Uvedu názory jen nejdůležitější a začínám chronologicky sporem Kautského s Baxem.1)
Bax tvrdí, že výklad "novomarxistů" (Plechanova, Mehringa, Kautského) nemůže s hlediska Marxova přijmout, ježto prý svým "krajním materialismem" přepínají stejně, jako přepínají ti, kdo tvrdívají, že dějinám dává ráz filosofie a jen filosofie. Bax naproti oběma krajnostem míní, že vnější ekonomické poměry (výroba a směna) jsou pro vnitřní spontánní popud "ideologický" podmínkou jen negativní. Ten popud sám je positivní. Jako jsou půda a podnebí pro semeno podmínkou negativní, tak je semeno samo příčinou stromu positivní. Spekulativní popud a ethické a esthetické schopnosti člověka existují od samého počátku ve společnosti samostatně, nejsouce produktem jenom činitelů hmotných. Bax uznává, že v rozličných dobách převládá ten nebo onen prvek kulturní - dnes je obecná pozornost obrácena k podmínkám ekonomickým. Vždycky, jakmile nastane pro masy nedostatek nezbytných hmotných potřeb životních, převládne činitel ekonomický; ale ideologická schopnost člověka musí vždycky napřed přetvořit následky vnějšího tlaku ekonomického do formy ideálu, než je další pokrok možný.
Bax, jak řečeno, myslí, že se drží učení Marxova; nemusím ukazovat, že se v tom mýlí. Proti němu vystoupil na obhájení historického materialismu Kautsky.
Kautsky zaujímá v německém marxismu místo tak vůdčí, že jeho výklad už proto zasluhuje povšimnutí. Podle Kautského není předmětem materialistického zkoumání historického všeobecně lidské, to, co lidem všech dob bylo společné, nýbrž historicky zvláštní, to, co lidi různých dob od sebe liší. Opakuje tedy vlastně Kautsky formuli, známou z doslovu k 2. vydání I. svazku Kapitálu, v němž Marx přijímá charakteristiku svého ruského kritika, že totiž podává historické zákony jen speciální. (Srovnej dále V §52.)
Materialistické pojímání historie, čteme dále, neosobuje si, že vyloží jednotlivý fakt a uvede jej beze zbytku na podmínky ekonomické, že na příklad Caesar neměl dětí a Oktavia adoptoval, že Antonius se zamiloval do Kleopatry a podobně; zato věří, že dovede vyložit, proč zanikla římská republika a proč vznikl caesarism. Materialism historický nechce a nemůže vyložit poetické vlastnosti Shakespearovy nebo Goethovy, avšak dovede vyložit ten svět ideový, který měli Shakespeare a Goethe společný se svými vrstevníky. Kautsky, navazuje na svou práci o Morovi,2) rozlišuje tyto trojí činitele: 1. Činitel nejdůležitější: obecné společenské poměry doby a země - ty na ekonomické podmínky uvést lze; 2. zvláštní společenské milieu, v kterém se na příklad More vyvinul: speciální ekonomické poměry, v kterých žil, lidé, s nimiž obcoval a jejichž speciální ideje se musejí uvést na rozličné činitele, tradice, jež nacházel, literatura, jež mu byla přístupna. Ale tím vším neporozumíme jeho působení, na příklad jeho Utopii, úplně; k tomu se musí přibrat 3. osobní zvláštnost Morova, jeho osobnost. Se zřetelem na otázku, ke které dal Bax podnět, o významu psychologického "popudu", ideje, v dějinách hlásí se Kautsky za rozhodného materialistu; jeho projev jsem už uvedl: pro idealistického filosofa má, praví nám Kautsky, idea svou existenci zvláštní, pro materialistu je jen funkcí lidského mozku. Historický materialism podle Kautského netvrdí, že by ekonomický vývoj byl možný bez účinné síly lidského ducha. Musíme podle Kautského od sebe lišit ekonomické podmínky a ekonomický vývoj. "Nakonec není ekonomický vývoj nic jiného než vývoj techniky, to jest posloupnost vynálezů a objevů." Tyto vynálezy a objevy nejsou však nic jiného než vzájemné působení mezi duchem a mezi ekonomickými podmínkami (jak je také Bax požaduje).
Historický materialism je toho dalek, hybné síly lidského ducha ve společnosti nepřipouštět, jenže působení té síly jinak vykládá; duch hýbe společností, ale ne jako pán poměrů ekonomických, nýbrž jako jejich sluha.
Tyto ekonomické poměry ukládají mu úkoly, jež v dané době má řešit, ony mu k tomu řešení poskytují prostředky. Tyto ekonomické podmínky určují proto také výsledky, jichž za daných historických podmínek dosáhnout může a musí. Nejbližší účin, jehož lidský duch řešením svého úkolu dosahuje, může být chtěný a předvídaný. Ale každé řešení způsobuje účiny, jichž duch předvídat nemohl a jež se jeho úmyslům často úplně příčí. Ekonomický vývoj je výsledkem vzájemného působení ekonomických poměrů a ducha lidského, není však výsledkem činnosti lidské, pořádající ekonomické poměry svobodně, plánovitě a podle svého zdání.
Každé řešení nějakého úkolu technického staví nás před úkoly nové, překonání každé meze přírodní staví nás před meze nové, ukojeni každé potřeby vytváří potřebu novou. Ale každý technický pokrok přináší také nové prostředky, jak nové úkoly řešit, každá přeměna technická, každá změna způsobu výroby nebo způsobu žití má svůj vliv na poměr lidí mezi sebou. Jistá suma technických pokroků vyžaduje vždycky nových podmínek pracovních a životních, které se neshodují s panující organisací společenskou, s panujícími základy práva, ethiky a tak dále.
Na počátku lidé se vyvíjeli nevědomě; ale čím dál v historii pokračujeme, čím více člověk přírodu opanovává, tím vědoměji reaguje na popudy dávané vývojem ekonomickým, tím rychleji, nápadněji spěje tento vývoj kupředu, tím snadněji si člověk uvědomuje úkoly jím dávané, a tím výše jsou vyvinuty methody a prostředky, jimiž se nové úkoly řeší vědomě, tím více sociální přeměna přestává být pouhým výsledkem instinktů, tím více je zprostředkována ideami, cíli, jež si lidé stanoví, a konečně soustavným badáním."
Souvislost mezi ekonomickými podmínkami, jež člověčenstvu kladou své problémy a poskytují prostředky k jejich řešení, a tím vzniklou duchovní činností lidskou stává se pořád zavitější, neboť obory, jimiž se tato činnost zabývá, totiž příroda a společnost člověkem opanované, stávají se stále rozsáhlejšími a zavitějšími, a v této činnosti se mezi příčinu a účin vsouvá pořád členů více. Z primitivních, čistě empirických pokusů, podmanit si tu onu sílu přírodní, vyvinula se nakonec přírodověda a dělba práce. S přírodovědou se vyvinula také technika; technikou nesmíme však rozumět toliko nástroje a stroje, nýbrž i moderní methody chemické a moderní mathematiku. Nynější stav mathematiky patří stejně k ekonomickým podmínkám nynější kapitalistické společnosti jako stav strojní techniky a světového obchodu - praví Kautsky, rozváděje uvedenou myšlenku Marxovu o technologii.
Své vývody Kautsky zakončuje rozhodným uznáním individuální schopnosti a geniálnosti, opíraje se starodemokratickému předsudku, neuznávajícímu autority jednotlivých vynikajících osob, jako by nahodilý šosák-pivař pro nás měl stejný význam a stejný zájem jako myslitel ovládající vědění svého století a naše poznání neskonale rozšiřující.
