Rozbor materialismu historického musíme začít poznámkou o terminologii. Říkají již i přívrženci materialismu historického, že název učení je nešťastný; lépe prý mluvit o materialismu "ekonomickém" nebo "ekonomicko-historickém". Často čteme jen o pojímání dějin "realistickém".
Kdo názvu "materialism historický" užil po prvé, nevím; vznikl asi z Engelsova termínu "materialistické pojímání dějin" ("materialistische Geschichtsauffassung").1)
U nás se mluvívá vlivem němčiny o historickém materialismu; klade se důraz na materialism. Já mluvím o materialismu historickém; kladu důraz na historický. Marx je materialista, a tedy jako člověk důsledný je materialista také v historii - to se rozumí samo sebou; s jeho sociologického stanoviska je to materialism historický proto, že materialism zavádí právě do sociologie, podle své terminologie do vědy "historické" vůbec.2) Proto název materialism historický podržuji - odpovídá docela dobře jak Marxovu stanovisku metafysickému (materialismu), tak také sociologickému (historismu).
A nyní k věci.
Jenže - jak? O materialism historický je tolik sporů, a sporů tak mnohostranných, že musíme přihlížet aspoň k nejdůležitějším. Na druhé straně však udělal jsem si pravidlo, interpretovat Marxe Marxem, a to tím spíše, že ve většině případů základem sporů pro a contra je předsudek proti názvu "materialism".
Materialism metafysický a psychologický odmítám také a naprosto, ale materialismu historického tak naprosto neodmítám. Jsou v něm některé prvky docela správné a oprávněné. Proto se nedejme mýlit terminologií, výrazem materialism, a podívejme se dobře, co Marx chce. Už podle toho, co jsme poznali o jeho materialismu, že je totiž jeho materialism zároveň také positivismem a že je vůbec názorem docela svérázným, můžeme očekávat, že i jeho materialism historický je pojem složitější než označuje jednoduché slovo.
Abych se vyhnul všem zbytečným sporům, podám především Marxovu vlastní definici materialismu historického; po jejím rozboru podám definici a výklad Engelsův a připojím definice čelnějších marxistů mladších. Chci takto upozornit marxismem samým na obtíže a problémy historického materialismu a zároveň ukázat, že marxism ve svých fundamentech hotov není. V partiích dalších bude mnoho-obsažný pojem materialismu historického rozbírán věcně.
Obyčejně se uvádí Marxova definice historického materialismu z roku 1859, ze spisu Zur Kritik der politischen Oekonomie. Pokládá se za definitivní i základní. Začínáme tedy s ní.3)
"Ve společenské výrobě svého živobytí (Lebens) lidé vcházejí v určité, nutné, na jejich vůli nezávislé poměry, poměry výrobní, odpovídající určitému stupni vývoje jejich hmotných sil výrobních. Souhrn (Gesammtheit) těchto poměrů výrobních tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reální basí, na které se vypíná nadstavba (Überbau) právnická a politická, a které odpovídají určité společenské formy vědomí. Způsob výroby života hmotného podmiňuje životní proces sociální, politický a duchovní vůbec. Vědomí lidí neurčuje jejich bytí (Sein); nýbrž naopak jejich bytí společenské určuje jejich vědomí. Na jistém stupni svého vývoje materiální výrobní síly společnosti přicházejí v rozpor s existujícími poměry výrobními nebo (a to je pro věc jen výraz právnický) s poměry vlastnickými, v nichž se posud pohybovaly. Z vývojových forem sil výrobních převracejí se tyto poměry v jejich pouta. Nastává pak období sociální revoluce. Se změnou ekonomického základu přeměňuje se rychleji nebo pomaleji celá ohromná nadstavba. V pozorování takových převratů musí se vždy činit rozdíl mezi hmotným převratem v ekonomických podmínkách výrobních, kterýžto převrat lze přírodovědecky věrně konstatovat, a mezi právnickými, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, jimiž si lidé tento rozpor uvědomují a jej vybojovávají. Tak jako nelze posuzovat individuum podle toho, zač se pokládá samo, právě tak nelze takovýto převrat posuzovat z jeho vědomí, nýbrž to vědomí musí být spíše vyloženo z protiv hmotného života, musí být vyloženo z konfliktů mezi společenskými silami výrobními a výrobními poměry. Žádná formace společenská nezaniká, pokud se nerozvinou všechny síly výrobní, pro něž je dost široká, a nové vyšší poměry výrobní nedostupují na její místo nikdy dříve, než se jejich hmotné podmínky existenční v lůně staré společností samé vylíhnou (ausgebrütet worden sind). Proto si člověčenstvo vždy ukládá jen takové úkoly, jež dovede řešit, neboť, přihlédneme-li pozorněji, vždy nalezneme, že úkol sám vzniká jen tam, kde hmotné podmínky jeho řešení již existují nebo aspoň v zárodku již vznikají. Ve velkých obrysech možno říci, že asijské, antické, feudální a moderně měšťanské (bürgerliche) způsoby produkční jsou progresivními epochami hospodářské formace společenské. Měšťanské poměry výrobní jsou poslední antagonistickou formou společenského procesu výrobního, antagonistickou nikoli ve smysle antagonismu individuálního, nýbrž antagonismu vyrůstajícího ze životních podmínek individuí společenských; avšak výrobní síly v lůně měšťanské společnosti se vyvíjející utvářejí zároveň hmotné podmínky k rozřešení tohoto antagonismu. S touto formou společnosti se tudíž končí praehistonie lidské společnosti (die Vorgeschichte der menschlichen Gesellschaft)."
