Při tomto základním rozporu je pochopitelné, že Marx a marxisté nepodali přesnějšího určení tak zvaných ekonomických poměrů - co vlastně jsou, jak působí a v které míře?
Nebudu podané definice probírat jednotlivě, spokojím se tím, že vyzdvihnu výměry podávané nejčastěji a že připojím některé poznámky.
a) Poměry výrobní (směnné, komunikační). Práce. Třídní boj
Velmi obvyklý a silně rozšířený je výraz »poměry hospodářské«; ten výraz je příliš mnohoznačný a velmi neurčitý, a proto se mluví přesněji o poměrech výrobních. Ale ani to nestačívá, a proto se k poměrům výrobním často připojuje směna nebo poměry komunikační (Produktions- und Verkehrsverhätnisse a podobně). Marx dával později také důraz na práci, speciálně na způsob práce hospodářské. Pokud je tento pojem na příklad u Kautského, to jsme už náležitě vytkli.
Sociálně se jeví výrobní poměry jako »poměry majetkové«; způsob výroby podmiňuje podle Marxe způsob osvojování, respective poměrů majetkových; to není správné, jak dokazují dějiny práce, podané samým Marxem - velmi důležité změny v methodě práce nezpůsobily nijakou změnu v poměrech majetkových. Budeme tedy muset také přesněji přihlédnout, pokud a jak organisuje hospodářská výroba sociální třídy a jak to vlastně je s třídním bojem, který Marx přijímá. K této sociální stránce otázky budeme muset obrátit plnou pozornost.
b) »Č1ověk jest, co jí.« Vliv chudoby a bohatství, fysiologický, mravní, intelektuální
Velmi často se rozumí materialismem historickým to, co Feuerbach pověděl slovy: Člověk jest, co jí. Názvuky na tento výklad se najdou také u Engelse (formule: »produkce bezprostředního života«). Větším dílem působila ona proslulá věta Feuerbachova i na Marxe i na Engelse svou sugestivností. Feuerbach, jak už víme, dává jedení smysl velmi široký; ostatně je nasnadě námitka, že člověk, co má sníst, napřed musí mít - odkud a jak si to zaopatřil? Jistě je tento širší výklad věty Feuerbachovy velmi rozšířen, a proto nebude od místa, věc si trochu promyslit.
Se stanoviska materialistického a naturalistického právě obyčejné, širší pojetí je snadno dáno: Člověk je bytost po výtce přírodní; příroda - tělo - potrava splývají v jedno; člověk je částí přírody svým tělem, a tělo se ovšem udržuje potravou, ergo... Je také snadné najít od této věty přechod k ekonomice: je-li zachování fysického života účelem a cílem člověka (to se podává Marxovi a Engelsovi také z darwinismu) , je právě národohospodářská výroba pro člověka nejdůležitější, je »reální basí«. Jednou se pak dává spíš důraz na výsledek práce (potravu), jindy na práci potravu opatřující.
Věc by byla skutečně velmi jednoduchá, kdyby při stejnosti potravy lidé i fysicky nebyli tak různí, a kdyby také činnost duchovní nebyla tak rozmanitá. To platí ostatně o všech vnějších podmínkách existenčních. Už Hegel ukazoval na to, že dnes v témž Řecku jsou Turci; a stejně všude a vždycky za stejných obecných podmínek vnějších duch lidský se projevuje velmi rozmanitě. Už Thünen na příklad upozorňoval na podobnost kapitalistických poměrů ve Francii a v Anglii - a jaký je mezi oběma zeměmi rozdíl! V té míře, jak se v západních zemích výrobní poměry sobě přibližují, rozvinují se národní a kulturní různosti takovým způsobem, který nemůže Marxův ekonomický materialism snadno vysvětlit. Marx sám proto musil dodatečně do své definice přibrat rozličné příčiny modifikující. Tyto rozdíly za stejných a velmi podobných poměrů hospodářských stávají se tím patrnější, čím podrobněji poměry analysujeme.
Při slovech: Člověk jest, co jí, často se pamatuje na vliv bohatství a chudoby. Myslí se tu hlavně na přímý fysiologický vliv potravy, na její množství a podstatu; dále se uvažuje o sociálním vlivu nedostatku a bohatství; liší se pak v každém případě také stupně: bída - nouze - chudoba - dostatek - bohatství - přepych. Rozlišují se třídy a vrstvy společnosti: proletariát, dělnictvo, střední stav, kapitalisté, plutokracie a aristokracie.
