IV. NOVÝ REALISMUS

Nový realismus je světovým názorem příští budoucnosti člověka. Nový realismus však neodsuzuje dosavadní světové názory, naopak snaží se je pochopit. Vysvětluje dosavadní světové názory jako produkty vývoje lidského myšlení. Promýšlí skutečnost, že lidstvo srůstá stále více a více v jednotný celek, a to i přes mnohé rozdíly i spletitosti složitého organismu. Připomíná, že lidé nemají právo bojovat jeden proti druhému, a tak zneužívat své síly, ale že musejí řešit své problémy vzájemným porozuměním, chtějí-li přežít a dosáhnout vyššího stupně života.

Zvlášť důležité pro tento cíl se ukazuje stručné užívání dialektiky jako metody myšlení získané ze zkušenosti, zahrnutí náboženství do světového názoru, snaha překonat rozpad našeho obrazu světa, nalezení smyslu ze zkušenosti velkého a malého světového procesu, odvození etiky ze zkušenosti cílevědomého životního procesu a poznávání úkolů člověka z jeho zodpovědnosti jako článku řetězu v tom velkolepém životním procesu.

Světový názor Nového realismu je shrnut v následujících 47 tezích:

1. Život je nejvyšší hodnotou, kterou známe.
2. Život prožíváme a jsme jeho částí.
3. Život je objektivní skutečností a patříme do něj i my, kteří jsme subjektivní skutečností.
4. Život je jednotně a všestranně provázán. Proto hmota, duše a duch jsou neodlučitelně propojeny ve skutečnosti života. Teprve ve formě idejí jsou výsledkem našeho vnímání a myšlení. Teprve naše myšlení svou schopností abstrakce může zkoumat jisté aspekty skutečnosti jako samostatné rozdílné struktury, jež se mu jako takové mohou jevit.
5. Život je stálým pohybem, všestrannou souvislostí, tím, co se vyvíjí a směřuje k posud nepoznanému cíli.
6. Doposud se nám život představuje ve formách neorganického, organického, oduševnělého, rozumem a tvořivou fantazií nadaného života.
7. Život má své struktury. Tyto struktury jsou živé, pohybující se, mají více nebo méně komplikované funkce.
8. Životní pohyb probíhá podle zákonitostí. I existující náhoda je podřízena zákonitosti.
9. Zvláštními zákonitostmi jsou zákonitosti fyzikální, chemické, biologické, ekonomické, sociální a mnoho dalších, jež se objevují vždy s novým životním stupněm.
10. Samostatnou zákonitostí je zákonitost formální logiky. Ta je založena na našich vrozených či geneticky podmíněných metodách myšlení. Takové metody myšlení jsou výsledkem geneticky získaného poznání v průběhu naší fylogeneze. Jsou však jen částečně ve shodě se skutečností, neboť jsou abstrahovány ze zkušenosti a přiselektovány k našemu biologickému dědictví. Přesto se však shodují se skutečností alespoň natolik, že ve většině případů nás správně usměrňují a umožňují nám přežití. Zkoumání tohoto fenoménu je záležitostí evoluční teorie poznání.
11. Všeobecnými zákonitostmi je 5 principů dialektiky: princip neustálého pohybu a změny, princip všestranné souvislosti, princip jednoty protikladů, princip přeměny kvantity v kvalitu a naopak a princip vzestupného vývoje při vzájemném působení náhody a nutnosti.
12. Působením principu vzestupného vývoje se vytváří stále nové, a to stále znovu a od základu nové, tzv. fulgurace (latinsky fulgur = blesk). Spolu s těmito fulguracemi se často objevují i nové zákonitosti, například biologické, kdy se ve sféře neorganického života objevuje první organický život.
    V této souvislosti se objevuje, zvláště v podsystému dějů, náhoda, jež zde znamená stále nové možnosti. Takový systém představuje chaos a je v protikladu k nadsystému, který vystupuje v roli pořadatele a nutnosti. Chaos vyššího stupně nalézáme například v organické oblasti mutace, z níž si nadsystém podle podmínek prostředí vybírá jen ty nejvhodnější. V oblasti myšlení nalézáme mnohokrát se vyskytující ideje jako podsystém možností a náhody, z nichž celek nadsystémových okolností, totiž lidské prostředí, vybírá nejvhodnější ideje a nechává je přežít.
    V rámci vývojových procesů se jeví daný podsystém viděný z nadsystému jako chaos náhod. Z těchto náhod je však každá definována příčinně, pohybuje se tedy v určité kauzální souvislosti. Například určitá mutace v organické oblasti může vznikat tím, že v některé struktuře zárodku je způsobena zářením, chemickým vlivem či jinými příčinami. Dochází tak v podsystému často k nespočetným možnostem, jež jsou základem pro vývoj čehosi NOVÉHO. Protože však všude v kosmu i na Zemi je život ve stálém pohybu a stálé změně, dochází k milionům a milionům možností, z nichž vzniká stále něco nového, znovu a znovu.
