Když čteme, jak Marx líčí degenerační účinky moderního kapitálu, vzpomeneme si mimoděk na bídu a hlad na Rusi a v Indii a na ruské a indické - společné vlastnictví. Na každý způsob nemůže tak pustošivě působit kapitalism sám.
Kapitalism je Marxovi hospodářskou soustavou v pravém slova smyslu vykořisťovací; kapitalista je vykořisťovatelem - moderním Faustem, potácejícím se mezi hrabivostí a požitkářstvím.[1]
Abych nedělal mnoho slov: připouštím, že Marx část moderního kapitalismu charakterisuje správně; ale jen část, neboť kapitál všecek si tím materialistickým faustismem nevede.[2]
Kolik je těch kapitalistu, řekněme, hodných, těžko ovšem říci; já myslím, že je jich víc, než by chtěl Marx připustit. Ale, opakuji: pravda je, že takových kapitalistu, jak je líčí Marx, je také dost a víc, než je společnosti zdrávo. Jsou to všichni ti kapitalisté, kteří právě do slova dělají to, co Marx vytýká - je to všecka ta moderní a nejmodernější lichva, která ve velikém slohu a nota bene pod záštitou zákonů provozuje své lupy docela bezohledně a beztrestně.
Tento kapitalism lichevní má svá doupata na bursách a své tvrze ve všelijakých státních papírech; všeobecná lakota a pověra, věřící stále v hospodářské zázraky, nechuť k práci a k hospodaření je prostředí, z něhož se všichni ti upírové a pijavice stále znova rodí.
Spencer, třebaže odpůrce socialismu, nerozpakuje se říci, že se moderní obchod neštítí vraždy - a skutečně: poctivým způsobem lichevnost značné části kapitálů odinterpretovat nelze.
Kdo pozoruje organisaci naší společnosti okem kritickým, pozná brzy, že Marx křivdil kapitalistům také tím, že se obrací jen proti nim. Ne: lidé skutečně pracující musí živit celé legie cizopasníků nejen v rozličných kancelářích státní správy, nýbrž také ve vojsku a v církvi, na kathedrách a v redakcích, v soukromých obchodech a závodech - všude.
Marx kapitalistům křivdí positivně tím, že nevidí v nich také podnikatele a zaměstnavatele dělnictva, že v nich nevidí také, ne-li dělníky, tedy pracovníky. Marx zpravidla líčí kapitalisty jako vykořisťovatele a vyssavače nadhodnoty. Marxovi kapitalista je moderním despotou.
Tento názor má Marx od počátku a vyslovuje jej ještě v III. svazku Kapitálu.[3] Později ovšem uznává také dobré stránky kapitalismu, zvláště jeho činnost podnikatelskou, jeho blahodárný vliv na zemědělství a jeho vydatnou výrobnost.[4]
Novější statistika hospodářská mění Marxův obraz moderního hospodaření ve věcech podstatných a ukládá zároveň praktické i theoretické úkoly, od nichž Marx byl svým primitivismem tak zbytečně vzdalován.
Budeme tedy na příklad pečlivěji různit koncentraci kapitálu od koncentrace výroby; Marx obojí směšuje. Koncentrace kapitálu v několika málo rukou vůbec nepokročila tak daleko, jak Marx (v I. svazku Kapitálu!) myslil. Proti centralisaci majetku působí mocné hospodářské síly decentralisační, řekl bych hospodářská autonomisace a federalisace malých, větších a velikých. Marx vidí ve velkozávodě jen jediného kapitalistu - despotu; ve skutečnosti jsou velké závody spíše oligarchické, aspoň hierarchicky organisované. Marx přenáší svou antipathii proti centralistickému despotismu politickému, jak jej poznal v Německu před rokem 1848, na organisaci hospodářskou. Moderní vývoj kartelů a trustů na příklad také nemluví pro názor Marxův.
Marx a Engels pokládali vývoj kapitalistický vůbec za ukončený; ale není pochybnosti, že se velkoprůmysl může vyvíjet nejen extensivně, ale také ještě intensivně dále, a stejně průmysl malý, zemědělství a obchod mají před sebou vývoj netušený.[5] Tento omyl Marxův je tím větší, že právě všech forem kapitálu neanalysoval; vybral si jen formu prvotní, kapitál průmyslový, a do něho klade všecko to, co jednostranně odpozoroval kapitálu bankovnímu a jiným spletitějším jeho formám.
