V mezinárodní revui Cosmopolis byla uveřejněna v prvních třech číslech roku 1898 diskuse o »státu budoucnosti« (»Zukunftsstaat«).
Tónem spíše žertovným odmítá tam Liebknecht požadavek, aby podal obraz budoucího společenského zřízení socialistického; ti, kdo založili společnost nynější, také prý neměli tušení o tom, co je dnes. Ani Bernstein nechce prorokovat; ale Adolf Wagner, Sohm a pseudonym Ignotus chtějí mít odpověď jasnou a určitou.
Tato diskuse není svého druhu první. Čtenáři se pamatují na řeči o budoucím státě socialistickém, prosloveném roku 1893 na říšském sněmu německém. Tenkrát odpůrci také žádali na socialistech, aby své plány budoucnosti odhalili - socialističtí poslanci (mluvil Liebknecht, Bebel a jiní) jednali o thematě spíš žertovně než vážně.[1]
Naposledy zase Bernstein hnul věcí prohlásiv, že pro to, co se obecně rozumí »konečným cílem socialismu«, má nadmíru málo smyslu a zájmu. Tento cíl, ať je prý kterýkoli, neznamená mu pranic, hnutí je mu vším; hnutím rozumí však obecný pohyb společnosti, to jest sociální pokrok, politickou a hospodářskou agitaci a organisaci, která má tento pokrok uskutečňovat.[2]
Tento výrok Bernsteinův vyvolal ve straně sociálnědemokratické čilé spory, a všimli si ho ovšem také nesocialisté. Tím spíše, že se také na této straně problém horlivě přetřásá. Tu zavdal nový podnět k zjednání jasna o »sociálním ideálu« Stammler a jeho oponent Sombart.
Požadavek, aby socialisté podali obraz budoucnosti, je docela oprávněn; platí ovšem také pro nesocialisty, a vůbec pro všecky, kdo chtějí společnost reformovat. Ba platí už pro ty, kdo společnost historicky studují. Grillparzer se v jednom svém epigramu posmívá novějším historikům, že prý píší dějiny budoucí - skutečně, toto psaní dějin budoucích je vlastním měřítkem pravého poznání historického. Tou měrou, kterou minulost a přítomnost skutečně poznáme, budeme moci budoucnost předvídat - v tom smyslu se přece říká už dávno, že historie je vitae magistra.
Proti tomuto předvídání budoucnosti se ozývají všichni ti, kdo se bojí, aby se jim nevytýkal utopism. Jistě právem. A přece netkví utopism v předpovídání a v předvídání, nýbrž v konstruování budoucnosti, prováděném bez vědění, a to konstruování má kořen v utopistickém nazírání na přítomnost a na minulost. Jsou právě také utopisté minulosti. Utopism má své zřídlo v nepochopení přítomnosti a minulosti, v nepochopení pravé přirozenosti lidské a v nesprávné methodě.
Kolik veleučených profesorů národního hospodářství, odsuzujících utopism socialistický, jsou sami utopisty, třebaže na obraz budoucího stavu společenského nikdy nepomýšleli! Je také utopism tak zvaných »fakt«, který je škodlivý už tím, že vyvolává utopism fantastický.
Každý program sociálně politický, každý program ethický je plánem pro budoucnost, návodem, jak dělat historii.
Víra v pokrok a vykládání historie jako vývoje a zdokonalování vede nutně k určování budoucnosti, k předvídání toho, co se z poznávané minulosti vyvine. Toto předvídání se opírá o determinism vývoje, je konklusí z premis minulosti, je prorokováním přesně vědeckým - ovšem nebudeme těkat až do XXX. století, nám úplně postačí trošku poodhalit závoj z několika let budoucích.
Veliký vliv všech společenských ideálů, počínajíc Platonovým až k poslední utopii Bellamyho, je nejen pochopitelný, ale i oprávněný. Člověk žije nejen pro minulost, nýbrž také pro budoucnost v budoucnosti, a proto vždycky dá na ty, kdo dovedou sílit jeho nadějí, ať už se to děje formou jakoukoli. Duch lidský je nadán nejen chladným rozumem, nýbrž také fantasii, a Proudhon má docela pravdu, přičítá-li fantasii pro život a životní ideály úlohu tak významnou.
[1] Tyto zajímavé debaty byly vydány Vorwärtsem: Der sozialdemokratische »Zukunftsstaat«. Verhandlungen des deutschen Reichstages 31. Januar, 3., 4., 5. und 7. Februar 1893.
[2] Die Neue Zeit 1897-1898, I: Der Kampf der Sozialdemokratie und die Revolution der Gesellschaft. II: Die Zusammenbruchstheorie und die Colonialpolitik.