Nebude škodit, podíváme-li se k posílení toho, co jsem řekl, na některé příklady historického výkladu materialistického, respective ekonomického, přesněji.
Jako první příklad uvádím vztah náboženství a zvláště křesťanství k ekonomickým poměrům.
Velmi často totiž čteme, že křesťanství vzniklo z hnutí proletářského a že vůbec má význam jen ekonomický. Engels sám se snaží ve zvláštní stati prokázat, že se prvotní křesťanství velmi podobalo modernímu hnutí dělnickému a že, »pokud to tenkrát bylo možné«, bylo přímo socialismem.[1]
Engels je opatrný a dává »socialism« do uvozovek. Ve spise proti Dühringovi, kde jedná o vývoji ideje rovnosti, vyznává, že tak zvaný komunism křesťanský žádný komunism není.[2] Engels opakuje staré, ale nesprávné tvrzení, že křesťanství původně vzešlo u potlačených a zvláště u otroků.
Historie křesťanství však názor Engelsův nepotvrzuje, ať se sebevíce dovolává Renana, který se domníval vidět v prvních křesťanských obcích místní odbory mezinárodního dělnického sdružení. Všecko, co Engels uvádí, nedokazuje, co tvrdí. I povrchní znalost historie křesťanství musí o tom každého přesvědčit. Přečtěte si třeba dějiny dogmatu od Harnacka, dějiny doby novozákonní (Weizsäcker, Schürer) a dějiny církevní (Karl Müller), nebo si jen přečtěte Starý a Nový zákon - najdete tam všecko jiné než důkaz pro to, že by křesťanství bylo vzniklo z poměrů výrobních, že má v »poslední instanci« význam ekonomický. Uvidíte, jak učení křesťanské bylo připraveno dlouhým, staletým vývojem židovského a pohanského náboženství a řecké filosofie; ale jak chceme vysvětlit ekonomicky nejen dogmata, nýbrž také mravnost, kult a církevní organisaci? A hlavně: jak si máme vyložit hospodářsky náboženství samo, náboženskou ideu a náboženský cit? Můžeme vyložit osobní vztah člověka k Bohu a k světu, vztah promyšlený a procítěný, jako »masku« poměrů hospodářských? Jen to zkuste - neboť Engels to nezkusil. Engels operuje s náboženstvím jako s daným faktem a uvádí pak jen takové důvody, jakože na příklad Ježíš, apoštolové a první šiřitelé křesťanství byli podobni moderním proletářům. I kdyby to bylo pravda - jakože není - nebylo by tím dokázáno, že křesťanství je hnutí socialistické, pokud se právě nepodá důkaz psychologický, že náboženství svou podstatou má význam jen hospodářský.
Nemá tedy Engels pravdu v ničem? Má - ale ve směru jiném, než sám myslil. Hnutí proletářské dnes má - jak uvidíme - jisté vztahy k náboženství a je do jisté míry, vedle toho, že má ráz vědecký, také hnutím náboženským, a odsud podoba. Je také správné, že se křesťanství od samého počátku ethicky vyrovnávalo s otázkami ekonomickými a politickými - mravnost přece vůbec nemůže nehledět na hospodářské poměry lidí. To se rozumí samo sebou, ale je to něco docela jiného než tvrzení, že náboženství a mravnost je jen »reflexem«, »maskou«, nebo tak něčím, poměrů ekonomických. Také je správné, že mezi prvotními křesťany - ne všude - byl jakýsi komunism; ale, jak Engels sám poznamenává, byl to komunism docela svého druhu, který de facto nemá s hospodářským komunismem marxistickým společného nic než jméno. Komunism náboženský a ethický je od moderního socialistického podstatně různý - právě že je náboženský.
