Odedávna museli lidé bojovat s velkými obtížemi. Jedna z takových obtíží vznikla právě v tom nástroji, který přinesl lidem jejich velkou převahu nad zvířaty, totiž v rozumu. Rozumu, tj. schopnosti myšlení, jež vedle jiných předností měla zajišťovat přežití člověka v boji se světem, který ho obklopoval. Právě však tímto nástrojem, který sloužil k zvládnutí života lépe než tomu bylo předtím, byla vytvořena zvláštní překážka, která nalézá svůj výraz v rozpadu naší představy o světě.
Tato zvláštní překážka spočívá v rozkolu, který vznikl hned po objevení se rozumu právě mezi tímto rozumem a zkušeností. Rozkol se potom projevoval v řadě variací, v rozkolu mezi myšlením a bytím, mezi duchem a hmotou, mezi myšlenkou a skutečností, mezi racionalismem a empirismem, mezi idealismem a materialismem, mezi duchovními a přírodními vědami a konečně i v náboženské oblasti mezi vírou a vědou, ač tento poslední protiklad má své zvláštnosti. Ve všech uvedených příkladech jde o problémy, které rozum, tedy myšlení, vytváří sám, neboť za dlouhý čas se mu nepodařilo dostatečně vysvětlit svůj vznik a svou podstatu. S vysvětlením a odstraňováním této základní nesnáze bylo možno započít až tehdy, když lidé nashromáždili tolik zkušeností, že byli schopni zkoumat a chápat vznik myšlení stejně jako vznik celého duševního a duchovního života. Vedle jiných věd se touto otázkou zabývá nauka o vývoji poznání a kybernetika.
V následujícím textu používáme v celé šíři výklad profesora Ruperta Riedla z jeho díla „Die Spaltung des Weltbildes“ (vydavatelství Parey, Berlin-Hamburg, 1985), kde podal k řešení tohoto problému základní a rozhodující příspěvek. Zde můžeme ovšem uvést jen zjednodušenou ukázku a doufáme, že s její pomocí vzbudíme zájem čtenáře pro toto dilema naší kultury a pro její chápání. Úspěšný vývoj naší lidské kultury je v mnoha svých vztazích závislý právě na odstranění zmíněného rozkolu.
Konflikt vznikající uvnitř lidského myšlení často působil svými nepříznivými účinky na celý lidský život. Pokud vzájemné neshody filozofů nevedly k jednotě názorů, zbývajícího světa se to nijak netýkalo a obvykle to nezpůsobovalo žádné vzrušení. Ve skutečnosti však konflikt uvnitř myšlení způsobil rozkol ve vědomí jednotlivce i v životě celých národů. Stalo se pravidlem, že představitelé rozporů stáli na různých stranách proti sobě, když se o konfliktech rozhodovalo. Ideologie různých směrů si přisvojovaly vždy tu polovinu pravdy, která se jim hodila. Tyto ideologie byly pak využívány k vedení a ovládání lidí.
Když lidé byli obětováni modlám a bohům, jež byly výtvorem lidského ducha, došlo k seberozpolcení člověka. Při zabíjení nespočetných lidí ve jménu bohů, když v římském impériu byli prvotní křesťané házeni do arény napospas divokým zvířatům, když vládci ve jménu jediného Boha pronásledovali, mučili a upalovali miliony kacířů, seberozpolcení člověka přetrvávalo. Přetrvávalo dále i v tzv. náboženských válkách. Dokonce se i zvětšovalo, když ve jménu idejí svobody, idejí kolonizace a misií, nadřazenosti západní kultury a vyvolenosti bílé rasy muselo mnoho milionů lidí ztrácet své životy. Nesmíme zapomenout ani na dodnes trvající nesnášenlivost k jinak myslícím lidem, jinověrcům, jiným rasám a na nespočetná pronásledování, jež tito musejí snášet. Jistě si však jasně uvědomujeme, že za každou takovou nesnášenlivostí, pronásledováním i válkami se nejčastěji skrývaly zcela konkrétní a mocné zájmy, jejichž představitelé zneužívali produktů rozumu k zdůvodňování svých činů.
