Engels, když se problému dotknout musil, spokojuje se rozlišením trojího oboru vědeckého.[1] Prvý: vědy o přírodě neživé, připouštějící více méně zpracování mathematické: mathematika, astronomie, mechanika, fysika, chemie. Druhý: věda, respective vědy o organismech živoucích. Třetí: vědy historické, jednající o životních podmínkách lidí, o poměrech společenských, o formách právních a státních s ideální nadstavbou filosofie,náboženství, umění a tak dále.
Engels, jak vidno, nemá o dosahu klasifikace věd ani zdání. Nemá zdání, jak důležitý je tu úkol právě pro něho, zavrhujícího posavadní myšlení a organisaci společnosti. Historism ho vede k tomu, aby podle staršího způsobu německého všecky vědy duchovní pokládal za historické; při tom ho nenapadá, že historii mají i organismy a příroda neživá, a naopak že při studiu na příklad umění nebo náboženství neběží jen o historii, nýbrž také o věc, totiž o umění a o náboženství samo. Všeliké studium má svou stránku věcnou, dogmatickou, a svou stránku historickou. Název vědy »historické« pro celý obor psychologický a sociální není oprávněn, ale je příznačný pro dobu, která si problému vědeckého studia historického ještě neujasnila.
Marx a Engels kladou ovšem hlavní váhu na moment historický a vývojový (»dialektický«). V tom právě tkví jejich historism, to jest historism upřílišený, historism nekritický. Tento jejich historism viděl ve světě jen samý pohyb a jen pohyb, nedíval se dost na věci v pohybu, neviděl dost, abych mluvil terminologií Engelsovou, »věcí hotových«, věcí »v klidu«,
Engels sám, jak jsme už slyšeli, utěšuje se nesprávným pozorováním, že starší filosofie a věda studovala věci, a že teprve doba nová může zkoumat jejich proces (vývoj).
Akceptujme zatím toto mínění Engelsovo; co z toho vyplývá? Důsledek velmi vážný! Prostudovali naši předkové metafysičtí a anthropomorfisující věci opravdu tak dobře, že my teď můžeme studovat jen jejich vývoj? Tuším, že v otázce je vyslovena již také odpověď: správná methoda může být jen stále studovat i věc i její vývoj. A de facto jedno bez druhého ani možné není.
Ale Marx a Engels hledali nové a lepší nazírání na svět a lepší methodu ve svém historismu upřílišeném (řekl jsem už slovo »upřílišený« víckrát, protože historismu všeho neodsuzuji!). Marx a Engels podlehli v tom jednostranným vlivům své doby - hegelism a do značné míry i positivism hoví právě historismu upřílišenému ; tento historism vyplývá z jejich upřílišeného novotářství - z jejich revolucionismu.
Proti tomuto historismu, proti historismu upřílišenému stavívám realism: napřed věci a pak vývoj. A mám-li se rozhodnout, co je důležitější, řeknu: věci. Anebo, jak jsem to formuloval v Základech konkrétné logiky: moment světa statický a nikoli dynamický, zdá se mi vlastním a hlavním cílem našeho myšlení.
Realism stojí tedy proti marxismu, ale nikoli v protivě naprosté, protože není věcí bez vývoje, jako naopak není vývoje bez věcí.
[1] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 81 a další.