13. Nejvšeobecnější zákonitostí je kauzální zákon. Ve skutečnosti existuje spletitá příčinnost. Našemu rozumuje však vrozena jen příčinnost lineární, na které je založena formální logika. Ve skutečnosti však působí v každém příčinném případě 4 příčinné formy objevené Aristotelem, jmenovitě příčina hmotná (causa materialis), příčina působící/hybná (causa efficiens), příčina formální (causa formalis) a příčina účelová (causa finalis). Tím, že náš rozum poznává ze zkušenosti tuto složitou příčinnost, stupňuje se jeho schopnost poznávat skutečnost stále přesněji. Vždyť s pomocí poznání spletité příčinnosti si ujasňujeme také vedlejší účinky a směr vedoucí k cíli.
14. Nemáme dosud důvod domnívat se, že kauzální zákon neplatí vždy a všude. Faktem ovšem je, že naše pozorování mění pozorovaný objekt nebo děj, a proto nejsme schopni jej pozorovat zcela přesně. Příkladem může být elektron, u něhož můžeme zjistit buď jen místo, nebo impuls, ale nikdy, alespoň dosud, obojí. Tato současná omezenost je proto hranicí pro naše poznání. Protože však nemáme důvod, abychom pochybovali o dialektickém principu všestranných souvislostí, můžeme předpokládat, že někdy v budoucnu budou tyto souvislosti odhaleny a že tím bude dosavadní hranice poznání překročena. Takové rozšiřování našeho poznání se ostatně stále uskutečňuje již dnes, a to dokonce zrychlujícím se tempem.
15. Předvídatelnost je jiným problémem v rámci příčinnosti. Poznání příčin a účinků nám umožňuje předvídat účinek, objeví-li se nějaká příčina znovu, či je-li vyvolána záměrně. Přesto však v mikrokosmu existují děje, o nichž nemůžeme v současnosti žádnou předpověď vyslovit. Letí-li nějaký elektron proti stěně s děrami, nemůžeme předem určit, kterou děrou nebo kterými děrami elektron poletí. V takovém případě nebudeme mít úspěch, neboť naše poznání o kvalitě a podstatě toho, co jmenujeme hmotou, není dostatečné. Co se v našem všedním životě jeví jako tělesná životní forma, jeví se tak proto, že tuto formu nazírání nám přidělila selekce. Avšak nazírací formy naší představivosti a myšlení nám ukazují jen určité výseky skutečnosti. Vždyť pro přežití je rozhodující selekce. Pravdivost, tedy shoda našeho poznání se skutečností, je rozhodující jen do té míry, jež postačuje k přežití. Toto přiblížení k pravdivosti stačilo v přírodním prostředí člověka minulostí. Dnes je nutno hledat a nalézat větší soulad a větší přiblížení našeho poznání ke skutečnosti. K tomu nám pomáhá rozum, který zkoumá nové zkušenosti a jejich rozpornost s dosavadním poznáním. To však též umožňuje lépe předvídat.
    V případě již zmíněného elektronu budeme muset prohloubit své poznání kvality hmoty. Podle objevu Alberta Einsteina - ve shodě s dialektickým principem jednoty protikladů - jsou masa (hmota) a energie identické. Tato identita nebyla dosud prozkoumána. Je možné, že její prozkoumání nám přinese řešení problému pohybu elektronu.
    Tam, kde zatím nemůžeme zkoumat příčiny jednorázového případu, stačí často statistické výsledky a úvahy, při nichž se využívá zákonů pravděpodobnosti. Tato metoda se osvědčuje v mikrokosmu, ale i ve společenské sféře, například v otázkách vývoje obyvatelstva. Ve všech těchto případech využíváme aristotelských příčinných forem a zákonů, jež regulují vztah náhody a nutnosti.
16. Vzestupný vývoj života poznáváme a používáme zpětným sledováním historie života, od předpokládaného velkého třesku přes neorganický život, jednoduchý organický život, oduševnělý organický život živočichů s nervovým systémem, přes život lidí s rozumem a fantazií až k nejvyšším lidským kulturám.
17. Počátek světového procesu neznáme. Nevíme, zda existuje počátek nebo věčnost minulosti a budoucnosti. Možná, že existuje i třetí možnost.
18. V prvním období světového procesu, které známe, existoval chaos, jehož kvalitu dnes nejsme schopni jasně a přesně popsat. Z tohoto chaosu se vyvinul neorganický svět. V chaosu se podle principu vzestupného vývoje projevilo vzájemné působení náhody a nutnosti. Podle objevu Hermanna Hakena vystupovaly během tohoto procesu nutně dílčí vlivy jako „pořadatelé“, zatímco chaos představoval náhodu. Tak vznikl svět subatomárních částic. Tento princip samoorganizování působí i dále ve všech oblastech života včetně kulturní sféry.