Kautsky zove tuto formulaci Marxovu klasickou - nesouhlasím, neboť se jí nedostává přední vlastnosti klasickosti: přesnosti a jasnosti. Jen si přečtěte definici pozorněji, a postřehnete, že Marx sice něco chce, ale že svou myšlenku nedovede formulovat. Vytýkám: analogisující rčení: nadstavba se vypíná - obraz se nehodí k následujícím vymezením, podle kterých je ideologie jen symptomem, indexem výrobních poměrů; neurčité slovo: podmiňují; brzy za sebou trojí slovo pro týž pojem: výrobní poměry, výrobní způsob, výrobní podmínky. Hlavně zaráží nemožná psychologie: Co jsou formy vědomí? A co je vědomí vůbec? Je pravda, že bytí určuje vědomí? Není věc ve skutečnosti tak, že pro člověka bytí a vědomí je totožné? Feuerbach, jehož psychologie se tu ozývá, řekl aspoň určitěji, že se má myšlení (tedy ne vědomí!) vykládat z bytí, nikoli bytí z myšlení.4) Mimo to obsahuje věta subrepci: V předvětí se mluví o "vědomí" a "bytí", v závětí už o "bytí společenském"! V dalším průběhu se "vědomí" ztotožňuje s "ideologií". Je pravda, a jaký to může mít smysl, že si lidé uvědomují sociální revoluci ve formách ideologických? Copak by se protivy hmotné, nepostřehly samy v sobě? Skutečně žádá Marx sám hned v následující větě, aby se toto vědomí revoluční posuzovalo z "protiv života hmotného", což jediné odpovídá slavené dialektice objektivní.
To jsou jen tak pochybnosti, námitky, které jsou nápadné, řekl bych, už očím při prvním čtení; zároveň si všimnete pojmů jako "bytí společenské", "výroba společenská", zamyslíte se, jsou-li poměry výrobní skutečně na vůli úplně nezávislé, a hlavně vás ovšem zarazí určení poměru, v němž prý je souhrn výrobních poměrů k životu duchovnímu. Ptáte se hned: Je to poměr kausální? Marx tu jen praví, že výrobní poměry duchovní život "podmiňují". Jak? Slovo "podmiňují" můžeme brát ve smyslu kausálním, ale nemusíme; neboť o několik řádek níže slyšíme, že ekonomické převraty mají ideologické "formy, jimiž si lidé tento rozpor uvědomují" - tato stylisace, pokud vůbec má smysl, mluví spíše pro paralelism poměrů výrobních a života duchovního. A podobně.
Než však se pustíme do kritiky další, pronikavější, shledáme si u Marxe výměry jiné - snad se dovíme něčeho přesnějšího. Vždyť Marx, jak víme, dávno před rokem 1859 dospíval k svému názoru.
Už v Heilige Familie jsou náběhy k historickému materialismu: "Jak odlučuje (totiž Baurova kritika) myšlení od smyslu, duši od těla, sebe samu od světa, tak odtrhuje historii od přírodovědy a průmyslu, tak nevidí rodiště historie V hrubé hmotné výrobě na zemi, nýbrž v mlhavé oblačině na nebi."5) V témž spise dává Marx veliký důraz na masy, a čteme, že ideje nedovedou způsobit nic; aby se ideje provedly, je třeba lidí, kteří působí praktickou mocí.6) V Heilige Familie čteme také to, co řekl Marx dříve v svém článku o Židech; Marx ukazuje, že totiž pravým náboženstvím Židů (a křesťanů) jsou peníze.
