Jednou z hlavních příčin dnešní bídy a napětí, jež postihují společnost i jednotlivce, trápí je a jsou zdrojem dalších utrpení, je odcizení.
Co je to odcizení?
Můžeme úplně jednoduše říci, že člověk již nezná sebe sama, své bližní, svou práci, své výrobky, svůj život, jak existují ve skutečnosti.
Odcizení je záležitostí člověka jako jednotlivce, jako skupiny i jako celé společnosti. Živočich se neodcizuje, pokud žije v přirozeném, přírodním prostředí, a to ani sobě, ani svému druhu, ani přírodě. Živočich vytváří přírodní jednotu a symbiózu se svým prostředím. Jistě takový neodcizující způsob života je neuvědomělý, živočich o tom neuvažuje. Nepromýšlí svou existenci nebo prožitky. Přesto však má schopnost citu podobně jako člověk, neboť má již duši. Ocitne-li se živočich náhle v prostředí, pro něž nebyl stvořen, pro něž jeho orgány a instinkty nejsou vhodné, v prostředí, v němž nevyrostl, je zmaten, jedná chybně nebo onemocní. Dochází ke konfliktům podobným lidskému odcizení.
Avšak člověk je myslící bytost. Prožívá nejen objektivní odcizení, kterým může být stižen, jsa sám živočichem, když se náhle ocitne v jiném prostředí, když onemocní, když se drasticky změní vnější životní podmínky. Člověk zjišťuje, že jeho přírodní sklony, instinkty, potřeby se dostávají do konfliktu se situací způsobenou jeho kulturním vývojem. Zjišťuje, že také myšlenky, duchovní struktury i výkony se osamostatňují, takže člověk je již nepoznává jako vlastní produkty. Tyto duchovní produkty se vymykají z jeho kontroly a rozvíjejí se podle vlastních zákonů. Je to možné, protože lidé si jen zčásti uvědomují svou situaci. V minulosti nebyli schopni rozpoznat svou závislost na přírodě, ani na svém lidském prostředí, a to buď vůbec, nebo jen zčásti. Jejich schopnost fantazie a myšlení jim umožnila představovat si existenci velkých mocností, bohů, fantomů. Předpokládali např. boha dešťů tam, kde my dnes pozorujeme či denně měříme zemskou atmosféru nesčíslnými metodami a víme, že příčinou deště jsou síly a zákony přírody My dnes sledujeme tyto síly a zákony tak přesně, že jsme schopni více a více sami usměrňovat tyto síly a ovládat je, abychom nebyli na nich zcela závislí.
Takovým jednáním odstraňujeme odcizení, které vzniklo, když člověk, na rozdíl od živočicha, počal pozorovat, analyzovat a nakonec formovat okolní svět pomocí intelektu. To se mu během svízelného vývoje ovšem daří jen pomalu a postupně.
Praodcizení člověka je odcizení se přírodě. Člověk již neprožívá účinky přírodních sil trpně jako zvíře. Předpokládá za nimi personifikované mocnosti, podobně jako prožívá sebe sama jako osobu stojící proti přírodě. Pokoušel se ovlivnit tyto mocnosti - a dodnes to často činí - jako osoby prostřednictvím proseb, obětí, hrozeb, lstí. Krok za krokem počal sledovat tyto síly, jež se s ním setkávaly jako cizí. Jen krok za krokem je počal sledovat a poznávat v jejich podstatě a zákonitostech a snažil se učinit z nich něco známého, co by ovládal a co by mu již nebylo cizí.
Proces poznávání a ovládání přírody trvá dodnes. Nevíme, zda ve vzdálené budoucnosti vyřešíme všechny hádanky světa, v němž žijeme. Žádné řešení nemůžeme ani jen odmítnout, ani s ním ve všem souhlasit. Musíme pokračovat ve zkoumání. Zatím zůstává nepoznaný zbytek - neznámo jak velký -‚ který podobně jako dříve pociťujeme jako tajuplný, hrozivý, cizí. Mnozí se pokoušejí vyjádřit nějak tento neznámý zbytek, mezi jiným pomocí astrologie, náboženství, filozofie či přírodních věd. Bylo by čestné přiznat, že o tomto neznámém zbytku nevíme až dosud nic. Musíme žít s tímto odcizením a naším úkolem zůstává pracovat neustále na jeho odstranění.