19. V pozdějším období vznikl svět atomů a molekul dalším samoorganizováním, v jehož průběhu došlo také k seskupování hvězd a galaxií, v prostředí proniknutém zářením z doby vzniku kosmu. Mezi množstvím hvězd vznikla tehdy nejprve žhnoucí a zářivá, později chladnoucí zeměkoule. Sjednocovaly se také atomy a molekuly a formovaly se chemické sloučeniny.
20. Organický život na Zemi vznikl na základě uhlíkatých sloučenin. Život znovu působil prostřednictvím náhody a nutnosti. Vlivem velkého množství proměnlivých podmínek vznikaly v kosmu hvězdy v obrovské variabilitě velikostí, složitostí i okolních podmínek. Nesčíslným počtem experimentů vznikly v kosmu nepochybně i různé kombinace. Například na naší zeměkouli, kde chladnoucí planeta měla Slunce, jež bylo zdrojem energie, umožňovaly uhlíkaté sloučeniny a vodní moře vytvoření organických struktur s vlastními specifickými funkcemi. Tak vznikl individuální život. Tyto struktury mutací a selekcí, tedy opět za současného spolupůsobení náhody a nutností, získaly schopnost sebezáchovy, růstu a rozmnožování a byly nyní podřízeny vlastním biologickým zákonům. Pak se již brzy objevily u organismů reflexy jako vztah mezi podněty a reakcí na ně.
21. Oduševnělý život se formoval jako fulgurace, až když v organických bytostech vznikla informační schopnost prostřednictvím vedení podnětů. Nakonec se zformoval nervový systém, který umožnil vnitřní informativní život vytvořením řídících a regulačních okruhů. Vznikla smyslová a pocitová schopnost, v individuu se probudila duše. U živočichů se zformoval aparát podobný rozumu, plnící funkce instinktivního systému. Jsou to funkce fylogenetických předchůdců rozumu. Jedná se o nevědomě probíhající poznávání.
    Duševní život je základem, na kterém vyrůstá rozum. Duše i rozum se prostupují navzájem. Jsou rozpornými ději jen v našich představách.
22. Rozumný život se začal vyvíjet tehdy, když mohly být v paměti, na základě duševního a instinktivního života, shromažďovány zkušeností a mohly být vědomě i neuvědoměle zpracovávány. Základ vědomí je, podle Konrada Lorenze, na „zadní straně zrcadla“, jež umožňuje organismu reflektovat jeho zkušenosti i se zavřenýma očima. Vznik vědomí je, podle Konrada Lorenze, mimořádně úzce spojen s „centrální reprezentací prostoru“. Tímto vývojem získal organismus další nové schopnosti, například schopnost srovnávání. a nakonec i zkušenosti vyššího stupně. totiž schopnost abstraktního myšlení. Tím dosáhl život v člověku schopnosti vědomého poznávání vnějšího i vnitřního světa.
    Od té doby neexistuje již slepě jednající příroda, jak ji chápeme ještě dnes, nýbrž díky rozumu život získává úplně novou možnost - rodit a utvářet nové. Abstrakce samy o sobě jsou reálnými útvary. Představují vztahy mezi jednotlivými předměty a ději. V tomto smyslu mají v našem myšlení konkrétní charakter, neboť to jsou jakoby obrazy odpovídající skutečným, reálným vztahům.
23. Schopnost fantazie byla dána člověku současně s rozumem. Fantazie umožňuje člověku, aby svobodně manipuloval se svými představami a myšlenkami. Člověk nyní může ve své fantazii přemísťovat libovolně předměty, a to i tak, jak se to ve vnějším světě, v přírodě, nikdy neděje. Díky této schopnosti může člověk vymýšlet nové situace, nové předměty a zařízení. Může vymýšlet i principiálně zcela nové věci a potom je uskutečňovat v praxi. Může se stát stvořitelem. Tak se stává člověk centrem, z něhož může být život utvářen zcela novým způsobem pomocí rozumu a fantazie. Může vytvářet úplně jiné předměty a děje, než to bylo možné v éře neorganického, organického i oduševnělého instinktivního života. Další sebeorganizování života, dříve probíhající jakoby slepě, může být od této doby vědomě uskutečňováno člověkem. Tato možnost skrývá v sobě však také velká nebezpečí, pokud by člověk nejednal obezřele a v souladu s vnější a vnitřní přírodou.
24. Schopnost poznání umožňuje člověku vnímat a pociťovat v sobě dílčí rysy celého života. Protože předpokládáme - až do zjištění opaku - že vše souvisí se vším, je v zásadě možno poznat postupem času vše - je to ovšem jen možnost, neboť je zřejmé, že v současném stavu toho nejsme vůbec schopni. I když - během dalšího vývoje naší poznávací schopnosti - budeme poznávat stále více a více, musíme mít též na mysli, že stále se pohybující život připravuje bez ustání nové stavy, nové situace, nové složitosti. Problém, zda někdy opravdu poznáme vše, je úplně jiným problémem než to, zda principiálně vše je poznatelné, neboť vše souvisí se vším.
