Subjektive, Zufällige, Willlkürtiche, das nicht die Wahrheit ist". Ještě silněji zní pasáž níže ve WdL II, 409: "Aber sie die Vereinigung ihres Begriffs und der Realität, ihrer Seele und ihres Leibes, sind. Ganze, wie der Staat, die Kirche, wenn die Einheit ihres Begriffs und ihrer Realität aufgelöst ist, hören auf zu existieren, der Mensch, das Lebendige ist tot, wenn Seele und Leib sich in ihm trennen..." Pro Marxe bylo toto strukturní dynamické pojetí podstaty obsažené v pojmu Begriff něčím relevantním (viz výše, srv. Zelený, Praxe a rozum, s. 120). Srv. alespoň tato místa: "Um die Erscheinungen in ihrer gesetzmässigen, ihrem Begriff entsprechenden Gestalt zu Betrachten ..." (Das Kapital, Berlin 1947-49, III, s. 216 = MEW 25, s. 199). Nebo: "In solcher allgemeinen Untersuchung wird überhaupt immer vorausgesetzt, dass die wirklichen Verhältnisse ihrem Begriff entsprechen, oder was dasselbe, werden die wirklichen Verhältnisse nur dargestellt, soweit sie ihren allgemeinen Typus ausdrücken" (Das Kapital III, s. 167 = MEW 25, s. 152). Marx klade do protikladu "fertige Gestalt der ökonomischen Verhältnisse, wie sie sich auf der Oberfläche zeigt" vzhledem k tomu, co je "ihre innere, wesentliche, aber verhüllte Kerngestalt und der ihr entsprechende Begriff" (Das Kapital III, s. 235 = MEW 25, s. 219). Relativně časté jsou obraty jako: "Um den Begriff des Kapitals zu entwickeln..." (Grundrisse 1953, s. 170). Alespoň tato uvedená místa (výčet by bylo možno rozhojnit) jistě prokazují genetickou souvislost mezi Hegelovým a Marxovým pojmem "Begriff". Srv. i WdL II, 452-457. I tyto souvislosti ukazují, že zanedbávat ontologickou dimenzi Marxovy analýzy kapitalismu (jak to činí např. M. Rubel, Karl Marx. Essai de biographie intellectuelle, Paris 1957) znamená deformaci obrazu Marxova přístupu k fenoménu kapitalismu a ke společenské skutečnosti vůbec.

258 Srv. F. Tökei, K téorii spoločenských foriem, Bratislava 1981, zvl. s. 51 nn. (=Zur marxistischen Geschichtstheorie I, Zur Theorie der Gesellschaftsformen, Budapest 1977, s. 42 nn.; A társadalmi formák eleméletéhez, Budapest 19712, s. 57 nn.). Podle F. Tökeie lze klást Marxovy kategorie produktivní síly a produkční vztahy do genetické souvislosti s Hegelovými kategoriemi síla (srv. např. System der Philosophie I, Die Logik, vyd. H. Glockner, Stuttgart 1929, § 136, Zusatz 1, s. 309-310) a vztah (srv. System der Philosophie I, § 135, s. 305). Srv. F. Tökei, A társadalmi formák, s. 61 n.; týž, Zur marxistischen Geschichtstheorie I, s. 45 n.; týž, K téorii, s. 54 n. Ke vztahu obsahu a formy Hegel, System der Philosophie I, § 133, s. 302-303 (i Zusatz), ke kategorii vztah Enzyklopädie § 134 nn., s. 135 nn., ke kategorii síla tamtéž § 136 nn., s. 136 nn., § 261, s. 214, WdL II, s. 144 nn. Se vztahem formy a obsahu souvisí i dialektika vnitřního a vnějšího, srv. WdL II, s. 150 nn.

259 Srv. G. W. F. Hegel, Enzyklopädie § 133, s. 135 (=System der Philosophie, I, § 133, s. 302-303 - i Zusatz).

260 Srv. mimo MES 13, s. 37 např. i Marxův dopis Anněnkovovi z 28. 12. 1846, MES 27, s. 508-519 (=MEGA III. Abt., Briefwechsel, Bd. 2, Berlin 1979, s. 70-80), dále např. MES 3, s. 63 nn. (=MEW 3, 50 nn.).

