Dialektiky objektivní prostě není. Ve věcech samých není dialektické protivy. Můžeme mluvit o přitahování a odpuzování ve smyslu přírodovědeckém, můžeme mluvit o lásce a nenávisti, o boji a míru ve společnosti lidské, ale to všecko není dialektika ani Heglova, ani Marxova. Naopak - moderní názor na svět, od Leibnizovy monadologie počínajíc, je podstatně nedialektický.
Pohlédneme-li proto pozorněji k příkladům, které Engels pro dialektický proces světový uvádí, seznáme lehce, že u nich skutečně jde o něco jiného, než dokazuje Engels. Podívejme se tedy, co Engels ví o tom zrně ječmenném: V příhodné půdě za vlivu tepla a vlhka zrno se mění, klíčí: zrno jako zrno zaniká ("neguje se"), na jeho místo dostupuje vyvinuvší se z něho rostlina ("negace zrna"). Za normálních poměrů ta rostlina roste, kvete, oplodňuje se a vydává na konec zase zrna; a jakmile ta zrna dozrála, stéblo odumírá ("neguje se"). Plodem této negace negace máme zase původní zrno, ale nikoli jednoduché, nýbrž v počtu desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát větším. "Obilniny se pozměňují nadmíru pomalu, a tak ječmen dnešní rovná se takřka cele ječmenu před sto lety."
Nebudu věci široce rozebírat; příklad se Engelsovi vlastně ani nehodí - na každý způsob je plození, vzrůst, vývoj a rozmnožování rostlin něco jiného než Heglova these-antithese-synthese. Je to proces vývojový a ten svou kontinuitou a infinitesimálním přeměňováním je právě od trojstupňové dialektiky rozdílný podstatně. A stejně všecky ostatní příklady řadou podávají nám v různých oborech vývoje nikoli dialektického.
Hegel měl již pojem vývoje a pokroku, ale jeho pojem neodpovídá ještě správnějším názorům novějším. Přijímal sice v zoologii učení Lamarckovo, ale přesto si představuje vývoj katastrofami, velkými revolucemi a protiklady. V tom ho následuje Feuerbach. Oba následuje Marx. Hegel se díval na vývoj světa, života a společnosti příliš abstraktně, logicky. Tím chci říci, že svůj názor o vývoji abstrahoval z logického pochodu myšlenkového. Viděl v historii a v přírodě zjevení logiky, a především shodu a protivu idejí. Romanticky, absolutisticky se domýšlel, že je v protivě ke vší dosavadní filosofii - tím právě dával důraz na protivu také jako na zákon vývoje. Tím jeho názor na vývoj byl jednak příliš schematický a jen logizující - ale člověk nemyslí jenom, nýbrž také cítí a chce.
To se také shodovalo s polemickou a kritickou povahou a způsobem Marxovým.
Ale Marx a Engels, jak se zdá, také na tom vycítili ty prvky nedostatečné, a proto se obrátili k darwinismu a evolucionismu.1)
Avšak moderní evolucionism a dokonce darwinism neshodují se s učením Heglovým; darwinism se neshoduje ani s učením Marxovým. Marx i Engels ovšem v darwinismu především cenili myšlenku evoluční, ale nepostřehli, že je v protikladu k jejich dialektice a historickému materialismu. Nehledíc k pojmu vývoje, Darwin přijímá docela jiné ženoucí síly evoluční než Marx - neběží jen o fakt, že se svět a společnost vyvíjí, nýbrž především o to, jak a čím se vyvíjí.
Ostatně učení Darwinovo je od evolucionistů hodně modifikováno a nesmí se tudíž s evolucionismem ztotožňovat, jak to až do poslední doby dělal Engels. A darwinism sám (učení Darwinovo) je syntéza více učení, a není proto správné, srovnávat jen tak beze všeho se socialismem darwinism celý; správnější metoda vyžaduje v obou systémech srovnávat jen určitá učení (např. boj o život - třídní boj).2)
1) Engels vidí hlavní vymoženost moderní přírodovědy
evolucionisticky předně v učení o buňce, jako jednotce, jejíž rozmnožením
a rozrůzněním se vyvíjejí všechny organismy rostlinné a živočišné.
Ten vývoj se řídí jedním obecným zákonem. Buňka se může také měnit
tak, že organismy mohou změnit svůj druh, čímž mohou prodělávat vývoj více
než individuální.
Druhá velká vymoženost přírodovědecká je Engelsovi zákon o změně
energie, jímž různé síly světa anorganického pochopujeme jako různé
formy obecného pohybu.
Konečně máme u Engelse darwinism, učící, že dnešní organismy všecky,
tedy i člověk, jsou výsledkem dlouhého procesu vývojového z malého počtu
původně jednobuněčných zárodků; tyto zárodky, tvrdí Engels, zase
chemicky vznikly z protoplasmatu nebo z bílkoviny. (Engels: Herrn Eugen Dühring's
Umwälzung der Wissenschaft, kapitola VII. a VIII.)