Jestliže Marx nesprávně analysuje a oceňuje kapitalism, dopouští se stejné chyby v oceňování moderní proletarisace: kapitalista a proletář jsou právě dva protiklady negace negace.
O stavu dělnictva a proletariátu máme literaturu dost hojnou. To, co můžeme číst o bídě v londýnském East Endu nebo o hladu v Rusku, co se dovídáme o nezaměstnaných všech zemí a co můžeme vysoudit z jejich hnutí, to, co podává statistika úrazů v jednotlivých zaměstnáních, co hlásá statistika hygienická a medicinská o chorobnosti a úmrtnosti tříd pracujících v srovnání se stavy bohatšími a bohatými - to všecko podává obraz tak smutný, že není třeba žádné heglovské dialektiky, abychom cítili velikou a hroznou bídu širokých mas lidu. Vezmeme-li k tomu údaje statistiky tak zvané morální, pokud totiž bída hospodářská, sociální, pojí se s bídou mravní, je obraz »průmyslové pathologie« víc než sytý.[6]
Nechtěl bych ani slovem vzbudit mínění, že by stav moderní společnosti po stránce hospodářské a sociální nebyl velmi vážný; myslím, že všecku tu bídu znám dost - přes to nepřijímám výkladu Marxova.
Ptáme-li se totiž po příčinách vší té bídy, tedy právě není pravda, že její jedinou a hlavní příčinou je kapitalism.
Kapitalism je sice také jednou soupříčinou bídy a je také vinen, pokud totiž je více méně vědomou soustavou vykořisťovací. Ale na druhé straně opakuji; chtít všecko zlo, tak jak chtěl Marx, vyvozovat z kapitalismu, je jednostrannost a přepínání; slabosti, nedostatky, chyby a špatnosti lidského rozumu a srdce neprýští se jen z lakoty a požívavosti tak nepatrné minority, jakou jsou Marxovi kapitalisté. Marx určuje historickou ženoucí sílu ženoucích sil nesprávně.
Marx má z gruntu nesprávný názor o smyslu života a historie. Tato chyba tkví v materialismu, v hodnocení života podle měřítka hospodářského, v nedokonalé, primitivní psychologii, která hledá všecku nedokonalost člověka a jeho světa docela jednostranně v jednom nebo ve dvou základních pudech. Zaveďte nové rozdělení statků, a země bude rájem! Marx nemá smyslu pro skutečný vývoj, pro zdokonalování postupné, jemu se smysl života a světa skrývá v dualistické protivě, kde se jedním členem vybavuje člen druhý. Je to docela neorganické spojení pesimismu a optimismu, nepochopení mnohostrannosti lidské povahy a její přirozené slabosti.
Chci říci; ani bída hospodářská neprýští jen ze zlého úmyslu a ze zlých náklonností kapitalistů, ale prýští z obecné slabosti lidské, mravní a rozumové.
Pokud běží o skutečný stav dělnictva, tedy není takový, jak by podle Marxovy theorie být měl. Podle Marxe a Engelse musila by být celá společnost už teď zproletarisována, a nadhodnota, vyráběná proletářstvem, musila by být koncentrována v několika málo rukou; ale tomu tak de facto není. Zvláště také stupeň bídy dělnictva není tak vysoký, jak jej určuje Marx.