Ve spise proti Proudhonovi, jak Marx nám praví sám, je historický materialism jen naznačen. Zato je už plně vysloven v Komunistickém manifestě.7) Tam se mluví o "hmotných podmínkách existenčních" ("materielle Existenzbedingungen"); vedle nich o "poměrech výrobních a vlastnických" ("Productions- und Eigenthumsverhältnisse"), častěji se vytýkají "poměry výrobní a komunikační" -tedy ne poměry výrobní samy! - a to rozmanitě: "VerkehrsWeise", "Verkehrsverhältnisse", "Verkehrsmittel". Vznik buržoasie se vykládá slovy, se kterými se potkáváme v uvedené definici ze spisu Zur Kritik der politischen Oekonomie.
Ve spise o Napoleonovi z roku 1852 čteme definici po stránce psychologické důležitou a také přesnější.8) Zní: "Na rozličných formách majetku, na sociálních podmínkách existenčních, vypíná se celá nadstavba rozmanitých a zvláštně formovaných počitků, ilusí, myšlení (Denkweisen) a názorů životních. Celá třída tvoří a formuje je ze svých hmotných základů a z příslušných společenských poměrů. Jednotlivé individuum, jemuž se jich dostává podáním a výchovou, může se domnívat, že jsou pravými pohnutkami a východiskem jeho jednání." Zde se tedy ideologie podává jako něco kolektivního - budeme muset o této věci mluvit ještě obšírněji.
Konečně provádí Marx svůj názor v Kapitále. Zde si doplníme dosavadní výměry tím, co tam Marx vykládá speciálně o práci, zejména o práci hospodářské; a budeme mít nejdůležitější definice materialismu historického z Marxe samého. Protože tu běží o Marxova slova vlastní, musím si jednu, dvě partie přeložit.
"Práce je především proces mezi člověkem a přírodou, proces, jímž člověk svou výměnu látky s přírodou svým vlastním činem zprostředkuje, upravuje a kontroluje. Člověk sám vystupuje proti látce přírodní jako přírodní moc. Přírodní síly, které patří k jeho tělesnosti, paže a nohy, hlavu a ruku uvádí v pohyb, aby si osvojil látku přírodní ve formě potřebné k vlastnímu životu. Tím, že tímto pohybem působí na přírodu mimo sebe a pozměňuje ji, pozměňuje zároveň svou přirozenost vlastní (v originále: Natur = příroda, proti Natur = přirozenost, přirozená povaha). Vyvíjí potence v ní dřímající a podmaňuje hru jejích sil svému vlastnímu panství. Nám tu nejde o prvé formy práce zvířeckoinstinktivní... Podvrhujeme práci ve formě, v níž přináleží výhradně člověku. Pavouk provádí operace, podobající se práci tkalcově, a včela zahanbuje stavbou svých buněk mnohého stavitele lidského. Avšak co už napřed vyznamenává stavitele nejšpatnějšího před včelou nejlepší, je to, že staví svou buňku napřed v hlavě, než ji buduje z vosku. Na konci procesu pracovního dostává se výsledek, jenž už existoval na jeho počátku v dělníkově představě, tedy už ideově. Ne že by dělník způsoboval jen přeměnu formy přírodniny (des Natürlichen); on v přírodnině uskutečňuje také svůj účel, který zná, který jakožto zákon určuje způsob jeho konání a jemuž musí svou vůli podřizovat. A toto podřizování není čin ojedinělý. Mimo napínání pracujících ústrojí je žádoucí účelná vůle pro celou dobu pracovní, která se projevuje jako pozornost, a to tím více, čím méně práce dělníka s sebou strhuje vlastním obsahem a způsobem svého provádění, čím méně jí tedy užívá jako hry svých vlastních sil tělesných a duševních."9)
V souvislosti s tím, co bylo uvedeno, klade Marx největší váhu na způsob, na methodu pracovní. "Epochy hospodářské rozlišuje ne to, co se dělá, nýbrž jak se to dělá, jakými prostředky pracovními. Prostředky pracovní nejsou jen měřítkem pro stupeň vývoje lidské síly pracovní, nýbrž také označovatelem poměrů společenských, v nichž se pracuje. Mezi pracovními prostředky samými prostředky mechanické, jejichž souhrn lze nazvat kostní a svalovou soustavou výroby, poskytují znaky rozhodující o charakteru společenské epochy výrobní mnohem určitěji než prostředky, sloužící jen za schránku předmětů pracovních, jejichž souhrn docela obecně lze pojmenovat cevní soustavou výroby, jako na příklad potrubí, sudy, koše, džbány a tak dále."10)... "Technologie odhaluje, jak se člověk chová k přírodě činně, odhaluje bezprostřední výrobní proces jeho života, a tím také jeho životních poměrů společenských a představ duchovních z nich prýštících."11)