261 Srv. k tomu např. K. Marx, Teorie o nadhodnotě, I, Praha 1958, s. 303 (=MEW 26. l., s. ) - pro směnné vztahy srv. i Grundrisse II, 75 (=Grundrisse, 1953, s. 365).

262 K tomu srv. citované práce F. Tökeiho (viz výše).

263 Srv. Kapitál I, s. 196 (=MEW 23, s. 192).

264 Srv. např. Tökeiho rozbory v Zur marxistischen Geschichtstheorie II, Antike und Feudalismus, Budapest 1977 (=Antikvitás és feudalizmus, Budapest 1971) a v Az ázsiai termelési mód kérdéséhez, Budapest 1963 (=Sur le mode de production asiatique, Budapest 1963 a Esays on the Asiatic Mode of Production, Budapest 1979).

265 Srv. k tomu např. Kapitál I, 198 (=MEW 23, s. 194) a Grundrisse, 1953, s. 388-391 (=Grundrisse II, s. 101-104).

266 Na tu ukazují výrazné ekologické problémy dneška. Mj. proto se snaží teoretikové hnutí "zelených" o funkční přehodnocení předchozích vrstev filosofického myšlení (např. F. Capra).

267 Grundrisse II, s. 86 (=Grundrisse, 1953, s. 375).

268 Grundrisse II, s. 204 (=Grundrisse, 1953, s. 391).

269 Grundrisse II, s. 102 (=Grundrisse 1953, s. 389).

270 Grundrisse II, s. 101 (=Grundrisse 1953, s. 388).

271 Srv. J. Pešek, Dialektika dělby práce. Sebestrukturace a perspektivnost člověka, Praha 1966, s. 17.

272 Tuto dvojakost práce postřehla už německá klasická filosofie, srv. např. analýzy Hegelovy koncepce u I. Dubského, Hegels Arbeitsbegriff und die idealistische Dialektik, Praha 1961 a u I. Hermanna, A munka jellemzése a hegeli filozófiában, Világosság 1981/10, s. 593-598, dále četné práce M. Sobotky a L. Majora (viz výše). Kromě řady míst v System der Sittlichkeit, v: Jenaer Philosophie (vyd. J. Hoffmeister, 1967), zvl. s. 215,232, ve «Fenomenologii ducha» (zvl. oddíly «Pán a rab», «Duchovní zvířena a podvod, aneb věc, o kterou běží») je nutno vyzdvihnout četná místa v Grundlinien der Philosophie des Rechts, Berlin 1981 (§§ 56, 67, 68, 70, 131, 166, 187, 192, 194, 196-199, 236, 240, 244, 245, 248, 253, 255, zvl. §§ 194-198). U Marxe ovšem má příroda ve vztahu k práci jiné postavení než u Hegela, je to residuum předmětnosti, které vzdoruje naší aktivitě a je předmětem opracování, ale je také východiskem a předpokladem specificky lidských aktivit. Dialektika zvnitřňování a zvnějšňování jako jeden z momentů a výmezů lidské praxe u Marxe je u Hegela už napověděna, stejně spojení lidské emancipace a rozvinutí vlastnictví k plnému určení, vztah kategorie finality a práce, inteligibility a práce atd. Jestliže u Hegela není práce jediným činitelem zakládajícím společenskou totalitu (vedle ní je to i řeč a sociální vazby), u Marxe je ústřední význam práce pro založení společenské totality jedním z nejdůležitějších problémů, které Marxe zajímají (viz zvl. G. Lukács, A társadalmi lét ontologiájárol 2, s. 9-133).

273 Ke kategorii "teleologische Setzung" viz G. Lukács, Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins. Die Arbeit, Neuwied und Darmstadt 1973 (=A társadalmi lét ontologiájárol 2, s. 18 nn.).

274 Srv. k tomu už Hegelovy myšlenky ve «Vorlesungen über die Philosophie der Religion»! K. Marx hovoří o "Zurückweichen der Naturschranke" (Lukács tuto myšlenku často cituje: srv. Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins, I. Halbband, s. 76; A társadalmi lét ontologiájárol 2, s. 12).