Vedle tohoto praodcizení existuje však odcizení vytvořené člověkem samým, nebo tvořící se jako důsledek formování jeho života.
V pravěku, pokud víme, žil člověk přirozeně, tedy byl všestranně neodcizený. Pociťoval zemi pod svými chodidly, získával zkušenosti s půdou, vodou, zvířaty i rostlinami, se svými společníky i s hvězdami a nebem nad sebou. Vyrobil nástroje a s jejich pomocí získával a připravoval svou potravu, oblečení, obydlí. Viděl, jak vychází a zachází slunce a měsíc. Viděl, že lidé umírají a rodí se děti. Pokud na něho jistou měrou nepůsobilo odcizení, byl život jasný, přehledný a známý. Jistě takový život nebyl idylou. Existovalo mnoho nebezpečí: blesky, průtrže mračen, divoká zvěř, nemoci, hlad a nepřátelští lidé.
To vše však byly konkrétní jevy, třebaže ne vždy pochopitelné. Tato průhlednost a konkrétnost však existovala i na vysokém stupni kultury lovců a sběratelů i pozdější kultury zemědělsko-řemeslné, jež přetrvávala až do počátku industriální éry Každé pozdější odcizení vzniklo téměř vždy ze sociálního života lidí.
První velké odcizení tohoto druhu bylo otroctví, jež se vyvinulo z pravěké společnosti. Pro vlastníka otroka bylo výhodné a příjemné, museli-li jiní lidé pro něj pracovat a mohl-li je všestranně vykořisťovat. Tehdejší odcizení započalo, když se otroctví stalo zvyklostí, institucí, kdy vládnoucí vrstva zakotvila zákonem instituci otroctví jako nezbytnou a kdy bylo vyhlášeno, že otroctví je z Boží vůle, ať už byl tento Bůh představován jakkoliv. Klérus, který již tehdy působil na lidstvo trestající metlou strachu, využil svých prostředků také k motivaci a obhajobě otroctví v zájmu vládnoucí třídy Tím bylo násilí na lidech jakoby zakryto závojem. Vlastně tak započalo velké odcizení člověka sobě samému. Odcizení se prohloubilo tak, že podle římského práva nebyl otrok již člověkem, nýbrž předmětem jako dobytek nebo sedlo, stal se zbožím, jež mohlo být kdykoliv prodáno nebo koupeno. Člověk se stal člověku cizím. Přesto však nesmíme přehlédnout, že otrokářská společnost, i když její formování probíhalo krutě a násilně, i když konec konců vycházela z instinktu sebezáchovy, z klanového nebo kmenového egoismu, byla - historicky posuzováno - posunem v dělbě práce, bez které by nebyly bývaly možné kultury Egypťanů na obou březích Nilu, Asyřanů a Babyloňanů u Eufratu a Tigridu, starověké Hellady a Říma.
Když se změnila otrokářská společnost ve feudální, ve vládu šlechty a kléru, proměňovala se i podstata odcizení. Všude ve světě probíhal tento proces rozdílně. Ve starověku se emancipace otroků rozšiřovala až v důsledku křesťanství, jež prohlásilo všechny lidi za sobě rovné před Bohem. Opravdová a skutečná rovnoprávnost skončila však fiaskem z ekonomických důvodů. Kromě toho se ve střední a severní Evropě formovala vojenská kasta ze svobodných rolníků, kteří podléhali povinné vojenské službě. Tato kasta získávala daně a služby od rolníků, kteří byli od vojenské služby osvobozeni. V tomto směru vznikalo rozdělení společnosti na svobodné a poddané s široce strukturovanou hierarchií, od císaře ke knížatům, hrabatům, baronům, měšťanům, svobodným rolníkům až po poddané rolníky. Souběžně se formovala i hierarchie kléru od papeže, kardinálů, přes arcibiskupy, biskupy, kněze až po laiky Církev prohlásila, že vrchnost má být podle vůle Boží nadřízena a nedotknutelná. Proto téměř každý příslušník společnosti věřil, že jiný společenský řád by nebyl možný. Výjimkou byl však např. osvobozovací boj švýcarských rolníků. Normálně však středověký člověk, a to i ze svobodnějšího městského prostředí, viděl věčný řád v řádu hierarchie, jež zajišťovala nadřízené vrstvě neustále vykořisťované podřízené vrstvy, tedy věčný, nikdy neměnitelný řád. Rebelové, bouřící se rolníci a kacíři byli pronásledováni a fyzicky vyhlazováni.