Naposledy podal Marx definici materialismu historického v III. svazku Kapitálu: "Specifická forma ekonomická, kterou se neplacená nadpráce vypumpovává z bezprostředních výrobců, určuje poměr panujících a otročících, jak vyrůstá bezprostředně z výroby samé a navzájem ji zase určuje. Na tom se však zakládá celé uspořádání ekonomického společenství (Gestaltung des oekonomischen Gemeinwesens), které vyrůstá z výrobních poměrů samých, a na tom zároveň spočívá jeho specifická forma politická. Nejvnitřnější tajemství, skrytý základ celé společenské konstrukce, a tudíž také politické formy poměrů suverenity a závislosti, zkrátka všeliké dané specifické formy státní tkví vždycky v bezprostředním poměru, v němž vlastníci výrobních podmínek jsou k bezprostředním výrobcům; tento poměr má rozličné formy, a ty přirozeně odpovídají vždycky určitému stupni vývoje ve způsobu práce, a tudíž její společenské výrobnosti (Produktivkraft). Proti tomu nemluví fakt, že týž hospodářský základ - v hlavních podmínkách totožný - nesčíslně rozmanitými empirickými okolnostmi, podmínkami přírodními, poměry rasovými, historickými vlivy působícími zvenčí a tak dále zjevuje se v nekonečných variacích a stupních, které lze pochopit jen analysí těchto empirických okolností."12
Taková literární statistika a konfrontace je poučná! Vidíme, že Marx své definice stále pozměňuje; vidíme zároveň, jak se původní radikalism materialistický časem mírní. V Heilige Familie a ještě později zavrhuje Marx ideologii všecku a naprosto. Veden jsa svým materialismem pokládá ekonomické poměry za sociální smysly, ideologii za myšlení, rodící se ze smyslů, tedy asi tak, jako Hume lišil živé dojmy smyslové od méně živých myšlenek, které jsou jen jakýmsi obrazem, kopií dojmů smyslových. Podobně (podobně, neboť běží jen o podobu!) má Marx ideologii - náboženství, mravnost, filosofii, umění, stát - za jakýsi reflex, nebo jak to nazvat, poměrů hospodářských. Podle vlastních výkladů Marxových není nám jasný vztah ideologie a výrobních poměrů (nepřesněji: poměrů ekonomických).
Je tu třeba lišit dvojí: předně otázku, jak ideologii hodnotit. Marx ji celkem cení velmi nízko - jen poměry výrobní má za "reální!", asi v tom smyslu, jak beze všeho marxismu stále slýchat dost a dost lidí, jak si sami říkají "praktických", jimž je všecko mimo naplněnou kapsu "fuk"; anebo se může ideologie, to jest náboženství a tak dále, pokládat za jakousi okrasu té "praxe" - Marx často mluví v tomto smyslu.
Důležitější než hodnocení ideologie je výklad jejího vztahu k poměrům výrobním. Zatím si všimněme, že Marx původně ideám odpírá jakékoliv působení. Nehledíc k podivuhodně naivní větě, že k provedení ideí je třeba lidí s praktickou mocí, zajímá nás právě otázka, má-li se pojímat vztah ideologie a poměrů výrobních kausálně. Marx mluví po té stránce nepřesně. Brzy je mu ideologie jen reflexem, individuální vědomí pak dokonce jen ilusí, brzy se přisuzuje ideologii větší nebo menší působnost. Už v I. svazku Kapitálu čteme o účelu, který jako zákon určuje naši vůli; slyšíme, že tím, že pozměňujeme přírodu, pozměňujeme sebe, a že technologie odhaluje přímý výrobní proces života (prazvláštní způsob vyjadřování); v té souvislosti se pak docela výslovně praví, že se duchovní představy prýští ze společenských poměrů životních, tedy ne jen z výrobních poměrů hospodářských.13)
V III. svazku Kapitálu Marx nakonec přímo připouští, že politická moc, určená formou hospodářskou, navzájem tuto formu určuje; a dovídáme se také o modifikujících silách společenských, o rozličných přírodních podmínkách (asi podnebních), o rase, ba dokonce o historických vlivech zvenčí a podobně. Ve spise o Napoleonovi se poučujeme, že celá třída tvoří ideologii z poměrů hmotných a z poměrů společenských jim odpovídajících - hmotné základy tedy samy k tomu nestačí.14)
Čtenář ať si také všimne, jak rozmanitě Marx definuje ty reální základy hospodářské; poměry výrobní nebo vlastnické, poměry výrobní a vlastnické, poměry výrobní a komunikace, technologie a způsob práce vůbec (ne, co se dělá, ale, jak se to dělá).