275 Srv. např. Grundrisse I, 43-53, zvl. 53 (=Grundrisse 1953, s. 12-21). Platí samozřejmě i vztah opačný.

276 Srv. Grundrisse I, 372, II, 43 (=Grundrisse, 1953, s. 304-305, 337). Viz i Grundrisse I, s. 232 (=Grundrisse, 1953, s. 180); Grundrisse II, s. 16 (=Grundrisse, 1953, s. 312).

277 K tomu srv. Hegel, Grundlinien der Philosophie des Rechts, §§ 190 nn.; J. Pešek, Dialektika dělby práce. Sebestrukturace a perspektivnost člověka, Praha 1966. Pro politicko-ekonomickou literaturu u nás pojednávající o celospolečenském charakteru práce bohužel dosud platí stále výrok: "Pojem zprostředkování, prostředek (pracovní, výrobní apod.) bývá zejména ekonomy, pokud se dotýkají hlubších principů dialektiky lidského jednání, často užíván bez jasnějšího teoretického vědomí o obsahu dialektické kategorie zprostředkování a s bezděčnou tendencí nahrazovat tento obsah buď kauzálním nebo nějakým omezeně funkčním pojetím" (J. Pešek, Dialektika dělby práce, s. 19, pozn. 8).

278 Srv. F. Tökei, K teórii spoločenských foriem, s. 180 nn.

279 Srv. Grundrisse II, s. 100 nn. (=Grundrisse, 1953, s. 387 nn). Srv. i J. Pešek, Dialektika, s. 17 n.

280 Srv. např. Ekonomicko-filozofické rukopisy z r. 1844, Praha 1978, s. 44 (=MEW EB I, s. 505).

281 Srv. např. Grundrisse I, 266-267, II, 76, 84-85, 126-128 (=Grundrisse, 1953, 210-211, 362, 365-368, 373-374, 411-413).

282 Pojem "sféra zprostředkování" (Sphäre der Vermittlung) užil G. W. F. Hegel, WdL I, 44, ovšem v jiném smyslu.

283 Podrobněji níže.

284 Podrobněji srv. kapitoly o společensko-ekonomických formacích.

285 Srv. MEW 20, Berlin 1983, s. 482.

286 Německy dosud vyšlo: G. Lukács, Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins. Hegels falsche und echte Ontologie, Neuwied und Berlin 1971; Die ontologischen Grundprinzipien von Marx, tamtéž, 1972; Die Arbeit, tamtéž 1973; souborné vydání pořizuje Frank Benseler (Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins, I. Halbband, Darmstadt und Neuwied 1984), maďarský překlad celého díla vyšel roku 1976 - G. Lukács, A társadalmi lét ontológiájáról 1-3, Budapest 1976, 1985 2 ; srv. i Gespräche mit Georg Lukács. W. Abendroth, H. H. Holz, L. Kofler, vyd. T. Pinkus, Reinbek bei Hamburg 1967. Benselerova edice má jinou strukturu než maďarské vydání: Prolegomena zařadil na začátek, zatímco v maďarském překladu tvoří závěr (3. díl).

287 V. Ž. Kelle - M. J. Kovaľzon, Těorija i istorija, Moskva 1981 (=Teorie a dějiny, Praha 1988); J. M. Borodaj, V. Ž. Kelle, J. G. Plimak, Princip historismu v poznání společenských jevů, Praha 1976; K. Ch. Momdžjan, Konceptuaľnaja priroda istoričeskogo matěrializma, Moskva 1982. Ke kategorii vztahu např. E. V. Iljenkov, Dialektická logika, Bratislava 1977, s. 242 nn.

288 WdL I, 346 (die List des Begriffes);, WdL II, 398; Enzyklopädie ş209, s. 180; G. W. F. Hegel, Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte, Leipzig 1907 (vyd. F. Brundstäd), s. 70 aj.

289 Srv. např. Kapitál III/2, s. 367 (=MEW 25, 827); Grundrisse I, 228 (=Grundrisse, 1953, s. 176). K pojetí vztahu u Marxe srv. např. Grundrisse I, s. 114 (=Grundrisse, 1953, s. 74).

