Nové vydání Otázky sociální není pouhý přetisk prvého vydání českého; jde o vydání skutečně nové, třebaže za základ nové úpravy byl vzat jen text vydání německého, které vyšlo, jak vidno z datování předmluv, za necelého půl roku po vydání českém a bylo autorem samým přes krátkou lhůtu důkladně zredigováno.
Německý překlad, o němž se pracovalo podle všeho už při sazbě vydání českého, podrobil autor tenkrát revisi v rukopise i při korektuře. Především bylo třeba adaptovat a tím adoptovat cizí překlad; přitom autor text upravoval nejen stylisticky, nýbrž i věcně zpřesňoval (tato intence převládá) a leckde provedl změny větší: rozvedl některé partie, jiné zkrátil nebo i vypustil. Někde byly celé odstavce, dokonce i kapitoly, nahrazeny textem obsahově jiným; často zase jsou některé partie přemístěny do jiné souvislosti. Autor měl při úpravě stále na mysli jiné forum čtenářské, forum německé a tím vlastně světové. Rozumí se, že doplnil citáty a odkazy literární. Německé vydání dostalo navíc také jmenný rejstřík. Osnova díla a základní myšlenky se nezměnily. V detailech je změn více a důkladnějších, než se na první pohled zdá a než i sám autor v předmluvě k německému vydání naznačoval. Při letmém vnějším srovnávání snadno ujdou změny uvnitř textu: tím se asi stalo, že za dlouhá léta nikdo na rozdíl obou vydání neupozornil.
V Úvodě k Otázce sociální (v § 3) podal autor rozvrh soustavného rozboru sociální otázky. Sám se mínil v plánu svých prací omezit na základy marxismu, filosofické a sociologické; pak vyučit vývoj socialistického hnutí v XIX. století a nakonec podat zásady sociální reformy; »nevím, naleznu-li k tomu odvahy«, dodává tam. Bohužel nenašel času ani k druhé knize historické, třebaže i po vydání Otázky sociální vývoj socialismu a bohatou literaturu tohoto oboru pečlivě sledoval a sbíral soustavně materiál při vší své činnosti učitelské a politické a jiné literární. Sociální problémy byly mu vždycky živou otázkou svědomí i politiky. Tím více třeba litovat, že mu nebylo možno podat zamýšlenou soustavu zásad sociální reformy, která by byla znamenala mnoho pro vývoj sociálního myšlení a praxe u nás, třebaže humanitní princip jeho řešení vyplývá z celého jeho učení.
Svého bohatého novějšího materiálu z oblasti theorie a praxe marxismu, socialistického revisionismu a socialistického hnutí vůbec využil T. G. Masaryk literárně jen málo. Bylo to několik diskusí po recensích Otázky sociální, pak několik článků ve vídeňském týdeníku Die Zeit (recense i repliky a články budou uvedeny v poznámkách na konci druhého svazku); leccos podal v čteních universitních i v přednáškách extensních (na příklad v cyklu předneseném v Plzní v lednu a v únoru 1907: Vývoj novodobého učení socialistického).
Roku 1905 byl ovšem zaujat ruskou revolucí, která znamenala převrat také v jeho plánech literárních: vývoj věcí v Rusku, válka a revoluce zaměřily jeho životní pozornost a mravní zájem na problémy ruské filosofie dějin a náboženství, na ruskou literaturu a politiku, na problém inteligence, revoluce a socialismu na Rusi. Tenkrát byl určitěji pojat plán díla, na které se pak soustředil, pokud dovolovala činnost ostatní, zejména nové údobí poslanectví od roku 1907. Začal tenkrát už ruský problém soustřeďovat na Dostojevského: »Studie o ruské otázce. Boj F. M. Dostojevského s nihilismem«. Teprve za léta vyrostla kniha Rusko a Evropa, v níž i problémy Otázky sociální jsou znova důkladně a aktuálně řešeny: rozhoru ideových předpokladů socialismu v Rusku a jeho vývoje je věnována druhá polovina druhého svazku. Tam dokonale Masaryk splnil to, čeho potřebu viděl v předmluvě k ruským výňatkům z Otázky sociální. Zejména také motiv Feuerbachova otectví ruského socialismu se stále vrací: finale druhého svazku Ruska a Evropy je vybudováno na antithesi: Ruský mnich a Feuerbach!
Za války z důvodů praktických sledoval Masaryk vývoj socialismu a jeho vztah k válce; a sám zažil v Rusku převrat, jimž se bolševický socialism dostal k moci. Jeho kritika začátků ruské revoluce sovětské s hlediska zásad vyslovených v Otázce sociální je známa ze Světové revoluce a z článků a z ostatních projevů z doby presidentské; i další vývoj ruské revoluce a její přechod v normálnější koleje sleduje autor stále se zájmem, vysvětlitelným hlubokou theoretickou přípravou, velkou osobní zkušeností a významem, jaký mají problémy socialismu v celém světě.
