Demokratism vědy je pro Marxe, Engelse, a pro marxism vůbec, zároveň zvláštní formou staršího úsilí po popularisaci vědy a filosofie. Už Komenský chtěl všecku metafysiku vykládat dětem, tuším, osmiletým; a v XVIII. století hnutí osvícenské je hlavně popularisační. Je-li vědění moc, tož jí nezůstane jen pro salony, kathedry a zelené stoly; a právě dělnictvo a proletariát se hlásí nejen o chléb, ale i o vzdělání a poučení. Dělnictvem a jeho organisací bylo starší popularisování vědy a filosofie obnoveno ve formě nové a účinnější.
Dnes jsou úkoly a prostředky popularisace vědy jiné a právě sociální, ekonomické a politické. Úkol je už tím širší a hlubší, že v zemích západních už všude jsou obecné školy a k tomu povinná školní docházka; běží tedy dnes o to, zprostředkovat vyšší a hlubší vědění dorostlým. Odsud ty rozličné pokusy o selské university v zemích severských, University Extension v Anglii, Dělnická akademie u nás a tak dále. V tomto smysle zakončuje Engels svou studii o Feuerbachovi prohlášením, že německé hnutí dělnické je dědicem německé filosofie klasické.
Podle Engelse má však dělnictvo věděním netoliko dosáhnout moci, dělnictvo má filosofii a vědu také uzdravit. Revolucí roku 1848, čteme, dalo »vzdělané« Německo výhost theorii a přešlo k praxi. Maloživnostnictvo a ruční práce byly nahrazeny velkoprůmyslem. S touto přeměnou, míní Engels, ztratil se v Německu zároveň onen veliký smysl pro theorii, pro čisté vědecké badání, jenž byl chloubou Německa i v době nejhlubšího úpadku politického. Podle soudu Engelsova Němci prý poklesli netoliko v přírodovědě, ale i ve vědách historických; filosofie ztratila svého starého theoreticko-bezohledného ducha - na jeho místě prý se usazuje bezmyšlenkový eklekticism, bázlivý ohled na kariéru a důchody. »Oficiální zástupcové této vědy stali se docela odkrytě ideology buržoasie a trvajícího státu - ale v době, kdy oba stojí v otevřené protivě k třídě dělnické.« Jen v dělnictvu prý německý smysl theoretický nezakrněl; v něm zejména Marx našel půdu pro svou novou nauku o materialismu historickém, podle něhož dějiny práce jsou klíčem k porozumění historie celé.
Před Engelsem mluvil už podobně Lassalle, a tak se mluví zpravidla posud.[1]
Osvícenské snahy marxistické jsou celkem pokračováním racionalistické osvícenské filosofie, po výtce protitheologické, která našla ve Feuerbachovi svého filosofického obnovitele. Feuerbachovi, »kdo nemyslí, není žádným člověkem«;[2] tak mysli také Marx a Engels (přes svůj odpor proti ideologii!) ve svém jednostranném positivistickém kultu vědy. Často to už není kult, ale modloslužba.
Popularisace vědy má své přirozené meze. Není tedy při velkém pokroku vědecké práce úkolem malým popularisovat netoliko vědy speciální, nýbrž také filosofii jako celkový vědecký názor na svět a organisovat opravdu všeobecné vzdělání. Má-li se dělnictvo skutečně ujmout dědictví, které mu Engels přiřkl, bude k tomu třeba ještě mnoho práce, a práce nesnadné. Nelze říci, že by si byli Marx a Engels docela jasni o práci, kterou je třeba vykonat.
Už Feuerbach dospěl přes svůj humanistický komunism vědy k pochybnostem o popularisaci.[3]
Marx, jak už víme, prohlásil podobně proletariát za prvek pasivní, za srdce vedle filosofické hlavy. To bylo roku 1844. Brzy nato v Heilige Familie hájí masy proti Baurovu kritickému jednotlivci, ale ještě se stránky ethické. V poznámkách o Feuerbachovi (1845) prohlašuje život společenský za podstatně praktický, nikoli tedy za praktický výhradně, a žádá, aby filosofové světa již nevykládali, ale změnili jej. Item - žádá to na filosofech, a nikoli na mase. Později, v I. svazku Kapitálu, Marx rozdíl mezi prací vědeckou a hmotnou zrušuje úplně. V III. svazku se ten rozdíl zase uznává.