290 Grundrisse I, 114 = Grundrisse, 1953, s. 74. Srv. i MES 3, 75 (=MEW 3, 61, Berlin 1983) a Princip historismu, s. 42.

291 Princip historismu, s. 40 nn.

292 Grundrisse III, s. 210 (=Grundrisse, 1953, s. 905).

293 MES 3, 63 nn. (=MEW 3, 50 nn.).

294 MES 3, 86 (=MEW 3, 70 nn).

295 MES 3, 86 (=MEW 3, 73).

296 Grundrisse, I, s. 128-129 (=Grundrisse, 1953, s. 88-89).

297 Grundrisse, 1953, 1953, s. 10-21, 237 nn.

298 Grundrisse II, 128 (= Grundrisse 1953, s. 412).

299 Grundrisse II, 344 (= Grundrisse 1953, s. 600).

300 Tamtéž.

301 Grundrisse III, 209 (= Grundrisse, 1953, s. 904).

302 Grundrisse II, 375 (= Grundrisse, 1953, s. 628).

303 Grundrisse II, 23 (= Grundrisse, 1953, 318-319).

304 Grundrisse II, 110 (= Grundrisse, 1953, 396).

305 G. W. F. Hegel, System der Philosophie, § 209, Zusatz, srv. Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte, cit. vyd., s. 70.

306 Kapitál III/2, s. 362-363 (=MEW 25, s. 822-823); Grundrisse I, 228 (=Grundrisse, 1953, s. 176).

307 Kapitál III/2, s. 388 (=MEW 25, 847).

388 Kapitál II, s. 394-395 (= MEW 24, 376-377); Kapitál I, s. 58-63, 219 (=MEW 23, 56-61, 215); Grundrisse I, 99-100, 128-129, 257-259, 266, 325-326; Grundrisse III, 218-222 (=Grundrisse, 1953, 61-62, 88-89, 202-204, 210, 264-265, 912-916). Dopisy o Kapitálu, s. 167-168 (srv. k tomu M. Toms, Měření efektů v socialistické ekonomice, Praha 1981, s. 37 nn.).

309 Kapitál I, s. 74 nn., 91-92 (= MEW 23, 74 nn., 87-88).

310 Srv. Toms, s. 212 nn.

311 Teorie o nadhodnotě I, s. 295 (= MEW 26. 1.)

312 Grundrisse I, s. 133 (= Grundrisse, 1953, s. 74-75).

313 Grundrisse I, 214 (= Grundrisse, 1953, 163).

314 Srv. např. Grundrisse I, 176-178, 196, 201, 203, 207, 214, 216, 221-223, 233, 236-237, 264, 268, 272-276, 296-297, 326-328; Grundrisse II, 142, 153, 257-258, 297, 312, III, 35, 127, 158-159, 218-221, 232-233, 236-237, 244-246 (= Grundrisse, 1953, s. 131-133, 138, 151, 153, 156, 163, 165, 169-171, 180-181, 183-184, 208-209, 212-213, 216-220, 238-239, 265-267, 424, 434-435, 525-526, 559, 572, 656, 736, 763-764, 912-915, 929-930, 936-938). Srv. i Grundrisse I, 63 (= Grundrisse, 1953, s. 29-30) a MES 6,414.

315 Grundrisse I, s. 120-121 (=Grudnrisse, 1953, 80-81).

316 Grundrisse I, 213 nn., 259; II, 128, 137 (= Grundrisse, 1953, s. 162 n., 204, 412-413, 420 - vymezení pojmu kapitálu); Grundrisse I, 220-221, 227, 239-240, 264-273; Grundrisse II, 111-112, 125-129, 176-177, 307 (Grundrisse, 1953, s. 168-169, 175, 186-187, 208-217, 397-398, 410-414, 454-455, 567).

