Marxův filosofický základ, řekl bych jeho filosofická kostra, je ve filosofii Heglově. Ducha Marxova formoval Hegel. Heglovskou kostru vyplnil měkkými částmi Feuerbach a heglovská levice. Nemůže tedy běžet jen o to, které jednotlivé myšlenky Marx má od toho nebo onoho - Marx myslil a pracoval s celou řadou lidí sobě více méně příbuzných duchem a směrem. Nalezneš proto v tom onom shodu například se Stirnerem, s Rugem, s Bauerem i jinými.
Z Feuerbacha má Marx svůj materialistický pozitivism, který pak byl vlivy pozitivismu francouzského a anglického ustálen a upřesněn. Tímto pozitivismem se také stává Marx odborným národním hospodářem.
Svůj socialism má Marx také z Feuerbacha a z filosofie německé; socialism francouzský a anglický zesilují jen původní základ domácí a myšlení vlastní.
Zde bych chtěl učinit poznámku o německé filosofii, poznámku, jak se mi zdá, pro náš úkol dost důležitou. Marx i Engels stále vytýkají německé filosofii mlhavost, ideologii, nepraktičnost, neživotnost a chválí si filosofii francouzskou a anglickou. Nechtěl bych dokazovat, že výtky Marxovy jsou docela plané; ale jistě jsou přepjaté, třebaže se opakují stále a od Němců samých.
Německá filosofie je už od XVIII. století historická (Herder, Lessing) a v XIX. století je sociální a pořád sociálnější (Fichte, Hegel a jiní). Není pravda, že si života nevšímá. Není pravda, že je tak mlhavá a nepraktická: Kant, jako Hume a Locke před ním, musIl se podejmout kritiky, bez kritiky, noetiky a metafyziky filosofie být nemůže. Já proto nevidím ve Fichtově "Já jsem" jen noetický subjektivism, nýbrž slyším z toho také mravní a politické sebevědomí muže, jenž se postavil Napoleonovi. Zkrátka - kdo se na německou filosofii nebude dívat jen školsky, kdo se ohlédne po vědecké činnosti německé, kdo si připomene, jak německá filosofie a zvláště filosofie dějin pracovala k národnímu uvědomění, ten snadno postřehne, trvám, mezi spekulacemi à la Hegel a řekněme mezi Bismarckovou politikou krve a železa organickou spojitost a vnitřní příbuznost.
Marx, jako jiní, byl unesen vlivy francouzskými a anglickými. Ale přeceňoval je a zvláště přeceňoval jejich působení na sebe samého. Je bez odporu, že Saint-Simon, Proudhon, Fourier a jiní - dříve již Voltaire, Rousseau - a stejně pak Angličané (mezi nimi později také Darwin) měli na Marxe vliv značný; ale přesto vždycky Marx zůstával hegelovcem a filosofem podstatně německým. Vliv francouzský se proto časem téměř všecek ztratil. Marxe, jako Heineho a jiné Němce v letech čtyřicátých vábila francouzská politika a poměrná svoboda; vábila je revoluce a francouzský radikalismus a revolučnost; ale to přešlo. Marx se ve třetím svazku svého Kapitálu vzdal této revolučnosti, které je prvý svazek pln, a Engels dal na konci svého života docela zřejmě a nepokrytě revoluci vale. Marx a Engels, jak později dokážu, vrátili se prostě sami k sobě.
Vlivy anglické byly silnější a s německými sourodější než vlivy francouzské, ale ani ony nepřemohly původní a prvotní německé organisace Marxova ducha. Marxův sloh má sice anglicismy, ale to všecko lpí spíše na povrchu.
Na Marxe, pravím, Hegel měl vliv největší a rozhodující. Feuerbach, podle slov Engelsových, byl jen v "mnohém ohledu prostředečním členem mezi filosofií Hegelovou a názorem naším". Heglem se Marx naučil na svět dívat historicky, naučil se vidět v historii stálý a nepřetržitý vývoj. Marx, jak jsme již viděli, akceptoval Feuerbachova člověka obcového, ale toho člověka, jak nám praví Engels, pozoruje, jak v historii jedná. Obcový člověk Feuerbachův je Marxovi člověkem povýtce historickým. A protože Marx přeměnil Feuerbachem Heglův panteismus a idealismus v materialism, proto je jeho filosofie materialismem historickým.
Vlivy francouzské opět tento původní heglovský historism jen zesílily. Francouzové měli po revoluci pochopitelně pro historický vývoj smysl zbystřený, a slyšíme, že Marx v Paříži studoval nejen socialisty, nýbrž také francouzské historiky. Později, už v Anglii, podporoval Marxe v jeho historismu moderní evolucionism, najmě darwinism.