Není tedy divu, že od prvních nabídek na nové vydání Otázky sociální, i její verse německé, autor vždycky odpovídal, že míní knihu znova přepracovat. Byl si vědom spěchu, s nímž původní přednášky universitní zpracoval v knihu a s nimž provedl i revisi vydání německého; sledoval, jak se rozrostla nová literatura socialistická, orthodoxní i revisionistická, kritická i polemická; viděl, jak se diferencovalo socialistické hnutí a jak základní jeho význam pro celý svět světovou válkou a revoluci teprve vynikl a vzrostl. Proto se nemohl po dlouhá léta odhodlat vydat pouhý otisk knihy z konce let devadesátých, jež byla sice z prvních světových pokusů hluboké sociologické kritiky marxismu a dílem průkopnickým, zvláště v našich českých poměrech, kde dlouho byla hlavním pramenem poznání učení Marxova a Engelsova, ale autokritického autora formálně neuspokojovala, právě že nesla stopy svého vzniku: byla s jeho hlediska svou formou koncesí našim literárním poměrům nejinak než Česká otázka, o které to sám napsal. Stále toužil přepracovat, a to přepracovat sám, právě tuto knihu, jejíž aktuality si byl vědom. Z předmluvy k ruským výňatkům z Otázky sociální, k pouhým dvěma oddílům, vysvítá, jak chtěl své dílo aktualisovat pro forum ruské po důležitém převratu v ruském životě po roce 1905. Podobné aktualisování a propracování měl na mysli i pro jiné části knihy; výslovně se mi zmínil o nutnosti revidovat otázku vztahu socialismu k národnosti: připomínal v té souvislosti vždycky studie Viktora Černova.
Ale úřad presidentský a práce jiné, pořád nové a neodkladné, nedovolovaly mu ujmout se tohoto úkolu. Největší naděje, že se nám dostane nové Otázky sociální, byla v době rozkladu naší sociální demokracie v roce 1920 a 1921, kdy se intensivně zabýval problémem socialismu v Sovětském Rusku a problémem revoluční a evoluční taktiky socialistického hnutí. Ale z tohoto akutního zájmu a studia vyšly práce nové, časové: jsou zachyceny v dosavadních svazcích Cesty demokracie, i pokud byly psány původně anonymně.
Definitivně se úmyslu sám Otázku sociální přepracovat vzdal autor teprve v roce 1933, o 50. výročí smrti Marxovy, které mu ulehčilo resignovat na zamýšlenou revisi vlastní, když se ukázalo, že není radno, aby Otázka sociální, nejzralejší a nejhlubší projev českého ducha o Marxovi a o marxismu významu světového, nadále byla nepřístupna širšímu čtenářstvu v diskusích, které se stále o významu Marxova učení a hnutí jím vyvolaného vedou.
Autor svolil, aby se začalo s kolacionací obou jeho starých versí, české i německé, a aby byl kritickým spojením obou textů podán český text nový, třetí redakce Otázky sociální, jakýsi dodatečný výtěžek jeho druhé redakce, aplikovaný na český text původní.
Autor schválil povšechné zásady nové úpravy. Byly mu předloženy všecky typy změn a probrán s ním celý redakční postup, který nebyl mechanický, nýbrž přihlížel k určité povaze jednotlivých změn a k jejich smyslu s hlediska čtenáře českého. Nové doplňky i parafráze německé verse byly organicky včleňovány v přizpůsobených překladech do původního textu českého, a tak se opakovala na základě českého textu ona práce redakční, kterou kdysi provedl autor sám na jeho překladu. Ale i o závažných detailech do dvou třetin prvního svazku rozhodoval podle návrhu redakce, formulovaného po pečlivém rozboru místa. To platí na příklad o škrtech některých partií: do nového vydání byla znova pojata se souhlasem autorovým místa, škrtnutá pro německé čtenáře pro svou populárnost nebo i pravděpodobně opomenutá pří složité a rychlé autorské korektuře (při přemístění a podobně). Redakce byla vedena snahou, aby nový text byl zřetelný, srozumitelný, aby dbal autorovy dikce i jeho věcných intencí. Nové vydání je tedy utkáno z osnovné předlohy verse německé a z outku českého původního textu.
Bedlivá pozornost byla věnována aparátu vnějšímu: přesné a jednotné citaci míst i literárních odkazů, úpravě typografické: pro větší přehlednost byla vřazena hesla obsahu jako živá záhlaví odstavců do textu knihy. První svazek Marxova Kapitálu je důsledně citován podle 4. vydání, jehož autor skutečně používal.
Literatura do roku 1898, na jejímž základě autor pracoval, byla ovšem ponechána v původní formě (s doplňky vydání německého) a na svém místě jako úvod a předběžná charakteristika problémů, o které v knize jde; byla jen zpřesněna. Výbor z literatury novější bude podán na konci druhého svazku s poznámkami redakce; k rejstříku jmennému (byl jen ve vydání německém) bude připojen nový rejstřík věcný (ideový). Přes úspornější sazbu vzrostla kniha doplňky a propracovaným vnějším aparátem tak, že se ukázalo účelným rozdělit ji ve dva svazky. Rozdělení musilo být provedeno sice uprostřed třetí části knihy, takže její obě kapitoly (V. a VI.) jsou od sebe odloučeny, ale jsou samostatné, a kapitola VI. je už přechodem k »ideologičtější«druhé menší polovině knihy.
V Praze 15. února 1936.
V. K. Bkrach