V našich představách nazýváme život nejvyšší hodnotou, pro kterou a ve které existujeme, pohybujeme se, jednáme, získáváme zkušenosti a poznání. Domníváme se tedy, že by neměla existovat vyšší hodnota než život, neboť každá jiná hodnota musí v něm být zahrnuta. Tam, kde je život ničen, jsou ničeny s ním i všechny jiné hodnoty v něm obsažené a uskutečňované. Jistě má život také zcela samostatnou hodnotu, jež se liší od všech ostatních hodnot. Proto mnoho lidí, kteří přijímají naše myšlenky a přemýšlejí o nich, kteří sami hledají nejvyšší hodnotu nebo věří, že ji již nalezli, se ptá: Co je to život?
Říkáme nejdříve všem, kteří se tak táží: Jděte k básníkům a umělcům! Budou vám vyprávět o životě! A budou vám vyprávět o podstatě a důležitosti života, jsou-li skutečnými básníky a umělci, neboť ti mají schopnost - svým sobě vlastním vnímáním, svou originální chápavostí, svou intuicí - vidět, slyšet, cítit a přijímat to, co je podstatné a důležité. A díky své tvořivé schopnosti jsou s to vyjádřit a zprostředkovat nám, co prožili a vytvořili, každý svým vlastním způsobem, co my ostatní bychom bez nich nemohli poznat a rozeznat. Mimo mistrů slova potřebujeme k tomu také tvůrce obrazů, zvuků a pohybů, neboť pouhá řeč není schopna vyjádřit vše.
Především však jděte sami s otevřenýma očima životem, jehož jste součástí. Získávejte bezprostřední zkušenosti a usilujte o zjištění jejich podstaty svou duší a poznávejte je svým duchem. Čím intenzivněji se odevzdáte životu, tím více od něho získáte. Můžete tak nakonec dosáhnout naplnění smyslu svého života. Avšak:
Co je vlastně život?
Posud jsme dali dvě možné odpovědi.
Předně - upozornili jsme na pomoc básníků a umělců, dále na možnost žít, ověřovat a zkoumat pro sebe svůj vlastní život, svou vlastní životní cestu. Čím intenzivněji to člověk uskutečňuje, tím hlouběji vniká do života, i když si neví rady, jak zformulovat odpověď na naši otázku: Co je to život?
Abychom odpověděli na tuto otázku na patřičné úrovni poznání, provedeme pokus.
Nejdříve zkoumejme obsah pojmu „život“. Mnozí jej chápou jen jako organický život rostliny, zvířete, člověka. To je podmíněno historicky V minulosti nevěděli lidé nic o vývoji kosmu a zeměkoule.
Pozorovali však obrovský rozdíl mezi neorganickým světem na jedné straně - kamenem, horou, zemí, jedním slovem vším, co mělo vzhled mrtvého a neživotného - a organickým životem na straně druhé - rostlinami, živočichy, lidmi, kteří se pohybovali, rostli, měnili a nakonec umírali. Přitom se jim zdálo, že život uniká z dočasné tělesné schránky.
Dnes nám věda ukazuje, že vše v kosmu je nejen v trvalém pohybu, ale také v trvalém vývoji a že se organický život neustále vyvíjí z anorganického. Přechod není náhlý, nečekaný, spíše postupný. Také v neorganickém životě jsou v pohybu všechny jeho části a jeho vývoj probíhá přes mnoho stupňů, pravděpodobně z kvantových pramoří, jakéhosi „kvantového zákvasu“, jak říkají někteří vědci. V pátém principu dialektiky, principu vzestupného vývoje, jsou vyjádřeny výsledky vědeckého bádání. Podle tohoto principu vzniká neustále něco nového, nové předměty, struktury a systémy při vzájemném působení nutnosti a náhody; nakonec se vytváří zásadně nová struktura, čemuž říkáme fulgurace (Riedl).
Poněvadž dialektické principy působí a projevují se v přírodě všude a neustále a poněvadž vždy - ač s mnohými neúspěchy - vyšší stupeň následuje po nižším, nemůžeme učinit nic jiného, než za život považovat celkový světový proces.
Jistě, je velký rozdíl mezi strukturálními útvary neorganického a organického světa, např. mezi strukturou molekuly a strukturou rostlinné nebo zvířecí buňky.
Je také velký rozdíl mezi základními organickými strukturami a strukturami výše vyvinutých živočichů, jež svým nervovým systémem představují struktury psychického života vycházejícího z instinktů. Jsme jistě oprávněni tvrdit, že živočichové s ústředním nervovým systémem mají duši, jež se u savců v mnoha směrech podobá lidské duši. Měli bychom tedy rozlišovat dva stupně uvnitř organického života: stupeň základního, pravděpodobně duši postrádajícího organického světa a stupeň oduševnělých živočichů.
