Úsilí o historii skutečně vědeckou bylo v době Marxově včasné a bylo velmi přirozené právě u heglovce.
A v tomto úsilí jsem s Marxem a s Engelsem úplně zajedno; ale rozcházím se s nimi i co do methody i co do určování vlastního obsahu historického.
Methodickou stránku otázky zpracoval jsem už před lety ve své studii o Bucklovi. A proto mohu zde své námitky proti Marxovi jen stručně shrnout.[1]
Především není u Marxe jasnosti o tom, jakou vědou historie vlastně jest. Ukázal jsem už, jak Marx nedělá dost přesně rozdílu mezi sociologií (abstraktní) a jednotlivými sociálními obory konkrétními, k nimž mezi jinými počítám právě také historii; jmenovitě splývá u Marxe obor abstraktní - filosofie dějin (jeho dialektika jakožto positivní filosofie dějin světových - přírody i historického dějstva) s oborem konkrétním - s historií.
Další nejasnost je u Marxe o poměru filosofie k jednotlivým vědám a tudíž i k sociologii a k historii.
Nebudu opakovat, že bez náležité klasifikace jednotlivých věd speciálních, a zejména věd duchových, nemůže být jasnosti o methodě, a právě proto, že obory splývají.
Proto také u Marxe nikde nenajdeme uspokojujícího výkladu o methodě a speciálně o methodě historické. Dočítáme se sice toho onoho o zázračnosti methody dialektické, a dává se, zejména u marxistů mladších, velký důraz na »realistickou« methodu tak, že otázka materialismu historického se vůbec redukuje na otázku methodologickou, ale ze všeho toho se nelze poučit, oč vlastně běží. Jakmile není přesněji ustaven celý obor vědní, jakmile není určen vlastní předmět vědy a její poměr k vědám ostatním, nemůže být jasnosti ani o methodě.
Mluvím-li tak o historické methodě, nemíním tím arci všecku methodu historie konkrétní, ale míním tím methodu při vědeckém výkladu historického vývoje, při výkladu, stručně řečeno, jak se ze včerejška vyvinul dnešek, jak se z dneška vyvine zítřek. A rozumí se, že při tom nejde jen o chronologické, nýbrž o příčinné svázání historických událostí. V tom mohl Marxe platně poučit Comte nebo i Mill, uvádějící Comtovy názory do přesnějších formulací logiky a speciálně do methodických postupů indukce a dedukce.[2]
Vždyť právě také pro Marxe a Engelse, požadující stále a tak důrazně empirii, bylo nutné, objasnit svou methodu historickou právě po této stránce, jaká totiž je empirie historická, jak a čím se liší od empirie - indukce - nehistorické, na příklad přírodovědecké. A stejně bylo jejich úkolem, objasnit methodu historickou, pokud a jak užívá dedukce a logických postupů vůbec. Marxovi a Engelsovi připadal tento úkol tím spíše, že sami logiku, jakožto samostatný obor filosofický, zvláště zdůrazňovali - Marx sám chtěl zvláštní logiku dokonce napsat. Avšak nad nejvšeobecnější předpisy methodické ani Marx ani Engels nikdy nevynikli; obyčejně mluvívají jen o ekonomickém základě historie, jako by tím otázka historie vědecké byla vyčerpána.
Na historii opravdu vědecké požadujeme dvojí. Musí se, a to se rozumělo samo sebou už v době Marxově, držet přísně zkušenosti jako všecky vědy ostatní; musí tedy být opravdu realistická, chceme-li tím názvem označit pečlivé konstatování jednotlivých fakt. Za druhé požadujeme na vědecké historii také výklad smyslu konstatovaných fakt - historie nesmí být pouhou pečlivou registraturou fakt, pouhou sbírkou »lidských dokumentů«; nýbrž také výkladem jednotlivých fakt a dokumentů, jak vznikly a co pro člověka a pro společnost znamenají. Methodicky to vyjadřujeme tak, že chceme, aby historie byla vybudována na základě sociologickém a filosofickém.
Marx - to je správné - tento základ má. Staví historii na svém materialismu. Ale tento filosofický základ nelze vědecky přijmout.
Materialism nedává historikovi uspokojivou psychologii, a bez psychologie, jak hned vyložíme blíže, není správný výklad historických fakt možný.
Materialism za druhé nemůže postihnout vlastní smysl života, života jednotlivce ani života společnosti. Marx a Engels se arci ohrazují proti všelikému výkladu ideologickému, předstírají, že se spokojují s positivistickým konstatováním fakta; ale nehledíc k tomu, že se ani nejvědečtější a sebevědečtější výklad dějin nemůže vyhnout otázce po hodnotě dějinných událostí a celého vývoje, uvidíme, že Marx a Engels svůj positivism krok za krokem zrazují. Upozornili jsme už na kolísání mezi amoralismem a moralismem, uvidíme, že se Marx a Engels nemohou ubránit ani otázkám odkud a kam.
Konečně Marx škodil historií svým materialistickým dogmatismem tím, že historickou empirií nahrazoval fantastickou dedukcí a materialistickou konstrukcí; svým materialismem znásilňoval nejen rozum, nýbrž i smysly; ekonomický materialism znásilňuje historii veskrze.
Marx, utíkaje se z pantheismu k materialismu, zůstal, přes všecku touhu po positivismu, heglovským absolutistou, heglovským dogmatikem. Comte se aspoň nerozhodoval, stačilo mu studium fakt; je to polovičatost a nakonec stanovisko také nemožné; ale methodicky Comtův positivism nebyl tak škodlivý jako Marxův materialism.
Vědecká jasnost a přesnost - na tom musíme stát pevně - bude nám zabezpečena jen tím, že si vždycky a ve všem jasně uvědomíme, co a kolik víme, co a kolik nevíme. Marx, vykládaje všecek život a jeho vývoj materialisticky, zůstal methodou a obsahem svého myšlení v mezích nekritické filosofie předkantovské a předhumovské. V theorii si sice Marx přeje positivism a jen positivism, ale svým materialismem stává se ideologem - on, jenž ideologii tak urputně zavrhoval. Ideologií není jen nevidět hmoty, kde je, nýbrž vidět ji také, kde ji není.
Filosofickým základem materialismu je Marxovi dán také základ sociologický - jeho dialektika. O podstatě této dialektiky (mini se tu dialektika jako filosofie dějin, nikoli jako methoda) už jsme jednali; neurčitost v pojímání vlastního předmětu této discipliny, její intimní poměr k přírodní filosofii, nejasnost o poměru k ostatním oblastem vědeckým je velmi nedostatečnou zárukou vybudování historie opravdu vědecké.
[1] Theorie dějin dle zásad T. H. Bucklea (1884). Srovnej partie o sociologii v Základech konkrétné logiky.
[2] Comte podává svůj názor o historické methodě v úvodu k své Filosofii positivní, hlavně však v úvodu k Sociologii a v závěrečné kapitole. Mill na tom základě zpracoval poslední část své Logiky a zejména také výklad o methodě historické.
Ačkoli se to rozumí samo sebou, pravím to přece ještě jednou: Touto sociologickou methodou historickou nevyčerpává se obsah tak zvané historiky neboli poučení o všech methodách dějepisu konkrétního. V této příčině čtenář ať srovná na přiklad spis dvou francouzských historiků: Langlois a Seignobos: Introduction aux études historiques (1898) nebo německého historika Bernheima: Lehrbuch der historischen Methode mit Nachweis der wichtigsten Quellen und Hilfsmittel zun Studium der Geschichte (2. vydání 1894).