Když jsme poznali Marxův materialistický a positivistický objektivism, nebudeme se divit, že se vyhýbá kategorii užitku a soudům hodnotním. Užitečnost jako kategorie ekonomická je subjektivní a ethická; užitečné je to, co slouží našim potřebám, čeho si přejeme a co chceme, oč usilujeme ať už docela vědomě a jasně nebo méně vědomě; kategorie užitečnosti nás vede k vůli a k motivům hospodařícího a konec konců k člověku celému. I v hospodaření se projevuje člověk celý.
Tohoto prvku subjektivního a ethického Marx ovšem ve své ekonomice upotřebit nemohl. Jemu jsou motivy individuálního jednání, a tedy také jednání hospodářského, pouhé iluse, a proto jim na hospodaření vlivu nepřičítá. Ovšem na straně druhé, jak víme, Marx podřizuje práci jistým účelům; ale to je zvláštní u Marxe, že často vedle názoru nesprávného podává názor lepší, a přece se drží nesprávného.
Proto také vidíme, jaké obtíže má Marx s poptávkou. Jednou ji Marx uznává (hlavně v III. svazku Kapitálu), ale jinde ji zase neuznává. Plným uznáním poptávky přichází k platnosti motiv hospodaření; to však odporuje materialistickému objektivismu.
Marx věnuje všecku svou pozornost výrobě a jen výrobě; člověk má z Kapitálu dojem, že celý svět je jedna fabrika, v níž se ve dne v noci horem pádem jen produkuje a produkuje - - Proč? K čemu? Pro koho? Po tom se v Marxově světotovárně neptají, neboť taková všetečnost vyrušuje imanentní zákony kapitalistické výroby. Ne konsumenti, ale jen producenti rozhodují ve světě Marxově jako by sami nebyli také konsumenty.
Marxova theorie hodnotní je krajně objektivistická; proto Marx hledá a vidí ve zboží práci jako objektivní měřítko hodnotní. Ona sice i práce, když hloub analysujeme, vede k prvkům velmi subjektivním - ale Marx, jak hned uvidíme, práci tak přesně neanalysuje, jemu stačí viditelný pohyb, stroj mrtvý i živý. I zdá se mu pak, že ve zboží je práce, jak praví, přímo zmaterialisována.
Ve svém jednostranném objektivismu nepostřehuje, že lidé nepotřebovali pro směnu měřítka práce tak, jak si Marx věc čistě počtářsky představuje. Ostatně bylo a je také měření práce čistě subjektivní. Ale směna má a měla vždycky své důvody. Ty důvody byly ovšem v subjektu, ne v objektu - Adam a jeho soused měli nejen různé statky, ale také různé potřeby, a proto si vyměňovali své železo a pšenici. Pravda - k tomu potřebovali měřítka; ale jistě se o to měřítko nestarali dříve, až když vyměňovat chtěli nebo museli.
Co Marx praví o fetišismu zboží, to platí o jeho fetišismu práce.
Marx, veden svým předsudkem materialistickým, vidí v práci přímo něco hmotného, nebo aspoň něco tak objektivního, že v ní nalézá, jak si mysli, měřítko hodnoty přímo mathematické. Ale to je klam. I v práci je prvek subjektivní: energie a její intensita, na konec tedy zase - vůle, a když vůle, tedy také motivy. Marx, jak řečeno, drží se jen stránky viditelné; stránky neviditelné, subjektivní, čistě psychické nevidí. Marx se stará jen o mechaniku práce. V nejlepším případě posuzuje práci jen psychofysicky. V jeho době se pokoušel také Herbart měřit psychické jevy mathematicky. Ovšem historie psychofysiky, počínajíc od Webra a od Lotzovy psychologie medicinské až k Fechnerovi a k Wundtovi nebo k Ziehenovi, poučuje nás, že jsme teprve v začátcích měření psychických činností a že mimo některé počitky činnosti složitější ještě měřit nemůžeme. Pracovní síla a její trvání nedá se měřit tak exaktně, jak se Marx domnívá.
V své snaze po positivnosti a positivistické přesností pojímá Marx Intensitu jen kvantitativně, nevěda, že je to při nejmenším předčasné, de facto nesprávné. Intensita (dobře řekl to už Gauss proti Herbartovi) a její vzrůst je něco jiného než pouhá addice nebo subtrakce; jinými slovy: nemáme žádného přesného měřítka pro intensitu práce, a proto i Marxova všecka ustanovení o práci jsou jen zdánlivě mathematicky přesná, de facto jsou to jen přibližné odhady. Marxova záliba pro algebraicky vypadající formulky je právě jen záliba, více nic - o nějakém užití mathematiky v ekonomice Marxově nemůže být řeči. A právě Marxovy formulky ukazují ještě nápadněji, že se v Kapitálu práce neměří, nýbrž že se jen odhaduje, jako ve všech ostatních soustavách uznávajících práci za jeden z hlavních prvků hodnotních. Vědeckost marxismu Marxovou theorií hodnotní nijak nezískala.
Ani pro historické hledisko a výklad se touto theorií nic nezískává. Primitivní a vůbec předkapitalističtí lidé měřili svou pracovní sílu právě tak nepřesně a jen přibližně, jako nepřesně a jen přibližně měřili a odhadovali své potřeby. Přesné měření pracovní síly a pracovních výkonů děje se teprve v době novější: Naproti tomu má směna a celé hospodářství v době nejstarší charakter velmi nehospodářský, to jest naprosto není založen na počítání a měření. Teprve moderní člověk začíná měřit - Marx přenáší tuto stránku moderního hospodářství na dobu starší a vidí tedy v hodnotě jen měřitelnou práci.[1]
Z nástupců Smithových mnozí na ethiku úplně zapomínali, jako by se mohl ekonomikou vykládat člověk celý a společenský život celý; jiní pojímali Smithovo methodologické rozdělení těchto obou věd tak, jako by člověk byl i ve skutečnosti rozpolcen na bytost čistě hospodářskou, egoistickou, a na bytost čistě ethickou, altruistickou. V přírodě, v přirozenosti lidské takového dualismu není. Egoism a altruism nejsou v nás odděleny tak, jak si to odděluje psychologická abstrakce; při tom nemluvíme ani o tom, je-li správné, stavět egoism a altruism do takové dominující protivy, jak to dělal Smith a jak se to obyčejně ještě děje. Po mém soudu je to docela nesprávné.
Marx se svého materialistického a positivistického stanoviska odmítal ideologii a zvláště ethiku, a utkvěl jen na ekonomice Smithově a Ricardově, jako vlastní vědě společenské.
[1] Ukázal jsem právě také proti Engelsovi, že lidé v starší době neměli správnějšího porozumění pro hodnototvornou vlastnost práce: nejlepším důkazem proti tomuto názoru je jistě moderní - socialism.