Politický komentář není literárně-publicistický žánr, který by autoři pěstovali jen pro své potěšení nebo pro pobavení svých čtenářů. Politické komentáře píší lidé, kteří se tímto způsobem tak či onak snaží zasahovat do politického dění, ovlivňovat je ve směru svých názorů a úvah. A čtou je také lidé ve velmi různém postavení, kteří mají různou měrou zájem na politickém dění. V komentáři hledají pak často především podporu pro svoje vlastní postoje a názory (a podle toho si také vybírají noviny a autory, které čtou ). Někteří ovšem (mezi nimi také ti, kdo samí komentáře píší) ale naopak sledují politické komentáře protichůdného politického zaměření, než je jejich vlastní. Dává jim to podněty k polemikám, ať už v podobě jen soukromého nesouhlasu, nebo v podobě rovněž opublikovaných politických komentářů.
Politické komentáře jsou tak vždy součástí politického dění, jsou samy o sobě jednou z podob politiky, ať už se podle nich řídí nebo naopak vůbec neřídí ti, kdo „dělají politiku” v podobě politických rozhodnutí. Takové je aspoň moje osobní pojetí smyslu politických komentářů. To ovšem vychází z předpokladu, že do politiky patří i myšlení lidí - od prostých občanů bez funkcí až po profesionální politiky všech úrovní, což ale v praxi zdaleka vždy neplatí.
Snad proto, že myšlení bolí, jak říkal T. G. Masaryk. Měl při tom samozřejmě na mysli, že bolí toho, kdo sám myslí. Jednak proto, že myšlení je práce a jako každá jiná práce může vést k vyčerpání až bolestivému. Jednak ale také proto, že kdo myslí, je občas nucen uznat, že se mýlí, že si myslel něco, co se ukázalo být falešné, a proto musí svoje názory změnit, revidovat. A to také bolí - v politice často citelněji než v jiných oblastech života. V politice totiž zdaleka neplatí, že myslet a mít úspěch je jedno a totéž. Docela naopak, úspěchu a politické kariéře může vlastní myšlení bránit, zatímco jeho absence naopak úspěšnou kariéru často (a někdy i dost dlouho) usnadňuje a podporuje. