Tato kniha je tak dlouhá, že, tuším, sotva která čtenářka bude mít chuť čísti v nejbližší době ještě něco o socialismu a kapitalismu. Ostatně se očekává, že v bibliografii uvede autor knihy, z nichž svou knihu zkompiloval. Ale tato kniha není kompilací; je celá z mé hlavy. Podnětem k ní byla žádost jisté dámy, abych jí dopisem vyložil, co je socialismus. Napadlo mne nejprve, abych ji odkázal na sta knih, které byly o socialismu napsány. Ale nesnáz byla v tom, že skoro všechny jsou psány učenou hantýrkou, která pro člověka studujícího národní hospodářství, politiku, filosofii a společenské vědy vůbec je sice snadná a pohodlná, ale pro ženy neodbornice nesnesitelně suchopárná, to jest nesrozumitelná. A pak, všechny tyto knihy jsou určeny mužům. Mohla byste jich přečíst třeba dvacet a nedověděla byste se, že vůbec je něco takového, jako žena. Pro spravedlnost si dovoluji dodati, že jich můžete hodně přečísti a nedovíte se, že je vůbec něco takového, jako muž. A proto jsem musil vše napsati od začátku svým a Vaším způsobem. Ačkoli tu byly stohy knih o socialismu a ohromná kniha o kapitalismu od Karla Marxe, ani jedna z nich nedávala odpovědi na jednoduchou otázku: Co je socialismus? Druhá jednoduchá otázka: Co je kapitalismus? - byla zavalena pod spoustou beznadějně nesprávných odpovědí. Pouze jediný člověk (pokud sahá moje četba) narazil na správnou odpověď: byl to britský národohospodář Stanley Jevons, který mimochodem poznamenal, že kapitál jsou přebytečné peníze. Poznamenal jsem si to.
Vím však, že ženy, navštěvující universitní extense, nebudou dříve spokojeny, dokud si nenaplní mozek četbou spousty knih o tomto předmětu. A poněvadž dějiny socialistického myšlení jsou poučné, řeknu obvyklým pedantickým způsobem několik slov o literárních milnících na cestě od kapitalismu k socialismu.
Teorie kapitalismu byla definitivně vypracována teprve v ranném XIX. století a to Ricardem, židovským bursiánem. Poněvadž měl podivnou vlastnost, že říkal vždy opak toho, co mínil, a při tom jaksi dovedl své mínění přece objasniti, byly jeho vývody elegantně a přesně tlumočeny prvotřídním umělcem pera a poživačem opia Thomasem De Quincey, jenž uměl psát srozumitelně a poutavě o kterékoli věci na světě.
Teorie spočívala v tom: soukromé vlastnictví k půdě i kapitálu a nedotknutelnost smluvní svobody mezi jednotlivci jsou základní společenské zásady. Budou-li uplatněny, opatří vlastníci ostatním členům společnosti zaměstnání za takových podmínek, že jim při neustálé píli budou zajištěny prostředky při nejmenším k holému živobytí, kdežto vlastníci sami zbohatnou tak, že investování jejich přebytečného důchodu jako kapitálu nebude pro ně žádným odříkáním. Tato teorie se nepokoušela zakrýti skutečnost, že vzniklá tím různost mezi chudobou proletářských mas a bohatstvím vlastníků vyvolá obecnou nespokojenost, nebo že kontrast mezi pracovitou chudobou a zahalečným bohatstvím, rostoucí s klesáním mezd a stoupáním rent v důsledku přibývání obyvatelstva, dodá vzrušující hesla radikálním agitátorům. Austinovo Čtení o právní vědě a Macaulayovy předpovědi o budoucnosti Ameriky dosvědčují, že jasnější hlavy, získané pro teorii kapitalismu, neměly ilusí o tisícileté říši.
Ale tyto hlavy neviděly jiné reálné možnosti. Socialistickou možnost - státní organisaci průmyslu - nebylo lze si představiti, protože průmysl neskončil ještě dlouhého zápasu, jímž se vyprošťoval ze zastaralých omezení a útisků středověké a feudální společnosti; proto se státní zásah, přesahující prostou policejní činnost, zdál ještě stále tyranií, kterou nutno svrhnouti, a nikoli životně důležitou činností, kterou nutno rozvíjeti. A tak nová kapitalistická hospodářská politika byla postavena v protiklad - nikoli k socialismu, nýbrž k feudalismu čili poručnické oligarchii. Byla nazývána dogmaticky absolutním národním hospodářstvím, dokonalým a nevyhnutelným, a dělníkům bylo řečeno, že se jejímu působení mohou vyhnouti nebo je změniti asi tak, jako lze změniti obíhání planet okolo slunce.
Roku 1840 uveřejnil francouzský proletář Proudhon pojednání se zarážejícím titulem: Co je vlastnictví? Krádež. V něm dokazoval, že rentier, čili, jak to dnes vyjadřujeme, osoba žijící z majetku místo z práce, škodí společnosti úplně stejně jako zloděj. Proudhon byl chudý Francouz, o jednu generaci později však prohlásil John Ruskin, bohatý Angličan s výchovou a kulturou co nejkonservativnější, že každý, kdo není dělníkem, je buď žebrákem nebo lupičem, a uveřejňoval výkazy o své soukromé činnosti a svých výdajích, aby ukázal. že dal za své renty a dividendy správnou protihodnotu. Ještě jednu generaci později napsal ultraimperialista Cecil Rhodes slavnou závěť, jíž odkázal své velké jmění veřejným účelům, a připojil podmínku, že žádný zahaleč nesmí z něho nikdy míti prospěchu. Je možno říci, že od chvíle, kdy se kapitalismus ustálil jako promyšlený systém, jemuž se učí na universitách jako vzornému národnímu hospodářství, začal ztráceti svou mravní oprávněnost. Přes své oslňující technické triumfy a finanční zázraky vzdaloval se stále více bezstarostnému optimismu, jímž nadchl Macaulaye a jeho vrstevníky, a začínal u myslivějších lidí, dokonce mezi samotnými kapitalisty, vyvolávati pocit, podobající se stále více odporu.
Všechny takové morální revoluce mají své literární proroky a teoretiky. Mezi nimi zaujímá v druhé polovině XIX. století prvé místo Karel Marx, se svou historií kapitálu, zdrcujícím to odhalením hrůz průmyslové revoluce a situace, do níž byl jí proletariát zahnán. Marxův příspěvek k abstraktní hospodářské teorii hodnoty, na němž si velmi zakládal, byl hrubým omylem, jenž byl brzy opraven a nahrazen Jevonsovou teorií. Poněvadž však Marxova kategorie nadhodnoty (Mehrwert), znamenající rentu, úrok i zisk, představovala solidní fakta, neoslabil jeho omyl nijak jeho obžalob kapitalistického systému, ani jeho historické generalisace o vývoji společnosti na hospodářském podkladě. Jeho tak zvaný historický materialismus je, jakožto přírodní zákon, snadno přístupný ranám kritiky, leč jeho hypothesa o tom, že vývoj lidské společnosti se ve skutečnosti zakládá na jejím břichu, podobně jako pochody armády, a že její břicho ovlivňuje její mozek, je bezpečně použitelná hypothesa. Daleko méně čtené Dějiny civilisace od Buckle - rovněž epochální dílo - obsahují tutéž thesi, leč jinou morálku, totiž tu, že pokrok závisí na kritických lidech, kteří nevěří všemu, co se jim povídá, to jest na skepticismu.
Již před Karlem Marxem ztratili kapitalističtí národohospodáři sebedůvěru a jejich průměrní představitelé se stali neupřímně vyhýbavými. Jinak velcí mužové. John Stuart Mil1 začal jako Ricardovec a skončil jako přesvědčený socialista. Cairnes neviděl ještě vedle kapitalismu jiné reálné možnosti, avšak jeho opovržení pro trubce v úle, kteří žijí z majetku, bylo tak důkladné a nepokryté, jako Ruskinovo. Jejich poslední akademický následovník, pan Maynard Keynes, odbývá nauku Laisser-faire opovržlivě jako odhalený podvod.
