39. Resumé posavadní analyse materialismu historického. Vědecký socialism proti ekonomickému materialismu: ekonomika positivně vědecká není následkem hospodářského komunismu, nýbrž jeho předpokladem. Ideologie positivistická a »ideologická«? Znova problém anthropomorfísmu

Pro plnější objasnění Marxova pojmu materialismu historického chceme ještě přihlédnout k vývoji tohoto učení. K tomu konci dobře si uvědomíme, co je obsah materialismu historického.

Podle podané už analyse vidíme v materialismu historickém úsilí o vědeckou historii.

To je stránka problému methodologická. Marxisté sami často celý problém materialismu historického redukují na otázku methody.

Běží tedy o pojem vědecké historie.

U Marxe slovo historie, historický zahrnuje celý obor studia sociálně historického. Ale už k vůli přehlednosti musíme v celé této oblasti rozeznávat jednotlivé odbory. Proto klasifikace celého tohoto oboru je tak nutná; klasifikace ovšem přirozená, ne umělá.

Lišíme proto sociologii jakožto abstraktní a základní vědu celého oboru sociálně historického. Konkrétním oborem sociologickohistorickým jsou vědy speciální, jako státověda, ekonomika, statistika, ethnologie a tak dále, a také historie.

Marx a Engels sociologie a historie náležitě nelišili, nelišili obou ani od ekonomiky, ba ani od přírodní historie; historie skutečně vědecká bez methodického učlenění jednotlivých oborů sociálně historických není možná: není přesně určeného předmětu a není přesné methody.

Konečně nelišil Marx a Engels od sociálně historických oborů theoretických politiky, sociologie praktické.

Vědeckost historie, respective historického výkladu, Marx a Engels viděli ve výkladu kausálním a speciálně v materialismu ekonomickém.

Tento Marxův materialism ekonomický má několik prvků:

1. Marx a Engels materialismem často rozumějí positivism: pojem positivismu není noeticky náležitě určen, v podstatě znamená názor protimetafysický, uznávající přírodovědu za vůdčí vědu moderní. Marx stojí o positivistickou vědeckost a přesnost: materialistický (positivistický) je mu tolik co vědecký. Positivistické je pohrdání vší tak zvanou ideologií, zejména mravností a náboženstvím.
2. Druhý a vlastní prvek materialismu historického je materialism. Filosoficky je to materialism vulgární, sociologicky materialism ekonomický. Duševní činnost člověka je produktem těla, mozku, tudíž i ve společnosti a v historii vlastní reální basí jsou poměry ekonomické. Je-li slovo »tudíž« oprávněno, ani Marx ani Engels mnoho nepřemýšleli; vůbec si z nich nelze o poměru poměrů ekonomických a ideologie vybrat určení přesného:
   1. Pojímat ideologií za produkt ekonomických poměrů, podobně jako materialism pojímá jevy duševní, to vlastně není ani možná. Nemá to smyslu. Při nejmenším bylo hospodaření a myšlení (cítění, chtění) vždycky současné. Proto na příklad vidí Engels mezi poměry hospodářskými a ideologickými stálé působení vzájemné.
   2. Ostatně, co jsou poměry ekonomické? Na to není určité a jednotné odpovědi: poměry výrobní, směnné, komunikační a tak dále, až i moderní technika a mathematika.
   3. Jaká je síla poměrů hospodářských a jaký je způsob jejich vlivů? Cunow na příklad (proti Marxovi) myslí, že dnes poměry směnné mají větší vliv než výrobní a podobně.[1] Jaká je navzájem síla vlivů ideologických a způsob jejich vlivů? O tom dokonce není ani u Marxe ani u Engelse poučení žádného; vidíme jen, že proti rozličným a oprávněným námitkám nakonec samostatnost ideologie uznali.
   4. Nemusíme na sociálních sílách uznat různost kvalitativní? Není na příklad mathematika kvalitativně různá od práce nádenické? Lze náboženství prostě kvantitativně srovnávat s prací na příklad kupeckou?
3. Marxova a Engelsova terminologie často označuje poměr hospodaření a ideologie jakožto paralelní.

To je asi resumé posavadní analyse materialismu historického.

Marxovo úsilí o historii opravdu vědeckou ztroskotává se právě na jeho předsudku materialistickém.

Vskutku naprosto nelze pochopit, proč by bylo psychické méně reální než život fysický a příroda; činnosti psychické jsou ovšem svého druhu a od jevů fysických rozdílné (o tom podá žádoucí poučení každá učebnice psychologie), ale méně reální nejsou, nechceme-li slovo reální zaměňovat se slovem hmatatelný, měřitelný a podobně. Marxův ultraobjektivism a ultramaterialism nachází ovšem kriterium pravdy toliko v hmotném.