317 Grundrisse I, 39, 271-273, 283, 332; Grundrisse II, 212 (=Grundrisse, 1953, 6-7, 215-217, 226, 270, 485).

318 Srv. G. W. F. Hegel, System der Philosophie I, Die Logik, s. 293-294, § 126, Zusatz.

319 Srv. G. W. F. Hegel, Fenomenologie, s. 267-268; srv. J. Pešek, Dialektika, s. 18 nn. (zprostředkující úloha vědomí).

320 MES 3, s. 43 nn. (= MEW, 3, 29 nn.).

321 Srv. Grundrisse, 1953, s. 189; srv. i Grundrisse I, 41 (=Grundrisse, 1953, s. 9).

322 G. W. F. Hegel, Grundlinien der Philosophie des Rechts, § 190-191, s. 170-171, § 196, s. 173, § 207, s. 179, § 198, s. 173-174. Ve «Fenomenologii» je lidské individuum coby přírodní bytost (Naturwesen) jsoucí jednotlivost (seiende Einzelheit) a má tak potřeby (Bedürfnisse) - Phänomenologie, vyd. H. Glockner, s. 273, 274.

323 MES 4, passim, zvl. s. 167 nn.

324 Srv. např. Grundrisse II, s. 99, 106, obecněji k tomu zvl. Marxovy analýzy antické společnosti (Grundrisse I, 50,114-116, 150, 180-183, 185, 188, 207, 372; II, 86-90, 92-97, 99, 106-107, 114-115, 126, 145, 226-230; III, 222 atd. = Grundrisse, 1953, 17, 75-77, 107, 134-137, 138, 141, 156, 305, 375-379, 381-385, 386, 393-394, 399-400, 411, 427, 497-501, 916).

325 Srv. např. Grundrisse I, Praha 1971, s. 57 (= Grundrisse, 1953, s. 24); srv. i MES 29, Praha 1968, s. 215.

326 Srv. např. G. W. F. Hegel, Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte, cit. vyd., s. 405 nn. Srv. i MES 1, Praha 1957, s. 339-340.

327 O tom podrobněji např. F. Tökei, Zur marxistischen Geschichtstheorie II, Antike und Feudalismus, Budapest 1977, s. 11-27. Z mnoha míst u Marxe srv. např. Grundrisse I, s. 62-63 (Grundrisse, 1953, s. 29-30).

328 Srv. např. jeho XXIV. kap. Kapitálu I, s. 753-804, a XXV. kapitolu (tamtéž, s. 805-814, MEW 23, 741-791, 792-802), jednak jeho bystré analýzy o úloze státu za kapitalismu (např. Grundrisse I, 42, 62, 182, 185-186, 227, 244, 342, 376-380; II, 121, 146-150, 369-371; III, 69-71, 118; Grundrisse, 1953, s. 10, 29, 136, 138-139, 175, 190, 278, 844-848, 406-407, 428-432, 623-625, 685-687, 728, o úloze státu při počátcích kapitalismu např. Grundrisse II, s. 121 - Grundrisse, 1953, s. 406-407. Výborný materiál k tomu podává J. Kuczynski, Die Geschichte der Lage der Arbeiter unter dem Kapitalismus, Bd. IV/1, Berlin 1954.

329 Srv. k tomu pro Blízký Východ vynikající práce G. Hoffmanna Kommune oder Staatsbürokratie?, Berlin 1975, zvl. s. 14 nn. a E. Wernera, Einige Charakteristika des vorder - und mittelasiatischen Feudalismus, ZfG XI, 1963, s. 1134-1145.

330 K tomu Kelle-Borodaj-Plimak, Princip historismu, s. 275 nn.

331 J. G. Plimak, Revoljucionnyj process i revoljucionnoje soznanije, Moskva 1983, s. 204 nn.

332 Srv. Grundrisse, I, 57, 60-61, 180, 216, 219; II, 99; III, 134, 227-229.

333 Srv. např. analýzy vztahu město - venkov v antice - Grundrisse II, s. 89 nn. (= Grundrisse, 1953, s. 378 nn.). Srv. i F. Tökei, Zur marxistischen Geschichtstheorie II, Der Ursprung der Polis, 31-112 a K teórii, s. 116 nn. K druhému nevolnictví R. Kalivoda, Husitská ideologie, Praha 1961, passim.