Jak však došlo k tomuto rozkolu mezi rozumem a zkušeností, onomu rozkolu, který se projevil mnoha způsoby až po rozkol mezi duchovními a přírodními vědami?
V průběhu uplynulých tisíciletí nemohl dát nikdo odpověď. Teprve evoluční teorie poznání (především Rupert Riedl, Konrad Lorenz, Gerhard Vollmer, Franz M. Wuketis, Hermann Haken a další) začala odpovídat a celou tuto záležitost vysvětlovat. Všechny problémy jistě vyřešeny nebyly. Stav výzkumu se však podobá situaci, jež byla v evoluční teorii o původu druhů na počátku tohoto století. Tehdy chybělo ještě několik důkazů k tomu, aby se zaplnily mezery v řadě předků člověka. Avšak chápajícím bylo již tehdy jasno, že vývoj a původ člověka od jeho zvířecích prapředků probíhal podle zákonů mutace a selekce, objevených Darwinem, i když je dnes ještě nutné v jednotlivostech toto poznání zpřesňovat. Podobná je dnes situace týkající se vývoje lidského rozumu a lidského myšlení. Schopnost myšlení, rozum a fantazie, vše to, co nazýváme lidským duchem, má svou vlastní historii v rámci celkového vývoje života. Bez jejího poznání nelze pochopit, proč se tak těžce prosazuje v moderním světě Nové myšlení.
Rozpad naší představy o světě, k němuž dochází během postupného vývoje rozumu, spočívá konec konců v jednostrannosti našich zděděných forem myšlení a představ. Tento rozpad byl nevyhnutelný. Zdá se, že za každý zisk ve vývojových možnostech se musí zaplatit určitou ztrátou. Tak se spolu s mnohobuněčnými nutně objevila smrt individua. Diferenciace v souboru buněk musela oddělit tělo od zárodečných buněk, takže tělo muselo zahynout v každé generaci, a vědomí, vznikající v těle a ne v zárodečných buňkách, muselo zahynout společně s tělem. Nervový systém přinesl vedení podnětů, informací a citlivost se zaprogramovaným vyhodnocováním formou slasti a radosti při prožitcích podporujících život a současně i formou nechuti a bolesti při podnětech poškozujících život. Když vzniklo vědomí, původně jako „ústřední reprezentace prostoru“ v lidském mozku, byl člověk schopen jednat v myšleném prostoru podle svých představ. Přednost byla v tom - abychom ocitovali Karla Poppera - že nyní mohla zemřít hypotéza místo jejího nositele. Tato přednost v podstatě přispěla k přežití lidí a k jejich nadřazenosti nad zvířaty. Nevýhodou byly možnost omylů v myšlení a ztráta části instinktivních jistot. A právě určité chyby myšlení vedly ke zmíněnému dilematu rozumu.
V psychice lidí, ať už v její vědomé oblasti či v podvědomí, byl vnější svět druhotný, jakoby zobrazovaný a člověk byl nyní schopen svobodně manipulovat svými představami. Naučil se srovnávat a konečně i abstrahovat - formovat pojmy a ideje. Tyto ideje se projevily jako podivné útvary. Začaly žít svým vlastním životem. Na rozdíl od předmětů vnějšího světa se nemusely ani nemohly měnit. Přežívaly v lidském duchu tím déle, čím více se skládaly z abstrakcí. Jednotlivá představa, například představa určitého zvířete, mohla být pozměněna zkušeností, bylo-li zvíře ukořistěno, zahnáno nebo zabito. Abstraktní idea, například tygra jako druhu, zůstala beze změny, prakticky byla nezměnitelná. Na tomto základě potom filozof Platón i mnozí další došli k závěru, že ideje, pojmy, jsou neměnitelnou, nehmotnou základnou života. Naproti tomu však konkrétní hmotné předměty jsou pak jen dočasným, netrvalým zhmotněním těchto idejí. Také ctnostné činy jsou dočasné a nespolehlivé, avšak ctnost jako idea zůstává věčnou skutečností duše.A lidská duše má svůj podíl na světové duši, na Bohu, který řídí vše podle věčných zákonů. Tam je prvotní příčina i poslední původ a základ světa. Podle tohoto idealistického názoru je hmota neskutečná, je pouze jevem, jen možností, jež může nalézt svou formu ve skutečnosti pomocí hybné síly světové a lidské duše.
