Marx nejenže neanalysoval všech motivů hospodaření, on nerozebral ani pojmu práce přesněji.[1]
Marx především nečiní přesnějšího rozdílu mezi prací fysickou a duševní, a přeje si, aby obě byly v hospodaření spojeny; jeho ideálem právě jest rozloučení obojí práce docela zrušit. »Jednotlivý člověk nemůže působit na přírodu bez činnosti svých vlastních svalů pod kontrolou svého vlastního mozku. Jako v přírodě patří hlava a ruka dohromady, tak proces pracovní sjednocuje práci hlavou a práci rukou. Později se rozlučují až k protivě nepřátelské.«[2]
O této »rozluce duchových potencí procesu výrobního od práce ruční« slyšíme, že se úplně vyvíjí kapitalismem ve velkovýrobě, založené na provozu strojovém.[3] Marx má tuto rozluku jako celý kapitalism za neoprávněnou a oceňuje, jak lze u takového protivníka ideologie pochopit, kapitalistickou práci hlavou vůbec velmi nízko.
Držíme-li se v hospodářství nejprve práce hlavou, je Marxův nepříznivý názor o ní neoprávněný; jistě neoprávněné je jeho nízké hodnocení práce hlavou a zvláště názor, že kapitalista nepracuje. Stejně je přepjatý názor, že dělník pracuje jen mechanicky, strojově a že nemyslí. Dnes že se při práci méně myslí než dříve? Snad dokonce méně než v době, kdy ještě promyslu nebylo? V těch uznaně stacionárních dobách primitivního zemědělství?[4] Jen trochu přemýšlet a srovnávat, a nemůžeme Marxovi připustit, že se v hospodaření práce mozková stává stále méně potřebnou. Není to pravda - pravý opak je pravda. Dnes nejen finančník a velkoobchodník, ale i kupec menší, řemeslník a konečně i tovární dělník musí myslit, mnohem více než se myslívalo v jeho oboru dříve. Nutí ho k tomu konkurence stále tužší, nutí ho k tomu složitost a potřeba odborné dovednosti v celém moderním hospodaření. A právě ten charakter u Marxe náležitě nevyniká, Marx vidí jednostranně jen hotový výrobek a vykořisťující distribuci; ale moderní hospodaření je obzvláště charakterisováno zvýšenou energií podnikatelskou - podnikatelství dává našemu hospodářství svůj zvláštní ráz, a nikoli slepá, fatalistická výroba, jak ji líčí Marx.
Marx přepíná i neblahé působení strojů. Nemluvíme-li o zakrnění při tak zvané práci duševní, musíme ukázat nejen na to, že stroj ducha ubíjí, nýbrž i na příznivý vliv stroje. Dělník stroji musí rozumět, a zejména stroje komplikovanější a jemnější vyžadují dělnictvo inteligentní. Mimo to se stroje stále zdokonalují, a tím je také dělník duševně podněcován. Všecky stroje také nejsou tak zmechanisovány, jak tvrdí Marx. Moderní stroje působí nejen na dělníky; na příklad železnice vychovávají jistě svým exaktním dodržováním času nejen svůj personál, nýbrž všecky cestující a obyvatelstvo vůbec, a toto vychování je, nota bene, hospodářsky užitečné.
Pravda je ovšem, že se práce rozděluje, a že tím je veliká část dělnictva odkázána na práci mechanickou a jen mechanickou. Připouštím, že se o tom může a má přemýšlet, je-li to nutné a je-li to nutné do té míry, ale jistě je nesprávné tvrdit, že v době předkapitalistické nebylo mechanické práce vůbec, nebo aspoň ne v tom rozsahu (rozumí se relativně k počtu obyvatelstva a k vykonané práci).
Marx, aby kapitalistu předvedl jako nepracujícího vykořisťovatele, říká, že kapitalista vykořisťuje vědu: nestojí prý ho nic, cizí věda se prý v kapitál vtěluje stejně jako cizí práce.[5] Není pochybnosti, že takové vykořisťování se děje. Dejme tomu, že by se dálo v tom rozsahu, jak určuje Marx; nebyl by to důkaz, že kapitalism potřebuje – vědy, ideologie? Vždyť na tom nesejde, vymysli-li něco továrník sám nebo na přiklad Liebig, o němž Marx kdesi vypravuje, že shledal v chemických továrnách anglických nevědomost, až mu vlasy vstávaly. Liebig by byl tuto nevědomost našel nejen v tehdejších továrnách; dnes by však už sotva našel takovou nevědomost; ostatně není úkolem továrníků být profesory, nýbrž podnikateli, a právě Liebig svým velkým vlivem na průmysl a zemědělství je živým dokladem, jak moderní kapitalism vědu nejen vykořisťuje, ale také podporuje.
