Není pochybnosti, že Marxova theorie hodnotní je jednostranná - práce sama hodnoty nevytvořuje a neurčuje.[1]
Podle posavadních kritických výkladů lze celkový úsudek o Marxově ekonomice formulovat snadno.
Právě proto stojí za přemýšlení, proč Marx celou svou ekonomiku a sociologii zakládá tak jednostranně na práci. Jako Platon začíná svůj stát rozborem spravedlnosti, Marx začíná své hlavní dílo rozborem práce.
Práce, jako filosofický a sociální princip, uznává se hned v počátcích moderního myšlení. Pro práci horlí již Locke, následuje ho v tom Adam Smith a Ricardo, a Smitha a Ricardo následuje Marx. Marx právě svou jednostranností důležitost práce pro celý moderní život náležitě osvětlil. Positivista řekne, že Marx z práce udělal fetiš, ale bez takových fetišů ani jiní lidé posud nebyli (ani Comte).
Marxova veliká zásluha je, že nám odkryl svět práce drobné. Uznávám, že k této práci odkazovali jiní před ním, ale nikdo to neudělal tak účinně, jako on. Marx i tu si vede jednostranně - věcná kritika toho nemůže nevidět – ale právě proto si musíme uvědomit, co toto úsilí Marxovo znamená.
Marx se pokusil určit cenu drobné práce pro společnost, práce fysické i duševní. Posud se lidé práce štítili a štítí, a štítí se právě té práce drobné, práce neúhledné, neokázalé, nerozčilné. Posud lidé žili víc sportem než prací - nyní nastává doba práce, práce drobné. Posavadní romantism práce musí ustoupit realismu. Prací nejsou jen tak zvané velké činy, prací je také práce mozolná; práce nevykonávají pouze rekové, ale také lidé malí a ponížení, o nichž historie ještě vypravovat neumí; prací není jen obětovat život v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové, prací je hlavně obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou. Proti starému režimu aristokratického sportu ve filosofii, v umění, v politice, v mravností a v náboženství - nastává nová doba práce demokratické, práce drobné.[2]
Marx vidí v práci osobnost člověka, sociální rovnost je založena na rovnosti práce.
To, vykládám, je význam Marxovy theorie hodnotní, třebaže Marx sám ještě plného dosahu toho, oč v naší době jde, nepostihl. Sám byl ještě romantikem. Proto kázal revoluci politickou - politický sport aristokratický. Trvalo to dlouho, než Engels, před samou smrtí, revolučnosti se vzdal; ale i to učinil více z oportunismu než z filosofického poznání. Ani Marx ani Engels nepochopili, že revoluce k práci se nehodí, že jejich pojetí hodnoty revoluci přímo vylučuje.[3] Marx také dělá z práce příliš účel, třebaže jednou docela správně uznává, že práce má býti podřízena účelu. O ten účel běží. A tu se rozcházíme - materialism účelu práce, smyslu světa a života stanovit nedovede.
Marx nestačil na to, aby dal novému úsilí náležitý výraz. Pomáhá si ideami staršími - ve filosofii Heglem, v ekonomice Smithem a Ricardem.[4] Marx tkví v době staré právě svou methodou vědeckou. Methoda má pro vědu moderní proto takovou důležitost, že věda je prací, prací drobnou. Marx má mnoho z methody staré, aristokratické - na místě pracné empirie se konstruuje, a slova se berou za věci. Zejména v I. svazku Kapitálu je více scholastiky, než věc snese. Při všem, ostatně dost vnějším, positivismu znamenat Marxovu vědeckou nezdrželivost právě tam, kde běží o fakta; stačí mu často statistika dost nahodilá nebo zprávy ojedinělé, bez vlastní síly průkazné. A zejména nedovede být přesný, kde jde o konstatování stupně (proletarisace, koncentrace kapitálů a tak dále). To je vůbec veliké měřítko vědecké přesností; rozhodnout se a ustálit o principech není tak těžké jako vymezit správný stupeň, ať běží o určení času, prostoru, pohybu, intensity nebo kvality působení příčin fysických i duševních. Všecka práce vědecká tkví na konec v odměřování a v odvažování.
Marx to pochopoval. Odtud jeho záliba v materialismu, jako by v něm měl záruku měření přesnějšího. To byl omyl. Přesnost nežádá redukovat celý svět na kvantity a na hmotu. Materialism vedl Marxe k jeho theorii hodnoty, respective nadhodnoty. Převedl všecku práci fysickou a duševní na jednoduchou práci hmotnou a myslil, že tím má přesné měřítko hodnoty. Mýlil se - práce, i když se pojímá jen psychofysicky, nedá se měřit čistě kvantitativně; bez odhadování kvalitativního, ostatně i kvantitativního, ve vědě se neobejdeme. I se stanoviska Marxova nelze se vyhnout otázce po motivaci práce, ale tím jsme v ethice a ve filosofii. Ekonomika materialistická je nemožná; nemožná nejen co do učení, ale i methodicky.
Avšak dovedu tento materialism pochopit. Ctím v něm úsilí, zjednat uznání práci člověka malého, vážím si Marxova protestu proti romantické sentimentalitě, která nechce pochopit, že celý řád společenský se udržuje a zdokonaluje jen prací v potu tváře.
[1] Četní socialisté opouštějí Marxovu theorii hodnotní. Zvláště angličtí fabiové přijímají hodnotní theorii Jevonsovu (theorie tak zvaného mezného užitku) a školy vídeňské: Shaw, Smart a jiní. (Smart přeložil spis von Wieserův: Der natürliche Wert, 1889 - Natural Value, 1893.) Bernstein (Die Neue Zeit 1896-1897 v kritice spisu Hyndmanova) uznává její oprávněnost relativní (jakožto theorie ceny).
[2] Problém moderní ethiky viz níže v § 132.
[3] O tom podrobněji níže v § 147.
[4] Marshall (Principles of Economics, 3. vydání, 560 a 668) ukazuje, že Marx Ricardově theorii hodnotní neporozuměl správně.