25. Správné poznávání světa je pro nás poněkud ztíženo rozumem samým. Do biologického dědictví člověka byly v průběhu vývojového procesu „přišlechtěny“ a zaprogramovány určité zkušenosti. K nim patří kategorie myšlení - prostor, čas, lineární příčinnost a další. Skutečnost je často daleko složitější než druhová zkušenost, která je v nás zaprogramována. Ale i zakotvení zjednodušeného programu v našem aparátu myšlení stačilo k přežití. Je pravděpodobné, že „přišlechtění“ například spletité příčinnosti by vůbec nebylo možné. Vedle těchto dědičných forem myšlení máme přece schopnost učit se individuálně. To znamená schopnost přivlastňovat si další znalosti o strukturách a zákonitostech života, tedy shromažďovat individuální i skupinové zkušenosti.
    Jako jednotlivci můžeme tedy rozšiřovat prostřednictvím zkušeností spletité příčinnosti a pomocí dialektických principů pravidla myšlení, jež jsme zdědili a jež jsou fixována ve formální logice. A pomocí věd založených na zkušenosti můžeme zdokonalovat ostatní vrozené kategorie myšlení, například kategorii prostoru.
26. Okolnost, že zděděný program nazírání a myšlení zprostředkuje v naší hlavě jen nepřesně skutečné souvislosti s realitou, vedl náš rozum na scestí a způsobil nešťastný rozpad našich představ o světě. Náš rozum abstrahoval od souvislostí vnějšího světa a sledoval je v našem orgánu myšlení jako samostatné útvary, jako ideje. Mnozí myslitelé považovali tyto ideje za prvotní, neboť se jako takové nemění, zatímco v reálném životě se nejevilo nic jako stálé, tedy vše jako přechodné, se sklonem k zániku. Na tom tito myslitelé nakonec založili idealistickou filozofií. Tím také byl rozkol mezí duchem a přírodou, mezi duchovními a přírodními vědami na dlouhou dobu potvrzen. Tento rozkol lze odstranit teprve tehdy, až poznáme jeho příčinu a odhalíme historii vývoje poznání.
27. Nad mnohé jednotlivé duchovní podstaty či ideje postavili filozofové nejvyšší ideu, světovou duši, světového ducha, Boží moc. V tomto smyslu je pak vše hmotné jen přechodným a dočasným jevem. Protože však všechna tato učení jsou konec konců založena na abstrakcích a protože jsou možné i falešné abstrakce, které tvoří rozum, omezený následkem svých vrozených forem myšlení, stávají se abstrakce absolutními pravdami, ba dogmaty, na nichž jsou potom vybudovány celé ideologie. Ty se pak snadno dají zneužít ke zdůvodnění nadvlády jedněch lidí nad druhými.
28. Stejně dogmatický je mechanistický materialismus, který proklamuje prvotnost síly a hmoty, je však neschopen vysvětlit vznik duchovnosti z hmoty. Dialektický materialismus, pokud je důsledný, vysvětluje naproti tomu hmotnost světa jen jako existující objektivní realitu, jejíž složení musíme poznávat. Dialektický materialismus předpokládá jednotu světa a mnohostrannou provázanost ducha a hmoty, a proto - stejně jako idealismus Hegelův - je na cestě k realismu.
29. Protože Nový realismus usiluje o odstranění rozkolu v naší představě o světě za pomoci vědy, evoluční teorie poznání, protože využívá dialektické principy jako všeobecné zákonitosti prostupující veškerý život, odmítá současně veškerou dogmatiku i všechny takzvané absolutní pravdy. Dogmata jsou nakonec nedokazatelná tvrzení, jež byla vytvořena většinou pro nějaký účel, často pro upevnění panství. A lidé museli tato dogmata schvalovat a přijímat ideologie, jež jsou na nich založeny.
30. Nový realismus zahajuje proto éru rozumného životního způsobu. Lidé přece musejí usilovat o to, aby řešili problémy, aniž by byli zatíženi dogmaty a ideologiemi, bez jednostranného přístupu skupinových a individuálních zájmů. V budoucnosti musí být člověk usměrňován rozumem, který bere zřetel na maximum zkušeností. K těmto zkušenostem patří také dialektické principy a zákon spletité příčinnosti.
31. Nový realismus je neustále otevřen všemu novému. Tam, kde jsou neshody, chyby, neúspěchy, není Nový realismus ohrožen. Vždyť sám považuje vyhledávání neshod, chyb i neúspěchů za možnost k dosažení nového poznání a k jednání novým způsobem. Nový realismus stále pochybuje sám o sobě a vždy je připraven změnit své učení, v případě že by byly zjištěny rozpory s dosavadním učením.