Statistika hygienická a medicinská podává už mnohé poučení o vlivu bohatství a chudoby na tělo: zdraví, síla, nemocnost, úmrtnost jednotlivých větších a menších sociálních vrstev a tříd závisí do značné míry na bohatství a chudobě, a co s nimi souvisí (statistika práce, hygiena práce).
Také statistika morální snaží se stanovit vliv hospodářského postavení na mravnost. Mnohé nemravnosti, přestupky a zločiny přičítají se nouzi a bídě už příslovečně(paupertas meretrix - chudoba se prostituuje a podobně) ; avšak pronikavější paralelism mezi nouzí a nemravností nedá se už provádět absolutně: třídy bohatší mají nemravnosti tytéž, i své zvláštní, ty se však tak přesně nepočítají, jako že chudý vúbec posud je pozorovacím materiálem nejen pro anatoma, nýbrž také pro kriminalistu i pro psychologa a sociologa.
V době novější chtěli někteří vykládat sebevražednost a pesimism hospodářsky - bídou. Statistika sebevražd podávala by takto přímo mathematické měřítko vlivů hospodářských. Promluvíme o moderní sebevražednosti a o pesimismu v kapitole předposlední podrobněji; tolik je jisto, že ani statistika ani sociologie sebevražednost jen hospodářsky vyložit nedovedou. Statistika takovému výkladu odporuje, ukazujíc, že také z tříd zámožných a bohatších procento sebevražd je veliké; jeden z nouze zoufá, druhého nouze nabádá k činnosti; a nezoufajících je mezi chudými mnohem více než zoufajících.
A stejně nelze moderní pesimism vyložit jen hospodářsky. Hned Schopenhauer sám a jeho filosofie se jen hospodářsky konstruovat nedá, a nedá se hospodářsky pochopit jeho ohromný vliv. Není dostatečného důvodu hospodářského pro fakt, že se pesimism vyvinul teprve v naší době a jen v některých (bohatších!) zemích a vcelku v třídách zámožnějších a vzdělanějších. Nikdo nebude chtít popírat vliv poměrů ekonomických, ale nikdo nebude moci sporné zjevy dostatečně vysvětlit jenom z nich.
Kdežto se vliv nedostatku na tělo a do značné míry také na mravnost obecně pokládá za neblahý, pro vývoj rozumový přičítá se mu dost často působení opačné. Nouze naučila Dalibora housti, praví naše přísloví, a také Schiller řekl své známé slovo o hladu. Ale Schiller jmenoval vedle hladu také lásku, a já přímo tvrdím, že nouze Dalibora housti nenaučila. Abychom se nepřeli o slova: nouze nikdy žádného člověka neudělala moudřejším a chytřejším, než od přírody je. Sic by těch Daliborů bylo už dávno mnohem více a všude plno - ale není jich přes to mnoho, že nouze je a bylo všude dost. V nouzi, to je pravda, může se duch osvědčit - ale jen osvědčit; nouze ducha a nadání nestvořuje. Nouze nás může k práci a k myšlení dohánět, podněcovat, ale kdo nemá nic v hlavě, ten se může mít sebehůř, nikdy nic z nouze nevynalezne. Nouze povolává mnohé, ale málo jich vyvoluje. Sám Marx řekl příležitostně docela správně, že »nouze nedělá ještě žádné historie«. Nouze, hlad není silou tvůrčí, není silou poslední a rozhodující v lidské společnosti.
Na druhé straně se zase říkává, že všecek vývoj »ideologický« pochází z aristokracie a z tříd vyšších. Ukazuje se na vývoj filosofie, vědy, umění, literatury u Řeků, ukazuje se dnes na literaturu ruskou, jak se vyvíjela nejdříve v kruzích aristokratických a jak se teprve odtud rozšiřuje na vrstvy lidové.
To tvrzení má něco do sebe: pokud totiž aristokracii dělbou práce bylo přiděleno zaměstnání nehospodářské, nefysické. V jednotlivostech jsou ovšem i zde případy velmi různé. Postavme na příklad vedle sebe Goetha a Dostojevského a celou jejich tvůrčí činnost: Goethe žil v bohatství - Dostojevskij až do smrti měl vždy nouzi o groš: který z obou je větší? A jak na oba působila tu chudoba a nouze, tam blahobyt a dokonce přepych? Z nouze lidé mrou hladem, ale i bohatství lidi ubíjí mravně a tělesně - ani Dostojevskij ani Goethe svým hospodářským poměrům nepodlehli. Proč? Připouštím, že takové srovnání má být určitější, že se má přihlížet k stupňům nedostatku, že je mezi nedostatkem, jak se říká ještě snesitelným, a bídou, bídou skutečnou a umrtvující, rozdíl; vím, že se proto často velebívá stav střední a podobně. Ale to všecko v nejlepším případě dokazuje jen tolik, jak se tu nesmí soudit abstraktně a paušálně. Právě proto na to upozorňuji.