Engels, jak uslyšíme, zašel ještě dále - ovšem pro budoucnost. V marxismu vidíme toto dvojí nedosti zladěné stanovisko k theorii a k praxi posud: Na jedné straně se theorie velebí, na druhé se zase dává přednost praxi - jak obojí uvést v organický soulad, o tom nenacházíme ani u Marxe ani u Engelse žádoucího poučení. Vzít si je z jejich praxe? I tu je rozdíl: Marx byl po výtce theoretikem, hlavou spekulativní, a ve svém hlavním díle všecko, jen ne populární (Kapitál musí být naopak pro dělníky popularisován); občas však, zvláště v letech mladších, přecházel k praxi, ale i tu k praxi nikoli obyčejné - byl vůdcem žurnalistickým a politickým, v menší míře popularisátorem vědy, Engels byl po výtce popularisátorem, třebaže jen v oboru sociálně politickém a historickém; theorii a studiu oddával se také rád. Nástupci Marxovi a Engelsovi snaží se popularisovat také obory jiné, zejména oblast přírodovědeckou, ale nikoli v rozsahu širokém.
Není pochybnosti: otázka po rozdílu theorie a praxe, pokud běží o veliké masy, musí se řešit také ethicky (jak se totiž vzdělanec, filosof, specialista má chovat k lidu, k mase - otázka aristokratismu vzdělaneckého) , netoliko intelektuálně. Při tom půjde o náležité vymezení a kvalifikování nejen theorie, ale i praxe.
Jako u většiny popularisací pozorujeme také u marxismu, že se srozumitelnost vykupuje na účet důkladnosti. K jisté povrchnosti je marxism sváděn také tím, že Marx a Engels při praxi často myslili na praxi revoluční; avšak tím praxe vyčerpána není.
O věci promluvíme ještě jednou.
[1] Lassalle v řeči před berlínským soudem: »Jen dvě věci zůstaly veliké v obecném úpadku, jenž pro hlubšího znalce dějin zachvátil všecky poměry života evropského, jen dvě věci zůstaly svěží a tvůrčí uprostřed vleklého chřadnutí sobectví, jež proniklo všemi cévami evropského žití: věda a lid, věda a dělníci.
Jen spojení obou dovede oplodnit lůno evropských poměrů životem novým.
Spojenství vědy a dělníků, těchto obou protilehlých pólů společnosti, kteří, když se obejmou, potlačí svým kovovým objetím všecky kulturní překážky - toť cíl, jemuž já, pokud budu dýchat, rozhodl jsem se věnovat svůj život.« (Ferdinand Lassalle’s Reden und Schriftten. Vydání Bernsteinovo II, 1893, 83: Die Wissenschaft und die Arbeiter s podtitulem: »Obhajoba před berlínským trestním soudem proti žalobě, že veřejně podněcoval nemajetné třídy k nenávisti a k pohrdání majetnými.«)
[2] Feuerbach: Werke II, 341.
[3] »,Nové učení je pravdivé, ale není praktické, není pro lid.‘ Mluvíš-li tak, dokazuješ jen, že sám jsi ještě s novým učením v rozporu, že tobě samému je pravdou jen theoretickou, nepopulární, že se nezmocnilo tvé bytosti celé. Co je záležitosti tvé bytosti, to ti také dává jistotu, že to kdysi bude také záležitosti lidu, ovšem že způsobem jeho.« (Feuerbach: Werke II, 409 [1841-1845].) Ještě skeptičtěji praví jinde: »Často velice pochybuji, že se lidstvo kdy dostane na stupeň kultury a civilisace, na němž by se její učení mohla pokládat za lidová: zůstanou snad navždy jen majetkem hlav myslících: - pro veliký dav nejsou.« (U Grüna: Ludwig Feuerbach in seinem Briefwechsel und Nachlass II, 132. Srovnej Starcke: Ludwig Feuerbach, 287.)