Třebaže mnohá přísloví i slovní obraty předvádějí člověka v jeho nedokonalosti, tedy v jeho slabostech, neschopnostech či sprostotě, je ve skutečnosti skoro každý přesvědčen, že člověk je PÁNEM TVORSTVA, mírou všech věcí, tedy tím nejvyšším, co existuje na světě. I většina velkých myslitelů věří, že člověk nakonec uskuteční své stále větší dílo a že - po množství neúspěchů a chyb - bude nakonec schopen vytvořit říši života v kráse a štěstí. Vedle takových optimistů nalézáme ovšem také pesimisty, kteří hovoří jako Bible: „Snažení lidského srdce je špatné již od mládí.“
Kéž by se o člověku vždy usuzovalo takto: Jsme přesvědčeni, že existence lidí na Zemi je cosi dílčího, i když zcela výjimečného ve vesmíru. Na tom nic nezmění ani vědecká hypotéza, jež předpokládá, že v kosmu existují některá, možná početná tělesa, také s organickým, snad i intelektuálním životem.
Přesvědčení, že člověk je centrum a nejvýznamnější bytost světa, se projevuje také ve vztahu k živočichům i k veškerému organickému životu. Zvířata a rostliny jsou posuzovány jako objekty, jako něco, co je člověku vzdálené, má zcela jiné kvality a existuje bez vzájemného vnitřního vztahu. Jen několik málo zakladatelů náboženství, např. v Indii či u severoamerických Indiánů, učilo, že rostliny a zvířata nejsou jen úctyhodné a užitečné věci, ale také bytosti s vysokou hodnotou, jejichž život je svatý a je nutno jej chránit.
Během dlouhé doby dějin lidstva byly nejen rostliny a zvířata málo respektovány. I sloužící člověk, otrok, byl považován za věc, a to ne pouze ve starověku. Pro tehdejší lidi nebyl otrok skutečným člověkem. Takovým pojetím byla ještě více zdůrazňována oddělenost svobodných, jejich vyvolenost, jejich jedinečnost jako nejvyšších bytostí.
Tento postoj vůbec nezměnilo náboženské učení o bozích vládnoucích lidem, ani učení o jediném Všemohoucím Bohu. Naopak, spíše tím byla zdůrazněna jedinečnost a vyvolenost člověka, neboť podle Bible: „Bůh stvořil člověka podle obrazu svého“, nebo jak říká naopak Ludvík Feuerbach: „Člověk stvořil Boha podle svého obrazu.“ V obou případech se lidé považovali za Korunu všeho tvorstva. Jak se dále tento antropocentrismus vyvíjel, lze pochopit ze sledování další historie lidstva.
Antropocentrismus je postoj, který vychází z názoru, že člověk (řecky anthropos) je nejvyšší bytostí, středem světa. Pravěký člověk byl součástí přírody stejně jako zvířata, jeho život se utvářel uvnitř přírodních procesů a byl regulován pudy a instinkty Stejně jako živočichové měl i on své psychické prožitky, nebo řekněme raději, že měl duši a k tomu příslušné vědomí, ještě bez schopnosti reflexe a bez poznání sebe samého. Bez jasného sebepoznání byl zapojen do přírody stejně jako ostatní živočichové. V protikladu k nim se však započal v člověku probouzet intelekt.
Toto vědomí se probudilo v období magie. Člověk začal vědomě poznávat sebe sama jako cosi jiného, odlišného od přírody, jež ho obklopovala. Začal poznávat přírodní síly a posuzovat jejich přátelské nebo nepřátelské vazby a - poznav sebe sama jako jednající osobu - pohlížel na přírodní síly potom jako na přátelské nebo nepřátelské bytosti, jež vládly silou nad svým okolím. K přežití bylo pro něj rozhodující najít vzájemný soulad s těmi silami, jež vystupovaly v představách jako osoby, stejně jako se skutečnými lidskými osobami. Protože člověk nebyl zpravidla schopen jim poručit, snažil se naklonit si jejich přízeň takovými prostředky, které ověřil svou zkušeností jako vhodné. Tak vznikaly v období magie postupně návyky zaklínání, čarování, obětování a zvláštní rituální obřady. Na představu nadpřirozené bytosti zatím myšlenková schopnost ani zkušenost nestačily. Nepřátelské síly v přírodě se předváděly až příliš mocně.