Ani bohatství ani chudoba nejsou hlavní a poslední hybnou silou mravní a rozumovou. Dostojevskij ve Výrostku mluví o idei, udělat z kamení chléb. Idea veliká, praví tam Versilov k výrostku, člověk se nají a ani toho nevzpomene, naopak ihned řekne: Dobrá, najedl jsem se, a co teď dělat?
Feuerbachovu formuli bylo by lze nějak držet, kdyby člověk měl jen žaludek a neměl zároveň a pořád také mozek. Duševní činnost a tím i vztahy společenské a vývoj historický na žaludku a jen na žaludku závislé nejsou.
Historický vývoj je skutečně vývojem - historickým, to jest: nezávisí cele a úplně na poměrech hospodářských, ať už se ty poměry jmenují poměry výrobní nebo jakkoli. Socialism na příklad je dnes v Evropě všude jiný, ačkoli poměry hospodářské všude jsou v podstatě stejné. Proč se socialism v XIX. století za hospodářských poměrů v podstatě stejných vyvíjel tak různě? Socialism, jako myšlenková soustava a filosofie, má nezávisle na hospodářských poměrech své zvláštní zákony vývojové. Viděli jsme to na vývoji Marxově. Neříkám, že hospodářské poměry na socialism nepůsobily, tvrdím jen, že také socialism sám v sobě má své zákony historické, vývojové. Engels sám nám ukazuje, že se vyvinul od utopismu k vědě - čím? Vývojem - hospodářským? Přečtěte si jeho výklad, a uvidíte, že sám ten vývoj nevykládá jen ekonomicky. Proč na příklad stejné hospodářské poměry přinesly vedle Marxe a Engelse také Lassalla?
Kautsky připouští, že historický materialism nevykládá všecko; četli jsme u Kautského, že máme rozlišovat obecné poměry společenské, pak milieu zvláštní a konečně osobnost. Kautsky míní, že faktorem nejdůležitějším jsou obecné poměry společenské, které lze redukovat na podmínky hospodářské. Kautsky tohoto pravidla užil při výkladu Mora a jeho Utopie. Utopie ovšem je spis sociální a hospodářský, a proto se v něm zračí poměry hospodářské velmi silně, a právem. Avšak jak vyložit těmi poměry působení a tvorbu vrstevníků Morových, jako: Rafaela, Leonarda da Vinci, Michel Angela, Correggia, Ariosta, Erasma, Macchiavelliho, Koperníka? Jak vyložit tehdejší reformací v Německu a v Anglii? Působení Lutherovo? Jak vyložit, že Čechy připadly k Rakousku?
c) Tak zvané živočišné potřeby životní. »Primum vivere, dein philosophari.« (Schopenhauer a Comte.)
Nezřídka je materialism historický rozšířením theorie hladu - všecky přirozené a nutné potřeby životní anebo přímo živočišné poměry, praví se, jsou zdrojem všeho lidského jednání, také činnosti duchovní a speciálně rozumové, a tudíž také společenské sdružování lidí a jejich vývoj historický konec konců závisí na těchto potřebách.
Tato theorie, kterou na příklad vyslovil také Engels, je dnes pod vlivem psychologie Schopenhaurovy velmi rozšířená; po stránce sociologické rozvinul ji Comte. A právě Comte je tu velice poučný: ačkoli je totiž velmi vzdálen materialismu historického, nerozpakoval se vidět v lidské animalitě jednak karabáč, pohánějící lenost rozumu, a jednak určitý cíl, k němuž naše myšlení směřuje.
Pro naše účely povím k věci jen tolik: Nevidím v těch potřebách člověckých nic nízkého, ani nic nižšího než ve filosofování; vůbec neposuzuji ekonomický materialism se stanoviska nějakého dekadentního aristokratismu esthetického a ethického, nýbrž čistě psychologicky a sociologicky. Běží mně o quaestio facti, o nic více. Také bych nevěděl, proč má být ctí, skočit do vody a tonoucího vytáhnout, a proč by mělo být hanba, týž život zachraňovat prací v potu tváře.
