Směna má dvojí formu:
Z-P-Z: Zboží prodám za peníze a koupím zas zboží, kterého potřebuji. Tím je proces ukončen: prodám, dostanu peníze, koupím, spotřebuji - a konec. Chci-li mít, čeho potřebuji dále, musím zas vyrábět, a opět prodám a tak dále.
P-Z-P: Tu nejde o spotřebu, nýbrž o něco jiného: z peněz chci získat prostředkem zboží peněz ještě více. To P na konci liší se od P na počátku - je větší (P + p). Tento proces má patrně smysl jen tehdy, když P roste (nebude se přece vyměňovat jenom pro výměnu) : ženoucí pohnutkou cirkulace je rozmnožení peněz. P-Z-P + p = 100 zlatých - pšenice - 110 zlatých; tedy p=10 zlatých: tento přírůstek je nadhodnotou (Mehrwerth).
Hodnota, jež obíhá v této formě, dostává nadhodnotou zvláštní nový charakter, stává se - kapitálem. Kapitál novodobý je jen v této formě hodnotou, která se sama zhodnocuje (selbstverwerthender Werth). Nadhodnota je tedy, jedním slovem, zisk.[1]
Přidržíme-li se Marxovy formulky, vzniká otázka: Jak je možná, aby P=Z a Z=P+p? Bez formulky: Jak nadhodnota vzniká?
To je možné pouze tenkrát, jestliže Z (zboží) za cirkulačního procesu samo sebe rozmnožuje.
Protože hodnota je jen z práce, musí tím rozmnožujícím se zbožím být práce sama, to jest: práce se musí stát zbožím. Práce se stane zbožím, jestliže dělník kapitalistovi svou pracovní sílu prodá.
A to se děje. Ale nebylo tomu tak vždycky. Od XVI. století prodává dělník svou pracovní sílu. Dělník se proto stal svobodným, není na nikom závislý a může tedy svou sílu prodávat; v středověku byl nevolný, proto svou práci prodat nemohl. Novodobý dělník vyplňuje však ještě druhou podmínku, jež ho činí dělníkem-nemůže totiž té své pracovní síly užít sám. Nemá vyrábědel a výrobiva, zejména nemá žádné půdy, to jest: je proletářem. Kapitalista dělníkovu sílu kupuje, užívá jí, zneužívá, vykořisťuje. Kapitalista vykořisťuje hodnototvornou práci dělníkovu.
Dělník tedy prodává svou pracovní sílu: Zač ji prodává? Co mu za ni kapitalista dává?
Kapitalista sám nepracuje, jen dělník, a ten tedy musí především vydělat, čeho potřebuje nutně pro sebe a pro svou rodinu: to je ta »nutná pracovní doba«, tvořící »nutnou hodnotu«. Mimo to musí dělník vytvořit nadhodnotu a tu vyrábí v »naddobě« (»nadčase«, »Mehrarbeitszeit«) svou »nadprací«. »Kapitál je zemřelá práce, která se oživuje jen jako můra vyssáváním práce živoucí a žije tím více, čím více jí vstřebá.«[2]
Vzniká a roste tedy nadhodnota způsobem dvojím. Buď se potrava dělníka (vůbec to, čeho pro živobytí nutně potřebuje) zmenší nebo zlaciní; obojí znamená zkrácení nutné práce. Nadhodnota vznikající takto zkrácením nutné práce je »relativní«.
Nadhodnota vzniká však také prodloužením nadpráce: »nadhodnota absolutní«. »Jako pro poznání hodnoty vůbec rozhoduje pochopení, že je pouhou sraženinou doby pracovní, že je prací, jenom že ztělesněnou (vergegenständlichte), tak rozhoduje pro poznání nadhodnoty, že je pouhou sraženinou naddoby pracovní (Gerinnung von Surplusarbeitszeit), pouhou nadprací, jenom že ztělesněnou.«[3]
Dělník za svou práci dostává mzdu; ale forma mzdy, totiž že je v penězích, zastírá pravý stav věci. Vypadá to tak, jako by dělník byl placen za práci všechnu. Vezměme si dělníka v době roboty. Tenkrát dělník určitě věděl, kolik dní, kolik času pracoval pro pána a kolik pro sebe; měl určité měřítko, a poměr jeho k pánovi byl zcela jasný. Tím, že teď dostává peníze, dělník neví, kolik a jak dlouho pracuje pro sebe, aby uživil sebe a svou rodinu, a jak velikou nadprací v naddobě pracuje pro kapitalistu. Placen je ovšem jen za práci nutnou, nadpráce jde do kapsy kapitalistovi.
