Marx i Engels cení u Hegla nade všecko methodu dialektickou. V Heilige Familie chválí sice Marx Feuerbacha také proto, že Heglovu dialektiku zrušil, ale už ve spise proti Proudhonovi poučuje svého odpůrce o dialektice správné a ve spisech pozdějších, zvláště také v Kapitále, užívá sám methody dialektické pilně. Engels pak ve spise proti Dühringovi vykládá učení o dialektice obšírně a jako hlavní methodu Marxovu.
Pro nás tu postačí orientovat se o podstatě dialektiky Marxovy podle stručného výkladu, podaného Engelsem ve spise o Feuerbachovi.1)
Slyšíme tedy, že dialektiky ve formě Heglově nebylo lze upotřebit: Heglovi je dialektika sebevývojem absolutního pojmu, jenž - kde se vzal tu se vzal - od věčnosti provádí nezávisle na myslícím mozku lidském svou hru kosmickou a historickou; tuto ideologii Marx a Engels prý vyřídili, nahradivše ji psychologií, a tudíž i dialektikou materialistickou.
My, praví Engels i ve jménu Marxově, brali jsme pojmy své hlavy zase materialisticky za odlitky (Abbilder) skutečných věcí, kdežto Hegel skutečné věci měl za odlitky toho onoho stupně absolutního pojmu. Tím byla dialektika redukována na vědu o obecných zákonech pohybu jak světa vnějšího, tak také lidského myšlení. Tím byla dána dvojí řada zákonů, co do věci totožných, co do výrazu různých potud, pokud totiž lidská hlava jich může užívat s plným vědomím, kdežto v přírodě a posud většinou také v dějinách lidstva se uskutečňují v nekonečné řadě zdánlivých nahodilostí bezvědomě a ve formě vnější nutnosti.
Tím se pojmová dialektika stala vědomým odrazem, reflexem dialektického pohybu světa skutečného; Heglova dialektika byla takto postavena na hlavu nebo, lépe řečeno, obrácena zase na nohy, neboť na hlavě stála. Z Heglovy dialektiky stala se Marxem dialektika materialistická.
Marx vyloupl takto podle Engelse z Heglovy ideologické skořápky zdravé jádro: svět není komplexem hotových věcí, nýbrž komplexem procesů, v nichž věci zdánlivě stabilní neméně jako jejich myšlenkové odlitky (Gedanken-Abbilder) v naší hlavě, pojmy, prodělávají nepřetržitou změnu vznikání a zanikání, v kteréžto změně při vší zdánlivé nahodilosti a přes všecky okamžité regresy (Rückläufigkeiten) nakonec se uplatňuje pokračující vývoj.
Tato veliká a hlavní myšlenka přešla od doby Heglovy do obecného vědomí, a v této obecné formě nikdo se jí už nebude vzpírat; ale je jiné, dokládá Engels, uznávat ji za frázi a skutečně ji provádět v jednotlivostech v každém vědeckém oboru.
Důsledně provedena, ta myšlenka znamená, že pro vědecký výklad přestávají všechna absolutní řešení a věčné pravdy.
Člověk je si stále vědom, že jeho poznání je nutně obmezené, protože je podmíněno poměry, za nichž jsme ho nabyli; mimoto postřehujeme, že protivy pravdy a klamu, dobrého a zlého, totožného a rozdílného, nutného a nahodilého a tak dále, které byly staré metafyzice nepřekonatelnými, jsou protivami jen relativními: co se teď pokládá za pravdu, má svou skrytou a později zjevnou stránku nepravdivou, co teď je nepravdou, má svou stránku pravdivou, pro kterou bylo pravdou dříve.
Nevím, co si z tohoto výkladu čtenář vybere - mně, přiznávám se, dialektika Heglova i ve způsobu materialistickém není než hokus-pokusem.
Jen si připomeňme, co Heglova dialektika vlastně je, a přesvědčíme se, že Marx a Engels touto metafyzickou pavučinou převlékli svůj materialistický kožich velmi zbytečně.
Engels si namlouvá, že dialektika panovala ve filosofii od nejstarší doby, jako by Marx pokračoval na cestě správné a vyzkoušené; ale toto mínění není správné. Engels přijímá v tom, jako i jinde, Heglovo poučení bez dostatečné kritiky. Dialektika Heglova má svůj původ v německém idealismu pokantovském a především ve Fichtově idealismu absolutním: podle Fichte objekt (svět) na subjekt nepůsobí - odkud svět vzít a nekrást? Absolutnímu subjektivismu (idealismu) nezbývá tedy než druh nějaké zázračné emanace - dialektický proces. Podle formule: teze-antiteze-synteze: Já klade Ne-Já a poznává, že s tímto Ne-Já je totožné. Lidsky řečeno: Jsem-li jen já, já subjekt, a jsem-li k tomu Já veliké, absolutní, pak ovšem ten vnější svět (Ne-Já) stvořuji - jsem přece bohem; tím tvořením je však mé poznávání - iluze absolutního subjektivismu nedá se jinak, jen poněkud slušně držet. Protože svět uznat musím, namlouvám si, že mé myšlenky, mé poznávání toho světa je věcí hlavní, ba tím světem samým...