335 Podrobněji o tom níže, kap. VI, VII.

336 K tomu kromě citovaných prací S. Dietzsche (viz výše) zvláště práce M. Sobotky (viz výše). K Hegelově koncepci dějin J. Kudrna, Studie k Hegelovu pojetí historie, Praha 1964.

337 Srv. J. G. Fichte, Pojem vzdělance, Praha 1971, s. 67: "Před námi tedy leží, co Rousseau jako přídodní stav a oni básníci jako zlatý věk kladou za nás". Srv. I. Hermann, Teleológia és törtenétiség, Budapest 1979, zvl. s. 98 nn.

338 F. W. J. Schelling, System des transzendentalen Idealismus, zvl. s. 252-253. Schelling ovšem odmítá jakékoli spojení dějin a teorie: "Theorie und Geschichte sind völlig Entgegengesetzte. Der Mensch hat nur deswegen Geschichte, weil, was er tun wird, sich nach keiner Theorie zum voraus berechnen läßt. Die Willkür ist insofern die Göttin der Geschichte" (tamtéž, s. 239). Podrobněji viz I. Hermann, Teleológia és történetiség, zvl. s. 503 nn.

339 Srv. Grundsätze der Philosophie der Zukunft.

340 Srv. Werke 4, s. 403, 405, 432, zvl. Werke 6, 1-134.

341 Moses Hess, vyd. Mönke, s. 82-86, 89 aj.

342 A. V. Cieszkowski, Prolegomena, s. 8-9.

343 Tamtéž, s. 30, 112, 116, 120, 125, 126, 129. Dobové koncepce praxe a svobody analyzuje brilantně Solange Mercier-Josa, Théorie allemande et pratique franÇaise de la liberté, Paris 1993, se zvláštním zaměřením na Arnolda Rugeho (s. 245nn. - přeložený text jeho sebekritiky liberalismu).

344 Tamtéž, s. 131-132.

345 Tamtéž, s. 8-9. Cieszkowski se ovšem výrazně orientuje na Fichtovy myšlenky (viz výše).

346 Tamtéž, s. 144 nn.

347 Srv. H. Ley, Vom Bewußtsein zum Sein. Vergleich der Geschichtsphilosophie von Hegel und Marx, Berlin 1982, s. 149: "Die Marxsche Dialektik wendet sich radikal der Zukunft zu..."

348 Srv. J. Fourastié, 4000 hodin, Praha 1969, s. 189. Obzvláště silně akcentuje tento problém A.Toffler, The Future Shock, London 1970 (česky Šok z budoucnosti, Praha 1991).

349 Srv. Claude Paturle, Aménagement du temps et strategies de dévelopement, IFDA - Fondation internationale pour un autre développement, Genćve, IFDA Dossier - January 1979; W. Grassin, Les temps de la vie quotidienne, Mouton 1974; A. Jeaunićre, Les structures pathogenes du temps dans les sociétés modernes, v: Le temps et les philosophies, Payot (UNESCO 1978), red. P. Ricoeur. Srv. i K. Valaskakis, The Chronospace. A Proposed Methodology for Future Studies, Futures, August 1976, s. 320-330. Groupe Travail et Société, Temps de travail et temps libre, Futuribles, juillet-aout 1984, s. 43-68. P. Peret, Productivité et aménagement du temps de travail, Paris 1983 atd. Značnou pozornost k sobě poutá téma času v zemích bývalého SSSR: srv. A. N. Loj - Ja. V. Šinkaruk, Vremja kak katěgorija sociaľno-istoričeskogo bytija, Voprosy filosofii 1979, č. 12, s. 73-86; A. N. Loj, Sociaľnoistoričeskoje soděržanije katěgorij "vremja" i "prostranstvo", Kijev 1978, historickým časem se zabývá M. A. Barg, Katěgorii i metody istoričeskoj nauki, Moskva 1984. K formování vnitřního lidského času srv. Jean Piaget, Die Bildung des Zeitbegriffs beim Kinde, Frankfurt am Main 1974.