Také Kautsky pokládá tento svůj výklad za shodný s Marxovým; na tuto shodu však klade takovou váhu neprávem, neboť Marx, jak už víme, své názory časem měnil - není Marxova definice materialismu historického jen jedna. Opravdu Kautsky pozměňuje původní učení Marxovo dost pronikavě. Kautsky počítá k ekonomickým podmínkám i techniku, chemii a mathematiku - to je definice ekonomických podmínek tak široká, že se polemika proti Baxovi stává zbytečnou. Kautského lišení ekonomického vývoje a ekonomických podmínek je v podstatě Baxovo semeno a půda: půda sama semena nestvořuje - ideologie je vedle vnějších podmínek ("podmínek" - ne příčiny!) hospodářských sociální mocí samostatnou, ekonomické podmínky se stávají "podněcovateli" ducha. Kautsky, pravda, dovozuje, že ekonomické poměry jsou pánem ducha, ale to je, vedle ostatních vývodů, pořád ještě tvrzení dost neurčité, které, zkoumáme-li je přesněji, je jen překladem Schopenhaurovy theorie vůle do ekonomiky: intelekt je sekundární a slouží potřebám ekonomickým. Potřeby však nakonec jsou city a žádosti, tedy síly ideologické. Pokud je tento ekonomický schopenhaurism správný, nebudeme nyní zkoumat; nás na něm teď zajímá pokus Kautského, doplnit starší definice historického materialismu Marxovy a Engelsovy tím, že se má vysvětlit, jak ekonomické poměry působí. Tím, že Kautsky takto dává důraz na stránku psychologickou, dospívá chtě nechtě k protikladu k historickému materialismu; později se dovíme, jak Kautsky uznává mravnost a národnost v protivě k původnímu učení Marxovu.
Bax a Kautsky nejsou jediní, kteří materialism chtějí formulovat přesněji. Z nejnovější doby je celá řada podobných pokusů. Konrad Schmidt v souhlase se svým novokantismem dává důraz na lidskou přirozenost jakožto na základ života společenského; liše (jako Kautsky) hospodářský zájem, jakožto uvědomělý motiv a důvod jednání, od hospodářských podmínek, vidí v hospodářských podmínkách pro ducha jen disposici, nikoli poslední příčinu vývoje. Potkáme se se Schmidtem ještě při zkoumání theorie nadhodnoty a v rozboru ethiky; ze všech jeho projevů je patrné, že v pracích Marxových a Engelsových nevidí žádoucího kritického zpracování a přesného formulování materialismu historického.3)
Nejrozhodněji a nejurčitěji opouští učení Marxovo Bernstein. Bernstein ve svých článcích v Neue Zeit podává vůbec dosti pronikavou kritiku Marxe. Budeme se Bernsteina dovolávat častěji. V otázce materialismu historického odmítá rozhodně materialism všecek: "Všecek materialism historický neodčiní faktu, že jsou to lidé, kteří dělají svou historii, že lidé mají hlavy, a že disposice hlav není věcí tak mechanickou, aby byly ovládány jen stavem hospodářským."4) Tento výrok má význam tím větší, že Bernstein, jak uvidíme, docela rozhodně uznává ethické a všecky ideologické síly vůbec. Tím, že Bernstein plně a bez reservy uznává mravnost jako positivní a samostatnou sílu společenskou a hospodářskou (srovnej dále §77), naprosto se vzdává Marxova pojmu ideologie.
Z ostatních projevů téhož smyslu registruji ještě některé, aby akutnost otázky pro novodobý marxism plněji vynikla.
V kritice Mehringova spisu Lessing-Legende také Ernst pro výklad historický klade váhu na to, jak duch (na příklad Lessingův) reaguje na vnější poměry ekonomické a jiné.5) Ernst výslovně vytýká, že jsou příklady, kde momenty čistě duchovní způsobily vývoj ekonomický. Mínění Ernstovo vrcholí ve větě, že se při výkladu historického vývoje nemá soudit z ekonomického pohybu přímo, nýbrž nepřímo, jak se totiž tyto pohyby přetvořují v psychologii (ihrer Übersetzung in Psychologie).
Cunow pokládá Marxův a Engelsův materialism historický za hypothesi sloužící vědeckému výkladu historie; sám stopuje v svých sociologických pracích vedle poměrů ekonomických vlivy poměrů jiných (podnebí a jiné), domnívaje se, že výroba ekonomická sama je na rozličných stupních vývoje určována jednotlivými činiteli různé působnosti. Dnes prý na příklad nemá výměna zboží pro utváření sociálních poměrů o nic menší význam než výroba sama.
