Rozbor filosofického směru Marxova nebyl by úplný, kdybych hodně nepodškrtl jeho charakteristickou objektivitu.
Věc je velmi důležitá.
Německý idealism snadno vede člověka svým subjektivismem k osamocenosti. Člověk se zapřádá ve své vlastní já, v tom svém nitru se úplně ztrácí. Člověk osamocený a sám v sebe pohroužený a ztracený stává se nespokojeným, neklidným, nešťastným. Člověk, věřící jen v sebe, začíná pochybovat a ztrácí víru všelikou.
Materialistická reakce Feuerbachova čelí tomuto účinku idealismu. Tento idealism nebyl a není jen v knihách do knih přece přišel ze života; filosofie se nesmí pokládat za něco jen knižního, filosofie je a chce být životem ale filosofie subjektivistická ten život ničí. Už Kant řekl, že člověk, přemýšlející jen o sobě, zešílí. Skutečně: člověk subjektivista se sám v sobě žere, ničí sám sebe. Moderní psychóznost a sebevražednost je skutečným rubem filosofického subjektivismu a pesimismu. Schopenhauer se docela přirozeně vyvíjel na půdě subjektivismu. Sebevražda je krajním subjektivismem. Proti tomuto sebevražednému subjektivismu Feuerbach hledá spásu v přírodě. Hledá spásu v hmotě venku, mimo sebe. Feuerbachův materialism není pouhá soustava školská. Jen si Feuerbacha pozorně přečtěte, a poznáte pramen jeho materialismu. Bez předmětu není člověk nic. Je lépe obejmout láskou předmět sebenicotnější, nedůstojnější, než se uzavírat bez lásky ve své vlastní já. Avšak také jen předmět lásky pravé vyvíjí a zjevuje teprve pravou bytost člověka.1) Z tohoto hlediska Feuerbachovi poznání kotví v lásce: Abychom člověka poznali, musíme ho milovat.2)
Marx je stejně objektivistický, ba ještě více a jinak. Feuerbach je přece jen ještě romanticky subjektivistický, chce ze sebe ven; Marx vždycky mimo sebe byl, ba je přímo typem objektivisty, člověka úplně zdravého , jak se říká. V té své vrozené (národní? srovnej dále 120) náladě přichází k materialismu a k pozitivismu. Pozitivism, jako materialism, netrápí se studiem vlastního nitra. Comte je vědomě eliminoval ze své psychologické metody a psychologii podřídil charakteristickým způsobem úplně fyziologii. Podobně je Marxovi pojem pouhým obrazem světa vnějšího, myšlenkovým fotogramem. Materialism a pozitivism je reakcí proti idealistickému romantismu; je ve filosofii tím, čím je v umění realism a naturalism.
Marx a jím marxism všecek je takto objektivistický. Je neskeptický, věří pevně. Marxism je proti upřílišenému subjektivismu a romantismu reakcí blahodárnou. Jako reakce je ovšem zase upřílišený, nekritický. Podle Marxe i profánní žaludek upomíná buržoazního egoistu denně na to, že svět mimo něho není ničím prázdným, nýbrž tím, co vlastně naplňuje.3)
Objektivism ovládá Marxovo myšlení všecko. Příkladem toho je jeho theorie hodnoty. Marx vylučuje ze své theorie hodnoty jakýkoli element subjektivní, chce mít měřítko hodnoty jen objektivní, a proto hledá ve zboží neosobní práci, která by se dala porovnávat a měřit čistě objektivně.
Marx vidí jako Feuerbach v idealistickém subjektivismu jen egoism.4) Feuerbach se utíká k lásce, ale Marx v lásce vidí ještě romantiku a sentimentálnost. Aby zůstal úplně objektivistickým zlobí se. Ne na sebe (to by bylo subjektivistické), ale na společnost. A Marx se zlobit umí. (Srovnej dále 127.) Ve své zlosti a nenávisti chce společnost revolucionovat. Je veskrze politik, ne mravokárce.
K tomuto objektivismu se docela dobře hodí Marxův racionalism. S city nechce mít Marx nic co dělat. Již racionalistický Hegel požaduje ke všemu konání vášně. Ve vášni jsme právě mimo sebe. Marx tu vášeň má: vášeň revoluční.
Svým objektivismem se Marx do značného stupně liší od soudobého pesimismu. Také od Schopenhauera, ačkoli i ten má více zlosti než lítosti. Bude příležitost promluvit si i o tomto předmětu ještě jednou, ale již zde budiž vytčeno, že objektivism Marxův je podstatou té zvláštní nálady socialistické, která stejně jako nálada pesimistická charakterizuje náš věk.
V této objektivistické zlosti nad řádem společenským metafyzických jeho příčin Marx tak jak Schopenhauer nehledá Marx požaduje výhradně nápravu politickou. Feuerbach, aby se stal objektivním, láskou se připoutává k bližnímu, Marx se z objektivismu stává komunistou, ale komunistou bez lásky.
1) Feuerbach: Werke II, 395
2) Feuerbach: Werke II, 393
3) Marx: Heilige Familie, 188
4) "Absolutní idealista, aby byl idealistou absolutním, nutně musí stále prodělávat sofistický proces: napřed proměňuje svět mimo sebe v bytost zdánlivou, v pouhý nápad svého mozku, potom však prohlašuje tuto fantastickou bytost za to, co jest, totiž za pouhou fantasii, aby nakonec mohl proklamovat svou bytost jednojedinou, výlučnou, již ani zdáním vnějška nerušenou." (Marx: Heilige Familie, 222.)