V následujícím rozboru budeme se muset zabývat Marxovým historismem častěji; v této části naší studie běží zatím o filosofický a vědecký vývoj Marxův. Ale vidíme už teď, že historism je Marxův počátek a konec, ale ovšem historism materialistický; historický materialism je oficiální název marxismu, jejž Engels v úvodě ke svému spisu o Feuerbachovi emfaticky prohlašuje za nový názor na svět.
Vývoj tohoto nového názoru je vyznačen jmény: Hegel - Feuerbach - Marx; panteism - humanism - socialism; Bůh - člověk - proletář. Heglovský bůh je Marxem demokratisován, socialisován, proletarisován.
Podrobného srovnání Marxe s Heglem není nám třeba. Heglova filosofie je dost známa, a bude tudíž všecek následující výklad vždy znova potvrzovat, že Marx byl filosoficky a methodicky skutečně nejvíce vyškolen Heglem. Marx a Engels to říkají sami často a dost určitě. Feuerbach působil na Marxe také silně, nechytil však Marxe svou metodou a způsobem myšlení tak jak Hegel. Hegel působil na Marxe od samého počátku a stále; a nepůsobil jen bohatostí a hloubkou svých myšlenek, nýbrž také celkovostí (třebaže umělou) své velkolepé soustavy a hlavně celou svou methodou.1)
Snad se mi však namítne, proč srovnávám Marxe obšírněji jen s Feuerbachem, když sám připouštím, že jeho vliv na Marxe byl slabší než vliv Hegelův? Toto srovnání jsem provedl proto, že Feuerbach není tak znám jako Hegel; v dějinách filosofie věnuje se mu místa málo, a pokud vidím, neurčuje se jeho místo v dějinách moderního myšlení správně. Ani v monografiích. Nevidí se totiž, že Feuerbach obnovuje v podstatě positivism a humanism Humův; tím se pak jeho vliv na Marxe jeví v jiném světle, než se obyčejně vykládá. Neboť opakuji ještě jednou a vyložím hned obšírněji: pro Marxe je vliv positivismu rozhodující. Feuerbach má však právě svým positivismem pro pochopení nové německé filosofie význam dosud nenáležitě zanedbávaný.2)
Mimoto chtěl jsem alespoň přibližně charakterisovat heglovskou levici, z níž a s níž se Marx vyvíjel: k tomu konci je stručný rozbor Feuerbachovy filosofie nezbytný.3)
1) Trvám, že toto vymezení vlivu Heglova odpovídá nejlépe tomu, co k věci říká Engels ve spise o Feuerbachovi (na straně 8): tento panegyrikos Engelsův na Hegla je jistě cítěn a míněn velmi upřímně.
2) Nám k tomu Feuerbach je důležitý tím, že měl značný vliv na Augustina Smetanu a na Karla Sabinu (Duchovný komunismus).
3) I vlivy Heglovy na Marxe se určují chronologicky. Struve (Neue Zeit 1895-1896 II, 71) míní, že se Marx k Heglovi vrátil teprve v spisech pozdějších (Zur Kritik der Politischen Oekonomie 1859, Das Kapital 1867); Cunow (Neue Zeit 1895-1896 II, 410) říká, že se Marx přimkl (Anschluss) k Heglovi teprve na počátku let padesátých, v starších publikacích prý toho ještě nebylo. Já vidím vlivy Heglovy na Marxovi v dobách všech a od samého počátku. Struve sám uvádí příklad o státě, že prý Marx pojímal stát roku 1842 docela heglovsky. Já jsem uvedl pro tuto shodu v prvé době Marxovy spisovatelské činnosti dokladů více. Že se Marx na Hegla dívá brzy kriticky, neznamená, že vlivu Heglovu nepodléhal. Naopak. Ke kritice Hegla ho vede také Feuerbach; to stadium se jeví hlavně v Heilige Familie. Ale to je docela jiná kritika než kritika na příklad Grüna nebo i Proudhona. Jsou sice v Heilige Familie (na příklad na straně 16) proti filosofii Heglově slova ostrá, ale hned zase i uznávající (na příklad na straně 85); není pochybnosti, že Heglovu filosofii Marx pokládal za summum filosofie německé. Proti mínění Cunowa mluví články v Deutsch-Französische Jahrbücher (1844): v právní a státní filosofii Heglově vidí Marx jediné německé dějiny, stojící na výši moderní doby. Heglův vliv je vidět ve spise proti Proudhonovi a ve všech pozdějších pracích: politické spisy let padesátých jsou psány heglovskou methodou (Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte, výklad roku 1848, a jiné). Práce starší jeví i slohově vliv Heglův, jenže stálé užívání antithesí je heglováním vnějším; v Kapitále (první svazek) je i sloh i celá methoda zralejší, ale i o tomto spise Marx později (1873) sám vyznal, že v něm tu i tam koketoval s Heglovým způsobem vyjadřování.