Postřehnout slabou stránku Heglova monismu, respective pantheismu, jistě není těžké: jak vyložit poměr vlastního vědomí k tomu duchu absolutnímu? Jestliže se tento duch projevuje nejintimněji ve filosofii, jestliže ve filosofii rozum pochopuje sám sebe - co tedy je in concreto filosof?1)
Žáci Heglovi si tu pomáhali individualismem a materialismem; Stirner, Bruno Bauer a jiní prohlásili za absolutního ducha individuum - sebe, ať už to individuum zvali "jedincem", "kritikem" nebo jakkoli. S individualismem šel ruku v ruce materialism a pro obojí bylo v Heglovi samém návodu dost: pro individualism - Hegel prohlašoval konec konců filosofii svou za poslední a absolutní projev absolutního ducha; pro materialism - Hegel sám prohlásil nejednou hmotu a bytost absolutní za pojem totožný.2)
Marx přešel z Heglova pantheismu Feuerbachem také k materialismu a komunismu. V Heilige Familie podává nám historii materialismu a snaží se dokázat, že materialism je pravý a jedině oprávněný metafysický podklad socialismu a komunismu.3)
Marx vidí v materialismu nový, moderní názor na svět, který má nahradit metafysiku, theologii a náboženství. Klasickou vlastí materialismu je Anglie - "materialism je jednorozeným synem Velké Britanie". Bacon, Hobbes, Locke jsou jeho zakladateli. Z Anglie se dostal do Francie (Condillac) a tam se civilisoval: Francouzové jej obdařili espritem, dali mu tělo a krev, výmluvnost a temperament. Už Helvétiem projevil svůj charakter: Helvétius jej ihned pojal v jeho dosahu pro život společenský. Francouzové měli mimo to materialism domorostlý, pocházející z Descartesa; ale tento materialism mechanický přešel ve francouzskou přírodovědu, kdežto materialism anglický, po výtce lockovský, stal se prvkem kulturním, ústícím přímo v socialism.
Německá filosofie XIX. věku je podle Marxe obnovením metafysiky XVII. věku, kterou zničil vlastně už Bayle svou skepsí. Ale Feuerbachův humanism je totožný s materialismem a je v theorii to, co je v praxi socialism a komunism francouzský a anglický.
Nebudeme se při této Marxově historii moderní filosofie zastavovat - její očividná nesprávnost pochází z nesprávné analyse noetické a metafysické. Házet Bacona, Hobbesa, Locka, Condillaca, Helvétia, Feuerbacha do jednoho materialistického koše je jistě nekritické; ale tato nekritickost historická má svůj kořen v nekritickém pojímání materialismu vůbec. Ale přece nacházíme tu u Marxe potvrzení toho, co jsem naznačil o Marxově vývoji, že se totiž vyvíjel k socialismu z německé filosofie - z Feuerbacha.
Učení Marxovo o materialismu má pro nás zajímavou stránku dvojí: budeme se ptát, jak jej Marx noeticky a metafysicky, respective psychologicky, odůvodňuje a jak ho sociologicky používá.
Co se týká stránky sociologické, promluvíme o věci později. Bude nás zajímat, zda a pokud je materialism vlastním základem komunismu. (Srovnej dále §91.) Budeme také muset rozhodnout, jakým právem Marx udělal z pantheismu proletarism tím, že povýšil masu na Heglova absolutního ducha. (Srovnej dále §48.) Otázka po poměru individua a absolutního ducha, kladená Heglovi, položí se Marxovi, a týmž právem: co je proletář jednotlivec, co jsem v té mase já?
O tom, jak řečeno, později; zde jde o Marxovu metafysiku a noetiku.
Materialistická metafysika a noetika Marxova byla formulována naposledy Engelsem ve spise o Feuerbachovi; vezmu tuto formulaci nejzralejší za základ svého rozboru.4) Podáme napřed Engelsův výklad v celku, pak připojíme svou kritiku.
Největší a základní problém vší filosofie a náboženství týká se poměru myšlení a jsoucna, poměru ducha k přírodě: Co je původní, duch či příroda? V odporu proti církvi je tato otázka zahrocena v otázku: Stvořil svět bůh či je svět od věčnosti?
Podle odpovědi se filosofové rozpoltili ve dva veliké tábory idealismu a materialismu. Idealisté drží původnost ducha proti přírodě a přijímají tedy nakonec nějaké stvoření světa (to stvoření je u filosofů, na příklad u Hegla, mnohem choulostivější než podle učení křesťanského); materialisté prohlašují za původní přírodu.
Otázka po poměru jsoucna a myšlení má však pro Engelse ještě stránku jinou: Jak se mají k světu naše myšlenky o tom světě? Dovede naše myšlení skutečný svět postihnout? Dovedeme svými představami a pojmy vytvořit správný obraz (Spiegelbild) skutečnosti? Idealisté, mezi nimi také Hegel, většinou odpovídali ano; jiní idealisté, na příklad Hume, Kant, říkali ne. Podle Engelse všechny tyto a ostatní idealistické a filosofické "vrtochy" vůbec vyvracejí se prostě a nadobro: experiment a industrie dokazují zcela nevývratně, že přírodu svým myšlením postihujeme správně. Důkaz je právě v tom, že ty procesy přírodní sami dovedeme dělat, že je tvoříme z jejich podmínek a že jim nadto dáváme sloužit svým účelům. Tím je navždycky po Kantově "Ding an sich" a po všech takových smyšleninách. Teď vyrábí "Ding an sich" moderní - chemie; tak se na příklad stává alizarin "věcí pro nás" ("Ding für uns"). Novokantovci němečtí a agnostikové angličtí ohřívají tedy podle Engelse překonané ideje Kantovy a Humovy nadarmo.