Patří-li prvotní příčina, původ světa, do duchovna, do světové duše, k Bohu, pak se vše formuje z tohoto základu jako cíl a záměr. Všeobecnost - nadsystém - ovládá všechny své části, a tak vzniká teleologie, názor, že světový řád je nasměrován účelně, k cíli.
Duchovní vědy založily svůj názor na prvotnosti rozumu a na teleologické interpretaci světového procesu pomocí důkazů, na prvý pohled přesvědčivých. Rozum sám zjišťuje, že jeho apriorní myšlenkové formy jsou mu vrozeny. Tuto vrozenost rozum chápe jako pouhý fakt, později jako dar velkého světového ducha - ať už ho pojmenoval jakkoliv -‚ který dal tyto formy myšlení lidskému jedinci při jeho vzniku nebo stvoření. Rozum sám nevěděl ovšem nic o své vlastní fylogenezi.
Ve skutečnosti však lidé dosáhli schopnosti myšlení již během fylogeneze společně s příslušnými formami myšlení. Již ve stadiu zvířete byly vyšlechtěny určité zkušenosti živočichů a tyto byly geneticky fixovány formou kvazirozumového aparátu. Tyto rozumu podobné schopnosti jsou zprostředkovány vrozeným rozhodováním, jež však není uvědomělé. Konrad Lorenz jmenuje takové vrozené rozhodování „vrozeným učitelem rozumu“. Tito pomocníci se objevují již na počátku organického života. (Přesněji řečeno: Organický život je nepřetržitý proces získávání poznání! - protože v anorganickém životě poznání neexistuje. Pozn. autora.) Proto Konrad Lorenz říká: Život je nepřetržitý proces získávání poznání. Tito „rozhodovací pomocníci“ působí například při spouštění útěkových reakcí. V instinktivním aparátu se zformovaly k vysoké dokonalosti. Konečně byly vyšlechtěny pro náš rozum a existují tam jako apriorní myšlenkové kategorie. Takovými kategoriemi jsou kategorie prostoru, času, vztahů a další. Jednou z těchto kategorií je i kategorie příčinnosti, jež nám dovoluje posoudit, zda po stejných příčinách následují vždy stejné účinky. Musíme však říci, že lidé, a mezi nimi zvláště filozofové, uznávali v průběhu tisíciletí jen lineární příčinnost, zatímco Aristotelés tento problém zkoumal do hloubky a příčinnost poznal dokonaleji.
Již Aristotelés rozpoznal, že příčinnost obsahuje 4 příčinné formy, jež při každém ději působí současně. Rozpoznal příčinu působící (causa efficiens) a hmotnou příčinu (causa materialis), které obě působí během určitého dění zdola, jako podsystém. Rozpoznal i nadřazený systém, který působí v ději jako řídící (pořadatel) a je tvořen příčinou účelu (causa finalis) a příčinou formy (causa formalis). Pro zjednodušení můžeme spojit příčinu působící (hybnou) a příčinu hmotnou jako impuls nebo pohyb. Podobně lze spojit i příčinu účelu a tvaru v jedinou příčinu účelu. Obě formy nazírání, očekávání podnětů a očekávání účelů jsou založeny v našem ústředním nervovém systému, takže jako vrozené rozhodovací nástroje nás nechávají cítit nebo chápat ve spletitosti podmínek a následků vždy jen jeden úsek, jednu dílčí příčinnou formu. Jeden takový úsek obsahuje příčinné formy impulsů (působnosti a hmoty). Jiný obsahuje příčinnou formu účelů, záměrů, cílů. Ve skutečnosti všechno to tvoří jednotu. Samostatné a různé formy nazírání však objevujeme jen u aparátů našeho myšlení.