Marx sám uznává, že stát svým továrním zákonodárstvím může stav dělnictva zlepšit - dekadence jím líčená je tedy vyloučena. Marx se později vzdal, třeba to neřekl výslovně, také své theorie o krisích.[7]
Také Engels doznává, že se stav dělnictva a tradeunionistů v Anglii od roku 1848 zlepšil.[8] Tím ovšem není řečeno, že se Engels vzdal očekávání, že kapitalism je už v posledním tažení; ale přece je to značná koncese; podobně se Engels vzdává (v III. svazku Kapitálu) Marxovy theorie, že se krise vždycky po desíti letech opakují - ovšem zase očekává velikou a snad konečnou krisi světovou.[9]
Ještě rozhodněji uznávají mladší marxisté Bernstein, Schmidt a jiní nesprávnost Marxovy theorie katastrof a jejich účinků na životní míru dělnictva. Uznané autority a nepředpojatí pozorovatelé tohoto stavu, jako na příklad Rogers, mluví proti Marxovi.[10]
Sidney Webb, sám socialista, třebaže ne marxista, odhaduje stav anglického dělnictva za prošlých šedesát let takto:[11]
Od roku 1837 se celkový stav zlepšil. Ve většině podniků, a to téměř všude, dostává dělník mzdu poměrně vyšší (mzda stoupla v průměru z 50 procent na 100 procent) a může si za ni koupit víc zboží než před šedesáti lety. Doba pracovní je namnoze zkrácena, poměry pro práci jsou lepší, životní úroveň je vyšší. Dělník v městě i na venkově má lepší byt, je zdravější, může se lépe vzdělávat a mnohem více se učí. Široká masa lidu je civilisovanější než před šedesáti lety. Tento potěšitelný pokrok týká se především a téměř výhradně dělnictva vyučeného; vznikly docela nové třídy dělníků a strojníků odpovědných a dobře placených. Přes to je veliký počet lidí v bídě nejhorší. Webb myslí, že počet těchto beznadějných existencí je relativně větší než býval, že však sám o sobě je skrovný.
Vidíme: žádný osudný postupný úpadek, nýbrž neustálé kolísání, a podle všeho máme slušné důvody pro přesvědčení, že se celkem jeví v našem století hospodářský pokrok, pokrok blahodárný také pro širokou masu dělnictva. Pro toto přesvědčení mohu se ostatně dovolat - Engelse samého.[12]
Proti Marxově theorii úpadku mluví, myslím, také obecná nálada dělnictva a proletářstva, která uzrává bezprostřední obeznámeností s hospodářskými poměry. Mluví proti Marxovi a Engelsovi sám Marx a Engels. Míním toto: nálada specificky socialistická, pokud se dá postřehnout z celého hnutí theoretického i praktického, neodpovídá té stísněnosti a té dekadenci na těle a na duchu, jakou Marx v I. svazku Kapitálu postuluje. Z dělnictva mluví duch silného odporu a svěží naděje a víra v budoucnost - srovnejte to s literárními projevy moderní dekadence, a uvidíte, jak velký je tu rozdíl. Tím ovšem nemá být řečeno, že by i v dělnictvu a v třídách středních tu a tam nebylo pozorovat prvků skutečně dekadenčních.[13]
[1] Marx: Das Kapital I, 557 a 558.
[2] Co se týče termínu »kapitalism«, upozorňuje Slonimskij (Carl Marx’ Nationalökonomische Irrlehren, 9) na Louise Blanca (Organisation du travail IV, kapitola 1), který dělal rozdíl mezi kapitálem a kapitalismem (ve smysle Marxově): »Volejte: sláva kapitálu! A budeme tleskat; ale s tím větším úsilím budeme napadat jeho opovědného nepřítele, kapitalism.«
Marxisté obyčejně rozlišují kapitál trojí: kupecký, lichevní a industriální (= »kapitalism«). O obchodu bude řeč níže; různění lichvy od kapitalismu je pro marxism vlastně jen slovní, protože právě kapitalism a zejména kapitalistický kredit je Marxovi de facto lichvou. Viz Kautsky: Das Erfurter Programm, 57 a další.
A. Offermann v knize Das fictive Kapital als Ursache des niedrigen Arbeitslohnes, 1896, nezavrhuje jako Marx kapitál všecek, nýbrž jen kapitál fiktivní, papírový (akcie, státní renty, obligace, zástavní listy); myslím, že přepíná, odsuzuje-li cenné papíry všecky, ale správně ukazuje na neblahý vliv bursovní spekulace- Engels (viz poslední práci Engelsovu, uvedenou shora na straně 339 [Ergänzung und Nachtrag zum dritten Buch des »Kapital«]) chystal se doplnit Marxův Kapitál rozborem moderní bursy a zejména obchodu termínového: v listě Bernsteinovi (z roku 1883) nazývá bursu »špičkou kapitalistického zisku, kde vlastnictví vyúsťuje docela přímo v krádež« (»Spitze des kapitalistischen Erwerbs, wo sich das Eigenthum ganz direct in Diebstahl auflóst«). (Zasluhuje zmínky, že německý zákon bursovní z roku 1896 termínový obchod obílím zakazuje.)
