Přehlédneme-li všecky tyto Marxovy definice a výklady, i výklady jeho stoupenců, ukáže se nám celé učení o historickém materialismu jako zmatek. Krok za krokem podávají nám Marx a marxisté takové definice a omezování učení původního, že z něho nakonec nezbude skoro nic. Také jsou jednotlivé pokusy vysvětlovací navzájem ve sporu, a nikdo o nich nebude chtít říci, že jsou, vzaty o sobě, vyjasněné a přesné.
Marx byl dost důsledný,aby svůj materialism metafysický a noetický pojímal také sociologicky - celý společenský řád a celý společenský vývoj musí se vykládat materialisticky. To se rozumí samo sebou - když materialism, tož materialism i s chlupy. Ale nerozumí se samo sebou, že ten materialism "historický" musí být materialismem ekonomickým.
Teď už víme, že Marxův a Engelsův materialism (metafysický a noetický) je soustava velmi složitá, a proto se musíme připravit, že ani materialism historický nebude právě jednoduchý - uvedené definice to už také docela jasně ukazují, a bude tedy naší úlohou rozlišit rozličné prvky historického materialismu a tím učení Marxovo vyložit.
Především musíme také na historickém materialismu lišit od materialismu positivism; to je velmi důležité právě pro pojem materialismu historického.
Opravdu je historický materialism v prvé řadě historismem positivistickým. Marx je ultrapositivista a jde v tom ve stopách Comtových. Tak jako Comte zapudil ze svého systému positivní filosofie psychologii a ethiku, stejně postupují Marx a Engels. Jenže radikálněji. Comte doznává, že filosofie má své poslední zřídlo v úsilí ethickém, a přese všecek svůj positivism dochází nakonec k náboženství humanity; Marx jde dále a odmítá ethiku a vůbec všecku ideologii úplně. Celá filosofie není než myšlenkovým fotografováním skutečného procesu světového. Marx chce to, co po něm někdy formuloval Zola, jakýsi theoretický stoicism: ve shodě s přírodou myslit, vlastně myslit podle přírody.
Comte uznával v člověku a v historii cit a vůli a uznával dokonce jejich prvenství; pro Marxe se člověk redukuje na theoretický stroj jen poznávající, necítící, nechtící, aspoň nemají cit a chtění významu žádného. Vědomí vůbec, praví Engels, je falešné.
Marx je nejen ultrapositivista, nýbrž také ultraobjektivista. Ze strachu před subjektivním, individuálním, chce mít absolutně objektivní kriterium jistoty a domnívá se, že je nachází v historii - ovšem v historii čistě objektivní. Matenialism historický je tedy objektivistický historism: objektivní dialektický proces vývojový je vlastním a pravým obsahem světa a světové historie - nikoli vědomí individuální.
Pravím: světové historie. Marx je právě také naturalista, dějiny jsou mu jen částí objektivního světového procesu. Také s toho hlediska není mu individuum ničím, příroda a přírodní společnost vším. "Moje stanovisko, pojímající vývoj hospodářské formace společenské jako proces přírodopisný, může méně než jakékoli jiné chtít činit odpovědným jednotlivce za poměry, jejichž tvorem sociálně zůstává, jakkoli by se subjektivně povznesl nad ně."1) Člověk nic, poměry všecko! A poměry hmotné, hmatné. Tento názor o všemohoucnosti poměrů vyslovuje Marx brzy;2) "poměry" staly se pro marxism jakýmsi šiboletem.3)
Tyto poměry musí být ovšem pojímány materialisticky, musí být hmatatelné - materialism historický je tedy u Marxe materialismem ekonomickým. Se svého objektivistického stanoviska vidí Marx ve výsledku práce a zejména ve zboží ještě část přírody. Jeho objektivism a naturalism je tak krajní, že se mu mimo činnost hospodářskou všecka ostatní činnost ztrácí - co se nedá zvážit a ohmatat jako zlato a chléb, nemá ceny. Leda toto nové poznání.
V uvedeném smyslu můžeme a musíme říci, že Marxův historický materialism je po výtce positivistický amoralism.
Ale to je stránka historického materialismu jen jedna, positivistická. Marx má však také stránku druhou - ideologickou. Také v tomto rozporu si Marx vzal vzor v Comtovi. Toho nedbal Sombart, vytýkaje Wolfovi, že učení Marxovo "zethisoval": v marxismu prý není ani "gránu ethiky". Sombart má pravdu, ale jen v tom smysle, že Marx svou soustavu amorální mít chtěl.4)
Ale nepovedlo se mu to, a to prostě proto, že je to vůbec nemožné. Extrémní positivism a objektivism je nemožný sám v sobě. Člověk nemá jen trpný mozek, ale i srdce a játra, nadto jsou játra větší než srdce. Právě u Marxe. My svět netoliko poznáváme, ale i posuzujeme; náš názor světový je zároveň světovým soudem. Marx začal a končil světovým soudem také. V poznámkách o Feuerbachovi chce, aby filosofové světa jen nevykládali, nýbrž aby jej změnili - od svého prvého vědomého vystoupení v světě Marx svět posuzuje a odsuzuje. Zlobí se na svět. Když se stal positivistou, dělal ze zlosti čistě objektivistickou dialektiku; ale taková psychologická chemie ještě nikdy dobře nepochodila. Nepodařila se ani Marxovi. V Komunistickém manifestě na příklad (tenkrát byl historický materialism už zraleji vypracován) Marx a Engels horlí proti společenské nemravnosti a svým odpůrcům hrozí - patrně věří v působení motivů ideologických.