Příčinná forma působnosti (včetně materiálové), tedy causa efficiens podle Aristotela, je nyní i v budoucnu základem pro příčinné přírodovědné vysvětlení světa. Tato příčinná forma existuje uvnitř našeho rozumu ve formě očekávání, že vše vznikne z předchozích dějů. Toto očekávání motivuje předchozí úsudek. Již předtím víme, že určitý jev musí mít příčinu. Kauzální přírodovědné vysvětlení nechtělo vědět nic o účelech, a tak se stalo podkladem ke vzniku materialismu. Chce jako empirismus vysvětlovat vše silami působícími z hmotného základu, a má proto sklon také k redukcionismu, který chce vše zredukovat na to, co předcházelo, na podsystém. Vzniká tak fyzikální, účelu cizí světový řád, který je neuspokojivý, neboť člověku je přece a priori dáno také očekávání účelu. Člověk přece v průběhu fylogeneze získal zkušenost, že vše je k něčemu dobré: slunce k ohřívání a osvětlování, rostliny jako potrava, křídla k létání, kámen k výrobě nástrojů. Takové očekávání účelu, úsudek, že něco má smysl, empirismus zamítl nebo vysvětloval jako způsob reakce vlastní jen člověku.
Příčinná forma účelu (causa finalis) je podle Aristotela základem idealistické interpretace světa v duchovních vědách. Kromě forem nazírání sledujících příčiny podnětů (causa efficiens a causa materialis) nám byly dány v našem aparátu myšlení pomocí selekce i formy sledující účel. Obojí formy existují v našem myšlení samostatně, zůstávají oddělené, ačkoliv ve skutečnosti na sebe vždy vzájemně působí, jedny jako podsystémy a druhé jako systém nadřazený. Nadřazený systém působí, že něco v ději je formováno účelně. A právě tato okolnost je člověku přiřazena coby očekávání, aby vše, co se děje, bylo k něčemu dobré, mělo účel, cíl. Jednostranné zdůraznění takového očekávání, této apriorní formy nazírání, vede pak k tomu, že idealismus vytváří svou jednostrannou teleologickou představu světa.
Toto vysvětlení je tedy jednostranné, neboť je založeno na nedorozumění, že jen člověk nadaný rozumem je schopen vytvářet programy, jež předurčují budoucnost. Podle toho by se měla duchovní síla chovat cílevědomě a přímočaře i v přírodě. Avšak toto vysvětlení přehlédlo, že všude ve světovém dění existuje též příčina účelu, causa finalis, působící z nadsystému, jak to popsal již Aristotelés. Naše lidské programy se liší od velkého počtu teleonomických, na cíl zaměřených přírodních procesů tím, že mohou být reflektovány naším vědomím. To, že to posud nikdo nezjistil, je způsobeno nesprávnou interpretací a nepozorností vůči teleonomii, vůči Aristotelovu pojetí causa finalis.
Oba směry, idealismus a materialismus, připouštějí jen jedinou formu nazírání, buď účelovou, nebo působící. Proto Rupert Riedl říká: Přírodní vědy nejsou schopny nalézt ducha přírody a duchovní vědy nejsou schopny nalézt přírodu ducha. Proto vznikly tisícileté spory myslitelů, nesnášenlivost, pronásledování a likvidace milionů lidí.
Rozum sám není schopen toto dilema vyřešit. Rozum potřebuje zkušenost. Ta vyžaduje vědu o tom, jak docházíme k poznání. Takovou vědou je především evoluční teorie poznání, biologie poznání.