32. Přehlídkou historie vývoje života, počínaje předpokládaným velkým třeskem, poznává Nový realismus účelné úsilí života od jednoduchých ke stále vyšším a složitějším strukturám, od základních forem organizace ke stále vyšším organizačním formám, od slepého vývoje k uvědomělému utváření životního procesu. Snad jsme oprávněni předpokládat, že tento životní proces pokračuje přes stupeň dnešního člověka dále k cílí, který posud neznáme.
33. Poznání tohoto směřování k cíli nám zprostředkovává poznání účelnosti života, neboť velkolepý rozvoj života, který poznáváme pohledem zpět, nemůže být pouhou náhodou, nýbrž namáhavým úsilím života ke stále novým formám a vyšším kvalitám.
34. Zatím jistě neznáme konkrétní smysl života. Sledujeme-li však celý životní proces, cítíme, že život musí mít smysl. Cítíme, že existuje cosi významnějšího než pouhá náhoda nebo nesmyslnost. Avšak každému konkrétnímu výroku o tomto problému, který se dosud lidé pokoušeli formulovat, hrozí, že bude nesprávný nebo ne zcela dostačující. Dokonce je to ještě horší: protože každý konkrétní výrok o účelu celého životního procesu je produktem lidské fantazie, jež pro dnešní nedokonalé poznání téměř vždy chybuje, existuje nebezpečí, že bude vyhlášeno dogma, že bude vymáháno jeho všeobecné uznání.
    Nový realismus nepopírá, že jsou nám podstata a základ života skryty. Dovoluje každému, aby samostatně promýšlel tento problém a věřil ve svůj vlastní světový názor, k němuž se dopracoval. Nový realismus je si vědom toho, že v našem viditelném úseku světa není vše, že však existují jeho souvislosti s větším celkem. Tyto souvislosti člověk prožívá až do určitého stupně v dnešním vývoji života směřujícího k cíli. Získává tak přesvědčení o účelnosti celého světového dění, celého života.
35. Člověk je vpleten do tohoto procesu vývoje a rozvoje života. Je jen pouhým, dvojnásobně spojeným článkem řetězce tohoto vývojového procesu. To, čím je, za to děkuje minulým generacím, tedy celku minulého života. A to, čím se stane v budoucností, je z větší částí jeho úkolem, neboť na jednom článku řetězce je závislá budoucnost celého řetězce života.
36. Tato zapojenost vnáší smysl do života každého lidského jednotlivce stejně jako do existence každé jiné životní formy. Vždyť v celém průběhu zdánlivě slepě se vyvíjejícího života bylo nutno, aby v rámci nesmírného experimentálního úsilí nesčíslných struktur byly aspoň některé pokusy úspěšné. Většina objevujících se struktur musela zahynout, nezahynula však nesmyslně, jejich vznik byl nutný, aby nadřízený systém mohl zvolit vhodnější a složitější organizované struktury Zčásti musely tyto struktury zahynout, protože nebyly vhodně strukturovány, zčásti se staly základem nebo potravou pro druhé, jimž umožnily další vývoj nebo vhodnější formy. Z tohoto hlediska byla každá individuální struktura a snad i nepatrný prášek nutným článkem životního řetězce.
37. Ze směřování k cíli, z účelnosti celého života i ze zapojení lidstva a individuálního člověka do vývojového procesu života plyne naše zodpovědnost za zachování a další plodný vývoj života v souladu s našimi sklony, silami i s naším chápáním. Život je pro člověka současně darem i zodpovědností.
    Život je darem, neboť nám přináší potěšení a radost, ale i úkoly, aby byl naplněn smyslem. Život je darem, i když přináší utrpení, bolest a smutek, neboť i tyto mají svůj smysl.
    Život je také zodpovědností, protože jsme v důsledku své spoluúčasti v evolučním procesu života zodpovědni za jeho zachování a podporu a musíme k tomu přispívat. Na této zodpovědnosti za život je založena etika Nového realismu.
38. Z této etiky vyplývají naše úkoly:
    Úkol první: My, tedy každý jednotlivec, musíme zachovávat, uplatňovat a rozmnožovat své síly, abychom mohli plnit všechny své úkoly. K tomu patří i to, že se ze života radujeme a těšíme všemi svými smysly - v rozumné míře, neboť potěšení a radost působí příznivě na rozvoj našich sil a schopností. Avšak tam, kde je život v nebezpečí, kde musíme poskytnout pomoc, tam musíme být i více méně připraveni se života vzdát.
    Úkol druhý: Musíme věnovat pozornost svým bližním a pomáhat jim, potřebují-li naši hmotnou, duševní nebo jinou pomoc. Našimi bližními jsou všichni, s kým jsme osobně svázáni rodinnými, profesními či jinými vazbami, nebo s kým bychom se museli stýkat z jiných důvodů. Našimi bližními jsou dnes také trpící celého světa, neboť i s nimi máme mnohostranné vazby. Náš dobrý život je často založen na jejich bídě. To musíme chápat a vyhýbat se každé formě násilí. Donucování a násilí jsou dovoleny jen v případě, kdy to je opravdu nevyhnutelné. Naším cílem musí být taková pomoc našemu bližnímu, aby byl schopen zvládnout úkoly svého života vlastní silou i iniciativou.
