Co vidíme z příkladů těchto, vidět také ze všech ostatních pokusů o výklad ekonomický a z celého materialistického pojímání dějin: výklad »ideologie« pouze ekonomický je neúplný. Výkladem ekonomickým se zastírá plnost a obsahové bohatství dějinných událostí a života sociálního vůbec, zdánlivá jednoduchost se stává ve skutečnosti nesrozumitelností, domnělý realism je vpravdě utopismem. Ten, kdo může souhlasit na příklad s Marxovým pojetím reformace (v Kapitále), trpí prostě historickým daltonismem, nevidí-li, jak Marx to veliké a obsažné kulturní hnutí celého křesťanstva redukuje na praobyčejnou historii kšeftovní.
Snaha Marxova, udělat z historie kausálním výkladem dějinného vývoje vědu positivní, ztroskotala. Nedovedl prostě prokázat, že právě poměry ekonomické jsou vlastní, konstitující a tvůrčí příčinou veškerého sociálního života, ba ani se to prokázat neodvážil, přestože to napřed měl v plánu; ale ani vtom případě, omezíme-li historický materialism tak, jak to Marx a Engels později sami udělali, jejich ekonomický výklad nestačí. Je to výklad pořád jednostranný, abstraktní, utopistický, neboť je de facto nejvýš výkladem vývoje hospodářského, nikoliv veškerého vývoje kulturního.
Marx kritisuje běžné dějepisectví docela dobře, ale zapomíná, že už v jeho době a před ním byli také významní a vědečtí historikové, a ovšem se mu při tom také stane, že se dopustí sám chyby, kterou vytýká.
Pokud jde o výklad kausální, učí zkušenost vždycky znova, že také historikové, jako ostatní lidé všichni; svazky příčinné konstatují lehkomyslně; chronologická následnost i synchronistická souslednost vykládá se bez velikých rozpaků kausálně - prostá posloupnost nebo rovnoběžnost časová, pouhé »před tím« nebo »zároveň« zaměňuje se s kausálním »proto«. Snaha podávat v historii výklad příčinný je jistě oprávněná. Ale skutečný historický výklad příčinný vyžaduje velké opatrnosti a methodologické pozornosti. Zpravidla nemá dějinná událost příčinu jednu, nýbrž příčin více a obyčejně dokonce příčin velmi mnoho. Neustále působí na jednotlivce a na společnost nebe a země, působí na jednotlivce celé okolí a působí naň minulost; příčiny jsou navzájem těsně spojeny, a stejně účinky nejsou jednoduché, nýbrž složité, a proto se tak těžko najdou k jednotlivým dílčím účinkům dílčí příčiny, a je nesnadné jednotlivé prvky tak isolovat, aby se spojení pravých příčin a jejich působení s jistotou odhalilo. Tu pomáhá jen stálé a pečlivé srovnávání různých účinků a příčin: methoda historická je zvláštní druh methody srovnávací.
Kromě mnohosti a složitosti příčin budeme pozorovat, jak působí: musíme tu přesně rozlišovat, zda příčiny působí stále, nepřetržitě, či zda působí přetržitě (intermitentně), působí-li snad jen občas (v určitých periodách), působí-li jen ojediněle. Při tom všem se musí měřit nebo aspoň odhadovat síla, intensita účinků, a musí se určit, které příčiny jsou důležitější, které méně důležité, které příčiny jsou podstatné, ke kterým se ještě musí brát zřetel, kterých lze už nepočítat (quantité négligeable).
Lišíme příčiny vzdálenější a bližší. Při tom myslíme buď na rozdíly časové (příčiny působící dříve - později) nebo na rozdíly v kvalitě (příčiny podstatnější - vedlejší).
Lišíme příčiny přímé a nepřímé (na příklad vliv podnebí na mravnost, na sebevražednost).
Historik bude také bedliv rozdílu, který se skrývá pod tím, co se zove příčina příležitostní nebo prostě příležitost naproti příčině způsobující; často příčina časově poslední je jen příležitosti, kterou se dovršuje nebo umožňuje účin připravovaný, připravovaný dávno a příčinami jinými, mnohými a účinnějšími. Proto se mluví o příčinách připravujících a pomocných, o podmínce, o podmínkách, za kterých působí příčiny jiné a podobně; jazyk sám a obyčejná klasifikace dělá tu rozdíly.
