Marxův (a Engelsův) filosofický a vědecký vývoj padá do doby tohoto historismu - v tomto smyslu pravívám, že myšlení Marxovo je historické.
Na tomto základě, filosoficky položeném Heglem, Marx vyvíjí svůj socialismus. Čtenář teď také porozumí, pravím-li, že historické myšlení Marxovo bylo povýtce praktické a že se teprve časem stávalo teoretičtějším - Marxova politická praxe odčleňovala se postupně od sociologické teorie a ovšem zase na této teorii znova a přesněji se budovala. Toť vývoj všeho poznávání a konání.
V úsilí o historii vědeckou, o historii netoliko popisující, ale vykládající, Marx utkvěl na materialismu a speciálně na materialismu ekonomickém.
Nejdůležitější předchůdce Marxovy v ekonomickém výkladu společenského života a dějin jsme už poznali; zde chceme obraz tohoto vědeckého vývoje doplnit.
Politikové, sociologové a historikové starší viděli hlavní ženoucí sílu sociální a historickou v náboženství (v církvi) a ve státu; alespoň se hlavní údobí historická ustanovovala podle vývoje náboženského nebo politického. Už v 18. století vidíme pokusy vysvětlit sociální a historické jevy přesněji. Nevyvíjí se jen novější kritika historická a úsilí po exaktním konstatování fakt, také výklad sociologický a filosofický hledí postihnout rozličné sociálně-historické síly přesněji. Vedle církve a státu na jevišti dějepisném vystupuje národnost (Herder, po něm Fichte a jiní); Montesquieu pátral po vlivu podnebí, Herder, Rousseau a jiní po vlivu celé přírody. Tou měrou, jak se ustaluje a rozšiřuje přírodověda, geografie a tak dále, studium vlivů přírodních na člověka pokračuje a stává se důležitým odvětvím sociologie.
Také poměry hospodářské mají už v 18. století pro historiky mnohem větší význam, než Marx a Engels, jak se zdá, věděli. Tak například hlásal Justus Möser,1) že poměry pozemkového vlastnictví jsou centrem německých dějin; Möserovi sedlák vestfálský je přímo člověkem pravým. Názory podobně šíří se fyziokratismem, a dokonce stoupenci Adama Smitha přivádějí hospodářský zájem do obecného vědomí. Marx a Engels úplně zapomínají na vědecky významné práce Albrechta Daniela Thaera a jeho stoupenců, které vůbec mocně podporovaly dějiny zemědělství a dějiny hospodářského vývoje.2)
Socialisté pokračují na této dráze: u Saint-Simona, Proudhona a jiných nalézáme formule Marxovy. Mužové tito vidí v poměrech ekonomických nejsilnější ženoucí sílu společenskou a historickou; Saint-Simon vidí podstatu moderního státu v majetku a prohlašuje organizaci vlastnictví přímo za základy sociální budovy; Saint-Simon ukazuje také na význam hospodářských tříd; Louis Blanc a jiní postřehují moc a váhu proletariátu, Proudhon staví práci do popředí svých úvah a tak dále. Proudhonův a Marxův učitel Comte neméně ukazuje, jaký má základní význam pro novější společnost a její dějiny průmysl; Comte netoliko staví proti staršímu militarismu moderní industrialism, ale prohlašuje - zřejmě pod vlivem Saint-Simonovým - průmysl za nejdůležitější základnu ("principale base") moderní společenské organizace.
Na každý způsob, to je dojista zřejmé, byl v letech čtyřicátých XIX. století, v kterých se Marx obrací k ekonomice a k sociologii, jeho ekonomický materialism už vysloven.