350 Srv. A. J. Gurevič, Kategorie středověké kultury, Praha 1978, s. 26 nn. Srv. V. Afanasjev, Rudé právo 23. 1. 1985, s. 6. K historickému času u nás srv. J. Pešek, Dialektika dělby práce, passim. Viz i J. Pešek, K filozofickým východiskům vztahu času a lidské činnosti u Marxe a v Hegelově Fenomenologii ducha, FČ 1982/1, s. 88-101.

351 Srv. J. Zelený, Úvod do filozofie, Praha 1969.

352 Srv. mou knihu Z myšlenkového světa reformace, Praha 1989.

353 Srv. J. G. Plimak, Revoljucionnyj process, s. 204 nn. a Borodaj-Kelle-Plimak, Princip historismu, s. 275 nn.; G. J. Glezerman, Zákon společenského vývoje: jejich charakter a využívání, Praha 1982.

354 N. Hartmann, Möglichkeit und Wirklichkeit, Berlin 1938, zvl. s. 13-14, 126. Kritika tohoto stanoviska u G. Lukácse, Zur Ontologie des gesellschaftlichen Seins, I. Halbband, 457 nn.

355 Srv. G. W. F. Hegel, Enzyklopädie, § 143 nn., s. 140 nn.; B. Bauer, Zft. für spekulative Theologie, vyd. B. Bauer, , 1838, s. 153: vidí v možnosti "fatales Mittelding zwischen Theorie und Praxis". K různým typům strukturace - kategorie možnosti srv. E. Bloch, Das Prinzip Hoffnung, I, Frankfurt am Main 1959, s. 258-288.

356 Dialektika zvnitřňování a zvnějšňování se stýká s problematikou možnosti a je jedním z významných aspektů problematiky praxe.

357 O tom podrobněji níže v kapitolách o formacích. Srv. též E. Werner, Stadtluft macht frei, Berlin 1976 a týž, Stadt und Geistesleben im Hochmittelalter, Weimar 1980.

358 O tom píši ve své studii o vzniku filosofie v Řecku (zatím nevydané). Vědu spojuje s jevově-podstatovou analýzou Marx (viz výše).

359 Opírám se tu o své studie o státu a institucích, které budou zveřejněny ve druhém dílu «Nového čtení Marxe». Ucelenou marxistickou teorii státu podává Luís Sá, IntroduÇa~o ¸ teoria do estado, Lisboa 1986.

360 Srv. podnětné rozbory F. Tökeiho, Zur marxistischen Geschichtstheorie I-III, Budapest 1977.

361 Srv. Teoretické problémy světového historického procesu, Praha 1984, s. 209-410.

362 Srv. níže v textu. Mému stanovisku je velice blízko F. Tökei, Zur marxistischen Geschichtstheorie I-III, Budapest 1977.

363 O tom níže, kapitoly o pojmu skutečnosti a o pohybu rozporů.

364 Ke kořenům koncepce dialektického rozporu v německé klasické filozofii srv. Michael Wolff, Der Begriff des Widerspruchs. Eine Studie zur Dialektik Kants und Hegels, Meisenheim/Glan 1981.

365 "Zvláštní charakter a způsob, jakým dochází ke spojení dělníků a výrobních prostředků, odlišuje jednotlivé epochy ekonomické struktury" - Kapitál, II, Praha 1954, s. 45 (=MEW 24,42).

366 Ke stadiálním zákonům srv. M. A. Barg - J. B. Černjak, v: Teoretické problémy světového historického procesu, Praha 1984, zvl. s. 173 nn., z dalších prací na tomto poli srv. M. A. Barg, Katěgorii i metody istoričeskoj nauki, Moskva 1984; V. Ž. Kelle - M. Ja. Kovaľzon, Těorija i istorija, Moskva 1981 (=Teorie a dějiny, Praha 1988); K. Ch. Momdžjan, Konceptualnaja priroda istoričeskogo matěrializma, Moskva 1982; Princip historismu v poznání společenských jevů, Praha 1976 (V. Ž. Kelle - J. M. Borodaj - J. G. Plimak).