    Úkol třetí: Musíme společně pracovat k tomu, aby byl možný vzájemný život lidí na Zemi v míru a aby byl plodný. Měli bychom se proto zúčastňovat podle svých sil a schopností všech činností lidského společenství a přitom usilovat o to, aby i tato společenství působila ve směru vzestupného vývoje života. To znamená, že se musíme starat o to, aby byly ve všech společenstvích prosazovány skupinové zájmy jen do té míry, aby nedocházelo k jejich střetu se zájmy všeobecnými.
    Úkol čtvrtý: My lidé jsme zodpovědni za veškerý život v přírodě, která je naší životní podstatou, z níž pocházíme. Přírodu proto musíme respektovat a chránit. Musíme zachovat čistý vzduch a vodu, zdravou zemědělskou půdu a starat se o zachování všech druhů rostlin a zvířat.
    Úkol pátý: Jsme zodpovědni za další bytí a vývoj lidského druhu, který - jako bytost s plným uvědoměním i rozumem - může podpořit nebo také zničit existenci a další rozvoj přírody a člověka. Proto musíme dát do klatby válku a násilí všeho druhu a usilovat o trvalý mír. Musíme se starat o zdraví lidí a dosáhnout toho, aby historicky podmíněná spotřeba alkoholu, tabáku i drog byla snížena na „rozumnou“ míru. Podobně se musíme postarat i o duševní a duchovní zdraví, a to tím, že všichni zodpovědní lidé budou působit svým příkladem i svým jednáním, aby se škodlivé vlivy ve společenském životě omezily a nebyly nebezpečné. K těmto škodlivým vlivům patří také životu nepřátelské ideologie jako rasismus, přehnaný nacionalismus, fašismus, požadavky neoprávněných výhod a jakýkoli druh nesnášenlivosti a diskriminace.
    Úkol šestý: Člověk není sám sobě cílem. Proto Nový realismus odmítá každou formu antropocentrismu. Člověk je článkem řetězce rozvoje a vývoje života a je zodpovědný za další vývoj i tehdy, nezná-li vzdálený cíl a teprve jej tuší. Naším blízkým cílem je to, co známe přesně. Dosáhneme toho plněním zmíněných pěti úkolů.
    Vše to je pro nás posláním a výzvou umožňovat životu nový rozvoj, vytvářet nové formy života i rozšiřovat organický a lidský život jak na Zemi, tak i v kosmu.
    K naším úkolům patří proto také úsilí o zlepšení lidské kvality, rozšiřování organického života v pouštích, úsilí o vývoj kosmické dopravy, aby byl umožněn organický a inteligentní život i na jiných planetách. Musíme pomoci vědě zajišťovat novými poznatky rozvoj a rozšiřování vyšších forem života. Musíme podporovat umění, napomáhat účinnému rozvoji fantazie. Vždyť jen s pomocí fantazie může člověk vytvářet nové, dokonce principiálně nové, a to tak, abychom jednou dosáhli vyššího životního stupně.
39. Nový realismus poznává lidskou společnost jako novou strukturu, jež se objevuje během vývoje života. Současně se vznikem lidské společnosti se objevily kromě existujících organických zákonitostí i zákonitosti nové a zvláštní - zákonitosti společenského vývoje. Vzájemné vztahy mezi společností, skupinou a jednotlivcem zahrnují živé, rostoucí protiklady, jejíchž pohyb a změna ovlivňují vývoj a stav společností. Takové vzájemné vztahy existují mezi člověkem a prací, mezí různými společenskými skupinami, mezi člověkem a přírodou a vztahy k jeho vlastnímu smyslovému vnímání, představivosti a myšlení.
    Nový realismus uznává velkou roli, kterou hrála během lidského vývoje ve společnosti práce a technika, výroba a výrobní podmínky, neboť nejdříve museli lidé uspokojovat a zajišťovat své hmotné potřeby. Člověk se tak vyvíjel ze sběrače a lovce k pastýři, zemědělci a řemeslníku, až vytvořil nakonec velký průmysl, ve kterém stroj zotročil člověka. V současnosti se člověk začíná osvobozovat od prokletí práce, monotónní, obtížné i nezdravé práce, a to pomocí inteligentních strojů, či přesněji regulační techniky a kybernetiky
    Vývoj hmotné výroby měl však nepochybně veliký vliv i na skladbu sociálního řádu. Z praspolečnosti vznikaly postupně třídní společnosti, jednak společnost otrokářská, potom feudalismus se svými nevolníky, kapitalismus s námezdnými dělníky a počínající socialismus se svými fázemi podobajícími se buržoazně kapitalistickému stupni podmíněnému úrovní ekonomiky a techniky. Z obou, z kapitalistické i počínající socialistické společnosti, vzniká úplně nová společnost. Zdá se, že vznik úplně nové společnosti je možný na Východě i na Západě teprve tehdy, až věda, technika, průmysl i ekonomie vyvinou k tomu s pomocí regulační techniky a kybernetiky potřebné podmínky. Nová společnost vznikne možná teprve tehdy, až se hmotné starosti lidí zmenší a až lidé dosáhnou více volného času pro vzdělávání a uspokojování dalších potřeb. Takovou potřebou musí také být vůle plnit pomocí uvolněných sil i volného času dosavadní i nové úkoly.
