Marxovi se problém sociálního ideálu vnucoval od samého počátku. Jednaje o programu pro Deutsch-Französische Jahrbücher dotýká se »konstrukce budoucnosti«; tenkrát, jsa v počátcích svého studia sociologického a své politiky, vyžadoval především bezohledné kritiky všeho existujícího. Marx doznává, že mezi reformátory je obecná anarchie, a že žádný nemá »exaktního názoru« o tom, co být má;[1] a Marx se utěšuje tím, »že svět dogmaticky neantecipujeme, nýbrž že chceme teprve z kritiky světa starého najít svět nový«.
V Heilige Familie Marx sice odmítá ideologické představy o budoucnosti, žádá však, aby si proletariát řádně uvědomil, co je a co podle toho bytí historicky bude nucen dělat; jeho cil a jeho dějinná akce je prý docela zřejmě, neodvolatelně nastíněna v jeho vlastní situaci životní, jakož i v celé organisaci dnešní společnosti měšťanské.
V témž realistickém smysle praví Marx ve spise Zur Kritik der politischen Oekonomie, tam, kde podává definici historického materialismu, že si lidstvo vždycky dává jen takové úkoly, které řešit dovede; Marx myslí, že se úkoly dávají jen takové a jen tam, kde hmotné podmínky k řešení už jsou nebo aspoň už vznikají. V souhlase s tímto výkladem Marx upozorňuje v Kapitále kritikou a historií novodobého kapitalismu na směr dějin, na tendenci celého vývoje: minulost kapitalismu odhaluje Marxovi jeho budoucnost a budoucnost celé společností.[2]
Ve spise proti Proudhonovi vyvozuje Marx sociální ideál z potřeby universálnosti, z touhy po všestranném vývoji individua,[3] a tomuto ideálu zůstal věren, jak dokazuje v Kapitále požadavek »absolutní disponibility člověka k měnivým požadavkům pracovním«.
Engels, jak víme, odmítá, aby historie po způsobu Heglově směřovala k určitému, už napřed danému, hotovému ideálnímu cíli; právě tak jako Marx odmítá víru v tajemnou Prozřetelnost.[4] Ale pro tuto chybu staré filosofie dějin neodmítá Engels stanovit cíle, jak on myslí, praktické a oprávněné. Engels má v zákoně negace negace záruku, vědecky dokázanou, že jistý historický proces nejen se už stal, ale že se ještě stane.[5] Engels tedy »konečný cíl dějin« uznává plně; speciálně věří, že lidstvo historickým vývojem poznání a pravdy dojde.[6] Engels tedy, jak uvidíme později, nerozpakuje se líčit budoucnost (hlavně ve spise proti Dühringovi a ve spise o rodině). ovšem s náležitou reservou - ostatně i bez reservy, jak poznáme z líčení prvotního komunismu.
Mladší marxisté, jak jsme už slyšeli, lekli se utopismu; tak na příklad Kautsky ve výkladě Erfurtského programu.[7] Kautsky na jedné straně chválí, že sociální demokracie jediná ze všech stran má makavý cíl pro budoucnost, jemuž všecko své jednání přizpůsobuje; připouští, že pronikaví myslitelé směr dějinného vývoje mohou poznat; že mohou také formy vývoje předvídat, třeba ne přesně; ale na straně druhé odmítá blouznění o budoucnosti. Kautsky požaduje vědecké zpytování toho, »jaký asi směr dostanou tendence ekonomického vývoje«; neboť »čím jasněji vidíme do budoucnosti, tím účelněji upotřebíme svých sil v přítomnosti«. Nejlepší myslitelé sociálně demokratičtí prý se takovému zpytování budoucnosti oddávali (Marx, Engels, Bebel). »Podobnou práci asi každý myslící socialista vykonal pro sebe ve vší tichosti, neboť každý, kdo si vytkl cíl veliký, pociťuje potřebu, domoci se jasnosti o poměrech, za kterých by bylo snad lze cíle dosáhnout.« Avšak výsledek takovýchto studií je pro Kautského - soukromou záležitostí jednotlivce, nikoliv strany.
Kautsky má ovšem všecek důvod, aby varoval před utopistickou fantastikou; avšak nesprávné je, požadovat přemýšlení o budoucnosti a zároveň to přemýšlení prohlašovat za věc soukromou, která se má provádět »ve vší tichosti«. Je soukromou záležitostí také program Marxův a Engelsův, jejž postavili pro budoucnost? Copak není celý socialism a vůbec každý program programem budoucnosti? A můžeme, jak požaduje Kautsky, dělat positivní návrhy pro společnost dnešní a nemít eo ipso na očích společnost příští?
Ještě neurčitěji a opatrničtěji vyslovovali se v posledních letech o programu budoucnosti Liebknecht, Bebel a jiní. Někteří se dokonce chytali slov, jako že prý socialisté nemusejí mluvit o státě »budoucnosti«, už proto, že prý státu nebude (jen společenství hospodářské) - cožpak není budoucí bezstátnost také hudbou budoucnosti? Jiný oblíbený argument je ad hominem, že totiž ani politikové měšťanští nevědí, co bude a podobně. To ovšem nejsou než výmluvy: Marx a Engels čekali úpadek kapitalistického řádu už ve své době (proroci strany určovali rok 1898)[8] a proto věnovali všecku práci plánu, jak novou společnost zařídit. Marx a Engels byli by z dějin revoluce a zejména pařížské Komuny vyčtli málo, kdyby nebyli poznali, že všecka revoluce je marná, jestliže se jejím vůdcům nedostává určitého a jasného plánu.
Bernsteinovo veto proti plánům budoucnosti má platnost trochu jinou - Bernstein neposuzuje přítomnost jako Marx a neočekává brzkého pádu nynějšího společenského řádu. Přes to, po soudu mém, výrok jeho, má-li se brát doslova, je přepjatý. Pohlédneme-li na věc přesněji, zakládá právě svůj ostych před plány budoucnosti na poznání této budoucnosti, že totiž nebude o mnoho jiná než přítomnost. Správněji a v duchu historie vědecké žádá proto Renard vědu ideálu osobního, ale také sociálního, určující taktiku společnosti, která by politicky, hospodářsky a mravně chtěla vyniknout nad svůj stav nynější. Renard ukládá studiu otázky sociální určování budoucího života společenského.[9]
[1] Deutsch-Französische Jahrbücher, 37.
[2] V 24. kapitole I. svazku oddíl 7.: Dějinná tendence akumulace kapitalistické.
[3] Marx: Das Elend der Philosophie, 129.
[4] Srovnej místo u Engelse: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 50. s místem u Marxe: Das Elend der Philosophie, 102.
[5] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 136; citováno shora na straně 68 v poznámce.
[6] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 81.
[7] Das Erfurter Programm in seinem grundsätzlichen Theil erläutert, 131-145.
[8] Viz citované Verhandlungen des deutschen Reichstages, 32.
[9] Renard v serii článků v Revue socialiste, 1897 (La méthode d’Hude de la question sociale - Le régime socialiste); myšlenka je pak dále rozvedena ve spise Le régime socialiste, 1898.