Po Cairnesovi vznikla škola britských socialistických národohospodářů, mezi nimi hlavně Sidney a Beatrice Webbovi z Fabiánské společnosti, kteří nahradili termín politická věda termínem politická ekonomie. Dali proletářskému hnutí historické uvědomění tím, že napsali jeho dějiny s podrobnou znalostí a životopisnou svěžestí, potřebnou ke konkretnímu naplnění abstraktní představy proletariátu, vylíčené Marxem. Prozkoumali a doložili vývoj odborového hnutí, družstevnictví a proletářské politiky (Průmyslová demokracie). Jejich dějiny anglické místní samosprávy a chudinského zákona zahrnují ohromnou část všeobecného působení britské ústavy a administrativy v minulosti i přítomnosti. Vyléčili fabianismus z romantického diletantismu, který starší socialistickou agitaci činil bezvýznamnou a směšnou, a přispěli fabiánské společnosti větší částí praktických návrhů k řešení naléhavých otázek. Rozbili starou kapitalistickou teorii, že stát se v průmyslu nehodí k ničemu, leda k natropení nepořádku, a ukázali, že nejen komunální a kolektivní podnikání dosáhlo již rozvoje, o němž se Ricardovi a jeho vrstevníkům ani nezdálo, nýbrž také, že kapitalismus sám je svou existencí závislý na státním řízení, a že vyvolal v život vlastní kolektivní formy, jež ho nesmírně vzdálily z dosahu vlivu individuelního soukromého vkladatele a učinily ho zralým pro přechod do národního nebo municipálního vlastnictví. Jejich kniha Úpadek kapitalistické civilisace doplnila Marxovo dílo tím, že znemožňuje kapitalismu, aby se jako dříve vydával za normální, nevyhnutelný, konec konců v moderní společnosti přece jen blahodárný princip, a vhání jej do situace, podobné situaci armády, která se po dlouhé řadě kapitulací a ústupů zakopala v posledním zákopu. Webbovi docházejí zhruba k odhadu, že kapitalismus za sto let své vlády ospravedlnil svou existenci faute de mieux v prvých 50 letech, avšak v dalších 50 letech se jeho nesmyslný základ hroutil stále víc a více.
Podivuhodná směs duchovní a technické autobiografie Beatrice Webbovy, nazvaná Má učednická leta, vyličuje, jak inteligentní dívka-kapitalistka s citlivým společenským svědomím a vlastní vůlí, kriticky nepřístupná pouhému přemlouvání, na niž působí pouze přímé doklady a osobní seznámení se s věcí, byla dovedena k socialismu tím, že sama osobně a houževnatě probádala fakta kapitalistické civilisace. Inteligentní žena, mající sklon k badání nebo zájem o biografie nebo o obojí, měla by ji čísti.
Mezi Karlem Marxem a Webbovými přišel Henry George se svým Pokrokem a chudobou, jenž získal mnohé pro nacionalisaci půdy. Tato kniha byla dílem člověka, jenž viděl, že proměna amerických vesnic v města milionářů byla současně proměnou míst, kde lidé mohli žíti a nechati jiné žíti v snesitelných poměrech, v peklo sžíravé nouze a bídy. Tolstoj byl jedním z významných, jím obrácených lidí. George opomenul uvážiti, co má stát učiniti s národní rentou po jejím zabrání pro státní pokladnu; to ho zastavilo na prahu socialismu. Většina mladých lidí však, které k němu dovedl, překročila jej (jako já) a vstoupila do Fabiánské společnosti a jiných socialistických společností. V teorii je Pokrok a chudoba ještě pod vlivem Ricardovým; ba ve své abstraktní stránce je vlastně opakováním De Quinceyovy Logiky národního hospodářství. Kdežto však De Quincey, jakožto modrokrevný britský tory předešlého století, přijímal kapitalistické nerovné dělení důchodů a z toho následující rozdělení společnosti na bohatou aristokracii a chudé proletáře jako nejpřirozenější a nejžádoucnější uspořádání, George, jakožto stejně modrokrevný americký republikán, byl jím pobouřen.