Proto se nesmí Engels a Kautsky dovolávat jen tak beze všeho ani našich českých Táborů jako předchůdců moderního komunismu; naše reformace- to ukazují dějiny docela jasně - byla hnutím mravním a náboženským; byla také po mnohá a mnohá léta, ba staletí připravována nejen doma, nýbrž také v ostatním křesťanstvu. Rozumí se, že reformace měla také následky hospodářské, na příklad svou ethikou protiasketickou. V jednotlivostech nemůže být pochybnosti o tom, že mnohým knížatům a mocným tohoto světa nešlo o reformaci, nýbrž o vlastní obohacení a podobně; avšak reformátorům šlo skutečně o nápravu života, to bylo jádrem a podstatou reformace, a nikoli úsilí hospodářské. Prosím stoupence ekonomického materialismu, aby vysvětlili, jak se dá vyložit Husova horlivost víry, jak se dá vyložit Lutherova síla víry ekonomicky. Dějiny nám ukazují, jak se Hus učil od Wiklefa, jak na Husa působili čeští i němečtí předchůdci za Karla IV. a podobně - ale všecky tyto poměry, hnutí náboženské vůbec, a zvláště Husova víra a reformační horlivost naprosto se nedají pochopit hospodářsky. A nemá vůbec žádného smyslu to požadovat, jako nemá žádného smyslu chtít vysvětlovat poetickou sílu Dantovu, tvůrčí sílu Michel Angelovu, vědeckou práci Newtonovu ekonomicky: náboženství, mravnost, umělecká a vědecká tvorba - zkrátka »ideologie« jsou právě dány.
Kautsky, jak jsem řekl, ukazuje ve svých dějinách socialismu hlavně na táborské komunisty. Ale Táboři byli sektou právě také náboženskou, a to jen jednou skrovnou sektou velikého hnutí vedle několika sekt jiných. Chceme-li tedy pochopit a vysvětlit českou reformaci, musíme k srovnání přibrat vedle Táborů také Jednotu Bratrskou, musíme dále myslit na to, jak husitství přecházelo v lutherství -zkrátka vidíme docela jasně, jak se naše reformace vyvíjela na základech docela svých zvláštních, na základech náboženských, a že se ten vývoj spravuje zákony jinými než hospodářskými. Vůbec světodějný proces, jak se vyvíjel protestantism z katolicismu a jak se katolicism sám vyvíjel ze staršího polytheismu a monotheismu židovského, absolutně se nedá pochopit ekonomicky.
Marx a Engels ovšem nemohou vidět v reformaci nic než politické hnutí moderní buržoasie. Engels jednou vykládá Kalvinovo učení o milosti v ten smysl, že prý bylo výrazem faktu, že v světě obchodním úspěch nebo bankrot jednotlivce nezávisí na úsilí a dovednosti jednotlivce, nýbrž na poměrech, kterých člověk ovládat nemůže. Tu prý tedy nejde o chtění, nýbrž o milost neznámých mocností ekonomických. Zvláště v době ekonomických převratů, kdy se stará střediska a cesty obchodní zaměňuji novými, kdy se otevírají světu Amerika, Indie; kdy zlato a stříbro mění svou hodnotu - v takové době musilo prý učení Kalvinovo vzniknout nutně a docela přirozeně.
Možná, že takové a podobné »výklady« na prvé poslechnuti nezarážejí, ale jen trochu přemýšlet, a hledanost a ovšem nedostatečnost výkladu se objeví.
Můžeme přece zcela dobře vystopovat, jak názory Kalvinovy byly vysloveny už dávno před Kalvinem, jak měly v církvi jistou platnost a jak se Kalvin opřel především o Augustina; co to všecko má dělat s ekonomickými poměry doby Kalvinovy? A odkud reformační horlivost Kalvina samého?
Správné jest, že kupec je vydán hospodářským konstelacim jemu neznámým, a ty že zaň mohou působit podobně, jako působí na divocha pro něho strašné a jemu stejně neznámé síly přírodní; kupec se tedy může ze strachu svého utíkat k nadpozemským bytostem podobně jako divoch v pralese. Kupec se může ze strachu a z úzkosti stát právě tak pověrečným jako ten divoch - nejistota a strach v pralese bursovním může působit stejně jako nejistota a strach v pralese divochů. To víme už dávno, že lidé v neštěstí Boha pilněji hledají než v štěstí. Až sem by to bylo všecko správné; ale i z toho jen vyplývá, že ekonomické poměry mohou člověku nahánět strachu - co z toho plyne pro ekonomický materialism?