Ukazujeme, že každý z obou světových názorů je založen na jedné ze dvou forem nazírání. První je založena na vrozené kategorii causa efficiens, účinné síly, druhý na causa finalis, na účinkujícím účelu, cíli. Obě jsou však jen výřezem ze skutečnosti. Navíc příčinnost není jen lineární, ale i vzájemně spletitá. Přitom nepůsobí jen zdola, jak se domnívá materialismus i empirismus, ale také shora. Systémy se vždy nalézají ve vzájemných souvislostech. My jsme však ještě nezískali pro takovou souvislost vrozenou pozorovací schopnost. Jen za pomoci zkušeností a jejich stálého zpracovávání rozumem můžeme dospívat k poznatkům o souvislostech.
Tuto situaci vyložil detailně Rupert Riedl ve své teorii systémů. V první řadě byl inspirován Aristotelem, který ukázal existenci několika příčinných forem. Je-li Aristotelés správně interpretován, vidíme, že již připravil cestu k odstranění rozkolu. Podařilo se mu překročit názory pouhé lineární příčinnosti. Ukázal, že v průběhu každého děje se zúčastňují 4 příčinné formy. Dvě z nich, causa efficiens (příčina působící) a causa materialis (příčina hmotná), působí jako podsystém a dvě další, causa formalis (příčina formální) a causa finalis (příčina účelová), jsou jim nadřazeny, působí seshora.
Abychom uvedli praktický příklad, všimněme si vzniku křídla vlaštovky, která se vyvinula pravděpodobně z dřívějšího pomalejšího, těžkopádně létajícího ptačího druhu.
Působící podsystém, v případě vlaštovky, se skládá z hmoty, kostí, svalů, nervů a peří, stejně jako i z použitelné síly svalů a všeho dalšího z dřívějšího ptačího těla. Působící nadsystém zahrnuje účelové a tvarové příčiny: existenci rychle létajícího hmyzu, klimatické faktory, například ty, jež jsou nutné pro každoroční stěhování ptactva na dlouhé vzdálenosti, kvalitu proudění vzduchu i podmínky stavebního materiálu pro lehké kostní struktury, pro lehké, avšak silné peří a nakonec v konkurenci s ostatními ptáky přístup k zásobě potravy ve formě létajícího hmyzu. Tyto nutnosti rozhodly o účelu. Křídla získala nakonec svou elegantní formu, kosti se utvářely úsporně, zčásti jako duté. Přesněji řečeno: působící příčiny nadsystému umožnily přežití teprve těm vlaštovkám, které měly lehčí kosti, rychlejší reakci nervové a svalové soustavy i tvar křídla přizpůsobený pro letové podmínky. Podmínky nadřízeného systému jsou tedy výsledkem daným účelností. My máme v sobě jistě antropocentristický sklon přisuzovat vznik těchto účelností podnětům osobního činitele, neboť účelné jednání člověka se děje prostřednictvím schopnosti myšlení. Ve skutečnosti však i lidské snažení neprobíhá jinak než podle příčinných forem Aristotelových, jak ukazuje názorně Rupert Riedl na příkladu stavby domu, kde z velké části užívá právě Aristotelův text:
„Pro stavbu domu je nutná síla, tedy příčina působící v tom smyslu, že z této působnosti se odvozuje od počátku pohyb nebo klid, tedy příčina impulsu či pohybu, jmenovitě energie, práce či kapitál v dnešním smyslu. Tento dojem vystihuje nejlépe anglické slovo power. Jen pouhou hybnou silou však ještě žádný dům nevznikl. Jsou nutné také materiály, causa materiálie, příčiny ‘jež jsou to, z čehož něco vzniká‘. To je stavební materiál v dnešním smyslu, tedy kámen, konstrukční prvky, pomocné hmoty, instalační materiály.