Tedy také ve feudální společnosti byl člověk člověku cizím. Nikdo si však jasně neuvědomoval, že to konec konců byla dělba práce, co produkovalo toto odcizení. Díky dělbě práce vznikala v samém lůně feudalismu města s měšťany a řemeslníky, obchodníky a jinými povoláními, což později vedlo k vzniku kapitalistické průmyslové společnosti. Cenou, jež byla placena za existenci a další vývoj společnosti otrokářské i feudální, bylo právě odcizení člověka člověku, s veškerým jeho utrpením a všemi zápory. Přesto však v těchto dřívějších společnostech musela být jejich část - zpočátku menší a později vždy větší - svobodnou, aby bylo možno vykonávat správní práce, věnovat se vědě, kultuře, umění a podobně.
Až do konce feudalismu bylo odcizení jen částečně odcizující. Praodcizení oddělovalo člověka od přírody a všech živočišných bytostí, jež zůstaly součástí přírody. Odcizení v otrokářské a feudální společnosti oddělilo člověka od jiných lidí a dalo každému jeho oddělené místo ve společnosti.
Protože lidé jsou svou přirozeností stejní - v rámci vztahů, které sledujeme -‚ a protože tedy v podstatě každý otrok nebo nevolník by pro své tělesné nebo duševní nadání mohl být pánem, toto odcizení posvěcené státem a tabuizace byly nutné pro upevnění společnosti a pro zabránění utlačovaným - díky tomuto světovému názoru zakotvenému v jejich hlavě - bouřit se. Pouhým násilím se vládne velmi obtížně.
Během dlouhotrvajícího období rolnicko-řemeslnické kultury - a můžeme sem zařadit i předchozí období lovců, sběratelů, pastýřů - žil ještě každý člověk v dalekosáhlém souladu s přírodou, se svou prací, produkty své práce i se sebou samým. Praodcizení a odcizení otroctvím a robotou nebylo ještě totálním, úplným odcizením, k jakému došlo v kapitalistické průmyslové společnosti.
Je nezbytné pohovořit na jiném místě o významu této rolnické kultury pro dnešní lidi, zvláště pro výchovu mládeže a pro její dobrý tělesný a duševní stav.
S formováním kapitalistické průmyslové společnosti se vztah člověka k práci, k produktům práce, k bližním i k sobě samému od základů měnil.
Kapitalistický průmysl odlákal lidi pryč z vesnic, pryč z polí, pryč z přírody. Ubytoval je nejdříve v bídných chatrčích, později ve smutných ubytovacích kasárnách a nakonec v betonových pouštích velkých měst, kde ztrácejí úplně spojení s přírodou, se zvířaty a rostlinami, kde děti vyrůstají v nedostatku potravin, dojmů, hřišť, jsou bledé a vyhublé. Odcizení přírodě, zvířatům, rostlinám, této velké rodině s bohatým různorodým životem se stává neodvratným.
Kapitalismus uvrhl lidi na pracoviště svých továren a připoutal dělníka k pracovnímu místu, nejčastěji ke stroji, kde musel po 12 až 16 hodin vykonávat monotónní, myšlení umrtvující, vyčerpávající práci. Většinou dělník zpracovával jen část určitého výrobku a často ani nevěděl k jakému účelu. Jeho výrobek se mu odcizoval, zatímco předtím na poli či v řemeslnické dílně se člověk zúčastňoval celého zpracování svého výrobku od počátku až do konce. Nejen jeho výrobek, ale práce sama stala se mu cizí, byla namáhavá a nezdravá, často ničila jeho zdraví. I ženy a děti od šesti let musely takovou práci vykonávat, aby se rodina uživila. Podnikatel byl pro ně úplně jiný druh člověka, byl pánem, vyšší bytostí, která žila v jiném světě.