Nejbližším milníkem po Pokroku a chudobě jsou Fabiánská pojednání, mnou redigovaná, v nichž Sidney Webb vystoupil po prvé jako rozhodný socialista spolu s Grahamem Wallasem, jehož pozdější pojednání o ústavních problémech jsou důležitá, a se Sydneyem Olivierem (lordem Olivierem), jehož pozdější studie o zjevu chudý běloch v Africe a Americe, vydaném konkurenci černého proletariátu vyvolané otroctvím černochů, měli by čísti ministři kolonií. Ve Fabiánských pojednáních je socialismus po prvé předveden jako naprosto ústavní politické hnutí, ke kterému se může připojiti i nejctihodnější a nejméně revoluční občan právě tak bez námitky, jako může vstoupiti do nejbližšího konservativního klubu. Marxovo jméno se v nich nevyskytuje a k jeho zvláštní teorii hodnoty se vůbec nepřihlíží; hospodářské teorie jsou založeny na Jevonsově teorii hodnoty a Ricardově teorii pozemkové renty, při čemž poslední je rozvinuta tak, aby se hodila i na průmyslový kapitál a úrok. Zkrátka řečeno, ve Fabiánských pojednáních je socialismus očištěn ode všech neorthodoxních názorů a liberálních povstaleckých ideí. To tehdy odlišovalo Fabiánská pojednání od takových knih, jako Anglie pro všechny od Henry Mayerse Hyndmana, zakladatele sociálně-demokratické federace, jenž až do roku 1918, kdy ruští marxisté urazili jeho vlastenecké city mírem Brest-Litevským, lpěl na Marxově teorii hodnoty a na Marxových liberalistických tradicích z barikád roku 1848, se silnou dávkou volnomyšlenkářského, gentlemanského světoobčanství pokročilých literárních republikánských littérateurs z prostředku XIX. století.
Po Fabiánských pojednáních následovala další pojednání o socialismu, napřed jednotlivě, potom po tuctech, pak po dvacítkách a nyní v takových spoustách, že jich nikdy nečtu, neznám-li pisatele osobně, a doznávám se, ani tehdy ne vždy.
Čtete-li sociologii nikoli pro poučení, nýbrž pro zábavu (nelze Vám toho vytýkati!), pak shledáte, že básníci a proroci XIX. století, kteří pranýřovali hříchy kapitalismu docela stejně jako židovští proroci pranýřovali kapitalismus své doby, jsou četbou daleko napínavější, než národohospodáři a státovědečtí spisovatelé, kteří vypracovali hospodářskou teorii a politické postuláty socialismu. Pozoruhodnými příklady jsou Carlylovy knihy Minulost a přítomnost a Padající Niagara, Ruskinovy Etika prachu a Fors Clavigera, Wil1iama Morrise Novinky z Utopie (nejlepší ze všech utopií) a Dickensovy Zlé časy a Malá Dorritka. Zvláště Ruskin předstihuje daleko všechny odborné socialisty, ba i Karla Marxe, prudkostí svých invektiv. Leninovy kritiky moderní společnosti vyhlížejí vedle něho jako povídání venkovského děkana. Lenin moudře schoval své nejničivější výpady pro dobu, kdy jich potřeboval proti svým vlastním omylům.
Pochybuji však o tom, zda spisovatelé XIX. století mohou být pro Vás tak zábavní, jako jsou pro mne, jenž jsem ztrávil první 44 leta svého života v onom temném věku. Chcete-li míti představu o nesmírném rozdílu mezi sebevědomím XIX. století a sebekritikou XX. století, čtěte Klub Pickwickův (veselý ranný Dickens) a pak Našeho společného přítele (zklamaný zralý Dickens); potom můžete zkusiti Dickensova nástupce H. G. Wellse, jenž neměl nikdy iluse o XIX. století, nemá tedy vůbec shovívavosti s jeho chybami a je pln myšlenek o možnostech přestavby společnosti. Až prostudujete venkovskou šlechtu XIX. století v novelách Anthony Trollopea a Thackeraye (abyste totiž porozuměla svým poněkud zaostalejším přátelům) musíte ji studovati, jaká jest dnes, v novelách Johna Galsworthyho. Abyste si uvědomila, jak mohl býti i tak velký pozorovatel jako Dickens neznalým anglického života mimo Londýn a hlavní silnice pro dostavníky, můžete srovnati jeho pokus o vylíčení hrnčířského obvodu (Staffordshire) ve Zlých časech s vylíčením rodáka v Pěti městech od Arnolda Bennetta. Ale abyste mohla oceniti jeho mnohem závažnější a úplnější neznalost života a organisace dělnické třídy jeho vlastní doby, musila byste od poesie přejíti k Webbovým Dějinám odborového hnutí.