To ostatně doznal také Marx sám. Aspoň v III. svazku Kapitálu a v posledním vydání svazku I. uznává se práce řídící a podnikající už více za práci produktivní, třebaže daleko ne dost.[6] A stejně, jak víme, modifikoval Marx v III. svazku svou původní definici materialismu historického a připouštěl vzájemné působení mezi výrobou a ideologií - moderní technika není tak zmechanisována, jak by Marx rád tvrdil.
Materialism překážel Marxovi, aby duševní práci vůbec ocenil. Jeho antipathie proti ideologii scholastické a neplodné je jistě oprávněna; ale na druhé straně neposloužil svým stejně přepjatým materialismem správnému poznání práce. Říci, že »síla pracovní je především přírodní látkou přeměněnou v organism lidský«, zní hodně materialisticky, ale správné to proto není.[7]
Při duševní práci se obyčejně myslivá na zaměstnání tříd tak zvaných inteligentních. Srovnává se pak činnost advokáta, profesora a tak dále s prací dělníka nebo rolníka, a oba druhy činnosti se pokládají za tak různé, jak různé a oddělené jsou sociální třídy. To je nesprávné.
Veliká část práce tak zvané duševní nikterak není vyšší a cennější než práce dělníka. Mnohé práce (lépe: zaměstnání) inteligentní jsou mechanické, šablonovité (»byrokratism«) a nevyžadují žádného skutečného myšlení, alespoň ne více, než musí myslit obyčejný dělník. Vezměme k tomu, že se inteligent naučil svému řemeslu vychováním a vyškolením tak jako řemeslník svému, a nemáme proto mezi prací dělníka a průměrného inteligenta rozdílu značnějšího; to jest, co se týká její hodnoty, užitečnosti a skutečného duševního napětí: inteligent, protože snad více ví než dělník, nemysli intensivněji a lépe.
Prostá dělnice nebo řemeslnice - ostatně i žena profesora nebo úředníka - která při svých skrovných prostředcích vede domácnost a při tom slušně odchová pět krků, mysli mnohem více a intensivněji než člověk, jenž dvacet let proseděl ve škole a nakupil si stoh všelijakých vysvědčení. Rozdíl mezi obyčejným inteligentem a dělníkem je zpravidla jen v tom, že jejich vyučení je nestejně nákladné, a že tedy jejich plat respective jejich mzda je nestejná. Je-li třeba, aby tolik úředníků studovalo skoro dvacet let, to je ovšem otázka jiná.
Od obyčejné práce duševní musíme lišit práci vyšší, práci, řeknu, tvůrčí. Ve vědě, ve filosofii, v umění, v politice, v technice - všude. Všude se liší skutečný myslitel a umělec od »nádeníka«. Tyto kategorie nejsou posud přesně ohraničeny, ale jsou a mají význam veliký.
A ovšem i zde jsou stupně - vedle Newtonů, Humů, Franklinů, Napoleonů potřebuje společnost i duchů a pracovníků řádu druhého, třetího.
Marx a Engels mají příliš hrubou psychologii, aby správně pochopili podstatu práce duševní a aby náležitě ocenili její rozličné stupně a kvality. »Jsem ochoten počítat pracovní den sochaře za dvacet dní nádeníka« - stačí takové hrubé odhadnutí? O jakého sochaře tu jde? Umělec nebo myslitel (třeba sám Marx) nemá pokoje od své ideje celé dni a noci, celý život, a za to ho máme, na příklad za Kapitál, honorovat podle této taxy? To je očividně tak nemožné a nesprávné, že se o věci nedá ani mluvit.
»Dobré slovo je také čin,« právem řekl Turgeněv, a Victor Hugo stejně správně ukazuje na veliký význam ideí třeba nejasných, ale, jak se říkává, vysokých - »ideologie«. »They also serve, who only stand and wait«[8] - praví Milton.
Užitečnost člověka pro společnost nevyčerpává se nadto jen prací rozumovou; také cit a vůle »pracují«. Marx sám by musel uznat, že podstata člověka tkví více v citu a ve vůli než v rozumovosti - jak tu budeme postupovat a měřit podle psychologie Marxovy?