Trvání doby pracovní kolísá mezi minimem, nutným pro výživu dělníka, a maximem, určovaným jednak fysiologicky, jednak mravně; dělník totiž musí zůstat zdráva sílen, proto musí také ukájet některé potřeby intelektuální i jiné.
Všecko úsilí kapitalisty a celého hospodářského ovzduší se nese k tomu, nutnou dobu pracovní co možná zkrátit, respective vyrábět co možná mnoho nadhodnoty relativní. Tomu slouží všecko zdokonalování technické a zejména vynalézání strojů.
Tím je zároveň pochopitelný účinek všeho průmyslového pokroku (rozuměj mimo vynalezení strojů také organisaci a rozdělení práce a tak dále) na vyměřování mzdy: mzda se snižuje. Nadto dělník jednostrannou prací strojovou zakrňuje tělesně i duševně, mozková práce odděluje se pořád více od svalové a stává se stále méně potřebnou. Tím se práce zlaciňuje, a proto se také hledá pořád více lacinější práce žen a dětí; zakrátko bude dělník otrokářem - bude prodávat ne práci a sílu svou, ale svou rodinu.
Účinkem strojového provozu je, mimo to, prodloužení pracovního dne. Stroj může pracovat pořád, i nutí tím dělníka, aby pracoval podobně - dělník se ponenáhlu stroji přizpůsobuje. A protože strojem zakrňuje i duševně, stává se dělník vlivem stroje pořád víc strojem sám.
A ještě jeden je neblahý účinek stroje a všelikého pokroku technického: vzniká přelidnění, ale přelidnění relativní, nikoliv absolutní. Protože se doba pracovní prodlužuje, udržuje se část dělnictva při práci nepoměrně dlouho, zato druhá část je bez zaměstnání.
Tím vlastně jen jedna polovička obyvatelstva pracuje pro všechny, jsouc zároveň donucována pracovat lacino.[4]
Účinkem kapitalistického hospodaření je tedy také přelidnění, a to, jak řečeno, přelidnění relativní; přelidnění absolutního, jak je hlásal Malthus, Marx nepřijímá. Systém kapitalistický způsobuje přelidnění jen dočasné, vytváří reservní armádu proletářskou, která se zánikem kapitalismu zmizí. Kapitalistické klesání mzdy není způsobeno absolutním vzrůstem obyvatelstva a jeho stavem celkovým, nýbrž vylíčeným už poměrem zaměstnaných a nezaměstnaných.
Konečně se účinek kapitalismu jeví také pro kapitalisty. A přirozeně: důchod nadhodnotní se koncentruje pořád víc a více v několika málo rukou. Kapitalisté nevykořisťují pouze dělnictvo, na konec vykořisťují také sami sebe.
Kapitalista sám nepracuje, je pouze komandantem práce, dohližitelem, je vyssavačem všech, ale ovšem hlavně dělníka. Kapitalista je pánem práce, nota bene cizí práce neplacené, kapitál je materiaturou nezaplacené doby pracovní.[5] »Jestliže podle Augiera peníze přicházejí na svět s přirozenými skvrnami krve na jednom líci, tož kapitál pouští krev a špínu od hlavy do paty, ze všech pórů.«[6]
Kapitál je můra moderní společnosti a zároveň její bůh - její fetiš. Jako je v náboženství člověk ovládán vytvořeninou (Machwerk) své vlastní hlavy, tak je v kapitalistické výrobě ovládán vytvořeninou své vlastní ruky. Jak si člověk objektivisuje své vlastní myšlenky a smyšlenky jako bůžky a bohy, tak se ve zboží směnném koří tomu, co sám udělal. Zboží má do sebe něco tajemného - je právě fetišem; a ten fetišový charakter zboží tkví v tom, že se člověku zrcadli ve zboží společenské charaktery práce vlastní jako objektivní charaktery výrobků; společenské charaktery práce se stávají přírodními vlastnostmi společenskými těchto věcí; odtud se jeví také společenský poměr výrobců k práci celkové jako společenský poměr předmětů, existující mimo ně.[7]
[1] Marx: Das Kapita1 I, 271: »Gewinn oder Mehrwerth«.
[2] Marx: Das Kapital I, 194.
[3] Marx: Das Kapital I, 179.
[4] Marx je v podrobnostech proti práci akordní, protože se jí dělník obzvláště vykořisťuje: z akordní práce je nejhorší tak zvaný sweating-system.
[5] Marx: Das Kapital I, 497.
[6] Marx: Das Kapital I, 725.
[7] Marx: Das Kapital I, 39.