Spojením pracovní síly a materiálů ještě však nikdy nevznikl dům. Je nutná též příčina formy: je nutný výběr a jeho usměrnění, aby ze všech možných (i nemožných) sil a materiálů se dostaly na správné místo cihly, tašky, okenní rámy a střešní trámy. To všechno představuje příčinu formy, causa formalis, vlastní podstatu (řecky: to ti en einai), totiž stavební plán (projekt), představu stavby a funkčních vztahů. Teprve takový plán určí, co z celku kam umístit a jaké budou funkce jednotlivých částí.
Avšak ani kapitál, materiál a stavební plán nestačí ke vzniku domu, dokonce ani špatného. Vždyť i v takovém případě je nutný něčí záměr, cíl, program daný nějakou bytostí a vyplývající z řetězce potřeb, z přání někoho nebo z nějakého konečného stavu. Příčina ve významu účelu je podle Aristotela ‘to, co se pro něco děje‘; v takovém smyslu je zdraví příčinou procházek. Pak na otázku, proč se někdo prochází, odpovídáme: aby byl zdráv...“
Evoluční teorie poznání ukazuje, že při každém dění, v každém procesu, obě příčinné formy (po dvou ze čtyř) působí současně. Pouze v našem myšlenkovém aparátu existují jako dvě rozdílné formy nazírání. Zvýšená pozornost k příčinám impulsů (působnosti a hmoty), které působí zdola, vedla k empirismu a materialismu a přinesla skvělé výsledky přírodních věd. Idealističtí filozofové považovali však přírodní vědy většinou za vědy zabývající se mrtvými, tedy nehistorickými předměty, bez schopnosti nalézt účelnost životního procesu. Zvýšená pozornost k příčinám cíle (formy a účelu), které působí shora, vedlo k racionalismu a idealismu a k metodě myšlení, vlastní duchovním vědám, k hermeneutice. Idealismus byl jistě schopen s pomocí rozumových argumentů interpretovat život. Nebyl však schopen nalézt pozemský důkaz o původu rozumu. Proto si také činil idealismus nároky na absolutní pravdy a prohlásil je za dogma.
Příčina omezenosti obou pojetí spočívá v tom, že každé z nich používá vždy jen jedinou formu příčinnosti k vysvětlení či interpretaci světa a života. Přírodní vědy pracují s pomocí příčiny impulsu, duchovní vědy s pomocí příčiny cíle. Ve skutečnosti však obě příčiny působí současně, jedna s druhou i proti druhé, či přesněji ve vzájemných souvislostech. V podsystému nacházíme často různorodé materiály a působící síly, různé možnosti a náhody a můžeme zkoumat jejich příčinnou souvislost dolů i vzhůru a vysvětlovat jednu z druhé. Avšak z nadřízeného systému se odvozuje nutnost, cíle jsou tam určovány příčinami účelu a formy. Výsledkem působení příčinných forem současně jsou skutečné události. Celek působí na části dolů a ty se pohybují vzhůru směrem k celku. Pro vzájemné souvislosti však nemáme vrozené očekávání, a proto ani předem utvořený úsudek.
Na tomto místě je nutno rovněž připomenout profesora Hermanna Hakena, který ve svém díle „Synergetika“ popsal i s mnoha příklady teorii organizace života jako výsledek současného působení náhody a nutnosti, sil působících zdola, a „pořadatelů“ působících shora. Profesor Haken zdůrazňuje princip vzestupného vývoje života, zatímco profesor Riedl - rozvíjející dále objev Aristotelův - zkoumá dilema našeho rozumu a naší kultury uvnitř vzájemných souvislostí.
Nejsou tedy ani přírodní vědy se svou působící příčinou (příčinou hybnou a hmotnou), ani duchovní vědy se svou příčinou účelu (cíle) schopny interpretovat svět uspokojivě. Teprve rozum zralý získanou zkušeností je schopen odstranit toto dilema. Zkoumáním původu a historie rozumu odkrývá evoluční teorie poznání příčiny rozpadu představ o světě a ukazuje cestu, jak tento stav odstranit. Tak jsou pak přece přírodní vědy schopny nalézt řešení problému, ale s pomocí obojího, zkušenosti i rozumu.
