Uvnitř lidské společnosti probíhají nové hluboké změny. Jejich příznakem je to, že se lidé osvobozují a musejí osvobodit od vlivu a nadvlády dogmat a ideologií, poněvadž jejich historická nutnost již skončila. Jejich čas pominul.
Co je však dogma? Dogma je naučné formulování a upevňování tzv. absolutních pravd nebo tezí, jejichž premisy se vymykají jakékoliv kontrole. Nelze je tedy dokázat. Dogmata existují nejen v náboženství či teologii, nýbrž i ve filozofii, v politice, ve vědě i ve společenském životě. Ne vždy jsou zřetelně formulována jako dogmata. Například před několika málo generacemi existovalo dogma, že se ženy nevyrovnají mužům a nejsou schopny vykonávat jejich práce.
Co je ideologie? V nejširším smyslu slova je ideologie myšlenkovou stavbou nebo systémem myšlení. V užším smyslu je ideologie takovou myšlenkovou stavbou - např. doktrína, základní koncepce, náboženství nebo filozofie -‚ která je založena na dogmatech vytvořených více méně vědomě jistou skupinou lidí během historického vývoje. Zde, v naší eseji, hovoříme o ideologii v tomto užším smyslu.
Je téměř nemožné podchytit, kolik neštěstí způsobily dogmata a ideologie. Ideologie se zrodily v mozcích těch lidí, kteří věřili, že objevili absolutní pravdu, a kteří byli přesvědčeni, že učiní lidstvo šťastnějším, jestliže dosáhnou, aby všichni mysleli a jednali podle této ideologie. Jiní použili ideologii k omámení lidí a k získání vlivu a mocí nad nimi. V politice je příkladem takového jednání ideologie Hitlerova a nacistů. Pronásledování kacířů ve středověku, stejně jako krutosti režimu Chomejního v dnešním Íránu, jsou příklady hrůzných následků náboženských ideologií.
Útlak barevného obyvatelstva v Severní Americe, který naštěstí postupně mizí, a krutý útisk jihoafrických černochů jsou příklady rasistických ideologií založených na dogmatu o mentální a morální nadřazenosti bílé rasy. Antisemitismus a stálé pronásledování cikánů jsou další příklady rasistických dogmat. Uvnitř jednotlivých národnostních skupin často vládne dogma o národnostní nadřazenosti státotvorného národa a o jeho předurčení vládnout ostatním. Tento jev přispěl na Iberském poloostrově k utlačování Katalánců a Basků. Tento jev způsobil, že se Angličané považovali za vyvolený národ, když vládli svému impériu od Irska ke Kanadě, od Jižní Afriky, Austrálie a Indie až k četným koloniím.
Mnohá dogmata vznikají bez vědomého formulování konkrétními lidmi. Vznikají způsobem neznámým a vládnou dlouho. Plně to platí o názoru na morální méněcennost homosexuálů nebo o nenávisti vůči cizincům, pokud není způsobena prostě ekonomickou konkurencí. Hranice mezi dogmatem a pomíjivým názorem, vzniklé ze zřetelných příčin, jsou často pohyblivé, nefixované. Týká se to nenávisti vůči cizincům v dobách nezaměstnanosti.
V minulosti více než dnes dogmaticky vládl názor, že starci jsou moudřejší než mladíci, a že ti je tedy musejí poslouchat prostě pro jejich stáří. Existuje však i mínění opačné: mládež se neostýchá a domnívá se, že má právo žít bez respektu k autoritám. Čas od času to vede k protestním hnutím. Z prvého názoru vznikají reakční postoje, z druhého radikalismus.
V ekonomii je rozšířen názor, že jedině hospodářský růst může zaručit plnou zaměstnanost a kvetoucí hospodářství. Tento názor ztotožňuje růst pouze s kvantitativním růstem. Zapomíná, že období nezbytného a převážně kvantitativního růstu je rysem industrializace, tj. výstavby velkého průmyslu. Jakmile je budování velkého průmyslu ukončeno, kvantitativní růst se mění na období převážně kvalitativního růstu, který se více podobá fázi transformační než růstové. Neblahé následky dogmatu o kvantitativním růstu vidíme všude, kde nacházíme bídu dělníků současně s rozvojem kapitalismu, v poněkud pozměněné podobě také v industrializovaných socialistických zemích. Těmito následky jsou zničení přírody, vzájemné odcizení se lidí, vykořisťování třetího světa a ničení člověka samého.
