Tato otázka nás na konec vede k Marxovým a Engelsovým názorům o svobodě vůle.
Marx a Engels mluvívají o zákonitosti vývoje historického s takovým důrazem, že z toho jde až hrůza. Hned v definici materialismu historického jsme se dověděli, že lidé vcházejí v nutné poměry výrobní, na jejich vůli nezávislé; zákony hospodářské, slyšíme dále, jsou zákony přírodní, jsou to tendence působící a pronikající s nutností železnou; vývoj hospodářského utváření společenského je proces přírodní; jednotlivec není odpověden za poměry, jejichž sociálním produktem zůstává, ať se subjektivně nad ně povznáší sebevíc, a tak dále.
Jak Engels soudí o věci, také již víme s dostatek - ilusi vědomí individuálního vykládá právě s ohledem na motivy chtění a jednání. Zákon negace negace uskutečňuje se v přírodě i v dějinách jako v našich hlavách bezvědomě, a tak dále.[1]
Vedle toho však jsme slyšeli také výroky jiné. Marx přece praví, že člověk svou prací uskutečňuje svoje účely a že tento účel určuje způsob jeho jednání jako zákon.
Engels učí, že se člověk osvobodí v novém společenském zřízení právě nastávajícím. “Okruh životních podmínek člověka obklopujících a posud ovládajících dostane se teď pod vládu a kontrolu lidí, kteří se stanou teď po prvé pány přírody uvědomělými, skutečnými, protože a když se stali pány svého vlastního spolčení (Vergesellschaftung). Zákonů vlastního konání společenského, které jim posud byly přírodními zákony cizími, je ovládajícími, bude potom od lidí s plným věděním užíváno a ony tím ovládány. Vlastní spolčení, které lidem posud od přírody a dějin objektivně bylo vnuceno, stane se teď jejich činem svobodným. Mocnosti objektivní, cizí, které posud dějiny ovládaly, dostanou se pod kontrolu člověka samého. Teprve od tohoto okamžiku lidé svou historii budou dělat s plným vědomím sami, teprve od tohoto okamžiku společenské příčiny, jimi v pohyb uvedené, budou mít výsledky chtěné v míře převládající a stále rostoucí. Je to skok člověka z říše nutnosti v říši svobody.«[2]
Z Fourierova »skoku z chaosu v harmonii«, jak vidět, stal se u Engelse heglovský skok z říše nesvobody do říše svobody.
Engels a Marx přijímají Heglův výrok: »Slepá je nutnost jen potud, pokud se nepochopuje.« A Engels k tomu podává výslovný výklad o svobodě vůle: »Svoboda vůle neznamená nic jiného než schopnost rozhodovat se s věcnou znalostí. Čím svobodnější je tedy o určité otázce náš soud, s tím větší nutností bude určen obsah tohoto soudu, kdežto nejistota plynoucí z neznalosti, která zdánlivě svobodně volí mezi mnohými možnostmi volby různými a sobě odporujícími, právě tím dokazuje svou nesvobodu, dokazuje, že je ovládána předmětem, který by právě měla ovládat. Svoboda tedy záleží v ovládání nás samých a vnější přírody, v ovládání založeném na poznání přírodních nutností; svoboda je takto nutně produktem vývoje historického. První lidé, odlučující se od zvířectva, byli ve všem podstatném tak nesvobodni jako zvířata sama; ale každý pokrok v kultuře byl krokem k svobodě.«[3]
Positivistický relativism proniká, jak vidíme, v oblasti vůle právě tak jako v oblasti intelektuální. Je ovšem jakási divergence: plná pravda, slyšeli jsme, poznává se jen nekonečným procesem historickým; svobodnými, a to absolutně svobodnými staneme se prý hned, jakmile se společnost ujme vlastnictví výrobních prostředků a zruší výrobu kapitalistickou...
[1] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwalzung der Wissenschaft, 146.
[2] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 305, 306; srovnej Die Entwicklung des Socialismus von der Utopie zur Wissenschaft, 43.
[3] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzuug der Wissenschaft, 113.