367 K "šílené nadspotřebě" srv. Grundrisse II, Praha 1974, s. 99, 106 (= Grundrisse, 1953, s. 386, 393), obecněji pak Marxovy analýzy antické společnosti (viz výše), které mají širší platnost. Dynamizující funkce zprostředkování si byl vědom již Hegel, zprostředkování bylo spojeno se seberozlišováním, s negací negace, tedy se sebeafirmací. Srv.: "... In seiner Einfachheit zugleich ein Sich-von-sich-selbst-unterscheiden...", tj. "Sichselbstsetzen" a to je totožné s "Vermittlung des Sichanderswerdens mit sich selbst" (Werke 10, vyd. Glockner, s. 13). I pro Hegela je tedy dynamický vývoj spojený se strukturací a vnitřní rozlišeností.

368 K formačním i stadiálním zákonům srv. např. citované práce Bargovy!

369 Polyvariantnost bývá pokládána za podmínku účinnosti prognózy, jde o to, zjistit všechny možnosti, které v daném konkrétním případě přicházejí v úvahu: srv. D. M. Gvišiani, V. A. Lisičkin, Prognostika, Praha 1971, s. 29; H. D. Haustein, Ekonomická prognóza, Praha 1972, s. 34, 39. R. Vintrová, K dlouhodobým prognózám ekonomického vývoje, Politická ekonomie, č. 10/1972, s. 219.

370 Tak postupují Marx s Engelsem při analýze společnosti, srv. např. četná místa v Německé ideologii a v Grundrissech. Srv. F. Tökei, Zur marxistischen Geschichtstheorie I, Budapest 1977. Marxismus odmítá neosobní traktování společnosti: jestliže čteme u L. Althussera, Das Kapital lesen, Reinbek bei Hamburg 1972, s. 158 a Pour Marx 1965, s. 233-236, že marxismus je teoreticky mluveno antihumanismus a antihistorismus, je to v rozporu s fakty. Srv. též Gisela da ConceiÇa~o, Ler Althusser, leitor de Marx, Lisboa 1989 a Solange Mercier-Josa, Retour sur le jeune Marx. Deux études sur le rapport de Marx ¸ Hegel, Paris 1986 (autorka odmítá Athusserovu koncepci, že existuje diskontinuita mezi myšlením mladého Marxe a zralého Marxe). Viz též L. Althusser, Positions, Paris 1982.

371 Srv. H. Ley, Vom Bewußtsein zum Sein, zvl. s. 145 nn.

372 "Ideologií návratů" se zabývám na konkrétním materiálu např. ve studii Kapitoly z geneze husitské ideologie. Univerzita Karlova, Praha 1986 a v knížkách Mistr Jan Hus, Praha 1993 a Náš současník Jan Amos Komenský, Praha 1995.

373 Zde se opírám o svoji neuveřejněnou stať o hodnotách (bude součástí druhého dílu «Nového čtení Marxe»). Velmi podnětný pokus zamyšlení nad hodnotami a smyslem života přináší I. T. Frolov, O žizni, smerti i bessmertii, Voprosy filosofii 1983/1-3. Hegel velice často analyzoval celé epochy na základě děl kultury, zvl. ve Fenomenologii ducha, protože hodnoty reprodukují celek společenského života.

374 Srv. B. Engels, Německá selská válka, Spisy 7, Praha 1959, s. 357-443; podněty Engelsovy dále rozvedl Kurt Konrad, Dějiny husitské revoluce, Praha 1964.

375 K tomu srv. R. Kalivoda, Husitská ideologie, Praha 1961, který vyšel z Marxových rozborů v «Grundrisse».

376 Srv. moje Kapitoly z geneze husitské ideologie, Praha 1986. Srv. např. H. Bredekamp, Kunst als Medium sozialer Konflikte. Bilderkämpfe von der Spätantike bis zur Hussitenrevolution, Marburg/Lahn 1975.

377 Horst Bredekamp, Kunst als Medium sozialer Konflikte. Bilderkämpfe von der Spätantike bis zur Hussitenrevolution, Suhrkamp, Marburg/Lahn 1975; M. Warnke (red.), Bildersturm. Die Zerstörung des Kunstwerkes, München 1973.

378 B. Engels, Německá selská válka, Spisy 7, Praha 1959, s. 357-443.