I když během rozvoje průmyslové společnosti materiální vykořisťování práce, dětská práce a jiné špatnosti do značné míry mizejí a mnozí námezdní pracující žijí ve skromném blahobytu, odcizení přesto zůstává. V období po skončení roboty žil sedlák nějaký čas svobodně, ač namáhavě a bídně, pak se stal dělníkem, ztratil znovu svou svobodu a současně aktivitu. Jeho práce se stala jen povinnou, nemilovanou, tvrdou, dlouhotrvající a vysilující dřinou. Ztratil své vlastní já, neboť musel prodávat sám sebe, svou pracovní sílu ve formě zboží, aby mohl nakoupit za chudou mzdu potravu, kterou potřeboval k svému monotónnímu živoření. Ztratil mnoho vztahů k lidem, téměř všechny jeho vztahy se staly zbožím, staly se obchodem. Jeho já, jeho vlastní život se mu staly cizí a často hledal osvobození a útěchu při této cizotě v alkoholu. Již dávno se musel rozloučit s přírodou.
Přesto, že se od dob raného kapitalismu nemálo změnilo, přesto, že se mezitím životní úroveň lidí zvýšila natolik, že dnes více než polovina lidí vlastní svůj dům, že převážná většina má pračky, televizory a automobily - odcizení, dokonce totální odcizení zůstalo a jeho následky se zhoršily.
Odcizení lidí pozdní průmyslové společnosti má neobyčejně špatné následky u dětí. Již dávno minula doba, kdy děti vyrůstaly ve velké rodině v rolnické usedlosti, v rodině řemeslníka, obchodníka a měšťana, kde se seznamovaly s mnoha zařízeními a různými druhy práce, s výrobou potravin na poli, v zahradě, s prací v dílně a v domácím hospodářství. Tam se vařilo, připravovaly se potraviny na zimu, sušily se plody, hledaly se a sušily byliny pro odvary a léčbu, porážela se chovná zvířata, zpracovával se len a vlna, pletly se a tkaly látky, vyráběly se koše. Pečovalo se o nemocné a staré. Jak lidé v práci utvářeli svůj život, jak a co vyráběli, jak se chránili před povodněmi a požáry - to vše děti prožívaly a podle svých sil se na tom podílely. Vše bylo přehledné.
Když se rolník stal průmyslovým dělníkem, přestěhoval se do chudého, bídného obydlí, otec, matka a děti tvořili malou rodinu s trochou majetku, jednoduchým nábytkem, neměli zahradu ani dům. Všude okolo domu byla holá zem, jednotvárné sousední domy Život dětí i dospělých, dříve tak bohatý na prožitky, stal se chudým, šedivým, nudným. Vztahy k rostlinám a zvířatům se narušily.
Podobně jako dělník je odcizován dělbou práce své vlastní práci a jejím produktům, které jsou částí neznámého celku, tak podléhá odcizení i dítě, které již neprožívá, jak se zboží vyrábí. Dítě již není posíláno k obuvníkovi, kde by mohlo vidět, jak se namáhavě vyrábějí nebo opravují boty, ani ke krejčímu, který na stole šije a zhotovuje obleky Není divu, že se u něj vůbec neutváří smysl pro hodnoty a že děti - a nejen ony - ničí často s klidným svědomím jakékoliv věci. Ničení jim poskytuje náhradní slast za radost, kterou člověk cítí, když sám své dílo dovede do konce.
Po druhé světové válce odcizení vede k ještě horším následkům. Úmysl rodičů umožnit dětem po strašných letech války a poválečné doby lepší život se setkal s technickým pokrokem v domácím hospodářství, kde se řada prací stala nadbytečnou. Ústřední topení, pračka, konzervované potraviny, elektrický sporák, myčka nádobí a mnohá další pomocná zařízení způsobily takovou situaci, že spolupráce dětí již není potřebná. Jejich rodiče ve svém dětství museli každý den zatápět, vynášet popel, přinášet uhlí a dříví, čistit boty, zametat místnost, pomáhat při mnohém: navíjet vlnu, připravovat zeleninu k obědu a k zavařování, odvlákňovat boby, hledat bobule a houby na poli a v lese, krájet jablka a sušit je zavěšená na provaze. Děti se učily pracovat, a proto byly schopny i učit se do školy, neboť i učení je práce. Dnes mnoho dětí nemá sklony k učení a neumí se samostatně učit. Neučily se nikdy pracovat. Chybí jim pracovní kázeň. Učení ve škole je pro ně stejně nezvyklý náklad jako sedlo, uzda a jezdec pro hříbě. Často se stává, že jsou oba rodiče zaměstnáni. Po školním vyučování jsou děti ponechány samy sobě. Nezvykly si dosud na zaměstnání a práci, proto neznají ani neovládají své schopnosti. Odcizení se rozšiřuje na rodiče a učitele. Život mladé generace je často prázdný. Chybí jí pocit smysluplnosti života a neklidné duše, které ztratily iluze, jsou hnány ke kouření, drogám, alkoholu, kriminalitě, televizní mánii i k sebevraždě.