Celý Kapitál, celý jeho základ je - ethický. Již pojem nadhodnota je nejen hospodářský, ale zároveň ethický, a celý výklad kapitalismu vrcholí v tom, že kapitalisté dělníky vykořisťují. Celá historie se stává bojem potlačených proti vykořisťovatelům. Celá historie přese všecky positivistické zákony jeví se v Kapitálu jako stálý boj o spravedlnost. Poslední pružina všeho historického dějství je oprávněná nespokojenost s řádem společenským.
Ovšem tento boj netrvá a nepotrvá tak dlouho jako historie, neboť Marx a Engels přijímají pro nejstarší dobu řád spravedlivý, a stejně, podle jejich naděje, spravedlivý řád po době kapitalistické opět nastane; ale pro celou dobu psané historie podle Engelse platí, že "od vzniku protiv třídních právě nejšpatnější vášně, lakota a panovačnost, stávají se pákami historického vývoje."5) Není lakota a panovačnost také ideologie?
Já ovšem vím, že Engels nedávno před tím, v úvodě k spisu proti Proudhonovi, psal jinak. Tam je mu nadhodnota z nezaplacené práce "prostý fakt": "Jestliže mravní vědomí masy prohlásí za nespravedlivý ekonomický fakt, jako kdysi otroctví nebo robotu, je to důkaz, že se fakt sám už přežil, že nastoupily ekonomické fakty jiné, pro které se onen fakt stal nesnesitelným a neudržitelným." Podobně mluví Engels, jak jsme viděli, i ještě později o ideologii jako o "signálu"; to je jistě výklad přímo nadpositivistický, ale pochopitelný u toho, kdo by ethických příčin rád nepřiznal a kdo s Marxem věří, že ono kapitalistické vykořisťování "je zvláštním štěstím pro kupujícího, ale nižádným neprávem proti prodávajícímu!"
Pro ultrapositivism je právě příkrá protiva kapitalistických poměrů výrobních a majetkových, která má způsobit konec celé společnosti, jen "hmatným faktem hmotným (handgreifliche, materielle Tatsache) ‚ jenž se vnucuje hlavě vykořisťovaných proletářů s neodolatelnou nutností ve formě více méně jasné - v ní, nikoli však v představách toho onoho školometa o právu a neprávu, je založena jistota moderního socialismu, že zvítězí!"6)
Hřmotná slova, ale podíváš-li se na věc klidněji, postřehneš amoralistické qui pro quo: vykořisťovaný dělník poznává "hmatný fakt hmotný"...
Tato nerozhodnost, neurčitost a dvojakost jeví se ovšem také u přívrženců Marxových a Engelsových; jedním dechem se mravní ideje odmítají, zároveň však se jako neškodné nebo dokonce jako účinné akceptují.7)
1) V předmluvě k 1. vydání Kapitálu, strana VIII.
2) Viz citát z Heilige Familie dále v §91 a výklady v §64.
3) "Socialisté hledí změnit člověka změnou poměrů, nikoli poměry změnou lidí, očekávanou kázáním a dobrými předsevzetími. (Neue Zeit 1890, 89.)
4) Sombart užívá slova "antiethický" - správněji je "amorální", třebaže Marx byl také proti ethice.
5) Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 36.
6) Engels: Herrn Eugen Dühring's Umwälzung der Wissenschaft, 162.
7) Zaznamenal jsem si na příklad tuto vyšší positivisticko-romantickou ekvilibristiku: "Jediným předpokladem, z něhož vychází věda sociálně demokratická, je předpoklad technické revoluce, jejíž začátky viděl Marx a jejíž pokračování sami prožíváme. Za předpokladu, že tato revoluce přirozeně pokračuje, proti čemuž zatím nemluví ani to nejmenší, víme, že kolektivistická tendence prorazit musí, musí s nutností přírodní, nikoli jen s nutností sebevřelejšího přáni. Proto náleží přesvědčení o budoucnosti kolektivismu, které nás právě rozlišuje od sociálních stran jiných, našemu nejjistějšímu vlastnictví, je železnou podstatou našeho duchovního pokladu. Proto také nacházíme správný poměr k motivům idealistickým, které naprosto nezavrhujeme. Tak jako zásadně věda sociálně demokratická odmítá dovolávat se mravních ideí svobody, rovnosti a bratrství, přestávajíc na vědeckém důkaze hospodářské nutnosti kolektivismu, právě tak bez rozpaků sahá socialistický básník, politický řečník - kteří nechtějí rozšiřovat poznatky, nýbrž rozohňovat mysli, kteří nechtějí vědecky dedukovat, nýbrž musí požadovat - po starých zbraních, věčných práv, které nahoře visí nezcizitelně (ewigen Rechte, die oben hangen unveräusserlich). To neškodí nic ani naší politice, právě proto, že vždycky víme, že za těmito vlajícími prapory idealistického přání jsou nachystány ostře nabité baterie vědecky dokázaného musení." (V článku Ideale der Socialpolitik [Neue Zeit 1896-1897] od Wolfganga Heine, který podobných "ano" a "ne" hravě dokáže mnoho; a protože to politice nic neškodí, stal se pan Heine "s přírodní nutností" - poslancem.)