    Vývoj společnosti je určován nejen hmotnou základnou, ale i samým živým člověkem. Během dlouhé doby působily nepochybně hmotné potřeby a zájmy natolik, že se proces lidského vývoje rozvíjel jednostranně jako neuvědomělý a nerozumný postup. Člověk si však v průběhu postupujícího času stále více a více uvědomoval sám sebe i svou životní situaci pomocí svého rozumu. Dnes dosáhl bodu, kdy - aby se nezničil buď rychle atomovou bombou, nebo pomalu devastací přírody - musí uspořádat svůj společenský řád v celosvětovém měřítku pomocí rozumu.
    Člověk dosud ještě žije v dorůstající, mnohonásobně rozštěpené společnosti s mnoha skupinami, které spolu často bojují jako nepřátelé. Doba je však již zralá k překonání nebo odstranění protikladů a k harmonizaci živých a plodných odlišností.
    Jedním z největších nebezpečí pro budoucnost lidstva je protiklad mezi průmyslovými zeměmi a třetím světem. Zbídačování třetího světa, jež je způsobeno politickým, ekonomickým i kulturním kolonialismem, dosud stále vzrůstá. Průmyslové země jsou vyzývány, aby skončily s vykořisťováním třetího světa, poskytly náhradu a pomohly těmto zemím racionálním způsobem tak, aby se staly samostatnými a životaschopnými. Původní kultura rozvojových zemí má zůstat zachována a být udržována. Škodlivým vlivům průmyslových zemí je třeba se vyhnout.
    Rozumným společenským zákonodárstvím nebo alespoň účelnou a plodnou společenskou skladbou umožňující potřebnou dělbu práce je nutno odstranit všechny třídní rozdíly, pokud kdekoliv ještě existují. Dogmata žádného druhu nemají právo na nedotknutelnost. Pracovní výkon na jedné straně a sociální právo na straně druhé musejí být zaručeny na základě demokracie a lidské důstojnosti.
    Diskriminace a rozdíly, jež vyplývají z jazykové rozdílnosti, mají být odstraněny zavedením a všeobecnou výukou neutrálního, snadno do hloubky zvládnutelného jazyka, který vyhovuje potřebám moderní informatiky a techniky. Tímto mezinárodním jazykem by byl zaručen charakter, čistota i další vývoj národních jazyků jako mateřských.
    Rozdíly v kulturách se v současnosti postupně ztrácejí, neboť četné kultury vrůstají do druhých, potlačují je a ničí. Šíří se tendence k povrchní spotřební kultuře zubožující rozum i ducha. Tato tendence může být úspěšně zažehnána jen uvědomělou spoluprací všech zodpovědných lidí a institucí celého světa ve všech oblastech života, zvláště ve výchově a vzdělávání.
40. Ve vztahu k vývoji lidské společnosti schvaluje Nový realismus uskutečňování principů demokracie, sociální spravedlnosti, ochrany přírody, co nejlepší výchovy a vzdělání všech lidí, podpory vědy a zajištění míru.
41. Nový realismus zdůrazňuje stejnou měrou význam výchovy a politiky. Dospívající generace je z větší míry vychovávána chováním, příkladem a výchovou rodičovské generace. Proto je její zodpovědnost obzvlášť veliká.
    Díky automatizaci, regulační technice, genetickému inženýrství a dalším faktorům, a v brzkém čase i díky hojnosti energie, dosahuje společnost v současnosti nového stavu, v němž člověk vynakládá stále méně času k zajištění svého hmotného života. Volný čas lidí se bude i dále prodlužovat. Mládež, stejně jako pracovníci záhy penzionovaní, musejí být připraveni na takovou situaci. Volný čas i technické vymoženosti nám umožňují více než jen pasivní trávení času, totiž pokročit v humánním poslání a v probouzení lidské tvořivosti. Po tisíciletích poslušnosti však dnešní člověk potřebuje pomoc a poučení, aby mohl správně používat nové svobody. Tváří v tvář vysokému stupni techniky by měl dnes každý mladý člověk získat řemeslnickou kvalifikaci již předtím, než se začne učit svou profesi. Taková výchova a vyučování jsou nutné nejen pro nutnou svépomoc v budoucí osobní sféře, ale rovněž pro dosažení těch schopností a ctností, jež jsou základem správného využívání složité techniky, vědy i složitého organizování lidského života. Při takové výchově zůstává kromě toho člověk spojen se svou podstatou a jeho kroky nepovedou tak často chybnými cestami, nebude se odcizovat své vlastní přirozenosti.
