Se svou analýzí materialismu historického daleko ještě nejsme hotovi. Po obecných a hlavně metodologických vývodech kapitoly předešlé vyložíme teď sociologické učení Marxovo o organizaci společenské a o jejím vývoji; tedy asi to, co tvoří v podstatě hlavní zásady Marxovy filosofie dějin, neboli jeho historické dialektiky, chceme-li pro věc užít tohoto názvu Engelsova.
Podle pravidla pro tyto studie přijatého vyložím napřed Engelsovy vlastní vývody[1] co možná přesně, k nim pak připojím svou kritiku a rozbor další.
Engels vychází z totožnosti přírody a historie (Marxův materialism se svou dialektikou [materialistickou] podstatného rozdílu připustit nemůže), ale přesto v jedné věci přiznává podstatný rozdíl mezi vývojem společnosti a přírody, v tom totiž, že v přírodě panují slepé síly nevědomé a že v přírodě nic se neděje jako účel chtěný a vědomý, kdežto silami v dějinách společnosti jsou vždycky lidé nadaní vědomím, jednající s rozvahou nebo s vášní a pracující za určitými účely; nic se neděje bez vědomí úmyslu, bez chtěného cíle. Přes tento rozdíl je běh dějin ovládán vnitřními obecnými zákony. I zde totiž (v historii) přes vědomě chtěné cíle všech jednotlivců panuje vcelku (im Ganzen und Grossen) na povrchu zdánlivě náhoda: stává se jen zřídka to, co se chtělo, ve většině případů chtěné účely se křižují a odporují si, nebo jsou tyto účely už napřed neproveditelné, nebo konečně prostředky jsou nedostatečné.
Tak způsobují nárazy nesčetných jednotlivých vůlí a jednotlivých jednání v oblasti historické stav analogický stavu nevědomé přírody: účely jednání jsou chtěné, ale výsledky, které z jednání skutečně vyplývají, chtěné nejsou, nebo pokud chtěným účelům přece zdánlivě odpovídají, mají nakonec jiné následky, než které se chtěly. Historické události jeví se tudíž vcelku také jako ovládané náhodou; alekde na povrchu panuje náhoda, tam je vždycky ovládána vnitřními skrytými zákony.
Lidé dělají svou historii, ať ta historie dopadne jakkoli, tím, že každý se žene za svými vlastními, vědomě chtěnými účely; historie je právě výslednicí těchto mnohých a v různých směrech jednajících vůlí a jejich rozmanitého působení na svět vnější. Běží tudíž také o to, co ti mnozí jednotlivci chtějí.
Vůle je určována vášněmi nebo rozvahou; avšak, táže se Engels, čím jsou určovány vášně a rozvaha? Páky, určující vášně a rozvahu bezprostředně, jsou rozmanité: buď předměty vnější, nebo pohnutky ideální jako ctižádost, »nadšení pro právo a pravdu«, osobní nenávist, nebo také rozličné vrtochy čistě osobní. Avšak jednotlivé vůle mívají většinou zcela jiný, často opačný výsledek nežli chtěný, tudíž i jejich pohnutky mají pro celkový výsledek význam jen podřízený; proto vzniká zároveň otázka, které ženoucí síly jsou zase za těmito pohnutkami, které totiž příčiny historické to jsou, jež se v hlavách jednajících přetvářejí (umformen) v takové pohnutky.
Engels nám vykládá psychologii »ženoucích sil těchto sil ženoucích« (Triebkräfte dieser Triebkräfte) takto:
Materialism starý si vykládal historii podle pohnutek činů; materialism historický, materialism Marxův, uznává také ženoucí síly ideální (ideelle Triebkräfte), ale pátrá ještě po hybných příčinách, po ženoucích silách těchto sil ženoucích.
Už Hegel ve své filosofii dějin uznává, že pohnutky patrné (ostensible) a také pohnutky skutečně působící lidí historicky jednajících naprosto nejsou posledními příčinami historických událostí, že za těmito pohnutkami jsou hybné mocnosti (Mächte) jiné; ale Hegel nehledal těchto mocností v historii samé, nýbrž importoval je do historie zvenčí, z filosofické ideologie. Engels podává příklad: Hegel, vykládaje řeckou historii, praví, že je vypracováváním útvarů krásné individuality (Gestaltungen der schönen Individualität), realizací uměleckého díla »jako takového«. Engels uznává, že při tom Hegel řekl mnoho pěkného a hlubokého, ale že takový výklad je nakonec přece jen pouhou frází (Redensart).
Běží-li tedy o ženoucí mocnosti, které vědomě nebo nevědomě - a velmi často nevědomě - »stojí« za pohnutkami lidí historicky jednajících a tvoří vlastní poslední hybné síly dějin, nemůže se »tolik« jednat o pohnutky lidí jednotlivých, sebevíce vynikajících, nýbrž o pohnutky hýbající velkými masami, celými národy a v každém národě zase celými vrstvami lidu. Ale ani tu neběží o okamžité přechodné vzplanutí a rychlé zhasnutí plamene slámy, nýbrž o akci trvající, vybíhající ve velkou historickou změnu. Je tudíž úkolem skutečné historie vědecké vypátrat ženoucí příčiny, které se v hlavách jednajících mas a jejich vůdců, »takzvaných velikých mužů«, zrcadlí jako vědomé pohnutky, a to jasně nebo nejasně, bezprostředně nebo ve formě ideologické, třebas i v nehorázném přepětí (in verhimmelter Form). Jen takto najdeme zákony vcelku spravující historii v jednotlivých údobích a zemích. »Všecko, co lidmi hýbe, musí projít jejich hlavou, ale jakou formu to v té hlavě na sebe vezme, to velmi závisí na okolnostech.«
Poznání vlastních ženoucích sil historie bylo podle Engelse dříve skoro nemožné, protože byly příliš skryté, jsouce spleteny se svými účiny; avšak nynější doba zjednodušila tuto spletitost do té míry, že hádanka mohla být rozluštěna. Od té doby, co začal velký průmysl, tedy aspoň od vídeňského míru roku 1815, nebylo v Anglii nikomu už tajemstvím, že veškerý politický boj se tam točil okolo nároků na panství dvou tříd, velkostatkářské aristokracie (landed aristocracy) a buržoazie (middle class). Ve Francii »týž fakt vešel do vědomí« s návratem Bourbonů. Od roku 1830 byl uznán v obou zemích třetí bojovník o panství, dělnictvo, proletariát. Poměry se tak zjednodušily, že se oči musely zavírat schválně, aby se v boji těchto tří velkých tříd a v rozporu jejich zájmů neviděla ženoucí síla moderní historie, aspoň v obou nejpokročilejších zemích.
Tedy jak vznikly tyto třídy? Táže se Engels ještě jednou, a odpovídá: ekonomicky. Ještě snad velkostatek, kdysi feudální, mohl by se snad vykládat z příčin politických, totiž z násilné okupace, ale buržoazie a proletariát vznikly zcela zjevně z příčin čistě ekonomických. V boji mezi velkostatkem a buržoazií a stejně mezi buržoazií a proletariátem jde především o zájmy ekonomické, a moc politická je pouhým prostředkem. Buržoazie a proletariát vznikly změnou výroby. Vznikly přechodem cechovního řemesla k manufaktuře, pak manufaktury k velkoprůmyslu. Je tudíž dokázáno, aspoň v historii moderní, že veškeré boje politické jsou boji třídními, a že všecky emancipační boje tříd přes svou nutnou politickou formu - každý boj třídní je bojem politickým - točí se koneckonců okolo emancipace ekonomické.
[1] Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 50-55.