Názory jednotlivce nesmějí se vyvozovat přímo z poměrů ekonomických, nýbrž jednotlivci se jich dostává skrze jeho "sociální komplex". "Jsou určovány životem citovým, pojmy právními a mravními, které zase souvisí se své strany se sociálními stavy, se zaměstnáním, se způsobem života a podobně, a teprve nakonec vedou zpět k poměrům ekonomickým." Pro jeho názor je charakteristické, že na příklad v Herderovi nevidí protivníka materialismu historického.6)
Avšak ukončeme již tento přehled. Je zjevné, že v táboře marxistů samých nepokládá se theorie materialismu historického za ustálenou. Marx sám své názory postupem doby měnil, ještě více měnil názory vlastní i Marxovy Engels, a mezi mladšími tento vývoj ještě není ukončen. Ze všeho vidět, že kritičtější marxisté pracuji k tomu, aby učení materialismu historického bylo přesněji pojato a soustavně zpracováno. Je také patrné, že se materialism pořád více a více opouští. Kdo čte pozorněji, najde heterodoxní názory i mezi marxistickými orthodoxy.7)
1) Bax napsal do vídeňské Zeit (11. července 1896) článek: Die materialistische Geschichtsauffassung. Kautsky odpověděl v Neue Zeit (1896-1897): Die materialistische Geschichtsauffassung und der psychologische Antrieb. Was will und kann die materialistische Geschichtsauffassung leisten?; Bax replikoval (Neue Zeit: Synthetische contra Neumarxistische Geschichtsauffassung. Die Grenzen der materialistischen Geschichtsauffassung) Kautsky také (Neue Zeit: Utopistischer und materialistischer Marxismus).
2) Kautsky: Thomas More und seine Utopie. Mit einer historischen Einleitung (1887).
3) Mimo uvedené stati viz Schmidtův referát o diskusi mezi Baxem a Kautskym v příloze Vorwärtsu dne 13. března 1897.
4) Kritisches Zwischenspiel. (Neue Zeit 1897-1898 I.)
5) Mehrings Lessing-Legende und die materialistische Geschichtsauffasaung. (Neue Zeit 1894.)
6) Cunow: Soziologie, Ethnologie und materialistische Geschichtsauffassung (Neue Zeit 1894); srovnej článek: Die ökonornischen Grundlagen der Mutterherrschaft (Neue Zeit 1897, 242). V článku: Socialphilosophische Irrgänge I. Professor Stammler (Neue Zeit 1898), Cunow se domnívá, že Marx a Engels pokládali své učení za hypothesi, která se má teprve dokázat: pro historický výklad jednotlivých fakt se musí ukazovat na vliv ekonomický, to se rozumí samo sebou, ale to je něco jiného, než co tvrdí Cunow.
7) Na přík1ad u Plechanova. Podle něho záleží
anatomie společnosti v ekonomii, ale to prý nestačí, musí se ukázat, jak z
anatomické struktury vznikají počitky a pojmy. Plechanov se snaží dokázat,
že Marxovi problém historie "byl v jistém smyslu také problémem
psychologickým". (Plechanov: Beiträge zur Geschichte des Materialismus,
225.) De facto jsou to názory Plechanova nebo Ernsta, ale nikoli Marxovy. Že
si Plechanov přeje psychologii fysiologickou (177), je pochopitelné, jej patrně
uspokojuje ta "fysiologie". Plechanov totiž myslí, že duševní činnosti
jsou "nutnými následky pohybu hmoty"; jako materialista bere "přírodu
jako prius".
Jinak Plechanov uznává, že v oboru "ideologií" mnohé jevy vlivem
ekonomického pohybu lze vyložit jen nepřímo (235). - Z literatury francouzské
upozorňuji na diskusi Jaurèsovu s Lafarguem: Jaurès: L'idéalisme
de l'histoire; Lafargue: L'idéalisme et le matérialisme dans la conception de
l'histoire. (Vydáno společně v brožurce roku 1894.) Jaurès uznává
samostatnost a vlivnost mravnosti a ideologie vůbec, Lafargue mu odmlouvá. Zajímavé
zprávy o nekritickosti francouzských názorů o materialismu historickém podává
Sorel: Betrachtungen über die materialistische Geschichtsauffassung.
(Sozialistische Monatshefte 1898, červenec-září.) Srovnej Renard: Socialisme
intégral et marxisme 1896; Renard upozorňuje, jak také Deville v poslední
době omezuje působnost poměrů ekonomických.