Ekonomickým dogmatem je také: Neomezená svoboda podnikatelů povede k rozkvětu ekonomiky! A stejně tak: Jedině zestátnění všech podniků je lékem proti krizím!
Obě dogmata ve své totalitě způsobují neblahé následky. Kapitalismus volného trhu vedl k vykořisťování a ekonomickým krizím. Úplné zestátnění zapříčinilo snížení pracovní kvality i kvantity. Ve spojení s úplným plánovitým hospodařením vedlo k těžkopádně fungující ekonomice s mnoha nedostatky a neúspěchy.
Ve společenském životě se vyskytují četná jiná dogmata, dogmatické principy a zákazy, např. toto: většina má vždy pravdu. Jenže většina má v demokratické společnosti pouze právo rozhodovat hlasováním. Ovšem ne vždy má většina pravdu. Známe mnohé případy, kdy většina hlasovala pro velmi nerozumná rozhodnutí.
K dogmatům ve vědě patří dogma o neměnnosti druhů u rostlin a živočichů, které vyvrátil Darwin. Jinými vědeckými dogmaty byly neohraničenost prostoru a času nebo absolutní kontrast mezi hmotou a energií, jež odstranil teprve Albert Einstein. Dnes ve vědě žije jako nejrozšířenější dogma pravděpodobně názor na absolutní kontrast mezi fyzikálním a psychickým světem, mezi hmotou a duchem. Nicméně biologie poznání, reprezentovaná Rupertem Riedlem a dalšími, začíná již řešit dogma tohoto dualismu.
Dnes především vědci odmítají dogmata. Jejich postoj patří k hypotetickému realismu, který Gerhard Vollmer formuloval takto: předpokládáme, že reálný svět existuje, že má určité struktury, že tyto struktury jsou alespoň částečně poznatelné, a zkoumáme, jaké praktické výsledky dosahujeme pomocí těchto hypotéz.
Věda tedy jedná podle životního hesla Karla Marxe: de omnibus dubitantur (o všem musíme pochybovat).
Tato skromnost vědy je jen logická, protože poznání, že existence vnějšího světa není logicky dokazatelná, nebrání ani logikovi uvěřit v jeho existenci, neboť životní praxe a zkušenosti dennodenně dokazují reálnost vnějšího světa.
Jedním z významných dogmat je dogma antropocentrismu, podle kterého má být člověk středem světa, korunou tvorstva, má právo na stále větší blahobyt. Většina lidí si především myslí, že člověk má užívat života, protože podle Písma svatého je práce zlem. Tak je alespoň interpretováno známé biblické rčení: V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do země, z níž jsi byl vzat! Dogma antropocentrismu způsobuje, že člověk se zpravidla domnívá, že vše na světě se děje a má dít jen kvůli němu, že má prakticky právo na stále příjemnější život. Takový postoj vede k rostoucím požadavkům na materiální blahobyt a smyslné požitky. Je to postoj chamtivého maloměšťáka, jakého nalezneme ve všech vrstvách společnosti. Výjimkami jsou opravdoví věřící a opravdoví ateisté. Opravdoví věřící chtějí podle Boží vůle plnit své úkoly, které jim Bůh uložil. Opravdoví ateisté chtějí sloužit životu tak, aby zůstal zachován, rozvíjen a doveden k vyššímu stupni, neboť se považují za odpovědný článek řetězu ve vývoji života.
Následkem závislosti na dogmatech a ideologiích v každodenním společenském životě je vzájemné neporozumění lidí, netolerance, boj za prosazení jen vlastního mínění a zájmu, lpění na zvyklostech a tradicích, bránění řešením sloužícím společnému blahobytu.