To se změnilo v období mýtů. Člověk si vždy více a více byl vědom své síly a schopnosti. Stal se mezitím zemědělcem a řemeslníkem a soubor jeho zkušeností rostl od generace ke generaci. Pociťoval růst svých sil a učil se poznávat větší a složitější vzájemné vztahy. Jeho duše se plně probudila. Člověk vědomě pociťoval strach i radost. Zakusil přízeň i nepřízeň osudu a začal bojovat proti nepřátelským mocnostem. Namáhal se pochopit a vysvětlit svět způsobem odpovídajícím jeho vývojovému stupni. Vznikají velké mýty bohů a hrdinů. Země a člověk - jak to mohlo být jinak? - jsou pro něj centrem veškerého dění. Geocentrismus a antropocentrismus charakterizují jeho myšlení. Geocentrismus, tedy názor, že Země je středem vesmíru, lze pochopit z vázanosti člověka na Zemi. Nebesa, slunce, měsíc a hvězdy, ba i mraky jsou nedosažitelně vzdáleny Antropocentrismus, tedy názor, že člověk je v přírodním procesu skutečně nejdůležitější, se musí člověku nutně vnucovat, i když s různým omezením podle jeho závislosti na přírodě a jejích silách, neboť co může být pro něho důležitější než on sám? Ani monoteismus, víra v jednoho boha, jež byla úvodem do období rozvinuté mysli, nenechala padnout toto přesvědčení.
Období rozvinuté mysli je epocha plně uvědomělého intelektu. Začíná vždy tam a tehdy, kde a kdy vzniká věda, neboť rozum a rozmysl se vyvíjely s probuzeným vědomím a schopností kritiky. To vedlo k uvědomělému poznání člověka sebou samým, jak zdůrazňoval i nápis nad vstupní branou chrámu Apollónova v řeckém městě Delfy: „Poznej sebe sama!“
Během tohoto období byla vytvořena věda formální logiky, což znamená, že člověk nabyl vědomí o své schopnosti myslet, o nástroji vlastním opravdu jen člověku. Na konci období rozvinuté mysli - kdy člověk nashromáždil již obrovské znalosti o předmětech tohoto světa a kdy si stále více uvědomoval moc svého ducha - počal se osvobozovat dokonce od péče bohů i jediného Boha. Ve znamení ateismu člověk prohlásil sám sebe za nejvyšší bytost. Antropocentrismus byl motivován nejen historicky, nýbrž i vědecky. A tak nakonec zvítězila legenda o všemocnosti člověka, založená na jeho technice a průmyslu. Antropocentrismus dosáhl svého vrcholu.
Geocentrismus, názor na Zemi jako střed vesmíru, byl překonán Koperníkem a Galileem, jejich heliocentrismem - názorem, že středem vesmíru je Slunce. A později, počínaje Einsteinem, byl opuštěn jakýkoliv názor o fyzikální představě nějakého vesmírného středu. Fyzika nahradila dosavadní představy o světě relativismem. Ten zná pouze nekonečný, i když ohraničený vesmír. Relativistická představa vesmíru bude možná někdy v budoucnu nahrazena novou, dále rozšířenou představou.
Přesto i dnes stále ještě převládá antropocentrismus ve všech oblastech a je silně zakotven ve vědomí lidí. Čím pochopitelnější je jeho vznik, tím osudnější jsou jeho důsledky.
Důsledky dnešního antropocentrismu jsou v celé šíři totožné s důsledky kapitalistické a reálsocialistické industrializace. Osvobození člověka z okovů myšlení, jež bylo člověku vnucováno doktrínami založenými ne vždy správně na Aristotelovi, uvolnilo cesty k rozvoji vědy a techniky Z druhé strany od 12. století evropský člověk rozvinul obrovské síly ve všech oblastech, nejen při objevování a dobývání neznámých kontinentů, ale také v organizaci práce. Založil manufaktury a továrny a od vynálezu parního stroje vybudoval během 200 let obrovský průmysl.
Ekonomický systém této epochy využil lidského egoismu jako hybné síly a dosáhl během 200 let takového výkonu, že lidé žijící předtím v nedostatku, mají v průmyslových zemích v pozoruhodné míře blahobyt. Uskutečnily se nevídané vymoženosti. Po parním stroji následovala parní loď, železnice, letadlo, automobil. Člověk žije dnes v příjemně vytápěných bytech s koupelnou, pračkou, televizorem. Přistál na Měsíci a objevil atomovou energii.
Není divu, že se změnil vztah člověka ke světu ve srovnání s předindustriální epochou. Člověk věří sám sobě, připravuje a realizuje velké projekty. Věří v neomezený růst a vyvinul se v technokrata, který chce vládnout nejen technice, ale všemu ve světě, který vytvořil a který vydělil z přírody, protože její originalita a různorodé bytí mu vždy překážely. Kamkoliv vkročil a kdekoliv stavěl, museli tráva, květiny, stromy i živočichové nejdříve ustoupit. Pro jeho stavby jsou nejvhodnější beton a asfalt. Tak byly a jsou průmyslové národy odcizovány přírodě, v jejímž mateřském lůně se zrodily a se kterou musejí žít v harmonii, nechtějí-li být zničeny. Kdo otevře oči, zpozoruje všude v našem životě znaky úpadku, ničení a degenerace.