Absolutní idealismus Fichtův a po něm Schellingův a Hegelův byl reakcí proti skepsi Kantově a Humově. Kant učil, že věci o sobě poznat nelze; Fichte v tom Kantovi odporoval - ale odporoval tomu zesílením Kantova idealismu. Proti skepsi a kriticismu vznikl takto německý idealismus pokantovský se svou mystikou a mystickou gnosí. Němečtí idealisté jsou Fausty, jsou Napoleony filosofie - bohorovní autokraté, geniální romantikové myšlenky. Rosenkranz se snažil dokázat, že Hegel Kanta "dovršil" - dovršil ho, ale vnějšně, nahradil jeho skeptický kriticism subjektivistickým absolutismem. Asi tak, jak Napoleon dovršil revoluci. Hegel neviděl v Napoleonovi duši světovou nadarmo!
Kant dokazoval, že pojmy bez názorů jsou prázdné Hegel hlásá, že duch si dává svou svobodnou činností sám svůj vlastní absolutně platný obsah a své absolutně platné formy. Při všem idealismu zůstala Kantovi východiskem poznání empirie - Heglovi je v nejlepším případě příležitostí k filosofování. Kant se snažil vymezit poznávací činnost psychologicky a noeticky, vymezit, co je našeho, co máme zvenčí - Hegel zrušiv meze objektu a subjektu se svého pantheistického monismu nečiní už rozdílu mezi poznáním a objektem, duch a svět splývají. Kant postavil nad smysly a nad rozum (Verstand), poznávající skrze pojmy, rozum vyšší (Vernunft) - Hegel ještě nad Kantovu "Vernunft" vyzdvihl "Übervernunft" , ducha, ducha absolutního. Tento absolutní duch proniká a překonává svou vyšší schopností všecku protivu ducha a světa - a vůbec všecko jeho poznání je dialektické. Jak Fichtovi splývá Já s Ne-Já, tak Heglovi splývají protivy všecky: věta sporu, o kterou se všecko myšlení opírá a kterou všecky filosofie uznávají za nejvyšší zákon myšlení, neplatí, pojem protivy je podstatnou součástí pravdy. To, co jest, myslí Hegel, zároveň také není, proto, že všecko vlastně jen vzniká a stále vzniká - starý Herakleitos se svým "Všecko teče" měl pravdu. Rozum obyčejný všude vidí protivy, ale rozum vyšší postřehuje totožnost protiv ve vyšší jednotě.
To je tedy podstata heglovské dialektiky, kterou Marx a Engels přijímají a materialisticky utvářejí.
Nebudeme se pouštět do abstraktních noetických výkladů, ale ujasníme
si na příkladech, co to ten materialisticko-dialektický proces jest:
Teze: Monopol feudální, předchůdce konkurence.
Antiteze: Konkurence.
Synteze: Monopol moderní (buržoasní).
Tento monopol moderní (abychom poznali dialektickou hantýrku už najednou) je negací monopolu feudálního, pokud předpokládá konkurenci; zároveň však je negací té konkurence, pokud je monopolem. Je tudíž monopol moderní monopolem "synthetickým" neboli "negace negací", jednotou protiv.2)
Anebo příklad z přírody: Motýlové vznikají z vajíčka negací vajíčka; dozrávají, páří se a jsou opět negováni, zmírají, jakmile samička nakladla svá vajíčka. Negací negace vznikají tedy sta a tisíce motýlů.
Anebo: zrnko ječmenné: klíčí, vyrůstá v rostlinu (negace zrna). Kvete, oplodňuje se a vydává zase semena ječmene; když tato semena dozrají, odumírá stéblo (negací negace).
Anebo: Původní materialism řecké filosofie byl negován idealismem, a ten zase byl negován materialismem moderním.
Anebo: Původní komunism - vlastnictví soukromé (negace komunismu) - komunism budoucí (negací negace).
Anebo podle Rousseaua: Původní rovnost lidí - pozdější nerovnost - opětná rovnost vyšší.3)
Z těchto příkladů čtenář poznává, že jde vlastně o věc velmi prostou, "kterou může pochopit každé dítě, jakmile se zbavíme tajemného krámu, do kterého ji zahaluje stará filosofie idealistická". Dialektický vývoj, jak to Engels sám formuluje, není nic jiného než "příčinný svazek pokroku od nižšího k vyššímu, pokroku uskutečněného přes všecky pohyby cikcakové a všecky okamžité kroky zpět".4)
Je-li tedy věc tak dětsky prostá, k čemu tolik mluvení a vykládání?
Ba, k čemu - ale Marx a Engels přijali právě ten tajemný krám idealistické scholastiky, a tak nezbývá než ji vyložit a zároveň ukázat, že si ji Marx a Engels vypůjčili u Hegela neprávem. Neprávem si vypůjčili vůbec, a ještě větším neprávem, že se stali dlužníky idealismu ze svého stanoviska materialistického. Dialektika materialistická je contradictio in adiecto.