Dogmata a ideologie jsou plodem společenského vývoje, a proto nebylo doposud možné se jim vyhnout. Sloužily zčásti k vysvětlení a interpretaci světa, byly rovněž historicky nutné pro stabilizaci společenských struktur. Avšak to, co se historicky přežilo a brzdí další vývoj, musí být odstraněno, nebo snad v některých případech smí přetrvávat pouze formou symbolu.
Co však je příčinou osudného vlivu dogmat a ideologií?
Je to historický proces, který během vývoje lidské kultury vyústil v takový stav. Před probuzením lidského intelektu žil člověk v souladu s přírodou. Byl součástí přírody a vzájemný vztah mezi ním a prostředím se rozvíjel podle obecně daných, vrozených způsobů, od fyzického reflexu až po instinktivní činy, ve kterých se nacházela jistá příčinná zkušenost, kterou můžeme pozorovat také u zvířat.
Pak přišlo probuzení intelektu, v člověku se vyvinulo vyšší vědomí než během předchozí instinktivní fáze. V procesech centrálního nervového systému hrála velkou roli tzv. reprezentační centra prostoru. Tato schopnost zahrnuje schopnost další, totiž oživit si obsahy paměti, promítnout je do vědomí a použít je při myšlení. Přesněji: člověk je schopen ve své hlavě uvádět do pohybu obrazy vnějších objektů a novým způsobem je kombinovat. Na této schopnosti je založena fantazie. Pomocí této schopnosti je metoda zkoušek a omylů při hledání řešení problému přenášena z těla do hlavy. Jednoduchým příkladem je problém opice, která má uchopit vysoko visící plod pomocí vedle stojících beden a hole. Výhoda jednání v myšleném prostoru je podle Karla Poppera v tom, že v určitém případě může místo člověka zahynout jen hypotéza a on není nucen riskovat při každém pokusu vlastní kůži. Chápeme proto, že selekce dokázala prosadit budící vědomí všude, kde to bylo fyzicky možné, a přispěla k lepšímu zachování a zabezpečení života.
Schopnost selekce však nejen probudila vědomí, fantazii a činnost v myšleném prostoru. Doplnila též lidské schopnosti jistými kategoriemi myšlení a učinila je dědičnými. K těmto schopnostem patří kategorie prostoru, tedy schopnost umožňující představit si prostor. Patří k nim kategorie času, tedy schopnost vnímat následnost, kategorie vztahu, kvantity, příčinnosti a jistý počet dalších kategorií, které jsou pomocí pro vnímání a myšlení. Takovou pomoc máme nyní již vrozenu a nemusíme ji obtížně získávat každý jednotlivě sám pro sebe. Nebyli bychom ani schopni to uskutečnit. Všechny tyto schopnosti, tvořící kompletní myšlení, jsou darem přírody, která tohoto výsledku dosáhla velkolepou hrou náhod a nutností, mutacemi a selekcemi.
Všechny kategorie, tito pomocníci pro naši činnost v reálném světě, byly vytvořeny během jistého období lidské evoluce. Dostačovaly k tomu, aby umožnily lidské přežití. Ale nedostačují pro všechny možné situace, které v reálném světě vznikají. A výsledkem bylo, že člověk nadaný těmito jednoduchými pomocníky myšlení musel vytvořit doplňkové osobní a skupinové zkušenosti, aby byl schopen v tomto světě přežít.