Právě začíná doba úvah o ochraně přírody a zachování životního prostředí. Ale bohužel chybí stále hlubší pochopení a přesvědčení, které spolupůsobí. Člověk chtě nechtě říká: Ano, je to možné, pokud to jinak nejde! Neboť dále a trvale se člověk považuje za pána tvorstva. Domnívá se stále, že obdržel svůj život, aby měl co nejvíce životních příjemností a blahobyt. Věří, že se smí těšit ze života podle svého, bez velkých ohledů na okolní přírodu, na lidi třetího světa, i bez ohledu na svou vlastní odpovědnost za budoucnost.
Tuto odpovědnost už většina lidí vůbec nezná. Vždyť všichni se stali praktickými ateisty, i když někteří z nich se ještě zúčastňují svatého křtu, sv. přijímání, církevního sňatku i pohřbu, jelikož to jaksi patří ke společenským zvyklostem. Naproti tomu opravdový věřící, stejně jako opravdový ateista, ví o svém postavení ve světě a o své odpovědnosti.
Současný věřící člověk je přesvědčen, že v Bohu - v tomto zosobnění všude účinného a činného života - je založen přírodní proces a grandiózní vývoj světa, který je přesvědčen, že tento Bůh jej postavil na jeho nynější místo, že mu dal osobní úkol a vlastní osud. Věří, že musí jednat tak, aby jeho osobní úkol a v souhrnu celý úkol lidstva byly splněny k dosažení toho vyššího stupně, který se nazývá královstvím Božím, věčnou blažeností nebo podobně.
To všechno je shodné s postojem opravdového ateisty, který pozorováním velkolepého vývoje přírodního procesu a života poznal, že tento život se vyvíjí stupeň po stupni, od předpokládaného velkého třesku k organickému světu až po člověka nadaného rozumem. V pohledu na tento vývoj pak objevuje, že on, člověk, jistě není konečným cílem tohoto vývoje, ale jen článkem vývojového řetězce. Jako článek tohoto řetězce obdržel to, čím se stal, od svých prapředků a chápe, že nemůže uniknout tomuto vývoji. Má za úkol chránit tento život a chovat se tak, aby život mohl postupovat a pozdvihovat se na vyšší stupeň směrem k cíli, který člověk sice dosud nezná, ale je schopen jej tušit.
S takovým postojem oba, věřící i ateista, budou schopni překonat zrůdnou představu, že vše se děje jen pro člověka. Oba uvažují skromněji, ale s větší odpovědností. Nežádají v první řadě požitky a už vůbec ne povrchní životní požitky, ale přijímají radost ze života jako zdroj energie, jež jim pomáhá zvládat tento život odpovědně.
Etika těchto odpovědných lidí je tedy nejen odvozena z humanismu zaměřeného na člověka, nýbrž z lidství samého, je odvozena ze vzájemné souvislosti, do níž je člověk zapojen. Humanismus tím není proto bezcenný nebo přebytečný, ale je znovu vrácen na své místo. Humanismus, jednoduše řečeno služba lidem, láska k nim, nejsou samoúčelem, ale nutností k uskutečnění velkého úkolu, který lidé musejí splnit, každý ve své době a na svém místě ve službě životu, který člověka zrodil, aby dále působil při dalším rozvoji života.
Původní křesťanství, jak hlásal Ješua, vlastně nebylo náboženstvím, nýbrž novým postojem a vnitřním usměrněním člověka, tedy náboženstvím nového stylu, neznalo vůbec antropocentrismus. Podle Ješuy člověk nežije pro sebe a za sebe, ale z Otce, což znamená z prazákladu všech věcí, v němž je obsaženo všechno světové dění. Ješua vyžaduje od lidí nové postoje: Změňte svou mysl! Což v náboženském jazyce znamená: Žijte v duchu Božím! a v ateistickém jazyce: Žijte a jednejte v souladu s rozvojem a vývojem života. Oba způsoby jsou identické, ale vůbec neznamenají, že člověk je nejdůležitější bytost; nábožensky řečeno: nejdůležitější je Bůh; ateisticky: živý, vyvíjející se přírodní proces je nejdůležitější. Tak opravdoví věřící i opravdoví ateisté slouží vývoji života. První k uskutečnění království Božího, druzí k přechodu na vyšší stupně života. Jedni i druzí usilují o totéž.
Jinými slovy řečeno: smysl života se nenalézá v člověku jako v samoúčelu, nýbrž je v tom, co člověk činí pro rozvoj života; nebo řečeno křesťansky: v lásce k Bohu a k svým blízkým.
Ne člověk jaký je, je hlavní záležitostí života, ale hlavním zůstává úkol, který byl člověku dán životem samým.
Pro člověka tedy platí maxima:
Jednej tak, aby cíl, který sleduješ,
byl vždy v souladu se zachováním a
dalším vzestupným vývojem života!