Materialism a krajní objektivism Marxův je nemožný, je sám v sobě nedůsledný: bez vědomí není žádné historie, bez psychologie žádné sociologie - ba ani historického materialismu. Všecka rozmanitost a plnost života sociálního a historického je sama sebou činností duševní - společnost je společenstvím vědomých individuí.
Všecky uvedené sociologické kategorie redukují se tudíž nakonec na rozmanité činnosti duševní; a všecky tyto činnosti samy redukují se na tři základní kategorie duševní: na činnosti rozumové, na rozmanité city a konečně na rozličné formy chtění. Rozum (k rozumu počítáme vněmy, představy, soudy a jiné činnosti), city (velmi rozmanité), chtění (chtěním rozumíme rozličné snahy a tak zvané slepé pudy až k chtění docela uvědomělému) jsou tedy-poslední a hlavní prvky duševní, a tudíž i sociální.
Všecka rozmanitost a plnost duševního života individuálního i sociálně historického redukuje se konec konců na tyto tři hlavní kategorie činností duševních.
Tyto kategorie samy jsou velmi složité. Psychologové se snaží však rozmanitost duševního života redukovat na principy co možná nečetné. Tak na příklad v oboru života citového pokusil se už Descartes velikou bohatost citů redukovat na šest citů základních, Spinoza na tři. V tom směru psychologové pokračovali, a vznikla psychologie asociační a celá novější vědecká psychologie vůbec.
Psychologie hledí určit také vzájemný poměr těchto hlavních kategorií. Vzniká zvláště otázka, která činnost duševní je základní. Už dávno se pokládal rozum za činnost základní a primární; primární v tom smysle, že city a vůle závisí na rozumu. V XIX. století se však primárnost přisuzuje pořád víc a více citům a chtění, rozum se stává závislým na nich.
Neběží tu ovšem o činnosti logické, nýbrž o činnosti psychologické: psychologie řeší otázkou po primárnosti duševních činností otázku, co je vlastní vis motrix, co je vlastní hybná síla duševní, a tudíž i sociálně historická.
Nemohu se tu touto důležitou otázkou zabývat důkladněji a chci tedy pro naše úkoly objasnit základní problém ekonomického materialismu zase na Schopenhaurovi. Schopenhauer svým učením o primátu vůle hlásá, že vůle v člověku a v dějinách je vlastní hybnou silou, že rozum je jen sekundární a závislý na vůli. Nebudeme zkoumat, pokud to učení je správné - nám je důležité dobře si uvědomit, jak by byl měl Marx přesněji formulovat otázku po tom, co je vlastní hybnou silou v člověku a v historii.
Upozornil jsem hned v úvodních odstavcích, jednajících o filosofickém vývoji Marxově, na učení Schopenhaurovo o vůli a na jeho význam dobový: ono je dokladem, že se filosofie stává po výtce praktickou. Není bez významu, že to učení vzniká v době porevoluční, v době, kdy nová organisace společenská vyžadovala nejen filosofie, ale především také energie politické. Jak dobové to učení bylo, vidět z toho, že je zároveň hlásal ve Francii Maine de Biran.
Hlavně však Comte, podobně jako Schopenhauer, podřizuje rozum citům a vůli. Comte i Schopenhauer vycházejí v tom zase od Huma, který viděl hybné síly ethické v citech.
Proti Humovi přiřkl Kant primát rozumu; ale Kant nepojímal rozumu tak pasivně jako Hume, nýbrž viděl v něm sílu aktivní, tvůrčí. Rozum formuje a umožňuje zkušenost, vytváří kategorie a zejména tvoří regulativní ideje pro všecku svou činnost a diktuje také citům svůj kategorický imperativ.
Tato aktivní činnost rozumu najde se potom v Heglově dialektice. Marx Heglovu dialektiku přijal, ale zmaterialisoval ji; tím se však Marx dostal na stopy Schopenhaurovy. Do té míry, jak Marx viděl vlastní podstatu člověka nikoliv v theorii, nýbrž v praxi, přibližoval svůj materialism Schopenhaurově psychologii. Viděli jsme už, jak marxisté velmi často zaměňují poměry výrobní za potřeby tělesné - už Engels a ještě zřejměji Kautsky materialism ekonomický tak formulují.
Také materialism ekonomický dává si nakonec otázku psychologickou a sociologickou: Co vlastně hýbe člověkem, ať už ho studujeme jako individuum nebo jako člena sociálního a historického celku? Je v něm vis motrix jen jedna? Či si máme představovat, že je takových hybných sil více? Jsou v něm vedle jedné hybné síly hlavní ještě hybné síly jiné, podřízené? V čem tkví konec konců duševní aktivnost člověka, a ještě více než aktivnost (nástroj je také aktivní a přece »pasivní«, to jest je hnán parní silou nebo rukou), jeho spontánnost? Jak veliká je tato spontánnost, to jest do které míry je člověk hnán vnějším okolím, osudem, Prozřetelností? Do které míry jsme pány svého života individuálního, svého života historického? Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí, do které míry jsme - jedním slovem - svobodni?