Je známo, že naše vrozená prostorová představa nekonečného prostoru už nepostačuje potřebám dnešní vědy a praxe. Einstein a jiní vytvořili novou prostorovou koncepci, například konečného a zakřiveného prostoru, která přesněji odpovídá realitě. Totéž platí o kategorii času. Nepochybně i o jiných formách myšlení se za čas objeví nové názory. Každopádně je jisté, že kategorie lineární příčinnosti musela být rozšířena naší zkušeností. Dosud jsme si mysleli: příčina A působí na B, B působí na C, C působí na D... a tak dále. Avšak zkušenost nás v mnohých případech poučila, že příčina A má vzájemné vztahy s mnoha okolními předměty, silami, okolnostmi. Vždy existuje mnohosměrná a propletená síť předmětů a sil, takže když příčina A působí, zároveň se více nebo méně mění mnoho jiných věcí. Ve skutečnosti tedy neexistuje lineární příčina, nýbrž celá síť příčin. Pravda, často stačí pozorovat pouze lineárně příčinný vztah mezi A a B, protože chvilkově nebo dlouhodobě jiné vztahy v síti nejsou důležité. Proto člověk dokázal přežít díky své schopnosti myslet lineárně příčinně. Avšak často, jako jednotlivec nebo skupina, v jednotlivých případech získal zkušenost, že existuje celá kauzální síť. Nyní nastal čas, aby si lidé plně uvědomili nové doplňkové principy myšlení, které z této zkušenosti vyplývají. Jsou to principy dialektiky představované těmito slovy:
Tyto principy dialektiky si lidé osvojovali jen neuvědoměle a krok za krokem prostřednictvím reálných zkušeností. Je faktem, že již první z principů, princip změny, by byl mohl ochránit lidi před vlivem různých dogmat, kdyby jej vnímali uvědoměle a stále jej používali ve svém myšlení.
Právě proto, že zpozorovat spletitou příčinnou síť a učinit ji dědičnou zkušeností našeho biologického druhu je tak těžké, právě proto formální logika, založená na vrozeném lineárně příčinném myšlení, nás přiměla napáchat tolik chyb.
Příklad: V africké krajině žili pastýři se svými stády dobytka. Vláda nařídila vysazovat lesy, aby lesní porost zadržoval vodu a chránil krajinu před postupujícím suchem. Pastýři usoudili, že tyto lesy zmenšují jejich pastviny, a proto mladé lesy vypálili. Mnohá stáda dobytka pak uhynula, protože nebylo zastaveno vysychání země. Pastýři dokázali myslet jen podle lineárně příčinné metody. Souvislost mezi lesem, obsahem vody v půdě a racionálním zemědělstvím nepochopili, protože jim chybělo vědomé používání kauzální sítě v myšlení.
Podobná věc se přihodila i při industrializaci Evropy Souvislost mezi exhalacemi z továrních komínů, prosperitou průmyslu a ochranou přírody byla chápána jen přímočaře: čím více továrních komínů, tím větší prosperita. Lidem rozrůstající se průmyslové společnosti se jen nesnadno dařilo brát do úvahy i třetí a čtvrté složky problému. Avšak nejškodlivějším dilematem bylo rozštěpení rozumu a zkušenosti, myšlení a reality.
Myšlení, tedy intelekt jako část rozumu se svým a ve svém imaginárním, myšleném, jakoby ofotografovaném světě, se dostávalo do stále silnějšího protikladu k reálnému světu, světu zkušeností.
Tvrdá realita si vynutila praktické chování vzhledem k danostem vnějšího světa. A vrozené metody myšlení obvykle k zvládnutí úkolu stačily Jakmile se však objevil mimořádný problém, něco, co bylo mimo bezprostřední a častou zkušenost, vznikaly potíže.
Hrom a blesk nebyly pochopitelné, což původně znamenalo, že nebyly uchopitelné rukou, nebyly ohmatatelné pro přesné poznání. Pro řešení takového dilematu člověk použil své vrozené myšlenkové prostředky. Uvažoval: každý výsledek má svou příčinu. Vyletí-li z houštiny proti mně oštěp, je příčinou člověk, nepřítel schovaný v houštině. Udeří-li vedle mě do země blesk, jistě je příčinou bytost, silná a mocná, hromovládce, hromový bůh. Zosobňování je jedna z chybných interpretací probouzející se lidské mysli. Je to zdroj prvních náboženských dogmat.
Vskutku, intelekt se svými mistrnými učiteli, myšlenkovými kategoriemi tohoto světa, dokazuje svou nezávislost na individuální zkušenosti. Na druhé straně tyto kategorie a všechny k nim patřící myšlenkové struktury jsou současně podmínkou pro shromažďování zkušeností.
