Původní výroba byla organisována společensky, to jest výrobní prostředky a také výrobky byly majetkem. společenským. Výrobky připadaly společnosti přímo, bez obchodu, nebylo cirkulace. Produkty se rozdělily a byly pak majetkem těch, kteří jimi byli poděleni, tedy majetkem individuálním, soukromým; nepřestaly ovšem být jen statky spotřebními. Panoval tedy původně komunism.
Na místo této prvotní (urwüchsige) výroby nastoupila časem jednoduchá produkce zboží. To je druhá faze vývoje hospodářského a kulturního vůbec. Komunism přestal. Soukromí pracovníci, jeden na druhém nezávislí, vyrábějí zboží výrobními prostředky už vlastními. Na tomto stupni je tedy už směna, zboží se musí vyměňovat. Majetek je soukromý. Pak se vyvíjí stadium třetí. Z jednoduché produkce zboží vzniká složitá produkce kapitalistická. Místo jednotlivých dělníků vznikají veliké koncentrace dělníků, závody s mnohými dělníky. Ti dělníci si vyměňují zboží navzájem jako za produkce jednoduché, a také majetek zůstává ještě soukromým. To je společné nynější době s dobou předchozí; avšak je také ještě rozdíl a veliký. Za jednoduché produkce zboží byl majetek výsledkem a odměnou práce, dělník byl majitelem produkčních prostředků a výrobků. V kapitalistické výrobě je tato souvislost práce a jejích výrobků přetrhána: dělníkovi nepatří už ani výrobky ani výrobní prostředky; i výrobek i prostředky výrobní přináležejí nedělníkovi, kapitalistovi. Výroba kapitalistická mění pořád nedělníky víc a více v majitele všech bohatství, dělníky mění v bezmajetníky.
Za původního komunismu reguluje společnost výrobu podle své vůle a v souhlase s obecným prospěchem. Už za výroby zboží jednoduché, a dokonce kapitalistické, ztrácí se tato jednoduchost poměrů. Dřívější průzračné poměry výrobní stávají se spletitými a neprůhlednými; dříve byla společnost pánem svých výrobků, teď jsou výrobky pánem vyrabitelů. Produkce podléhá teď zákonům nezávislým na producentech a působícím často proti jejích vůli jako zákony přírodní. Odsud periodické a rozmanité krise. Za jednoduché výroby byly krise ještě snesitelné, neboť byly jen místní; avšak za kapitalistické velkovýroby stupňují se všecka zla, krise se stávají metlou celým říším a kontinentům. S pravidelností příšernou vracejí se veliké krise vždy po desíti letech. Marxovi se vůbec zdá, že naše doba směřuje k chorobě chronické, k dekadenci.
Za původního komunismu rostl s výnosností práce také podíl jednotlivce na produktech získaných prací; také za jednoduché výroby zboží měl dělník stejně užitek větší, byla-li práce výnosnější. Ale za výroby kapitalistické stala se síla pracovní sama zbožím, její cena klesá tou měrou, kterou stoupá průmyslovým pokrokem výnosnost práce. Čím výnosnější práce, tím menší je z ní užitek pro dělníka, a tím větší počet lidí je proletarisován.
A tak nastává v zemích kapitalistických konflikt mezi kapitalisty a dělníky. Přirozený postup je ten, že dělnicí přicházejí k vědomí třídnímu, tlačí se k činnosti politické, a vznikají dělnické strany. Společnost je rozpolcena na dvě nepřátelské třídy.
Zlo záleží právě v té zvláštní protivě, totiž v protivě mezi společenským charakterem práce a zděděnou formou majetkovou; práce je společenská, ale majetek je soukromý. Je tedy otázka: Lze tuto protivu zrušit? Bylo by to možné způsobem dvojím.
Mohlo by se odstranit pracování společenské; společnost by se pak vrátila k výrobě jednoduché, velkovýroba by se nahradila řemeslem a malorolnictvím.
Anebo je možnost druhá: Forma majetku se přizpůsobí formě pracovní, výrobní prostředky a výrobky se stanou společenskými, tak jak je společenskou práce.
První možnost je vyloučena, zbývá tedy jen druhá - totiž komunism.
Marx očekává, že přechod ke komunismu bude snadný, snadnější než vznik kapitalismu. Přechod z rozkouskovaného soukromého majetku, pocházejícího ze soukromé práce v samostatném hospodářství, v centralisovaný majetek kapitalistický byl zdlouhavý, násilný, těžký - byla to expropriace množství jednotlivci. Nastávající přeměna soukromého majetku kapitalistického, pocházejícího z práce společenské, v majetek společenský bude kratší, méně násilná, snazší - bude to expropriace několika málo kapitalistů množstvím. »Expropriují se expropriatorové.«
»Kapitalistický způsob osvojování, vyrůstající z kapitalistického způsobu výroby, tedy soukromé vlastnictví kapitalistické, je první negací soukromého vlastnictví individuálního, založeného na vlastní práci. Ale výroba kapitalistická způsobuje s nutností přírodního procesu svou vlastní negaci. 328
Je to negace negace. Tato negace neobnovuje vlastnictví soukromého, ale ovšem vlastnictví individuální na základě vymoženosti éry kapitalistické: kooperace a společného majetku půdy a výrobních prostředků, vyrobených prací samou.«[1]
[1] Marx: Das Kapital I, 728 a další.