Marx a Engels posuzují. práci příliš jednostranně podle okamžitého prospěchu. Proto je jim jen fysická práce prací »skutečnou«, a proto vytýkají tak důrazně, že je »přímo produktivní«.[9] Práce duševní velmi často ovšem není užitečná hned - ale má se proto theoretisování zakázat? V tom případě by nebyl vynalezen ani jeden stroj. Jen po mnoha a mnoha pokusech, theoretických i praktických, po mnoha pokusech »neužitečných« děje se pokrok. Myšlenky ve skutečnosti nevyskakují z hlavy v plné zbroji - to se stalo jen v mythologii a k tomu ještě jen jednou. A neužívá doba pozdější theoretických vymožeností, prakticky nevyužitých, dob dřívějších a často velmi odlehlých?
Těmito několika málo poznámkami má být ostatně jen podepřen názor, že Marxovo rozlišování všeliké práce jen podle kvantity - je nesprávné. Práce není jen buď »jednoduchá. nebo »složitá«, nýbrž jsou také rozličné kvality práce. To platí také pro mnohá zaměstnání hospodářská. Často je práce fysická a duševní spojena.[10]
Práci můžeme měřit časem, jejím trváním, ale toto určení je velmi nepřesné, V praxi se tím spokojujeme, a to především také z toho důvodu, že ještě přesné míry nemáme; na každý způsob je odhadování jen přibližné a právě kvantitativní, kvale práce a její hodnota vůbec není pojem mechanický, nýbrž psychologický a historický, který si vytváříme v souvislosti s celým hodnocením života a kultury.
Ostatně by se mohl právě Marx vzdát odměřování práce jejím trváním, je-li pravda, že se mzda vyměřuje dělníku ne podle trvání práce, nýbrž podle toho, čeho nutně potřebuje pro své živobytí.
[1] O práci, to je charakteristické, je literatura dost skrovná; nehledíc k několika článkům časopiseckým, srovnej uvedený už spis Bücherův: Arbeit und Rhythmus; dále Mosso: Die Ermüdung (německý překlad Glinzerův), 1892; Kraepelin: Über geistige Arbeit, 1894; Höfler: Psychische Arbeit, 1894.
[2] Marx: Das Kapital I, 427.
[3] Marx: Das Kapital I, 338.
[4] Marx sám kvalifikuje starší zemědělství selské jako ze zvyku nejlínější a nejnerozumnější. (Das Kapital I, 527.)
[5] Marx: Das Kapital I, 350.
[6] Srovnej o práci podnikatelské 4. vydání I. svazku Kapitálu (472 a další) s 2. vydáním (530 a další).
[7] Marx: Das Kapital I. 177. Marx mluví na tom místě obrazně o »tekuté« pracovní síle, která se v látce »fixuje« a podobně. Charakteristické pro Marxovu psychologií práce jsou výrazy jako: duchovní produkce, duchovní produkty a podobně (už v Komunistickém manifestu) v podobném smyslu, v jakém se mluvilo o vyměšování ideí a tak dále.
[8] »Ti, kdo stojí a čekají, také slouží.«
[9] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 191. 303.
[10] Marx vyslovuje pravidlo: »Práce komplikovaná platí pouze za potencovanou nebo spíše multiplikovanou práci jednoduchou, takže se menší kvantum práce komplikované rovná většímu kvantu práce jednoduché.« (Das Kapital, I, 11.)
Podobně Engels liší jen práci jednoduchou a složitou. (Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft. 207.) Jinde (Das Kapilal I, 160) nazývá Marx práci složitou prací »vyšší váhy specifické«. Nepotřebuji už dokazovat, že tato psychofysika Marxova je docela libovolná.
Marx podává (Das Kapital I, 160) statistiku rozličných zaměstnání, kterou by rád dokázal, že není rozdílu mezi prací nádenickou, nenaučenou a prací naučenou. Marx zároveň dovozuje, že prý práce naučená (»skilled labour«) v »práci národní« není kvantitativně rozsáhlá. Uvádí k tomu cíli ze spisu Laingova (1844) údaj, že z 18 milionů obyvatel Anglie a Walesu 11 milionů pracuje hrubě; 4 miliony počítány do třídy střední, 1 milion aristokratů, 1 milion tuláků, zločinců a podobně. Každý vidí, jak je tato statistika všeobecná; podává ovšem odhad jen velmi nepřesný a jen kvantitativní - kvale práce a její hodnota pro společnost není tím nijak určena. Pro poměry nynější vzpomněl jsem už fakta, že se podle novějších sčítání moderní společnost diferencuje téměř na 10.000 zaměstnání - už tím se ukazuje Marxova klasifikace práce ve své jednostranné abstraktnosti a nepřesnosti.