75. Práce sama hodnoty netvoří. Bez kategorie užitku nedá se pojem hodnoty stanovit. Co tvoří hodnotu práce samé? Práce a pracovní síla

Ze práce sama hodnoty neurčuje, můžeme vyčíst z III. svazku Kapitálu; v tom ovšem tkví ta zvláštní neurčitost, že Marx věc nevyslovil jasně a určitě.

Marxova původní theorie se nedá držet.

Proč se na příklad kupuje a prodává panenská půda? A nemůže člověk prodat své svědomí a svou čest? Marx na to pamatuje, ale odpovídá k otázce druhé, že prý nějaká věc může mít cenu formální, imaginární, ale nemá hodnoty.[1]

Podle Marxe jsou peníze měřítkem hodnoty (Werthmass), jsou »peněžní formou zboží«;[2] peníze (pro Marxe v podstatě = zlato,[3] tedy nikoli jak u Lassalla měřítko pouze konvenční) samy mají svou hodnotu a jen tím jsou penězi »jako měřítko hodnoty nutnou formou imanentního měřítka hodnoty zboží, doby pracovní«: Jak tedy lze měřit svědomí nebo půdu ještě panenskou, v níž práce není, penězi, jestliže se měřit dá jen to, v čem práce, jakožto tertium comparationis, je obsažena? Pšenice a železo se měří prací - čím se tedy měří svědomí, když zaň lze dostat totéž jako za pšenici a železo?

Marxova theorie hodnotní se skutečně vyvrací příklady tak jednoduchými. »Cena formální, imaginární« jsou právě se stanoviska Marxova jen slova, protože - a tomu je III. svazek Kapitálu jediným velikým důkazem - mezi cenou a hodnotou přesného rozdílu nečiní.[4]

Marx by mohl říci: Panenská půda, vodopád nemají hodnoty, jejich cena je toliko reflexem »surplus profitu« kapitalisticky vypočteného (surplus profit = oč tržní hodnota zboží převyšuje jeho výrobní hodnotu individuální)[5] totéž platí podle okolností také o zboží, o každém tovaru. Hodnota zboží vůbec je vlastně hodnotou budoucnosti, také podle III. svazku Marxova Kapitálu.

Marxovo učení, že pouze práce tvoří hodnotu, je očividně nesprávné.

Práce sama o sobě přeměňuje přírodniny a věci vůbec; ale je otázka docela jiná, zdali bude ta přeměna někým a kdy uznána jako užitečná a vhodná, bude-li se komu líbit. To jest: hodnota vzniká teprve tímto uznávajícím úsudkem, ať už se úsudek pronese výslovně nebo nevýslovně, pouhým užíváním.

Ve své jednostrannosti (že práce je z velmi důležitých podmínek hodnoty, nepopírá nikdo) Marx má na příklad obtíž vyložit tak jednoduchý fakt, že hodnota se může ztratit, že může přestat; bez kategorie užitku a uznávajícího úsudku se při stanovení hodnoty obejít nelze.

Marx, pravda, na užitek mysli také; ale k ustanovení pojmu hodnoty ho neužívá. Sám na příklad praví: »...žádná věc nemůže být hodnotou, není-li užitečná (Gebrauchsgegenstand). Je-li bez užitku, je také práce v ní obsažená bez užitku (nutzlos) , nepočítá se jako práce a netvoří tedy žádné hodnoty«.[6] Máme tedy lišit práci dvojí, práci, která hodnotu vytváří, a práci, která hodnotu nevytváří? Kdy vím, že práce vytváří hodnotu? I u práce běží tedy o užitečnost, a ta se ustanovuje - čím? A nemá tedy práce sama - hodnoty?

Tu jsme právě v osudném kruhu. Marx mu hledí uniknout tím, že práci odlišuje od pracovní síly: práce hodnoty nemá, hodnotu má jen pracovní síla (Arbeitskraft).

Marx se snažil tímto rozlišováním uniknout starším námitkám.[7] Ale lišit práci od pracovní síly nemá smyslu: copak je práce, pracování, bez síly (pracovní)? Nic.[8]

K jakým důsledkům vede Marxe theorie, že hodnota pochází z práce, vidíme potom z tvrzení, že tkadlec anglický a čínský, pracují-li denně se stejnou intensitou, vytvářejí hodnoty stejné - třebaže Angličan pracuje na umělém stroji, Číňan na obyčejném stavu.[9]

Je patrno: Marx přičítá lidské práci a věcem hodnotu absolutní; Marx neuznává zároveň rozdílů v práci, leda kvantitativních (délku pracovní doby a intensitu práce). Materialistický absolutism překonal Comtův relativism; ale právě u pojmu hodnoty, jestliže vůbec kde, je relativism oprávněn.