Rozum se formoval již od počátku vývojového procesu života. Jeho předstupně najdeme již na počátku organického života. První reflexy, jež se zformovaly, byly výsledkem zkušenosti. Ty reflexy, jež se osvědčily při přežití jako skutečně nejúčinnější, zůstaly zachovány jako vrozený, rozumu podobný způsob jednání. To již je poznatek jakoby vymyšlený uvědomělým rozumem. V systému instinktů živočichů se nakonec vyvinul vysoce organizovaný aparát podobný rozumu, ve kterém zákonitost tohoto světa byla reprodukována tak, že živočich mohl na požadavky prostředí reagovat jakoby rozumně. Přitom nešlo především o zobrazení pravdy v tomto instinktivním systému, ale vždy o přežití. Proto je pravda stále jen částečně obsažena v instinktivním aparátu, tedy jen natolik, nakolik uspokojovala potřeby.
Připomeňme si příklad ježka. Selekcí přijal pichlavý oděv, který v předindustriálních podmínkách plnil svůj účel. Dnes, kdy jsou tisíce ježků každodenně přejety automobily na silnicích, bylo by pro něj rozumnější reagovat úprkem.
Stejně nebo podobně byl rozum postižen po probuzení vědomí. Očekávání a nazírání, jež nám byly přiřazeny selekcí, stačily s požadavkem na přežití. Přibližovaly se skutečnosti natolik, nakolik obsah poznání, tedy stupeň pravdivosti, umožňoval člověku úspěšně jednat a přežít. Tato kvalita stačila v pravěku, kdy člověk žil jako přírodní bytost a nevytvářel ještě lidskou kulturu. Čím více však vytvářel své vlastní prostředí, tím více vznikalo nových situací, ve kterých dosavadní systém vrozených očekávání a úsudků, tedy systém jeho „pomocníků při rozhodování“, již nestačil.
Během procesu svého vývoje však člověk zdokonaloval též svou schopnost učit se ze zkušeností. V mnoha jednotlivých případech se tak učil a vyvozoval poučení ze všech svých zkušeností. Naučil se například v minulosti - spíše v jednotlivých případech než ve vztahu k rozsáhlejším vzájemným souvislostem celého svého života - mít na zřeteli spletitou příčinnost, vzájemné vztahy a mnoho jiného způsobem, který mu nebyl vrozen, nýbrž byl získán až trpkými zkušenostmi, pozorným zkoumáním a promýšlením. Neuvědomil si však během toho dlouhého času ani příčinu rozpadu své představy o světě, ani to, že mnoho nešťastných událostí při jeho pochodu historií bylo způsobeno právě tímto rozpadem. Pod tlakem nových situací si dnes člověk stále více a více tyto vzájemné vztahy uvědomuje.
Evoluční teorie poznání ukazuje člověku genezi jeho rozumu včetně omezení jeho vrozených pomocných rozhodovacích nástrojů a kategorií myšlení. Tato teorie mu ukazuje, že tento rozpad neodpovídá struktuře okolního světa, nýbrž že je dilematem jeho duše.
Spletité poznávání příčinnosti existující ve skutečnosti - zatímco člověk ovládá a využívá jen vrozenou kategorii lineární příčinnosti ve dvou formách - jednak jako příčinnosti impulsů (hybné síly) a hmoty, jednak jako příčinnosti účelu, osvětluje pochopení jednotné, ale přesto rozmanitě strukturované skutečnosti. Poznání příčinných forem Aristotelových nám ukazuje, že v příčinném systému existuje souvislost mezi působením podmíněným podsystémem, jenž je podmíněn hybnou silou, a nadřazeným systémem, jenž je vytvářen účelem. Život je prostoupen těmito souvislostmi ve všech svých sférách. Vznik Nového myšlení v podobě dialektických zákonitostí způsobuje, že člověk začíná poznávat jednotu života zvláště pomocí principu jednoty protikladů. Příčina podnětu a příčina účelu jsou sice samostatné oddělené kategorie, avšak jen v našem myšlení se jeví jako dva různé úseky reality. Ve skutečnosti patří jedna k druhé a jsou to síly, jež spojují vše do jediného celku.