Jenže právě proto, že intelekt pracuje s vrozenými, neuvědomovanými myšlenkovými prostředky, právě proto je považujeme za něco samostatného a na jejich výsledky pohlížíme vždy jako na správné. To platí zajisté pro všechny axiomy, například pro tento: Nejkratší spojnicí mezi dvěma body je přímka. Není třeba to ověřovat. Intelekt to ví předem díky své vrozené schopnosti. Totéž platí i pro jiné výsledky intelektuální činnosti, např. pro personifikaci přírodních sil. Intelekt tak dospěl k závěru, že blesk produkuje ten, kdo hřmí. A to je dogma.
Když mnohem později rozvinutější myšlení na základě pozorování procesů světa uzavírá: Stvořitelem světa je jeden Bůh!, jedná se také o dogma.
Během dalšího promýšlení byly vyslovovány podobné výroky, např.: Bůh stvořil člověka. Bůh dal zákony člověku. Po smrti vejdeme do království Božího.
Takovým způsobem vzniká již úplná dogmatika, ideologie, v tomto případě náboženská. Při každé analýze a kritice musíme mít na paměti, že tato dogmata měla svůj historický význam, že se tedy nejedná o žádný nesmysl.
Postupem jednotlivých tisíciletí tímto způsobem vznikala mnohá dogmata a mnohé ideologie. Rasismus německých fašistů je založen na dogmatu o nadřazenosti árijské rasy všem ostatním rasám. Na všech úsecích lidského života vznikaly ideologie, jak již bylo řečeno úvodem.
V těchto případech jsou naše zděděné představy nutně jednostranné. Kromě toho je faktem, že pradávní lidé rozlišovali méně než my představy a skutečnost, opírali se o výslednou dohodu, o kolektivní pravdu, věřili, že myšlené a myslitelné je i reálné. Také přírodní mocnosti, vymyšlené a personifikované v období magie, bozi a démoni, byly považovány za skutečné, a to v míře, kterou si dnes sotva dovedeme představit. Všechny tyto personifikace jsou interpretacemi a interpretacemi jsou i struktury idejí, vytvořené v pozdějších vývojových obdobích lidstva. Představa mnohých bohů byla nahrazena představou Boha jediného, pak následovaly abstraktnější myšlenkové útvary, jako např. Platónovy ideje, Božství, Duchovno, Světový duch aj. Toto vše se zformovalo proto, že schopnost myšlení, lidský duch, existovala jakoby odjakživa a od počátku, že člověk prožíval primárně vždy sám sebe. Jasný příklad: cogito, ergo sum (Descartes), v překladu: myslím, tedy jsem.
Člověk si neuvědomoval, že jeho schopnost myslet společně s vrozenými zákonitostmi myšlení byla výsledkem dlouhodobého vývoje, souběžného s vývojem těla. Člověk nebyl s to pochopit, jak tato schopnost vznikla, nezbývalo mu tedy než věřit, že duch, tj. schopnost myslet, mu byl dán již při samém vzniku světa.
Podle Ruperta Riedla není tento názor tak zcela mylný, protože se skutečně jedná o přírodní zákon, který byl selekcí vydělen z tohoto světa a zakotven v dědičných strukturách.
Tak lze pochopit, že se vyvíjela víra v dogmata a že se utvářely a vládly ideologie. Tak postupoval historický proces uvědomování si člověka.
Podstatu dogmat a ideologií dnes známe. Víme, že dogmata a ideologie se shodují se skutečností jen do určité míry, nebo se s realitou zcela rozcházejí. Zčásti člověk ještě nebyl schopen rozeznat přesně skutečnost, zčásti jeho myšlení bylo řízeno jeho potřebami. Přesto se však dogmata a ideologie osvědčily během krátkých údobí v minulosti, pokud vyjadřovaly aspoň částečně reality své doby Pro nedostatek souladu se skutečností se však znovu a znovu dostávaly do rozporu s ní.
Nyní nastal čas konstatovat - jak to činí seriózní vědec -‚ že velká část našeho vědění o světě má jen hypotetický charakter. Proto zde opakujeme vědeckou formulaci hypotetického realismu:
Předpokládáme, že existuje reálný svět,
že má určité struktury a
že tyto struktury jsou alespoň částečně poznatelné.
Zkoumáme, jakých praktických výsledků
dosahujeme pomocí těchto hypotéz.