Máme-li to všecko na mysli, je zřejmé, že podle marxistických definici samy poměry hospodářské jsou příčinou velmi složitou: Marx, Engels a ostatní počítají k nim prostředky komunikační, poměry obchodní, pracovní (síla pracovní jednotlivých tříd, národů a podobně), celou přírodu, nakonec také moderní technologii i s mathematikou a přírodovědou! Materialism ekonomický je už v tom nejvýš nepřesný, že této mnohosti a rozmanitosti náležitě neanalysuje a jednotlivých prvků, příčin dílčích, dost neodměřuje a neodhaduje. I kdybychom materialism ekonomický přijmout chtěli, musili bychom si právě po této stránce vyžádat o něm poučení mnohem důkladnější a přesnější. Musila by se podat přesnější analyse aspoň kvantitativní, jestliže se má už méně přihlížet k různostem kvalitativním (vliv slunce, vliv rozumování mathematického!). Marx různosti kvalitativní uznává, třebaže se dovolává mínění Heglova, podle kterého se rozdíly kvantitativní na jistém stupni převracejí v rozdíly kvalitativní.[1] Jak řečeno, aspoň analyse kvantitativní měla by být provedena velmi pečlivě.[2]
Úsilí, vyložit rozmanitost a plnost historických událostí principem jedním, je přirozené a oprávněné. V tom nám dává methodický přiklad nejen přírodověda, nýbrž vědy všecky. Avšak snaha po jednotě a zjednodušení vysvětlovacích principů nesmí svádět k takovým konstrukcím, jaké dělá Marxův historický materialism.
Musíme ovšem neustále myslit na to, že principy výkladu, jichž historikové užívají, jsou sice jednotící, nejsou však jednoduché. To platí o těch, kdo na příklad vidí vlastní základ výkladu dějin v »náboženství«, to platí o »ideách« Rankových, o »rozumu« Bucklově, o »egoismu« jiných a platí to také o »poměrech ekonomických«. Společné je všem těmto názorům, že vidí jednu hlavní, ba jedinou, hybnou sílu společenskou, již historický vývoj lze vyložit.
Avšak naprostou jednoduchost té hybné síly nelze držet v případě žádném. Říká-li se na příklad, že rozum je vlastní příčinou historického pohybu, bude arci třeba navzájem srovnat a ocenit právě ty různorodé činnosti intelektuální ve vědě, v umění, v technice a tak dále. Podobně náboženství, stát, a ovšem zase i poměry ekonomické, jsou složitým činitelem historickým a sociálním; také »výrobní poměry« Marxovy jsou souborem sil různých a rozmanitých. Ta jedna hybná síla, vis motrix, musí být ve své činnosti konkrétně kvalifikována, rozlišena - hybná sila jedna ukáže se komplexem sil.
Redukce vědeckých a filosofických principů výkladu je tedy tím oprávněnější, ale ekonomický materialism si dovoluje redukci i zjednodušení až přílišné. Marxův materialism potlačuje právě psychologii a tím také sociologii. Nemohou být výklady všech sociálních jevů tak jednoduché, jako výklady v mechanice; zvláště sociolog se nesmí bát formulí velmi složitých - mnohost a spletitost příčin a účinků je právě v oblasti společenského života veliká.
Lze pochopit, že se osvědčené methody jedněch věd přenášejí do vědních oborů jiných; lze pochopit, že najmě method mathematických a přírodovědeckých užívají mnozí ve vědách duchových, v oborech ještě pevně neustavených, zvláště v sociologii. Pravím: lze to pochopit, přesto však je to počínání neoprávněné a nesprávné. Naturalism v sociologii je neoprávněný. To bylo vyloženo už dříve; zde máme příležitost pozorovat tuto methodu Marxovu a methodu marxismu v osvětlení novém. Marxův naturalism a materialism je filosofie a methoda primitivní, ba přímo vědecky reakční. Marx podléhá nejen v theorii, nýbrž také v praxi vědeckému primitivismu, ještě pořád velmi rozšířenému: Marx se nemůže spřátelit s pokračující složitostí civilisace, stejně jako Rousseau a jiní; nepokročivost, a jak jsem řekl vědeckou reakci, vidím v tom, že Marx akceptuje sice nový názor o pokroku a vývoji, ale chce vystačit filosofií starou, tím primitivním materialismem a naturalismem, třebaže pokrokem a vývojem svět, život a věda, filosofie a politika stávají se stále složitějšími. Theoreticky obětuje Marx psychologii a sociologii materialismu, ze sociologie, z ekonomiky dělá vědy přírodní.
Ale nejen v theorii, i v praxi drží se toho primitivismu: prakticky hledá svůj sociální ideál v domnělém prakomunismu. Marxism a socialism vůbec shoduje se s reakčními tužbami v tom, že oba hledají svůj ideál v minulosti.
V tomto smysle vidím v materialismu, a speciálně v materialismu ekonomickém, vědecký primitivism.
K tomuto vědeckému a filosofickému primitivismu je veden Marx a socialism také svou snahou popularisační.[3]
[1] Das Kapital I, 273.
[2] Tu a tam se najdou u Marxe a Engelse náběhy k takové analysi. Tak se nám na příklad praví (Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 58), že v dřívějších dobách měla výroba materiálních životních potřeb nad lidmi větší moc než v době naší na pomocné prostředky bohatší.
[3] Na obecně rozšířenou tendenci naší doby k primitivismu velmi pěkně ukazuje Jean Izoulet: La cité moderne, 5. vydání 1898, 512. Izoulet mluví o simplismu a vidí jeho pramen pro filosofii a politiku v spiritualistickém názoru o jednoduchosti duše. Myslím, že výklad můj je obecnější a správnější.