Charakteristická je pro Marxe a marxism záliba v přírodovědě, jak jsme už poznali z přijímání darwinismu. Marxism je jako materialism rozhodným naturalismem.
Marx v předmluvě ke Kapitálu prohlašuje ekonomický vývoj za proces »přírodopisný” (naturgeschichtlich), zákony výroby kapitalistické za zákony přírodní; Marx mluví přímo o historických zákonech přírodních (historische Naturgesetze). Stejně jmenuje Engels zákony hospodaření zákony přírodními; vykládá nám, jak se ještě v pozdějších svých letech zabýval přírodovědou. Nedostatek materialismu Feuerbachova vidí právě v tom, že Feuerbach neměl příležitost blíže se seznámit s moderní přírodovědou.
Studium přírodovědy, o tom mezi námi sporu nebude, pro filosofického sociologa zajisté je prospěšné, ba nutné. Ale na druhé straně nelze dost často a důrazně varovat před směšováním sociologie se zoologií a s přírodovědou (s přírodopisem) vůbec. Zákony sociální a historické, zákony společenské organisace a vývoje společnosti lidské musejí být stanoveny přísným studiem té lidské společnosti a její historie samé - zoologie, botanika, biologie a dokonce kosmologie a tak dále mohou dávat sociologovi mnohá poučení a nabádání, ale nic více. Přírodověda podává sociologovi nanejvýše analogie - ale nedokazuje mu přímo nic: svá učení a své zákony musí sociolog a historik vyčíst z přímého studia společnosti, z přirozenosti její organisace a jejího vývoje.
Úloha, kterou dává Engels své dialektice, aby totiž byla vědou o obecných zákonech pohybu, tedy jak o zákonech přírody, tak také o zákonech lidského myšlení, je aspoň hodně předčasná.
Víme již ovšem s dostatek, jak Engels tuto svou dialektiku definoval nestejně - avšak žádným způsobem nemůžeme takto zákony vývoje historického spojovat se zákony pohybu mechanického, převádět obojí na jeden společný výraz, nebo dokonce zákony historické zákonům přírodním podřizovat. Dialektika ve smyslu nějaké obecné »foronomie« (»pohybosloví«), nebo jak by se to zvalo, je, jak pravím, předčasná a větším dílem bude předčasná, nevčasná vždycky. Každým způsobem ještě dnes, natož v době Engelsově, pohyb mechanický nemůže být sociologovi pro studium vývoje více než analogon - ale už Marx kladl na tuto analogii podle Hegla důraz neoprávněný. Obecná mechanika může sociologii prokazovat služby jen skrovné. V té příčině mohl být Marxovi a Engelsovi vzorem Vico (Marx ho tak příležitostně cituje). V jeho době byl cartesianism a jeho methoda mathematická asi tím, čím dnes je přírodověda. Ale Vico se nedal touto gloriolou mathematiky oslnit: nenašel sice pro sociologii ani určitého názvu (říkal jí »nová věda«) , ale o obsahu, rozsahu a hlavně o methodě své vědy nebyl v pochybnostech. Jak dobře postřehl Vico, že se sociologie nesmí přidržet methody mathematické, nýbrž že musí mít methodu svou! Marx a Engels si nedovedli k moderní přírodovědě a zvláště k přírodovědeckému materialismu zachovat svou sociologickou nezávislost tak kriticky.
Ostatně - přírodověda je u Marxe i u Engelse vlastně jen methodickým strašákem; u Marxe přírodovědeckého vzdělání nevidím žádného, Engels je orientován v přírodovědě v některých jednotlivostech, ale ani u něho není skutečně přírodovědecké methody a přírodovědeckého myšlení.