Při odcizení si musíme také uvědomit, že naše školství usiluje v prvé řadě o to, aby byl člověk připraven pro určitou odbornou činnost. Vyžaduje se odborné a méně všeobecné vzdělání. Lidé chtějí vydělávat peníze a získat co nejdříve blahobyt. Pro ohromný rozsah vědění je zcela nemožné dosáhnout univerzálního vzdělání, které měl svého času ještě filozof Leibnitz. Přehled o světě je však nezbytný, člověk by měl mít tedy své vlastní stanovisko, rozumět současnému stavu světa, jeho historii a vývoji,, vycházet přitom z důkladných znalostí o své vlasti, kromě toho znát nejdůležitější základy lidské kultury, přírodních a duchovních věd a umění. Tím vším by každý měl být vybaven, aby se ve světě nepohyboval jako slepec, pro kterého je vše více méně náhodné. To znamená, že mladý člověk musí získat dobré všeobecné vzdělání, pokud ještě není dospělým. Jistě je nutno vyloučit pouhé papírové učení vzdálené od skutečného života. Učit se v blízkosti života znamená učit se v trvalé vazbě k praxi i k řemeslné činnosti. Učit se samostatně a vlastní činností vytvářet věci, jež je nutno učinit pro sebe důvěrně známými. Žádný pedagog to neukázal lépe než Georg Kerschensteiner svou metodou pracovního učení. Pro základní nabytí hodnotných znalostí řemeslné činnosti je třeba doporučit zavedení dvouleté výuky řemesla, tedy výuku nějaké řemeslné profesi, během které by normální výuka byla přerušena, nejlépe mezi 14-tým až 16-tým rokem věku.
Také stát objevuje člověk jako cizí mocnost, které je často bez pomoci vydán napospas. Odcizení zde také způsobuje často jen obtížně srozumitelný jazyk zákonů a byrokracie, jež potvrzují bezmocnost člověka tváří v tvář státu. Jindy jsou pro mnohé takovými těžko srozumitelnými povinnostmi např. povinné očkování, povinný odvod do armády, povinnost platit daně včetně daně na obrovskou armádu, jež ohrožuje každého.
Největší odcizení je odcizení člověka sobě samému. Toto odcizení vzniklo v době, kdy zprůmyslněný kapitalismus oddělil člověka od jeho práce, od jeho výrobků, od spolupracovníků, když vytrhl člověka z dobře známého prostředí rolnicko-řemeslnické existence a současně i z velké rodiny vesnického společenství. Člověk se dostal do situace, kde vládne konkurence, boj každého s každým. Byla to konkurence mezi podnikateli, kdy jeden odloudil druhému zákazníky Byla to konkurence mezi dělníky a podnikateli pro mzdy a zisk. Byla to konkurence mezi dělníky, boj o pracovní místa. Byla to nutnost jednat proti vlastní přirozenosti, nutnost vykořisťovat i osud být vykořisťován. A všem se usídlil v týlu i v srdci strach, strach z boje o existenci, z možnosti zahynout nebo alespoň vytrpět mnoho nepříjemností.
Takový strach naplňuje a zmáhá lidi dnešní doby Proto se všude náhle objevují psychické konflikty a nemoci v takovém množství, že nespočetní psychologové, psychoanalytici i psychoterapeuti se musejí zabývat následky tohoto strachu. Vznikly psychiatrické kliniky a sebevražd a duševních nemocí přibývá. Takto mučení lidé vyvolávají další konflikty v rodinách, na pracovištích, mezi sousedy, mezi manželi. I konflikty mezi rodiči a dětmi se staly příslovečnými a způsobily mnoho tragédií.
