Marx a Engels spojují svůj pojem pokroku s pojmem odkroku. Engels přijímá při výkladu zákona negace negace pojetí Rousseauovo, podle kterého každý nový pokrok civilisace je zároveň odkrokem. Engels to ukazuje na vývoji rovnosti, respective nerovnosti: Civilisace pokračuje, ale každý její pokrok je zároveň novým pokrokem nerovnosti; konec konců jsou si všichni rovni v nerovnosti, všichni se totiž stávají závislými na libovůli a násilí vládnoucího. Ale v tomto bodě se nerovnost obrací v rovnost - despota, kterého násilí udržovalo, je násilím odklizen - potlačovatel je potlačen, negace se neguje a tím právě dochází k pokroku, neboť rovnost nově získaná je vyšší než rovnost původní.[1]
Tento pokus o výklad rozhodně není dost jasný, poměr odkroku a pokroku se neobjasňuje. Mnohdy líčí Marx a Engels kapitalistickou civilisaci v tom smyslu, že kapitalism má vedle špatné stránky také stránku dobrou; v III. svazku Kapitálu tento názor převládá. Dobrá stránka kapitalismu je v tom, že podněcuje jednotlivce k výrobě, že tato výroba je hojná, že zdokonalila stroje a tak dále - zlá stránka se jeví v hospodářské nerovnosti a v degeneraci dělníka a konec konců i kapitalisty, tou nerovností způsobené. Civilisace kapitalistická podle toho je relativně dobrá a relativně špatná; a ovšem je stránka špatná silnější, ale relativní dobro je positivně dobré, pokrok se neuskutečňuje toliko absolutním protikladem.
Ovšem, Marx i Engels častěji se vyslovují v jiném smyslu, že totiž civilisace vůbec je špatná. Na citovaném místě uvádí Engels názor Rousseauův, podle kterého »všecky další pokroky (nad stav původní) zdánlivě znamenaly právě tolik kroků k zdokonalení jednotlivce, ve skutečnosti však úpadku druhu«. Nebudeme vyšetřovat, podává-li Engels učení Rousseauovo docela správně; jisto je, že tento výklad dává uvedené větě, že každý pokrok je zároveň také odkrokem, smysl zase jiný.
Není pochybnosti, že by se věta mohla vykládat ještě jinak. Zlé a dobré mohlo by se střídat (třeba i podle zákona protivy), a vůbec připouští věta Engelsova, hledíme-li k plnosti života společenského a historického, výklad různý.
Ve věci samé musíme připomenout výklady o protivě a boji tříd a odkázat k tomuto pozdějšímu znázornění vývoje civilisace.
Na každý způsob měla by být Marxova theorie pokroku vypracována všestranněji a důkladněji. Tak na příklad se dotýkají Marx i Engels častěji tradice, potom sociálních vad, které pocházejí z doby dřívější (tak zvaných přežitků) a rozlišují takto zlo dvojí, zděděné a nově vzniklé: Jak se mají obě k sobě navzájem a jak slouží pokroku?[2] Jak odpovídají theorii katastrofní? Propracovaná theorie vývoje musela by mít každým způsobem všecky tyto případy na mysli.
[1] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 142-143.
[2] »Vedle vad moderních tíží nás celá řada vad zděděných, pocházejících z živoření (Fortvegetation) starobylých, přežilých method výrobních s jejich družinou nevčasných (zeitwidrig) poměrů společenských a politických. Trpíme netoliko živoucími, nýbrž i mrtvými. Le mort saisit le vif!« (V Úvodě ke Kapitálu I, 2. vydání, 5.)
Význam přežitků a evoluce zpětné pro theorii evoluční vůbec pokoušejí se vyložit Demoor, Massart a Vandervelde (jeden z vůdců belgických socialistů, profesor na bruselské svobodné universitě) v knížce L’évolution regressive en biologie et en sociologie, 1897.