Marx a Engels se přidrželi moderního vývoje přírodovědy, jak to bylo módou u mnoha filosofů a zvláště u positivistů. Všichni víme, že přírodověda nejen svými praktickými vymoženostmi, ale také svou methodou stala se v nejnovější době vědou moderní, ba vědou po výtce. Tato moderní věda přírodní zatlačila starší filosofii přírodní (ostatně ne docela, jak dokazuje darwinism) a stala se po mnoha stránkách methodologickým vzorem méně pokročilým vědám duchovým a filosofii. Také filosofii německé. Ukázal jsem na tento vývoj hned na začátku. Marx a Engels svou důvěrou ve vědy přírodní přidrželi se nového, pokrokového hnutí své doby.
Marx a Engels se však přidrželi přírodovědy mnohem více z důvodů sociálních a politických. Přírodověda se zdála, svou protivou proti starší filosofii a hlavně proti theologii, vědou pravou, po výtce demokratickou a přímo revoluční; pro své praktické výsledky má přírodní věda zvláštní prestiž sociální, stává se moci sociálně politickou. Na každý způsob holdovali Marx a Engels a jejich nástupci naturalismu z důvodů politických a sociálních, ne tak z důvodů vědeckých. Není však pochyby, že v přírodovědě viděli socialisté a dokonce anarchisté pomůcku vědeckou.
Ale právě němečtí socialisté by mohli vzpomenout, že revolučnost není údělem pouze věd přírodních: Marx a Engels, stejně jako heglovská levice, nevyšli vlastně z přírodovědy, nýbrž z Hegla. Engels neustále chválí revoluční element heglovské filosofie, a stejně nám prohlašuje Marx, že přešel k revoluci politické z Feuerbachovy kritiky. Uvidíme později, jak Marx docela správně vyvozoval politickou a sociální revoluci z kritiky náboženské, zvláště z Feuerbachova humanismu. To, a zvláště atheism, bylo hnací silou revoluční, a nikoli přírodověda.[1] Francouzská revoluce jistě nebyla účinkem jen přírodovědy. Přírodověda sama sebou není víc revoluční a demokratická než vědy duchové a filosofie - ten zvláštní kritický a revoluční duch, jehož je moderní společnost plna, z přírodovědy samé nepochází. Podle situace jsou revoluční vědy dnes ty, zítra ony. Dnes na příklad je přírodověda spíše protirevoluční; poznali jsme už aspoň, že se mnozí novější přírodozpytcové a zvláště evolucionisté vyslovují proti socialismu, kdežto marxisté pojímají darwinism revolučně. Moderní přírodovědy se využívá nejen v laboratořích anarchistů, nýbrž také od správy vojenské. Na každý způsob má demokratism přírodní vědy platnost jen omezenou, a Marx a jeho stoupenci se přiklonili nikoli k přírodovědě vůbec, nýbrž k přírodovědě speciálně revoluční.
Ostatně běží nám tu hlavně o ujasnění faktu, že vůdčí vědou socialismu je sociologie, nikoli přírodověda.
[1] Srovnej dále § 124. Feuerbach sám, jak jsme viděli, spatřuje v přírodovědě důvod pro komunism. Přírodověda, vykládá Feuerbach podrobně, činí nás lhostejnými k tvoření stran, nalaďuje nás proti reakci, ježto v přírodě vidíme vývoj; přírodověda nás povznáší nad malicherné různosti sociální a politické - v přírodě právě všecko jako celek velkoryse souvisí (»Přírodovědec je Velkoněmec v nejsprávnějším a nejplnějším slova smyslu«), přírodověda proto vede nakonec také k demokratismu, k socialismu a ke komunismu. Přírodověda nepůsobí tak přímo jako filosofie, ale působí více proti náboženství a proti starému státu. Tak je i Moleschottův spis o jídle a pití revoluční. Tak čteme ve Feuerbachově uvedeném článku o Moleschottovi: Die Naturwissenschaft und die Revolution (1850; u Grüna: Ludwig Feuerbach in seinem Briefwechsel und Nachlass II, 73 a další).
Tento revoluční účinek přírodovědy a její demokratičnost může se dobře stopovat na vývoji myšlení ruského, protože je tam nápadnější. Srovnej na příklad stať N. K. Michajlovského: O děmokratizmě jestěstvennych nauk (Sočiněnija 1881, III).