Gerhard Vollmer, Evolutionäre Erkenntnistheorie, 1981
V důsledku toho nás již nemrzí, jestliže při pozorování přírody, vlastní osoby a společenského života nalezneme rozpory, chyby, nedostatky. Naopak, považujeme je za příležitost k jejich rozebírání a zkoumání, abychom získali nové poznatky.
To se zdá být přesvědčivé pro oblast přírody, vědy a techniky. Ale takový postoj je nezbytný i pro mezilidské vztahy.
Do dnešní doby, když se mezi národy a státy objevily rozpory a neshody, následoval obvykle boj za vítězství té či oné strany Stále více se však ukazovalo, že na takový boj dopláceli oba soupeři.
V současnosti je nezbytné, aby každý poznal skutečné životní podmínky druhého a snažil se dosáhnout řešení uspokojivého pro obě strany. Krvavá válka, obchodní válka, sankce, represálie, to jsou historicky přežité metody. Dialog, myšlenkové zpracování problémů, chápavé posuzování jsou příkazem dneška.
Je nezbytné zbavit se dogmat jako: Ten druhý je naším nepřítelem! Válka nám přinese vítězství! Ten druhý nám chce jen škodit!
Nejzávažnějším problémem dnešní politiky je jistě atomové zbrojení dvou supervelmocí, USA a SSSR. Jestliže jedna strana prohlašuje prostřednictvím svých předáků, že druhá strana ztělesňuje říši ďábla, je to svévolné dogma, které nikdo nemůže dokázat a které neodpovídá reálnému stavu v zemi protivníka.
Obě supervelmoci reprezentují stovky milionů lidí, kteří mají právo na život. Nikdo však nemá právo jiného nazývat ďáblem. Naopak, jediným správným řešením je uznat potřebu druhého na bezpečnost a prodiskutovat v míře co největší otázku zbrojení, které pohlcuje tolik práce na výrobu neužitečných a nebezpečných zbraní.
Jistě, vedle této nejdůležitější otázky, otázky přežití, existují i mnohé další problémy, v nichž hrají velkou roli dogmata.
Zmínili jsme se již o několika dogmatech z oblasti ekonomiky Ani absolutní privátní podnikatelství, ani radikální zestátnění se v praxi neosvědčily Ani bezuzdné tržní hospodářství, ani totalitní plánování nejsou účelné. Dogma o technickém pokroku pro pouhý růst a plnou zaměstnanost musí padnout. Technický pokrok a hospodářský růst musí sloužit smysluplnému životu, tedy musí brát zřetel na ekologii a člověka.
Ve společenském životě se objevuje dogmatismus v podobě předsudků: méněcennost cizinců, přespolních, barevných, cikánů, žen, mládeže, těch, kteří mají jinou víru, jiný způsob myšlení, kteří se liší od většiny, homosexuálů - až po předsudek, že my sami jsme ti nejlepší a nejschopnější, že máme vždycky pravdu.
Konečně dogmata v myšlení samém: filozofický materialismus je založen na dogmatech stejně jako idealismus. Většina náboženství a světových názorů je založena na dogmatech. Zatímco učení Ježíše Nazaretského bylo pravděpodobně prosto dogmat, pozdější křesťanství se vybavilo tak obrovským dogmatismem, že chování křesťanské církve se během času změnilo v pravý opak Ježíšových záměrů. Díky bohu, v dnešní církvi pozorujeme obrácené tendence, protože opravdové křesťanství není vlastně náboženstvím; nebo bychom snad mohli říci, že je to náboženství nového stylu, oproštěné od dogmat. Křesťanství je především nový vnitřní postoj, který bez vnějšího nucení vede lidi k rozvíjení života.
Začíná postindustriální epocha. Probíhají velké přeměny společnosti. Dogmata jsou překonána, veškerá tabu padají. Ideologie se přežily. Nastal čas myslet reálně ve všech oblastech. Právě tím jsou a budou odstraněny mnohé bariéry mezi lidmi. Cesta je volná pro četné nové poznatky a aktivity člověka ve službě dalšímu vývoji ke skutečné humanitě, v ústrety novým cílům.