Otázka je pořád: Jsou výrobní poměry, animální potřeby, nebo jak se to formuluje jinak, poslední hybnou silou historickou? Jsou hybnou silou jedinou? Hlavní? Tou hybnou silou, která vlastně tvoří?
Vzhledem k Schopenhaurovi a Comtovi musíme rozlišovat pojmů několik. Oba tito filosofové totiž pokládají vůli proti intelektu za primární. (Comte stilisuje: Energique prépondérance des facultés affectives sur les facultés intellectuelles.) O tu primárnost běží: Má se tomu rozumět tak, že vůle je příčinou intelektu a jak a pokud? Nebo není vůle příčinou, je pouze silnější než intelekt, působící navzájem také na vůli? Anebo je ta primárnost odhadem hodnotním? Všecky ty možnosti jsou dány, a pokud vidím, často se spolu směšují.
Otázka tím není pro sociologa ještě vyřízena. Potřebuje od psychologů poučení o těch různých potřebách životních (o instinktech a o tak zvaných »nevědomých« a »nízkých« pudech a silách), kolik jich je a jak spolu souvisí a jak působí na ostatní, a zejména na uvědomělé činnosti duševní. Jsou jen ty dva pudy Schillerovy? Či máme k nim připočíst na příklad také pud sebezachování, o němž se dnes tak mnoho mluví? Co jsou tak zvané pudy vyšší, na příklad pud po pravdě? A v jakém poměru jsou tyto jednotlivé »temné« »stránky« duševní, »stránky« »bezvědomé« k »stránkám« vědomým? Zkrátka - sociolog a historik bude tu muset mnoho rozlišovat s největší opatrností a jen na základě pečlivého pozorování. Formule obecné a jednoznačné, jak ji podávají Engels i jiní, tam ještě není.
Engels dává historickému materialismu také smysl starého hesla: Primum vivere, dein philosophari - Napřed žít, pak teprve filosofovat. Uvádívá se, že již Aristoteles to řeklo vzniku filosofie řecké.
Pravda, o hladu se nefilosofuje dobře, o tom není pochybnosti. Ale o to neběží, nýbrž o to, zdali by se kdy lidé byli dostali k chlebu a k potravě bez myšlení. Nikdy nebylo a není žádné praktické činnosti bez theorie, ať už tato theorie byla určitě vyslovena nebo nebyla. Původní vyrábění potravy, šatů a tak dále bylo jistě hodně primitivní, a té primitivnosti odpovídala primitivní theorie; krok za krokem se zdokonalovalo obojí, výroba i theorie - jak a čím? Jistě mimo jiné příčiny také úsilným přemýšlením a vědomým, neustálým zlepšováním.
Filosofie řecká se však nevyvinula teprve jónským kupectvím a bohatstvím, ale vyvíjí se od samého počátku napřed ve formě mythické, později se stává pořád vědečtější a vědečtější. Mezi prací fysickou a vědou a filosofií sotva byl rozdíl časový, že by se totiž napřed musilo »žít« a teprve později »filosofovat«. U národů na nejnižším stupni máme rozmanité formy kněží, lékařů, hadačů a podobně - to jest už na tom stupni je dělba práce, kterou také Engels, jak víme, přibírá k výkladu historického materialismu. Ale dělba práce nepokračovala a nepokračuje jen časově, historicky - funkce se děli, protože právě jsou a protože jsou od samého počátku. Vývojem se jen zdokonaluje, co už aspoň v zárodku jest. Výklad Aristotelův tedy platí jen pro vznik určité formy a faze filosofického myšlení: jónský obchod a bohatství pomáhal starou nedokonalou dělbu práce zdokonalovat - to všichni bez váhání připustíme.
d) Podmanění přírody. Theorie a praxe
Často mluvívají přívrženci materialismu historického o podmanění přírody, jako by toto vítězství nad přírodou bylo vlastním obsahem dějin.
