Obrátíme-li se od sociálněpsychologického rozboru třídního boje k jeho psychologii, najdeme dosavadní analýzu znova potvrzenou. Ptáme-li se totiž, co znamená třídní boj, co znamená tato »ženoucí síla sil ženoucích« psychologicky, dostaneme na tuto otázku odpovědi, které se sice hodí ve své rozmanitosti a roztříštěnosti k chaosu rozličných definicí historického materialismu, ale věc nijak nečiní jasnější.
Na jednom místě, z marxovského hlediska dost podivném, akceptuje Engels Hegelovo metafyzické učení o zlu, které prý je »formou, ve které se podává ženoucí síla vývoje historického«; a má prý to smysl dvojí: předně, že každý nový pokrok nutně vystupuje jako svatokrádež, jako rebelie proti zřízením starým, odumírajícím, ale zvykem posvěceným; za druhé znamená toto učení Hegelovo, že od vzniku protiv třídních právě vášně špatné, lakota a panovačnost, se staly »pákami« vývoje historického.[1]
Nebudeme se teď Engelse dotazovat po zlu metafyzickém; stačí nám zaznamenat, že tu máme dvojí ženoucí síly historické: revolučnost a lakotu s panovačností. Jak se rozdělují tyto dvě síly, zřejmě poslední - ptáme se - na ty dvě velké třídy a jak se jimi vysvětluje třídní boj? Je snad proletariát jen revoluční, je buržoazie, respektive kapitalisté, jen chtivá majetku a mocí? Podle Engelsových výkladů pozdějších (viz dále v kapitole šesté) je vlastní ženoucí silou civilizace jen lakota a panovačnost: je třída, která třídy druhé opanovala vlastním hybatelem pozitivním, a je odpor proti tomuto tlaku silou negativní, ale nakonec vítězící?
Vedle tohoto výkladu najdou se u Engelse a Marxe ještě jiná určení povahy ženoucích sil historických, a to směšují se, jako v případě uvedeném, bez rozlišení faktory psychologické s faktory metafyzickými a přírodními, jak to činí pochopitelným Marxův metafyzický materialism a to, že se přiklání k Hegelovi.
Ženoucí síly historické, jak je Marx a Engels uvádějí ve svých spisech, jsou asi tyto. Nejobecněji a nejabstraktněji představují si Marx a Engels svět a dějiny ve stálém pohybu: z pohybu se odvozuje všecek život a všecka historie jeví se tedy jako stálé přeměňování lidské společnosti. Ve své abstraktnosti prohlašuje Marx pohyb za sílu tvůrčí: »Pohyb historie vytváří tak vztahy sociální, pohyb individuální dává nám výrobky průmyslové a tak dále.« [2]
Ještě jiná ženoucí síla historická je dána zákonem negace: pohyb a vývoj se uskutečňují protivami.
Jiný druh sociálních a historických sil vidí Marx a Engels v rozličných silách přírodních; tak například je takovou ženoucí silou země, zejména půda a přírodní okolí vůbec.
Také rasa je ženoucí silou historickou, stejně pak uznává Engels vedle tříd i jiné sociální formace masové (národy, třídy lidové).
Obyvatelstvo a zejména jeho vzrůst je silou hospodářskou a společenskou vůbec. Engels, jak už víme, klade vzrůst obyvatelstva vedle poměrů výrobních. Přelidnění i u Marxe je mocnou ženoucí silou sociální a historickou.
Dalšími ženoucími silami, a to ženoucími silami mocnými, jsou stát a ostatní činitelé ideologičtí, tedy mravnost, respektive nemravnost, náboženství, umění, věda a filosofie. Samostatnost těchto činitelů uznal v poslední době zejména Engels docela určitě, třebaže, jak už naznačeno, najdou se i ve starších spisech místa, kde se tato samostatnost uznává.
Ano, najdou se místa, kde Engels na svůj historický materialism naprosto zapomíná. Sem patří místo, kde Engels vidí »hlavní páku veškerého pokroku rozumového« v protivě, která tkví v tom, že z jedné strany člověk usiluje o dokonalé a úplné poznání světa, na druhé straně však tomu úkolu nikdy dostát nemůže.[3] Engels tuto nemožnost nevidí toliko v omezenostech našich přirozených schopností, nýbrž v objektivní utvářenosti světa samého. Kdyby prý v kterémkoli okamžiku lidského vývoje byla dovršena definitivní, hotová soustava světových vztahů, fyzických jako duševních a historických, byla by tím říše lidského poznání zakončena; tím by však byl budoucí historický vývoj další useknut od toho okamžiku, ve kterém by společnost byla zřízena v souhlase s tou soustavou - to však je Engelsovi absurditou, nesmyslem.[4]
Čtenář ať si povšimne, jak tu Engels mluví o páce vývoje rozumového, ale také vývoje vůbec. Sama síla však, která tu žene, je snaha, touha po poznání.