I když se držíme speciálně poměrů výrobních, bylo už ukázáno, že ideologii předpokládají, jak to Marx sám a ostatní marxisté nakonec přiznat musí. Marx uznává, že každá práce odpovídá nějakému napřed pojatému cíli, že i nejhorší stavitel postaví napřed buňku ve své hlavě, než ji postaví z vosku: »Na konci procesu pracovního dostavuje se výsledek, jenž už existoval na jeho počátku v dělníkově představě, tedy už ideově.« (Srovnej shora stranu 130.)

Proto vyúsťuje celý ekonomický materialism nakonec v otázku hodnocení věcí a života - v otázku, na kterou se arci nedá odpovědět tak exaktně, jak si to představoval Marxův positivism. O tom bych se také nechtěl s materialisty příliš hádat - držím se co možná psychické a sociologické stránky té otázky, dobře věda, že jsme ve věcech hodnotních soudů velmi vzdáleni dogmatického řešení, jak je podává Marx. Ale ovšem tolik je jisto, že hodnocení rozdílných psychologických činností je oprávněné, a že kategorie ethické, esthetické a vědecké jsou neméně reální než chléb a voda. Dobré a špatné svědomí, strach a naděje, láska a nenávist, to, že se nám umělecká díla a příroda líbí a nelíbí, a tak dále - to všecko je právě tak reální jako železnice a obchodní domy. Řekne-li mi někdo, že pro něho mají cenu jen železnice a obchodní domy, pochopím to, ale nesmí mi říkat, že všecek ostatní život duchový spočívá na železnicích a obchodních domech, že je jimi podmíněn, způsoben.

O pojmu hodnoty vůbec budeme muset jednat ještě později; zde jde o to, postřehnout v učení ekonomického materialismu Marxův nestrávený positivism.

V přezírání ideologie nacházíme známé nám prvky filosofie feuerbachovské a comtovské. Feuerbach prohlásil filosofii proti theologii za negativní; Marx to akceptuje, akceptuje však také feuerbachovské a comtovské učení o anthropomorfismu, a proto se prohlašuje všecka ideologie za ilusi a za bezcennou, za nereální.

Marx však, jak už bylo ukázáno, problému anthropomorfismu nepromyslil přesně. Zapomněl, že také dosavadní vývoj hospodářský, i s kapitalismem, považuje sám za mythickou prehistorii lidstva, že tedy také dosavadní hospodářství je právě tak mythické (anthropomorfní) jako ideologie; v kterém smyslu je tedy hospodaření reálnější než ideologie?

A tu se Marxův positivism zle dostává do úzkých. Marx a Engels totiž stavějí proti dosavadnímu nereálnímu mythu positivní, exaktní vědu, zvláště přírodovědu, jako reální, a slyšíme, že ten nový řád hospodářský má být vybudován na této reální positivní vědě. Ale také positivní věda je přece jen ideologie. To znamená: vyvíjí-li se a organisuje-li se positivní věda, Marxem a Engelsem přijímaná, za starého kapitalistického řádu hospodářského, nedokazuje se tím, že ideologie není nadstavbou a že se tato nadstavba »nepřevrací pomaleji nebo rychleji« teprve se změnou základny ekonomické?

Tomu, že se ekonomický materialism takto sám rozkládá, nelze čelit námitkou, že se musí rozlišovat ideologie dvojí: nepositivní, nereální (»ideologie ideologická«) a positivní, reální (»ideologie reální«); neboť i v tomto případě se ekonomický materialism láme, ježto se právě připouští, že exaktní myšlení a vědomé chtění vytváří nové, lepší hospodářské poměry.

Ovšem že je rozdíl mezi myšlením neexaktním a exaktním, precisním a fantastickým, mythickým a vědeckým; tomuto rozdílu odpovídá také neexaktní a exaktní praxe, speciálně hospodářství, naprosto však nezávisí myšlení a ideologie na hospodářské praxi vůbec tak, jak to tvrdil Marx. A tak právě Marxův socialism vědecký je zásadní negací ekonomického materialismu; vědecký socialista, abychom ještě jednou mluvili s Marxem, má už nyní budoucí komunistický řád hospodářský ve své představě, tento budoucí hospodářský řád už ideálně jest, je už v hlavě vědecky myslící vybudován - to jest: ekonomická base marxovská není basí, nýbrž nadstavbou, ekonomická »base« se vláčí - za ideologii.

[1] Engels sám příležitostně připouští, že lidé v době starší více času vynakládali na ukojení svých potřeb hmotných a že tudíž na nich byli mnohem závislejší než nyní - doklad, že Marx a Engels měli určit sílu a způsob vlivu ekonomického.