Podle noetiky Marxovy-Engelsovy je pojem pouze reflexem věcí v mozku; jaký ten reflex je a jak je vůbec možný, to zatím nechme stranou. Ale jistě z tohoto hlediska je Heglova pojmová dialektika nemožná. Marx neliší, jako Hegel, dvojího poznání, vyššího (dialektického) a jen rozumového, protiv nepřekonávajícího; Marx neuznává poznatků apriorních (Engels začíná svou polemiku proti Dühringovi důrazným odmítáním apriorismu), nemá ani apriorních nazíracích forem času a prostoru (tomu Engels stejně věnuje kapitolu zvláštní); Marx vůbec není subjektivista respektive idealista, Marx zavrhuje tudíž Heglovu dialektiku docela důsledně. Engels a Marx chválí také Feuerbacha, že překonal heglovskou dialektiku - ale, ejhle, přesto ji dodatečně přijímají v plném rozsahu.
Ovšem, Marx a Engels hledají odůvodnění dialektiky jen v přírodě: "příroda je zkušebným kamenem dialektiky" - "v přírodě koneckonců je hospodářství dialektické, ne metafyzické".5) Ale z přírody dostává se dialektika do mozku (mozek je přece také příroda!), a tak tedy má nakonec materialism stejnou methodu jako idealism. Marxův materialism má stejně jako Hegel týž hlavní zdroj dialektiky, neuznává totiž věty sporu - čtenář si vzpomene, jak je něco pravdivé a falešné zároveň; Engels, docela jako Hegel, je nadšen Herakleitem. Marx vidí v pohybu zdroj všeho života: žijeme uprostřed stálého pohybu, nehybná je jen naše abstrakce pohybu - mors immortalis.6). "Celá historie je stálým přeměňováním lidské přirozenosti."7)
Nebudeme se tedy divit, když Engels akceptuje pod rukou výslovně také dialektiku subjektivní.8)
Marx a Engels nepoznali, že se jim dialektika nehodí. To je vážnější fakt než mnohé odpory a nesrovnalosti v jednotlivostech u Marxe a Engelse přirozeně se dostavující. Zde jde o rozpor v noetickém odůvodnění celého systému. Pro posouzení filosofické hloubky padá na váhu to, že Marx a Engels přijali methodu metafyzické a noetické soustavy cizí a sobě protivné. A jak cizí! Tam, kde Engels obšírně vykládá negaci negací, podávaje uvedené již příklady, jakoby nic konstatuje, že dialektika pro vědecké myšlení, poznání a výklad je vlastně - zbytečná: Marx prý objektivní negaci negace, tj. jest vývoj ze stupně nižšího k vyššímu, dokazuje čistě empiricky, historicky, a teprve, když jej byl dokázal historicky, označuje jej "k tomu" jako pochod "uskutečňující se podle určitého zákona dialektického"!9) Doopravdy tedy - přihřávat se v kožichu pavučinou, anebo lépe srovnáno, proti zimě kožich si tetovat.
Toto přejímání Heglovy methody je pro Marxe a Engelse charakterističtější než závislost na tom onom učení jednotlivém. Ve vědě methoda je důležitá, je téměř všecko. Je sice pravda, že Marx a Engels proti Heglovi vystupují a odsuzují právě jeho methodu. Ale nemůže se proti Heglovi více a pilněji mluvit, než mluvil Schopenhauer; Schopenhauer viděl také Heglovy vady, a přece si sám nevede methodou méně fantastickou a subjektivní než Hegel. Podobně Marx a Engels marně se vzpírali protitlaku Heglovu.
1) Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 44.
2) Příklad Marxův: Das Elend der Philosophie, 137.
3) Příklady z Engelse: Herrn Eugen Dühring's Umwältzung der Wissenschaft, 138 a další.
4) Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der Klassischen deutschen Philosophie, 44.
5) Engels: Herrn Eugen Dühring's Umwältzung der Wissenschaft, 8.
6) Marx: Das Elend der Philosophie, 88, 91; Engels: Herrn Eugen Dühring's Umwältzung der Wissenschaft, 5.
7) Marx: Das Elend der Philosophie, 133.
8) Při výkladu zdánlivě správného poznání, že protivy a rozdíly v přírodě jsou jen relativní, praví: "Lze k němu dojít tím, že k němu býváme donuceni hromadícími se fakty přírodovědy; dostaneme se k němu snáze, jestliže dialektickému charakteru těchto faktů v ústrety přinášíme vědomí zákonů dialektického myšlení." (Engels: Herrn Eugen Dühring's Umwältzung der Wissenschaft, strana XIX.) Viz k tomu dále definici dialektiky jako vědy "čisté myšlenky" (§15) a další výklady o dialektice v dějinách (§53).
9) "Označuje-li tedy Marx proces jako negaci negace, nezamýšlí ho tím dokázat jako proces dějinně nutný. Naopak: když historicky dokázal, že se proces skutečně zčásti udál, zčásti že se ještě udát musí, označuje jej k tomu (zu dem) jako pochod uskutečňující se podle určitého zákona dialektického." (Engels: Herrn Eugen Dühring's Umwältzung der Wissenschaft, 136.)