    Všechny uvedené změny vyžadují velké výdaje. Podnikatelé i odbory, jež si dosud přivlastňovali větší část společenského produktu, musejí změnit svůj způsob myšlení, a stejně tak i všechny osoby s vysokými příjmy. Na druhé straně však lidé, kteří plní či budou muset plnit stále více a více úkolů mimo dosavadní výdělečnou sféru, musejí obdržet spravedlivý podíl k udržení života. Budeme muset dobře promyslet základní mzdy i základní důchody pro každého člověka. Učinilo by to mnohé sociální příspěvky a administrativní náklady zbytečnými. K novým úkolům, jež musejí uskutečňovat lidé osvobozující se z dosavadní společnosti práce, mezi jinými patří: svépomoc, výuka samoorganizací, samosprávné podniky, práce v léčebných zařízeních a ošetřování starých, aktivizace starých, léčebné skupiny, pomoc nebydlícím, styky s cizinci a pomoc cizincům, iniciativy pro třetí svět, pomoc rodinám s mnoha dětmi, pomoc tělesně postiženým, organizace volného času, činnost ve vědecké a kulturní sféře, ochrana přírody a životního prostředí a mnoho dalšího.
    Mimo odpovídající a pečlivé výuky učitelů je nutno vychovat i velký počet odborníků, kteří jsou schopni poskytovat nabídky i pomoc mladým i starým lidem, vést je k samostatnosti a aktivitě. Vším tím chceme zahájit novou etapu tvořivosti, zvláště pro lidi, kteří stojí před uvolněním v důsledku automatizace.
    Pro mládež budeme muset nakonec zavést i sociální službu místo dosavadní vojenské služby, neboť stále více usilujeme o odzbrojení. V této sociální službě by mladí lidé obou pohlaví plnili sociální úkoly, z větší míry takové, na něž doposud chybějí peníze. Musejí být ovšem seznámeni se sociálními potřebami a informování o různých sociálních vztazích a situacích. Tato sociální služba by nebyla placena jako výdělečná práce, ale čestnou částkou srovnatelnou s dávkami vojákům.
42. Nový realismus požaduje, aby úkoly jeho etiky byly zapracovány do dokumentu o lidských právech, aby byly všeobecně uznávány a uskutečňovány na celé Zemi; podobně jako to učinilo Valné shromáždění Organizace spojených národů 10. 12. 1948 a jako v dalších rezolucích.
43. Nový realismus požaduje takovou novou Organizaci spojených národů, aby byla s to prosadit uskutečňování všeobecných lidských práv a zajistit ochranu přírody, mír a další vývoj lidské společností.
44. Nový realismus je současně konzervativní i revoluční. Konzervativní je proto, že chce zachovat vše, co za zachování stojí, nechce však zachovat to, co je zřejmě životu škodlivé, neboť Nový realismus není reakční.
    Nový realismus je revoluční, neboť chce uskutečňovat vše nutné a nové. Není však radikální, neboť se chce vyhýbat násilí. To nutné a nové chce uskutečňovat tak, aby docházelo k co nejmenšímu poškození hodnot.
45. Nový realismus schvaluje náboženství, jestliže posuzuje jeho jádro přesvědčení o účelnosti života jako celku, o zakotvenosti (vpletenosti) člověka v procesu rozvoje života, přesvědčení o jeho úkolu, který z toho plyne, přesvědčení o naplnění jeho života jednáním v uvedeném smyslu. I takové přesvědčení je společným bohatstvím uvážlivých věřících i ateistů a potvrzuje existenci náboženského ateismu.
    Nový realismus zkoumá každé konkrétní náboženství jako formu vyjadřující v dávném čase toto přesvědčení. Nový realismus toleruje každou samostatnou formu víry a náboženských idejí i názorů s podmínkou, aby nebyly vnucovány jiným lidem a aby se neukázalo, že jsou pro život zhoubné. Nový realismus zamítá každý nárok náboženských institucí na vládu nad lidmi.
46. Životním krédem Nového realismu je:
    Vždy jednej tak, aby cíl tvé vůle
    byl v souladu s uchováváním
    a vzestupným vývojem života.
    Ve své podstatě je toto životní krédo - zkoumáme-li jádro věci - stejné jako velké přikázání Ježíšovo: „Miluj svého Boha a miluj svého bližního jako sebe samého!“
47. Nový realismus je výzvou k rozumu, který poznává a usuzuje. Je však také výzvou k duši, k srdci člověka, která cítí, hodnotí a účastňuje se všeho, co se děje.