Jak si máme tuto rozumovou sílu ženoucí představovat přesněji, to se ovšem nevysvětluje. Můžeme si připomenout výklad Engelsův, podaný v uvedeném už listě, podle kterého historie záleží v jakémsi zvláštním ubývání pitomosti ; tomuto pojetí mohli bychom dát dále ten pozitivistický smysl, že duch lidský přechází ze stadií více mytických (antropomorfických) do stadií více vědeckých, pozitivních.
Čtenář vidí, jak se materialism historický rozplývá a jak je neurčitý. A to jsme ještě všech ženoucích sil ani nevyčerpali. Přijetím darwinismu Engels uznává dědičnost, přizpůsobování a jiné síly Darwinem přijímané.
Na každý způsob rozkládají se poměry ekonomické a třídní boj ve velký počet sil; tento počet bude tím větší, povážíme-li, že některé z těchto sil samy se zase skládají z více sil dílčích.
Ani Marx ani Engels neuvedli do této mnohosti sociálních a historických sil žádné určité soustavy. Nevidíme dost přesně, které jsou silami metafyzickými (Marx a Engels by mluvili o silách dialektických) a jakou roli hrají v dějinách vedle jmenovaných sil jiných; stejně není určen poměr sil přírodních a biologických. Ani síly psychické nejsou ve své působnosti a ve svém poměru k ostatním jmenovaným silám objasněny, a nikde se neukazuje, čím se ty rozličné síly vlastně stávají silami historickými. Stejně bylo už dokázáno, že ty síly nejsou určeny ani kvantitativně ani kvalitativně, a že není vytčen způsob jejich vlivů - zkrátka, disiecta membra sociologická, žádný celek, žádná soustava.
Opět a stále se přesvědčujeme, jak sociologické základy marxismu jsou poškozeny nedostatkem psychologie. Engels sice poznal, že historické ženoucí síly nakonec se musí analyzovat a vykládat psychologicky, a proto se o tuto analýzu pokusil; ale právě tato analýza historických sil sil ženoucích je zase jen dalším dokladem toho, že Marxův materialism a krajní objektivism je nemožný.
Jen si Engelsovu psychologii ženoucích sil docela stručně formulujme: Jednotlivé vůle jsou určovány vášněmi a rozvahou; tyto vášně a rozvahy jsou »bezprostředně určovány« rozličnými »pákami«, a to jsou zčásti předměty objektivní, zčásti pohnutky »ideální« (ctižádost a tak dále).
Ale o objektivní vůli v historii neběží, nýbrž o »vlastní poslední ženoucí síly historie« »stojící za« motivy jednotlivých lidí, a to jsou - boj tříd a rozpor jejich zájmů.
Tedy:
Člověk jedná (rozumí se v historii) podle svých pohnutek individuálních, sleduje své cíle a účely; ale to jsou pohnutky jen »na oko« (ostensibilní); »skutečně činné, skutečně působící« jsou »bezprostředně určující« »páky« objektivní nebo subjektivní. Ale tyto pohnutky naoko i skutečné nemají významu; důležité jsou pohnutky (také jen naoko? či jen skutečné?) velkých mas a jejich vůdců, rozpor zájmů.
Je to divná psychologie!
Ve vědomí máme pohnutky vůle, vášně a rozvahy; to jsou však jen pohnutky naoko, tj. iluze: naproti tomu pohnutkou skutečně činnou je například ctižádost. Jaký je poměr tohoto citu skutečného k nějakému citu, jenž je pohnutkou jen naoko?
A co znamená psychologicky, že »za« pohnutkami velikých mas stojí ty pravé síly ženoucí? A jestliže těmi pravými silami ženoucími jsou boj a rozpor zájmů - neběží tu zase o pohnutky toho boje? Na jedné straně o lakotu a panstvílačnost, na druhé o odpor proti ním? Jaký je psychologický poměr ctižádosti k vlastním a posledním motivům třídy, masy?
Hotové psychologické qui pro quo, tato trojice motivů. Ale také qui pro quo hospodářské. Ve spise o Feuerbachovi se dovídáme, že poslední ženoucí silou historickou je boj tříd a rozpor jejich zájmů; ale uslyšíme ještě, že Engels a Marx hledají příčinu tříd v dělbě práce. Také v úvodu k Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte vysvětluje Engels rozpor tříd: »...existence a tím i kolize těchto tříd zase podmíněny jsou stupněm vývoje svého položení hospodářského, způsobem své výroby a svou směnou tím podmíněnou.«[5] »Poslední« »ženoucí síla sil ženoucích« poslední silou historickou tedy není.
[1] Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 36.
[2] Marx:Das Elend der Philosophie, 88, 133; srovnej shora stranu 67.
[3] Engels:Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 24.
[4] Engels:Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 23, 24.
[5] Obojí názor Engels pronesl téměř v téže době. Citovaný úvod vyšel roku 1885, spis o Feuerbachovi roku 1886 (respective roku 1888).