Tuto formuli slyšet už dávno; obyčejně se říkává, že se všecka civilisace měří tím, jak dovedeme ovládat přírodu. Také Engels věří, že člověk budoucnosti, až se totiž výrobní prostředky stanou majetkem společnosti, úplně přírodu ovládne a že tím bude dělat svou historii s plným vědomím a samostatně.[1]
Příroda nám neslouží jen hospodářsky. Moderní přírodověda a moderní cit přírodní nemají jistě smysl jen hospodářský - to, co příroda byla Newtonovi a Laplaceovi a Darwinovi, co byla Byronovi nebo Goethovi, jistě není mocí méně kulturní a méně reální než pokusy některých kapitalistů a inženýrů, zmocnit se bystřin nebo příboje mořského. Připustíme bez váhání, že romantism určoval poměr člověka k přírodě často příliš sentimentálně autopisticky, avšak na druhé straně zase přisvědčíme také Ruskinovi, že naši praktičtí technikové a kapitalisté přírodu pro samou praktickost »podmaňují« malicherně, nepěkně a nakonec velmi často i hodně neprakticky.
Nedostatečnost své formule Kautsky patrně cítil, a proto připočítává k poměrům výrobním všecku moderní technologii i s přírodovědou a s mathematikou. Mimo to přibírá Kautsky k podmaňování přírody ještě podmaňování společnosti; stejně žádá Engels na místě naposled uvedeném vedle znalostí zákonů přírodních i znalost zákonů sociálních a historických; tím se však pojem materialismu historického rozšiřuje do té míry, že svou všeobecnou formulí zabírá všecku činnost lidskou vůbec a že vlastně materialismem být přestává. Ostatně se formule stává tak mnohoznačnou, že se s ní dá těžko počítat.
Často materialism historický podle této formulace podškrtuje vlastně jen praktickost poznání. Astronomie vznikla v Egyptě vyměřováním polí - ukazuje Marx, a Engels v uvedeném svém listě (druhém) praví, že potřeba technická pomáhá vědě více než deset universit. Všechny tyto a podobné výroky jsou právě velmi nepřesné. Co pak vlastně jsou na příklad technické »potřeby«? Engels si takové »potřeby« představuje vždycky docela objektivisticky (jako by byly vůči člověku mocí samostatnou) a zapomíná na moment subjektivní.[2]
Už Marx dává na praxi hlavní důraz. Nehledíc k tomu, že praxí rozumí často jen praxi politickou a přímo revoluční, má Marx a jeho stoupenci o poměru theorie k praxi představy dost nejasné. Goethe, tuším, jednou srovnal ten poměr s vdechováním a vydechováním. Ten obraz je opravdu velice výstižný. Všeliká praxe je založena na theorii, a všeliká theorie se zase praxí zdokonaluje. Pokrokem dělby práce se mezi theorii a výkonnou praxi postavily už téměř ve všech oblastech tak zvané vědy praktické; už Aristoteles navrhl rozlišování vědy theoretické a praktické. A dnes se praxe stává soustavným a promyšleným dosahováním určitých cílů, přestává být více méně nahodilým pokusnictvím. To platí také o praxi hospodářské, a právě proto je původní formule Marxova tak docela a naprosto přepjatá: Není prostě pravda (a nikdy pravda nebylo), že jsou výrobní poměry tak na vůli lidí nezávislé, jak to Marx tvrdil v první své úplné definici historického materialismu.
Méně důležité je pro naše účely nepopiratelné faktum, že naše školní vzdělání (školní vzdělání není ovšem theorie vůbec!) je často nepraktické, pro život příliš ideologické a pořád ještě příliš scholastické, ale to není důvod proti theorii, nýbrž jen proti theorii neoprávněné.
e) Historický materialism a darwinism i evolucionism. Engels a Morgan
Konečně zde musíme také vzpomenout pokusů Engelsových a pokusů jiných marxistů, slučovat materialism historický s darwinismem a evolucionismem vůbec.
Bylo už ukázáno, že na příklad dědičnost, jako sociální princip výkladu, dá se sice spojit s marxismem, že však právě přes to marxism modifikuje. S marxismem se spojit nedají zákony populační, akceptované Engelsem.
Engels přijal kromě Darwina zvláště učení amerického ethnologa a sociologa Morgana; tím našel pro marxism podporu, která se nedá přezírat, ale materialism historický také při tom, jak uvidíme, přišel příliš zkrátka. Historický materialism přišel vůbec velice zkrátka jak u svých zakladatelů, tak také u dosavadních obhájců. To vidíme nejlépe na rozmanitých a sobě odporujících definicích a výkladech; k těm čtenáře vždy znova odkazuji, a proto končím těchto několik málo úvah, které mají za účel jen na řešení vlastních vědeckých problémů tak zvaného historického materialismu připravit.
[1] Engels: Die Entwickelung des Socialismus von der Utopie zur Wissenschaft, 43
[2] Srovnej dále vývody v § 78 o kapitalistickém využiti vědy.