2) Engels sám učinil pokus vyložit
darwinisticky vývoj člověka z opice (Neue Zeit 1896: Der Antheil der Arbeit
an der Menschwerdung der Affen. Ein nachgelassener Aufsatz von Fr. Engels. Úryvek
je prý psán asi počátkem let osmdesátých); ale přes to v hlavních
spisech, zvláště ve spise o rodině, v němž podává celé kulturní dějiny,
darwinismu vědoměji neužívá. Spojeni marxismu a darwinismu je u Engelse a
marxistů ostatních docela vnější a volné; není vážného pokusu uvést
obě učení v souhlas. V knize proti Dühringovi (strana 59 a další) hájí
Engels darwinistického učení a přibírá Haecklovu formuli o přizpůsobení
a dědění.
Bebel přejal patrně darwinism pro účinky revoluční (srovnej Die Frau und
der Sozialismus, 246 a další); podobně pověstný dr Aveling (Neue Zeit 1897:
Charles Darwin und K. Marx. Eine Parallele). Žádný z nich neprokázal shody učení
Darwinových s Marxovými. Úkolu tomu nedostál ani Ferri: Socialismo e Scienza
positiva (1894 německy: Sozialismus und moderne [sic!] Wissenschaft. Darwin,
Spencer, Marx). Nejnověji se socialistického stanoviska sporné otázky objasňuje
Pearson: The Chances of Death, and other Studies in Evolution (1897) a Ludwig
Woltmann: Die Darwin'sche Theorie und der Socialismus. Ein Beitrag der
Naturgeschichte der menschlichen Gesellschaft (1890). (O ethice téhož autora
viz dále §133.)
Po mém soudu odmítá Kautsky s marxistického stanoviska docela správně v
kritice spisu Ferriho (Neue Zeit 1895: Darwinismus und Marxismus) úsilí, podpírat
marxism darwinismem; zvláště souhlasím methodologicky: "Chtít
dokazovat nutnost socialismu nikoli určitými podmínkami historickými, nýbrž
zákonem přírodním, znamená všechno jiné, jenom ne myslit marxisticky. Přes
všecek naturalism, kterému Marx a Engels holdují v sociologii, je tato námitka
Kautského docela oprávněná. (Viz dále §19.) V průběhu těchto studií
dotknu se poměru darwinismu a marxismu častěji; srovnej §§ 45, 84 i jiné.
Z evolucionistů protisocialistických uvádím: Oscar Schmidt: Darwinismus und
Sozialdemokratie (1878) a nověji Ernst Haeckel: Der Monismus als Band zwischen
Religion und Wissenschaft. Glaubensbekenntniss eines Naturforschers (1892);
srovnej téhož: Freie Wissenschaft und freie Lehre (1878); také Ludwig Büchner:
Darwinismus und Sozialismus oder der Kampf um das Dasein und die moderne
Gesellschaft (1894), Thomas Henry Huxley: The Natural Inequality of Men (1890);
Evolution and Ethics (1893), teď v Collected Essays (1893-1894, devět svazků);
Herbert Spencer: The Principies of Sociology III. (1896), a Benjamin Kidd:
Social Evolution (1894); (německy uvedeno od Weissmanna; proti Kiddovi zvláště
Pearson).
Srovnej ještě: Ritchie: Darwinism and Politics (3. vydání 1895); Otto Ammon:
Die Gesellschaftsordnung und ihre natürlichen Grundlagen (2. vydání 1897) a téhož:
Der Darwinismus gegen die Socialdemokratie (1891). (Sem ještě hledí později
[v §84] uvedené spisy o sociálním výběru.)
Proti Beblovi vystoupil z přírodovědeckého stanoviska Ziegler: Die
Naturwissenschaft und die social-demokratische Theorie. Ihr Verhältniss
dargestellt auf Grund der Werke von Darwin und Bebel (1894). Ziegler v mnohém
správně ukazuje, že Bebel darwinismu nepochopil; avšak Ziegler chybuje tím,
že, nepřihlížeje k učení Marxovu a Engelsovu, dělá z Bebla představitele
vědeckého socialismu. V mnohém důvěřuje Ziegler příliš svým autoritám
(na příklad při historii rodiny), a vůbec nesouhlasím s přírodovědeckým
luštěním problémů sociálních a historických. V tom Ziegler chybuje tak,
jak Bebel. Bebel sám Zieglerovi odpověděl v předmluvě k novému vydání svého
spisu. Ne dosti přesně, jako že vůbec spisem Zieglerovým a námitkami jiných
nebyl poučen o pravém dosahu sporu.
V otázce speciální: Hegar: Der Geschlechtstrieb. Eine socialmedicinische
Studie (1894); srovnej dále §105.
Na konec ještě poznámku: Virchow upozornil jeden z prvých (Die Freiheit der
Wissenschaft im modernen Staat 1877), že se socialisté hlásí k darwinismu.
Woltmann uvádí jako první socialistický pokus uvést darwinism do vztahu se
socialismem článek z Volkstaat (1873). K uvědomění protiv socialismu a
darwinismu přispěl mnoho Nietzsche a jeho následovatelé, vykládající
darwinism aristokraticky.