V době, kdy průmyslová společnost poskytla lepší hmotné podmínky existence, zčásti díky zvýšené produktivitě, zčásti na úkor vykořisťovaných v zemích třetího světa, začalo mizet třídní uvědomění dělníků. Jestliže v dělnickém hnutí před první světovou válkou a po ní vznikala vlastní dělnická kultura a formovalo se proletářské sebevědomí dělníka zbavujícího se odcizení, pak výsledkem růstu hmotného blahobytu širokých vrstev bylo, že se z dělníka stal maloměšťák, jistě i pomocí vlivu vládnoucí buržoazie nakloněné příznivě tomuto vývoji. Reformistická část dělnictva, vedená odbory a pravicovými socialisty, se prosadila v západní Evropě proti revoluční části, jež chtěla v krátké době uskutečnit socialismus a měla v úmyslu odstranit veškeré vykořisťování, strach a hrozbu války jednou velkou revolucí. Západoevropské národy tuto cestu odmítly. Dnes se dělník stal měšťákem usilujícím na prvním místě o hmotný blahobyt a požitek.
Pro lidi dnešní průmyslové společnosti jsou proto výstižná slova Karla Marxe: „Soukromé vlastnictví nás učinilo tak pošetilými a jednostrannými, že jakýkoliv předmět se stává naším teprve tehdy, jestliže jej vlastníme, jestliže existuje pro nás ve formě kapitálu nebo jestliže je námi bezprostředně pojídán, vypíjen, nesen na našem těle, námi skladován atd., jedním slovem - námi využíván. Na místě všech tělesných a duchovních smyslů se usídlilo prosté odcizení všech těchto smyslů - vlastnický smysl.“
Marx zde nenaráží na způsob existence vlastnictví jako takový, také ne na neodcizující se vlastnictví svobodného rolníka a samostatného řemeslníka. Cílem člověka není ani bohatství, ani luxus, ani chudoba, na tyto Marx pohlíží jako na nepravosti. K. Marx pokračuje: „Čím méně jsi, čím méně vyjadřuješ svůj život, tím více máš, tím více je tvůj život odevzdáván... Vše, co ekonom vezme tvému životu, tvému lidství, to vše ti vrátí formou peněz a bohatství.“
Takovou se stala naše společnost, společností majetku a chtivosti po majetku. Hmotný blahobyt a jednoduchý, většinou pasivní požitek se stal jejím cílem. Tím se stává i sebeodcizení úplným. Člověk již nechce být jen něčím, chce být v prvé řadě respektován, uznáván. Proto automobil, vlastní dům, dovolená na jihu a jiné podobné hodnoty jsou symbolem jeho stavu. Vnitřní bohatství člověka, jeho duše, takovým chováním hyne. Šťastně přece žijí lidé svobodní nebo osvobozující se od takového ziskuchtivého myšlení, odmítající život majetného maloměšťáka. V tomto vztahu nedáváme do protikladu majetek jako takový, ale to, jakým způsobem se ho užívá. Není v prvé řadě důležité, že něco máme, nýbrž že jako lidé něčím jsme, že jsme lidmi, kteří si také tím, co mají, pomáhají navzájem, aby tato společnost byla humánnější a abychom my všichni jednali ve směru dalšího vzestupného vývoje lidstva.