Ve skutečnosti má kalvinism docela jiný význam, než mu Engels přičítá. Kalvinovo učení je především výrazem novějšího smýšlení deterministického, charakterisujícího protestantism a zejména kalvinism naproti indeterministickému katolicismu. Ten determinism, rozumí se, musil se také jevit v hospodaření národů protestantských, ale docela jinak než myslí Engels: determinism (srovnej dále § 125) naučil protestantské národy vědečtěji myslit a lépe hospodařit. A tak je právě kalvinism jen dokladem, jak »ideologie« působí na pokrok práce a hospodaření.
Obrátíme-li se od náboženství k filosofii, máme od Marxe samého výklad Descartova učení, že zvíře je stroj: Descartes se díval na zvíře očima doby manufakturní, kdežto středověk ve zvířeti viděl pomocníka.
Tento výklad se zdá docela přijatelný. Stejně by se mohla vyvozovat na příklad these La Mettriova, že člověk je stroj, z kapitalismu a z moderního industrialismu továrního, a také ten výklad by byl docela přijatelný. A přece je to výklad jen zdánlivý. Descartes pojímá svět, jak vidíme na celé jeho filosofii, abstraktně mathematicky a mechanicky; mathematika a abstraktní přírodověda vyvinuly se dříve než biologie a psychologie, a Descartes se pokouší v duchu tohoto vývoje a vědeckou methodou své doby vyložit zvíře v protikladu k člověku. Jak se však Descartes sám stal mathematikem a přírodozpytcem, pokud to vůbec lze vyložit, vidíme z jeho analyse tehdejšího ducha doby, jak proti scholastice hledal pevný a neotřesný základ filosofický a jak jej našel v mathematice a ve vědách na mathematice založených. Proč vůbec tak filosofoval, proč ho už neuspokojovala scholastika, proč už zvláště neschvaloval jesuitské vychování a tak dále - to všecko se dá vysvětlit jen z tak zvaného probuzení nové doby. Toto probuzení se projevuje v náboženské reformaci, projevuje se jako vědecká a umělecká renaissance, vzniká nová filosofie, rozvíjejí se vědy speciální a nakonec se uplatňuje nový vědecký duch také v hospodářství, v podnikání a v obchodě - ekonomické poměry samy počátek této nové epochy nevysvětlují a nevysvětlují ani Descartovy nauky o zvířatech. Nejvýš tu máme příklad uvedeného consensu, kterýžto výklad může také platit pro učení La Mettriovo.
V Neue Zeit jsem četl výklad Hartmannovy filosofie »nevědomého«: tato filosofie je prý výrazem faktu, že se německá buržoasie úplně už vzdává svého třídního vědomí. Nehledíc k tomu, že celý ten výklad vyúsťuje ve filologickém nedorozuměňí - »nevědomé« nemá nic společného s třídním vědomím, to jest s třídním duchem, že se lidé cítí členy nějaké třídy - dějiny filosofie nám ukazují, že se Hartmannovo učení vyvinulo hlavně z filosofie Schopenhaurovy a Heglovy a že bylo dalším zpracováním také jedné myšlenky Leibnizovy, myšlenky o nevědomých představách; »nevědomé« Hartmannovo má tedy docela jiný význam a vyvíjelo se docela jiným způsobem než ekonomickým. Mimochodem řečeno, má Hartmannovo »nevědomé« velkou podobnost s Marxovým ilusionismem, který také není tak vzdálen Heglově a Schopenhaurově filosofii - je také marxism důkazem, že německá buržoasie ztratila své třídní vědomí?
[1] Engels: Zur Geschichte des Urchristenthums. (Neue Zeít 1894.)