Marx jej vyslovuje pod vlivem jmenovaných vrstevníků a předchůdců také; opravdu formuluje Marx jen to, co, jak se říkává, visí ve vzduchu. Proto jsem nekladl v znázornění Marxova vědeckého vývoje tak velké váhy na vlivy ojedinělé.3)
Marx přece, to teď už může být jasné, a ještě méně Engels a marxisté mladší nemají určité formule svého materialismu historického; Marx právě od svých předchůdců nepřijal formuli jen jednu, nýbrž přijímal v duchu sociálně-historického bádání své doby formulí několik, snaže se o jejich sociologickou synthesi. Marxovi tyto rozličné formule se jeví jako důsledek materialismu (Feuerbachova) a hovějí jeho methodologické zálibě v přírodovědě a darwinismu. V době, kdy nematerialista Liebig může vykládat zánik kultury řecko-římské a španělské vysílením půdy (v půdě prý nebylo dost kyseliny fosforečné a drasla) - v době panujícího naturalismu a realismu jsou Marxovy a Engelsovy pokusy o historický výklad přísně vědecky více než přirozené, Marx a Engels nemyslí přece při svém historickém materialismu jen na poměry výrobní, nýbrž také na techniku (také Du Bois-Reymond dává Římanům zaniknout nedostatkem přírodovědy a technologie), na komunikaci a podobně. Engels přibírá k poměrům hospodářským zákony populační, na něž se už od sklonku XVIII. století stále a stále znova upozorňuje, Engels i Marx přibírají darwinismus, Engels i Marx vtělili do svého výkladu historického výzkumy Morganovy - nelze tudíž Marxovy předchůdce vidět toliko v Steinovi, v Saint-Simonovi nebo v někom jiném. Rogers například vypracoval svůj názor, mnohonásobně shodný s Marxem, v době Marxově bez znalosti Marxe.4)
Materialism historický nebo lépe řečeno: správnější oceňování poměrů hospodářských pro život a vývoj společnosti a nepřeceňování činitelů ideologických je dnes zajištěným majetkem sociologie, historie a politiky. V tomto širším smyslu, v pojímání, jak se říkává, historie a přirozenosti lidské "realistickém", hledají přívrženci Marxova materialismu své předchůdce v době poměrně dávné; Bernstein například jmenuje Macchiavelliho.5)
Z moderních sociologů, navazujících na Comta, zčásti také na Spencera, třeba počítat za přívržence tohoto realistického a přímo materialistického nazírání na dějiny Durkheima (který vidí hlavní hybnou sílu vývojovou v dělbě práce), Loriu (stoupence Marxova historického materialismu), také Labriolu, v jistém smyslu i Tönniese a jiné.
Pohled na novější historiografii poučuje nás také, jak si historikové přesně všímají poměrů hospodářských. Čtěte například Janssena (teologa!), Lamprechta, Bezolda; Angličan Rogers nabádá k hospodářské interpretaci dějin stejně jako nám Rus Miljukov podává obraz celé ruské civilizace se stálým zřetelem k vývoji hospodářskému.6) Pomyslíme-li ještě na přímo hromadné studium dějin hospodářských a nauk ekonomických, ukáží se nám marxistické nářky na nenáležitou ideologii historie a sociologie víc než neoprávněné.
Vliv Marxova materialismu historického je proto slabší, než by se při jeho značném vlivu politickém očekávalo. Nejenže Marx a Engels nepodali přesné formulace svého názoru, Marx a Engels sami jsou také jen ohlasem směru myšlení už zobecnělého a do značné míry také už uznaného.
1) Möser: Osnabrücks Geschichte mit Urkunden, 1768 (Vorrede); Patriotische Phantasien, 1774-1786.
2) Připomínám na příklad Langenthala: Geschichte der deutschen Landwirtschaft, 4 svazky, 1847; Engels sám chválí při jedné příležitosti (v listě citovaném na straně 141) dílo Güllichovo: Gesellschaftliche Darstellung des Handels, der Gesetze und des Ackerbaues der bedeutendsten handeltreibenden Staaten unserer Zeit, 5 svazků, 1830-1845. Třeba poznamenat, že tak jako Güllich také Thaer zvláště si všímali anglických poměrů hospodářských - ani v tom nejsou Marx a Engels první.
3) Jednali jsme speciálně o vlivu Lorenze von Steina; Brentano (srovnej Mehring: Die Lessing-Legende, 439) ukázal na nápadnou shodu Marxe s konservativním politikem Lavergne-Peguilhenem (Die Bewegungs- und Productionsgesetze, 1838); ale ani tato shoda nedokazuje, že by Marx byl měl svůj materialism od tohoto svého předchůdce.
4) Rogers: The Economic Interpretation of History, 3. vydání 1894.
5) Neue Zeit 1895-1896 I., strana 9.
6) Janssen: Geschichte des deutschen Volkes seit dem Ausgang des Mittelalters, 7. vydání 1881; Lamprecht: Deutsche Geschichte (srovnej referát Jana Peiskra: Počátkové dějepisu sociálního, Naše doba I. [1894] 411); Bezold: Geschichte der deutschen Reformation, 1890; Miljukov: Očerki po istorii russkoj kultury, I. 1896, II. 1897. (Miljukov odmítá krajní materialism historický výslovně.)