Dále existují velké a podstatné rozdíly mezi oduševnělými živočichy a následným stupněm člověka s intelektem a schopností myšlení. U něho nejen tělesný základ, tj. mozek ve formě struktury, nýbrž i struktura funkční, tedy myšlení, jsou principiálně nové. Myšlení je poslední dosažený stupeň vývoje ve všech dosavadních funkčních strukturách. Objevení se jazyka je pravděpodobně hranicí člověčenství.
Každá vyšší struktura se formuje na základě předchozích, jednodušších struktur. Přírodní zákony, jež platí pro předchozí stupně, platí také uvnitř vyšších stupňů, jež navíc vykazují nové zákonitosti. Proto zákony neorganického světa platí také pro všechny následující, vyšší stupně. Velké horko nebo padající skála ničí nejen rostlinu nebo zvíře, ale i nejvýše vyvinutý mozek velkého vědce, a tím i funkční struktury, jež jsou více než fyzický mozek.
Biologické zákony organického světa platí však i v kulturní sféře člověka s intelektem. A kde člověk nerespektuje tyto zákony - vždyť přece již dosáhl určité svobody svého jednání - příroda se mu pomstí.
Přehlížíme-li historii nám známé části kosmu a organického života na naší Zemi, nemůžeme tento proces považovat za nic jiného než za vývoj života. Vše je život, vesmír jako celek i vše, co v něm žije. A dialektické principy platí stále a všude, tedy vše je ve stálém pohybu a ve stálé změně. Vše souvisí se vším. Jedno se mění v druhé, přechází ve svůj protiklad.
A kde se mění kvantita, mění se často i kvalita. Především však vzájemné působení náhody a nutnosti způsobuje, že z chaosu se vyvíjí řád, z nižších struktur vyšší.
Tyto principy nazýváme dialektickými principy. Nebyly původně výsledkem poznání rozumového myšlení, nýbrž byly zjištěny pozorováním života, tedy ze zkušeností, z prožitků. Tyto principy působí všude v životním procesu. Dialektika tedy existuje všude, nezávisle na našem já. Svou schopností myslet poznáváme, že tyto principy působí všude v životě a že jsme schopni je využívat, počínaje principem neustálého pohybu a změny a konče principem vzestupného vývoje.
Lze právem předpokládat, že celý vesmír se zúčastňuje tohoto vzestupného procesu a že kosmický vývoj neustrne ani na stupni člověka obdařeného intelektem, ale zrodí další a vyšší stupně. O životě už tedy leccos víme. Naše neustálé bádání a hledání vede k tomu, že o něm víme stále více a více. Musíme však jasně vědět, že v současné době nelze ještě odhalit všechna tajemství života. Nepochybně však lidé schopní poznání z nich budou v budoucnosti odhalovat stále více.
Budeme někdy vědět vše? Na tuto otázku není snadné odpovědět. Podle druhého principu dialektiky souvisí vše se vším, takže poznání všeho se může zdát principiálně možné, je-li dostatek času. Dnešní člověk však pravděpodobně k tomuto účelu nemá všechny potřebné kvality a schopnosti. Jsou nutná dlouhá vývojová údobí, aby pozdější vývojové formy člověka byly schopny proniknout hlouběji do tajemství života. Je čistým antropocentrismem považovat současnou vývojovou formu člověka za konečný výtvor dosavadního dlouhého vývoje života.
Je-li tomu tak, musíme se spokojit s tím, že jsme schopni chápat podstatu života alespoň ve vztahu k jeho malé části. Snadno můžeme zformulovat řadu hypotéz o podstatě života. Ale pro takové hypotézy musíme nalézt alespoň důkazy pravděpodobnosti, aby hypotéza měla určitý vztah ke skutečnosti. Bez takového vztahu je hypotéza pouhým nesmyslem. Buď jak buď, víme toho dnes o životě tolik, že přemýšlející pozorovatel je schopen dojít k závažným závěrům i ze zkušeností i z myšlenkového poznání.
Vždyť život má i jinou stránku. Kromě otázky o jeho podstatě existuje i otázka o jeho smyslu. Člověk chce vědět, co je smyslem rozvíjení a vývoje života. Chce vědět, jakou roli on, člověk, hraje v životním procesu a jaký význam to všechno pro něj má. Jestliže by byl jen vržen do tohoto světového procesu jako náhodný produkt, vše by bylo přece bez smyslu, jak již vyřkl existencionalista Albert Camus. Otázka Co je život? je tedy úzce spjata s otázkou smyslu života, a to jak smyslu veškerého života, tak smyslu života každého jednotlivého člověka.