Obrátíme-li se konečně k vlastní historické stránce historického materialismu, musíme se především ptát na to, co nakonec, to jest, které hnací síly uvádějí historii do pohybu a v pohybu jí udržují? Na tuto otázku nedává Marx ku podivu přesnou odpověď právě v definici, která se považuje za základní. Na jistém stupni svého vývoje, slyšíme, přicházejí materiální síly výrobní do rozporu s poměry vlastnickými, i vzniká pak revoluce sociální. Dejme tomu - prozatím. Ježto však revoluci dělají lidé - tažme se konkrétněji: Kdo jsou "materiální síly výrobní", a kdo jsou ty "poměry vlastnické"?
Na to je odpověď ta, že se společnost rozpadá na dvě veliké nepřátelské třídy, a že jejich boj, boj třídní vůbec, je obsahem dějin. Na dnešním, posledním stupni "předdějin" (Vorgeschichte) lidské společnosti zuří boj mezi kapitalisty, buržoasií, a mezi dělníky, proletáři.
Přehlédneme-li tudíž, co bylo uvedeno, shrneme si hlavní obsah Marxova materialismu historického asi v tyto věty:
Historie je dialektický proces, který se odehrává nezávisle na vůli lidské.
Tento dialektický proces historický je politický boj třídní. Tyto boje jsou ve své podstatě revoluce sociální, hospodářské.
Vůbec jen poměry hospodářské, určitěji řečeno výrobní, mají pro člověka a společnost význam skutečný. Běží v historii a v životě lidí vlastně jen o poměry výrobní nebo, právnicky řečeno, majetkové - ideologie, to jest náboženství, mravnost, filosofie, umění, stát jsou jen přídavkem, přívažkem těch poměrů majetkových, jsou nereální, ilusorní a mají význam jen symptomatický.
Lze-li tyto názory Marxovy držet psychologicky a sociologicky, jak a do které míry je lze držet - to bude úkolem úvah dalších. V jednotlivých definicích, to už je věru jasné, sotva můžeme vlastní názory Marxovy postihnout, i budeme tedy muset analysovat s hlediska historického materialismu celý systém. Napřed se však podívejme, jak Marxovi rozuměli jeho následníci, především Engels. Ale mějme při tom stále na mysli problém hlavní: Jaký je vztah poměrů výrobních a ideologie? Je kausální?
1) Engels: Herrn Eugen Dühring's Umwälzung der Wissenschaft, 12.
2) "Šlo tedy o to, vědu o společnosti, to jest soubor věd tak zvaných historických a filosofických, uvést v souhlas se základem materialistickým a na něm je rekonstruovat." (Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 26.)
3) Ve vydání Kautského strana XI.
4) "Pravý poměr myšlení k bytí je jen tento: Bytí je subjekt, myšlení predikát. Myšlení je z bytí, ale bytí není z myšlení." (Feuerbach: Werke II, 263 [1842].)
5) Heilige Familie, 239.
6) Heilige Familie, 186.
7) Das kommunistische Manifest. 5. vydání 1891, 13.
8) Der Achtzehnte Brumaire. 3. vydání 1889, 33. V tom spise Engels vidí znamenitý konkrétní příklad Marxova výkladu historického.
9) Das Kapital I, 140.
10) Das Kapital I, 142.
11) Das Kapital I, 336.
12) Das Kapital III. 2, 324. O těchto modifikujících příčinách ostatně již v I. svazku Kapitälu, ale poněkud jinak.
13) Nemusím snad ani upozorňovat, že charakterisování jednotlivých praehistorických dob rozličnými nástroji, obvyklé u archeologů, nemluví pro Marxe; Ideologie se ovšem nemůže ze země vykopat ostatně v nejstarších nálezech vyskytují se také pokusy umělecké, pohřebiště (umožňující úsudek o náboženství) a podobně.
14) "Na rozličných formách vlastnictví, na sociálních podmínkách existence, zdvíhá se celá nadstavba rozličných a zvláštně utvářených pocitů, ilusí, způsobů myšlení a životních názorů. Celá třída je tvoří a formuje ze svých základů hmotných a z poměrů společenských jim odpovídajících." (Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte. 1852; 3. vydání 1889, 33.)