Dialektické principy jsou nejvšeobecnějším poznáním získaným zkušeností. V evoluční teorii poznání dokazují právě ony svou platnost v konkrétní biologické sféře i v oblasti poznání. Dosud dosažené dialektické myšlení, Nové myšlení, jehož výsledkem jsou nové poznatky v evoluční teorii poznání, pomohlo současně zjišťovat dialektiku v realitě biologie a myšlení. Zde, stejně jako i v jiných oblastech, jsou věda o poznání i ovládání dialektických principů velmi užitečné, provázejí-li trvale pozorovací schopnost badatele. Vždyť vědomí existence dialektických zákonitostí, principů stálé změny, všestranné souvislosti, jednoty protikladů, přeměny kvantity v kvalitu (a naopak) i stálého vzestupného vývoje, umožňuje již předem předpokládat mnohé poznatky, a to je jistě také druhem nutného úsudku.
Nový realismus učí lidi vidět skutečnost jako jeden velký životní proces, ve kterém vše souvisí se vším a jehož jsme částí, ve kterém duch, duše, hmota, energie a pohyb jsou podle okolností jen různými formami života. Nový realismus zjišťuje mezi přírodou a myšlením tolik shody, tolik symetrie, že pro vysvětlení náhody není vhodný, zjišťuje však spíše existenci objektivního světového řádu. Sám řád myšlení lze chápat jako produkt přizpůsobování se tomuto světovému řádu. Pak je nutným výsledkem stále více a více shody a souladu. Nový realismus jako uvědomění lidí je proto schopen využívat rozporů, chyb i omylů jako příležitosti k dosažení dalšího poznání. V jeho průběhu musíme stále sledovat a využívat současně obě metody: metodu přírodních věd, která zkoumá zdola působící příčinu a hmotovou příčinu, a duchovní vědy a metody, jež se ptají na příčinu účelu a formy. Nesmíme se vzdát těchto metod, neboť bychom v takovém případě nikdy nepochopili tento svět.
Naše přirozené schopnosti jistě omezují naše možnosti, neboť náš vzájemný a poznávací aparát, jako u každé bytosti, vznikl v oblasti středních velikostí a zákonitostí, v mezokosmické dílčí oblasti, tedy jen v jisté části celku. Náš rozum nám však pomáhá reflexí překračovat vlohy, jež nám dala příroda, a to neustálým srovnáváním a neustálou kontrolou zkušenostmi. Tím získáváme schopnost správně předvídat nové situace současnosti, na jejichž zvládnutí je závislé naše přežití.
Trojnásobnou přehlídkou historie kosmu, historie lidského rodu a historie vývoje myšlení a poznávání nám umožňuje rozpoznat účinky hybných příčin zdola i účinky účelových příčin shora, spolu s působením dialektických zákonitostí. Tak můžeme poznávat i vznik životních dějů a jejich účelnost. V celkovém přehledu získáváme zkušenost, že univerzální životní proces není pouhou náhodou, podobně jako není náhodná stále přibývající shoda mezi světovým řádem a řádem myšlení. Získáváme však i zkušenost, že v rozvoji a úsilí o dosažení cíle života se objevuje jistý smysl, o jehož existenci se sice přesvědčujeme, ale který nejsme schopni konkrétně popsat, protože naše poznání je teprve na začátku své cesty.
Jsme však přesto schopni tento smysl poznávat, a když ještě ne konkrétní smysl celku, tedy alespoň smysl našeho vlastního života. Vždyť se nám zcela jasně a přesně rýsují naše úkoly, jež je nutno naplnit zde a nyní.
Jedním z těchto úkolů je překlenutí a odstranění rozkolu v našich představách o světě.