O smyslu a účelnosti života jsme hovořili na jiném místě, např. v kapitole „Náboženství a Nové myšlení“. Dáváme raději přednost hovoru o „druhu účelnosti“, neboť jistě naše myšlení ještě nedosáhlo toho vývojového stupně, který by nám dovoloval správně popsat tento problém. Zdůrazňujeme, že pojem druh účelnosti musí vyjadřovat protiklad k pojmu náhody, neboť život v tomto světě jistě není jen náhoda.
Život, tento vývojový proces světového celku, život takový, jaký se představuje nám uvědomělým, zkoumajícím a jednajícím lidem, je něco gigantického, velkolepého. Život je takovým pro svou mnohotvárnost, pro své vždy znovu se objevující formy, pro svůj vývoj z domnělého chaotického počátku až po objevení se duše, lidského intelektu.
My si však přejeme vědět více. Přejeme si znát jeho nejhlubší sílu, jeho příčinu a jeho tvůrce - v případě, že takový existuje. Přejeme si vědět, jako u hodinového mechanismu, který jsme demontovali, jakým způsobem jsou kolečka smontována, jaký plán je uskutečňován a k čemu slouží to obrovské úsilí.
Nu dobře, takové otázky odpovídají nynějšímu vývojovému stupni našeho druhu. Jsme jistě schopni jakoby zobrazovat uvnitř sebe vnější svět, manipulovat ve svých představách těmito obrazy, uskutečňovat činy nejprve v své mysli a nakonec i prakticky Tak jsme schopni jednat cílevědomě a účelně. Ale protože cílevědomě jednáme a vyrábíme předměty, očekáváme, že vše ve světě, tedy i svět sám, musí mít svého vlastního strůjce - svého Tvůrce. To je způsob myšlení jistého vývojového stupně člověka. Kdo však předpokládá, že člověk, tato až dosud nejvýše organizovaná bytost, má být korunou všeho tvorstva a kdo si není vědom, že ten nekonečně dlouhý vývoj člověkem nekončí, ale bude dále pokračovat až k novým složitěji strukturovaným formám, ten sotva pochopí, že i myšlení, celá duchovní a duševní funkce člověka, se bude dále vyvíjet.
Uvažme pro srovnání vývoj matematiky Kdo ji zná jen z oblasti aritmetiky, není nikdy schopen pochopit její vyšší formy, např. diferenciální a integrální počet. Nebo se podívejme na botaniku. Laik vidí rostliny rostoucí ve svém celku ze semen. Pro něj se rostliny zcela prostě „zvětšují“. Avšak botanik ví ‚ že rostlina se skládá z mnoha různých buněk, jež mají každá svůj vlastní život, že buňky se dělí a že tímto způsobem rostlina roste. Taková je schopnost badatele, zkušeného botanika, zatímco člověk na základním stupni vědění nehledá nic z bohatého a vnitřního života rostliny.
Kdo tedy, jako vzdělanec naší doby, je schopen shrnout dlouhý, bohatý vývoj života rodícího vyšší a vyšší životní formy, ten ví, že se nezastavíme na současném stupni vývoje svých duševních schopností. Určité vědecké i technické postupy bádání nás již dnes opravňují k domněnce, že jednoho dne se vyvinou nové formy myšlení přes hranice jazyka. Jazyk, tento symbolický svět, svět pojmů, který je pro nás samostatným druhem zobrazování a kopírování reálného vnějšího světa, tento jazyk je dosud velice omezený z hlediska budoucích cílů.
Předstupněm k rozmanitějšímu myšlení je vědomě používaná dialektika. Používání dialektických principů však není nic nového. Již během starověku lidé, i obyčejní, zpozorovali, že myšlení podle pravidel formální logiky nepomáhá vždy k správnému poznání a řešení problémů. Učili se - aniž by znali dialektiku - mnohdy ze zkušenosti jednotlivých případů. Naznačuje to již staré „banální“ přísloví: Jednou znamená nikdy! (Einmal ist keinmal!). Podle vrozené logiky (jež je formální logikou dosavadní filozofie) chápeme přece, že jednou je a zůstane jednou. Nedává-li však něco jednou žádný výsledek, je jeho platnost stejná jako nikdy. Dáme-li potravu hladovějícímu jen jednou, znamená to asi tolik, jako bychom mu nedali nic - pro zachování života to nemá význam.
Možná, že kromě již uvedených pěti principů dialektiky objevíme ještě další principy. Možná, že genetickému inženýrství se podaří znásobit nebo zlepšit naše schopnosti. Možná, že lidský duch, přesněji řečeno lidská schopnost myšlení, se zbaví lidského těla a vyhledá obydlí schopnější vývoje. Vzniknou možná úplně jiné možnosti, jež jsou pro nás zatím nepředstavitelné.