Starší literatura XIX. století přes všechny své výpady, svou satiru, posměch a karikatury, sympatické nám svým ušlechtilým rozhořčením, nebyla literaturou revoluční. Byla předmarxistická. Pomarxistická literatura, i ve svých nejlépe naladěných stránkách a ve spisech lidí, kteří nikdy Marxe nečtli, je revoluční: nepočítá s potrváním dnešního řádu, o němž na příklad Thackeray, zdá se, ani ve svých nejtrpčích okamžicích nepochyboval. Pro ženy je spíše než Marx předělem Marxův norský současník Ibsen. Všechny Ibsenovy ženy se bouří proti kapitalistické morálce; bystré dámy, které od té doby naplnily naše knihovny svými více méně životopisnými líčeními ženských ztroskotání a ženského otroctví, jsou všechny poibsenovské. Moderní literatura mužských ztroskotání, mnohem méně obsáhlá, je postrindbergovská. V žádném z obou odvětví není šťastných konců. Mají v sobě hrůzu z kapitalismu bez socialistické naděje.
Pomarxistická, poibsenovská psychologie ustoupila v letech 1914-1918 poválečné psychologii. Je velmi zajímavá, je však příliš mladá a já příliš stár, než abych zde o její existenci a literatuře napsal více, než tuto holou zmínku.
Nakonec bych se chtěl zmíniti o některých svých spisech, psaných ponejvíce ve formě předmluv ke knižnímu vydání mých her. Jednou ze zvláštností anglické literární tradice je zvyk, že hry se tisknou s předmluvami, které s nimi nemají nic společného, jsouce ve skutečnosti pojednáními, manifesty nebo pamflety, při čemž hra je vnadidlem na chycení čtenářů. Využil jsem této tradice plnou měrou, a udivil jsem mnoho dobrých lidí, kteří myslili, že předmluva musí patřit ke hře. V tomto přestrojení jsem se bil za názor, že chudoba nemá být ani podnětem k soucitu jako nevyhnutelné neštěstí, ani být trpěna jako spravedlivá odměna za špatné chování, nýbrž že má být vyhlazena, a jejímu opětnému vzniku má být zabráněno, jako nemoci, osudné pro lidskou společnost. Rovněž jsem vyložil naprosto jasně, že socialismus znamená rovnost důchodů a nic jiného, a že za socialismu Vám nebude dovoleno být chudou. Budete násilím nakrmena, ošacena, ubytována, vyučena a zaměstnána, ať chcete či nechcete. Kdyby se zjistilo, že nemáte dosti charakteru a píle, abyste stála za tuto námahu, popravili by Vás možná nějakým šetrným způsobem; dokud však by Vám dovolili žíti, musila byste žíti dobře. Rovněž byste nesměla míti denně půl koruny za hodinu, kdyby ostatní ženy měly pouze dva šilinky, nebo se spokojiti s dvěma šilinky, kdyby ostatní ženy měly po půl koruně. Pokud je mi známo, byl jsem prvým socialistickým spisovatelem, jemuž napadlo konstatovati to veřejně jakožto nevyhnutelný požadavek trvalé civilisace. Ale ježto žádná pravda není nikdy úplnou novinkou, bylo i to zajisté nesčíslněkrát vysloveno dříve, než jsem se narodil.
Dvě mé fabiánské brožurky, nazvané Socialismus a intelektuálové a Zdravý smysl obecní politiky, pravděpodobně stojí ještě nyní za přečtení, protože jsou obě psány na základě osobních zkušeností.