[3] Už v Die heilige Familie, 169, vidí nelidskost dnešní společnosti v soustavě peněžní; srovnej zejména, co říká už tenkrát o Židech (viz níže § 120). z nichž si svůj názor abstrahoval. Týž názor má v Kapitále: Kapitalista mu není kapitalistou proto, že průmysl vede, nýbrž stává se vedoucím a velitelem průmyslu jen proto, že už kapitalistou byl (Das Kapital I. 297).
[4] Srovnej na příklad Das Kapital III. 2, 156; III. 1. 232. 242. Také jsem už upozornil, že ve 4. vydání I. svazku Kapitálu rozumová činnost kapitalistů uznává se více než ve vydáních dřívějších.
[5] Pro průmysl veliký a malý upozorňuje na rozličné možnosti Sinzheimer ve své studii Über die Grenzen der Weiterbildung des fabriksmässigen Grossbetriebes in Deutschland. 1893.
[6] Tento výraz je také u Marxe (Das Kapital I, 328). Literatura je příliš obšírná, abych ji chtěl znova vypisovat; čtenář ji najde ve spisech uvedených vpředu. (Výbor z této literatury je na příklad u Herknera: Arbeiterfrage; u Marshalla: Principles of Economics 192, 274 a jinde.)
Vedle této literatury statistické je neméně cenná literatura »krásná«; tedy líčení jednotlivých společenských tříd a vrstev u Dostojevského, Rěšetnikova, Korolenka, Dickense, Goncourtů i jinde.
[7] Praví sice ještě v Kapitále (III, 2, 27), že se krise pravidelně vracejí, ale na jiném místě Kapitálu (III, 2, 396) doznává, že tyto krise nejsou veliké.
[8] V úvodě k 2. vydání spisu Die Lage der arbeitenden Klasse in England, 1892.
[9] Srovnej poznámku Engelsovu ke Kapitálu (III, 2, 27). Už v předmluvě k Marxovu spisu proti Proudhonovi Das Elend der Philosophie vzdává se Engels Marxovy theorie o krisích. Zdá se mu, že zlomením světového monopolu Anglie Francií, Německem a hlavně Amerikou přichází tržba světová do rovnováhy; očekává, že snad bude normálním stavem moderního průmyslu chronická stagnace s kolísáním jen skrovným.
[10] James Rogers: Six Centuries of Work and Wages, The History of English Labour, 1884 (2., zkrácené vydání 1885); výtah od Rogerse samého: Eight Chapters of Work and Wages, 6. vydání 1895, Německý (zkracovaný) překlad hlavního spisu: Die Geschichte der Englischen Arbeit. Übersetzung von M. Pannwitz, revidiert von Karl Kautsky, 1896, Podle Rogerse měl se dělník v Anglii velmi dobře po tři století až do poloviny století XVI.; od té doby až do poloviny století XVII. vedlo se mu velmi zle, a nejhorší doba byla za Karla I. a za jeho války s parlamentem. Potom nastává zlepšení, trvající do poloviny století XVIII.; ale dělník se neměl tak dobře jako v době starší. V druhé polovici XVIII. století vede se mu zase hůře; nepříznivě působí veliké války proti Francii a Napoleonovi, teprve později se stav dělnictva zvolna lepší. V Londýně se vede koncem století XIX; lépe než na počátku století XVIII, a lépe než v letech dvacátých a třicátých století XIX.
[11] Sidney Webb: Englands Arbeiterschaft 1837 und 1897. Autorisierte Übersetzung von D. Landé, 1898. Pro poměry francouzské nová statistika dokazuje, že dělnictvo má z vývoje velkoprůmyslu prospěch: mzda stoupá s velikosti podniku. Viz Právo lidu v Sociální hlídce 7. října 1898.
[12] Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 28, sdílí »přesvědčení, že lidstvo, aspoň v nynější chvíli, celkem se pohybuje směrem pokračujícím«.
[13] Otázka po stavu dělnictva má pro pojem Marxovy koncentrace význam základní: koncentrace kapitálů sama odpovídá Marxovu pojmu jen z části; koncentrací a akumulaci u kapitalistů musí odpovídat u dělnictva stejně silná proletarisace a degenerace. Koncentrace a akumulace, která je také příznivá stavu dělnictva, to není pojem Marxův. Na to se často zapomíná, a přece je jasné, že mizení středního stavu nemusí být samo o sobě zlem, jako naopak nemusí být trvání středního stavu pro společnost příznivé: záleží na tom, je-li stav středního stavu lepší či horší než stav dělnictva.