Chceme tím ukázat, že my, dnešní lidé, jsme schopni při sledování světového procesu, který je totožný s rozvíjením a vývojem života, poznávat a získávat zkušenosti, že v tomto procesu je obsažena tendence k vzestupnému vývoji, a to ne náhodnému. Vždyť v tomto procesu přechází náhoda ve vyšší stupeň jen ve vzájemném působení s nutností. Náhoda, jež je jen jedním z faktorů, neurčuje tedy ani výsledek dílčích procesů, ani výsledek celého procesu. V těchto procesech působí zřejmě vztahy a faktory, jež doposud neznáme. Musíme být trpěliví a smířit se s tím, že naše poznání je v současnosti jen omezené.
Ostatně se zdá, že skutečná, absolutní náhoda neexistuje. Co se v určité souvislosti jeví jako náhodné, ukáže se být podmíněno, zkoumáme-li věc důkladněji. Taková relativní náhoda ve skutečnosti vytváří nové možnosti, z nichž selekce vybírá tu nejvhodnější.
Jako příklad připomínáme znovu proces biologického výběru, v němž vznikající mutace vyvolávají dojem náhody, ale ve skutečnosti jsou nutností danou okolními podmínkami.
Zkoumáme-li vznik mutací, zjišťujeme, že jsou výsledkem vzájemného působení náhody a nutnosti. V tomto případě je náhoda obsažena v subsystému, tj. v momentální kvalitě genů. Na ty jako nutnost působí nadsystém okolního světa se svými formovacími a účelovými příčinami, např. těžké částice kosmického záření, které během každé sekundy pronikají všemi sektory zemského povrchu a provrtávají v každém okamžiku i makromolekuly genů, v nichž relativně často způsobují chemické proměny molekul. Jinými takovými formovacími a účelovými příčinami mohou být: alkohol, toxické látky, léky, tepelné vlivy, které způsobují chybné kopírování během reprodukce gigantických molekul v buňkách. Tím vším jsou mnohé geny změněny nesčetnými způsoby, což představuje pro potomstvo obrovské možnosti. Toto velké množství nových možností je výsledkem vzájemného působení genů (ty představují náhodu) a k nim zvnějšku pronikajících energií a materií, které v tomto vztahu hrají úlohu nutnosti. Mutace jsou tedy výsledkem vzájemného působení subsystému a nadsystému.
Poněvadž však neexistuje důvod, abychom pochybovali o dialektickém principu „vše souvisí se vším“, můžeme oprávněně doufat, že inteligentní bytosti - ač teprve až na vyšším vývojovém stupni - zjistí a poznají postupně více a více o podstatě života a jeho vývoji.
V současné době nelze očekávat, že získáme uspokojivé odpovědi na všechny své otázky a že budeme schopni vyřešit všechna tajemství života. Kdo tvrdí, že je schopen zodpovědět všechny naše otázky uspokojivě a přesvědčivě, je buď podvodník, nebo lhář. Mnozí filozofové a jasnozřivci minulosti oslepili a svedli lidstvo svými chimérami a způsobili mu mnoho neštěstí.
Lidé převzali nevhodnou, nesprávnou část náboženství a spásného učení současně s jeho pravdivou a reálnou částí, protože vyžadovali jistotu a chtěli se zbavit strachu, který je pronásledoval v jejich boji za přežití. Tehdy bylo často náboženství pomocí i útěchou. Navíc bylo často v učení a zvycích náboženství obsaženo i pravdivé jádro.
Čím větší reálný obsah byl v náboženství zastoupen, tím více lidé žili v souladu s životem, tím více usilovali o jeho zachování a vzestup. Tím člověk plnil svůj úkol na svém místě, v čase, který mu byl vymezen. Žil ve smyslu záměru Božího, jak by řekl věřící. Uvážlivý věřící i uvážlivý ateista, oba jdou zde správnou cestou, neboť slouží stejnému cíli: zachování a vzestupu života.
Víme už tedy, co je život?
Odpověď zní:
Díky naší schopnosti poznání víme mnoho o životě a navíc o něm cosi víme i díky své schopnosti duševního prožívání, tedy prostřednictvím toho, co vstupuje do našich smyslů, co prožíváme ve svém nitru. A ještě více: jsme schopni vymýšlet, vycítit, tvořivě formovat nové. Jsme součástí života, která je vpletena a vetkána do jednoho celku, a spolupracujeme na formování tohoto celku.
To je jistě mnoho. A šťastným nazveme toho, kdo to již pochopil, s plným uvědoměním nebo alespoň podvědomě, a zařadil se jako část celku.