Feuerbach s idealismem definitivně zúčtoval. Připravil to sice Hegel sám, ale Feuerbach na konec poznal, že i hegelism je nemožný, že i Hegel svým noetickým idealismem a vírou v absolutní ideu nepodává než fantastický přežitek víry v mimosvětového stvořitele; proto prostě prohlásil, že hmota není výplodem ducha, nýbrž duch sám nejvyšším produktem hmoty: Svět hmotný, smysly vnímatelný, svět, k němuž sami náležíme, je původní a jedině skutečné jsoucno, naše vědomí a naše myšlení je produkt hmotného, tělesného orgánu, mozku.
To byl ovšem materialism čirý, a proto se Feuerbach sám lekl jeho důsledků.
Engels si vykládá nedůslednost Feuerbachovu takto: Smísil prý materialism, který přece je všeobecným názorem na svět, s jeho historicky danou formou, jak se jevila ve filosofii XVIII. století. Feuerbach prý jej ztotožnil dokonce s materialismem, jak jej vulgarisovali v našem věku materialističtí hausírníci Büchner, Vogt a Moleschott. Engels naproti tomu tvrdí, že materialism prodělává právě tak jako idealism rozličné stupně vývoje, a proto se nesmí zaměňovat materialism moderní, přírodovědecký a historický, s materialismem XVIII. století.
Tento zastaralý materialism nedostačuje Engelsovi z dvojího důvodu.
Předně, že vykládá svět jen mechanicky: neznal ještě zákonů chemických a biologických. A druhé: byl obmezený proto, že nedovedl pochopit svět jako proces dialektický.
Feuerbach sám nedovedl vybudovat materialism pravý. Nedovedl si osvojit pokročilejší moderní přírodovědu a hlavně nedovedl vypracovat vědu o společnosti a jejím vývoji. Nežijeme pouze v přírodě, nýbrž také v lidské společnosti - materialism přírodovědecký se musí rozšířit v materialism historický.5) Ale to Feuerbach nedovedl, a proto zůstal starým idealistou také v ethice a v náboženství. Teprve historický materialism Marxův stal se pravou vědou o člověku skutečném, o člověku, jak žije v historii a v společnosti a nikoli v logické abstrakci.
Materialism musí být, jedním slovem, dialektický, dialektika se musí stát materialistickou. Tato přeměna nazírání na svět dotýká se přírody a dějin, materialismem se musí přeměnit i přírodověda i historie. Přírodověda byla do XVIII. věku pod tlakem staré metafysiky a byla vědou jen "sbírající", to jest vědou o věcech jednou provždy hotových; nyní však je vědou "pořádající", to jest vědou o procesech, vědou o původu a vývoji těchto věcí a jejich souvislosti, která je spojuje ve veliký celek. Teprve nová přírodověda podává celkový obraz přírody, obraz skutečnosti; stará naturfilosofie bájila, kde nemohla poznat, podávajíc namístě skutečných vztahů své myšlenky a namístě skutečných věcí své vybájeniny. Přírodověda moderní vykládá nám přírodu jako historický proces vývojový.
Jako se stala přírodověda skutečnou historií světa, tak se stala také historie pravou vědou. Stará filosofie dějin, práva, náboženství a tak dále podávala namístě skutečných faktů a jejich souvislostí to, co si filosof ve své hlavě konstruoval; dějiny byly redukovány na hru myšlenek, a rozumí se, každý filosof podával ideje sobě osobně milé. Dějinám byl už napřed určen pevný ideální cíl bez empirického studia faktů. Hegel na příklad viděl v historii uskutečňování své absolutní ideje a stálé směřování k této absolutní idei bylo mu methodicky vnitřním spojením historických událostí; namísto skutečné, ještě neznámé souvislosti historických jevů byla dána zcela libovolně mysteriosní prozřetelnost.
Této metafysické filosofii dějin učinil konec Marx svou dialektikou materialistickou. Jako v přírodovědě tak i v historii byly umělé souvislosti odklizeny a pravé nalezeny; Marx našel obecné zákony pohybu, které se uplatňují v dějinách lidské společnosti.
1) "Hegel se dopouští dvojí polovičatosti. Jednou prohlašuje filosofii za přítomnost absolutního ducha, ale zároveň se ohrazuje proti tomu, že by za absolutního ducha prohlašoval skutečné filosofické individuum; druhé: dává absolutnímu duchu dělat historii jen na oko. Protože totiž absolutní duch, jakožto tvůrčí duch světa, ve filosofii teprve post festum přichází k vědomí, jeho fabrikace dějin je pouze ve vědomí, v mínění a v představě filosofově, jen v spekulativní myšlence." (Marx: Heilige Familie, 127.)
2) Srovnej, co Marx cituje proti Baurovi z Hegla v Heilige Familie, 208.
3) Heilige Familie, 195 a další; viz dále §91.
4) Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 15 a další.
5) Týž požadavek u Marxe: Das Kapital I, 336.