Marx přidává tato slova: „Předpokládej, že člověk a jeho vztah ke světu jsou lidskostí, pak můžeš vzájemně vyměňovat jen lásku za lásku, důvěru jen za důvěru atd... Chceš-li se těšit uměním, musíš být v umění vzděláván, chceš-li mít kladný vliv na druhé lidi, musíš na ně působit skutečně povzbudivě a pomáhat jim. Všechno z tvých vztahů k lidem i k přírodě musí být určitým projevem tvého skutečného individuálního života a musí být v souladu s předmětem tvé vůle. Miluješ-li bez probuzení vzájemné lásky, tedy jestliže tvá láska nevzbuzuje lásku druhých, jestliže se svým chováním jako milující člověk nestáváš milovaným, je to znamení, že tvá láska je bezmocná, tedy nešťastná.“
Tím, že se člověk odvrací od způsobu existence a myšlení majetného vlastnícího měšťáka, tím, že přijímá nový postoj k sobě samému, ke všemu okolo sebe, k práci i k přírodě, překonává odcizení, a povede-li se mu to, přestává být otrokem z cizího donucení. Člověk i lidská společnost se tím začínají proměňovat a vzniká nová společnost, popisovaná Marxem takto: „Říše svobody začíná ve skutečnosti teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti; leží tedy podle povahy věcí mimo sféru hmotné výroby. Jako divoch musí bojovat s přírodou, aby uspokojil své potřeby, zachoval svůj život i jeho pokračování, tak se musí chovat i civilizovaný člověk, a to ve všech společenských formách a v jakémkoli způsobu výroby. S jeho vývojem se říše přírodní nutnosti rozšiřuje, neboť rostou jeho potřeby, současně však rostou také výrobní síly, jež uspokojují tyto potřeby. Svoboda v této oblasti může pozůstávat jen v tom, že zespolečenštěný člověk, vzájemně spolčení výrobci, regulují tuto vzájemnou výměnu látek s přírodou, podrobují ji své společné kontrole, aby neupadli v područí její slepé moci. Musejí to uskutečňovat s co nejmenším výdejem sil za co nejdůstojnějších podmínek odpovídajících lidské přirozenosti. Zůstávají však v říši nutnosti. Za ní se začíná rozvoj lidských sil, který je sám sobě účelem - pravá říše svobody, která však může vykvést jen na této říši nezbytnosti jako na své základně. Základní podmínkou tohoto vývoje je zkrácení pracovního dne.“
V průběhu téměř století, které uplynulo od doby, kdy Karel Marx napsal tyto řádky, zkrátila se pracovní doba lidí západní Evropy na méně než polovinu. Dnes, kdy roboti a automatika nastoupili vítěznou cestu v průmyslu, vidíme, že tato základní podmínka je uskutečňována rychleji, než si kdy kdo mohl jen pomyslet. Ostatně je lépe hovořit o zkrácení pracovní doby přesněji, tedy o celoživotní pracovní době, zatímco Karel Marx z důvodů srozumitelnosti hovořil jen o pracovním dnu. Jsou jistě možné různé formy pracovní doby. Zkrácení 40 hodinového pracovního týdne je často ovšem problematické z mnohých důvodů. Mezi cesty, jež jsou doporučovány k dosažení tohoto cíle, patří dřívější odchod do důchodu, rozdělení pracovních míst, dočasné přerušování práce a jiné možnosti.
Když Karel Marx hovoří o práci, nemyslí tím svobodnou aktivitu, ale činnost, jež je nutná, aby byla zajištěna existence v říši nutnosti. Tento zbytek nutnosti se však scvrkne následkem vědeckotechnického rozvoje natolik, že pro mnohé lidi říše svobody začne už v blízké budoucnosti. Vše se vyvíjí v protikladech. Možná, že se blíží doba, kdy bude požadován poměrně malý počet pracovních míst ve sféře nutné práce a bude zájem o taková místa, kde jsou obtížné pracovní podmínky, neboť vždy existují lidé, kteří jim dávají přednost.
Jestliže se neobjeví nové okolnosti, můžeme předvídat, že proměna naší společnosti proběhne revolučně, avšak přesto bez násilí, ale s hlubokým účinkem. A v průběhu této společenské proměny odcizení vymizí. Především sebeodcizení ustoupí vyššímu sebeuvědomění člověka.
Během tohoto vývoje bude možná rozhodující, že člověk využije nových možností, ne aby se domohl ještě hrubších smyslnějších požitků, ale aby odvrhl svůj antropocentrismus, jehož tvrzení, že člověk jako takový má být smyslem světa a účelem všeho, je scestné. Člověk bude muset současně pochopit, že je pouhým článkem dlouhého řetězce vývoje a rozvíjení života, že vývoj lidské síly není samoúčelným cílem, ale nástrojem k dalšímu vyššímu rozvoji života. To je úkolem člověka, pro nějž musí využít svou lidskost a své lidské schopnosti. Neznamená to však, že by se přitom měl obejít bez štěstí, bez uspokojování smyslů a instinktů. Tím by bylo způsobeno jen nové odcizení. Nový postoj však pozdvihne v celku úroveň myšlení, cítění i tužeb, aby byl člověk schopen uskutečňovat nové nevídané činy v mnoha oblastech.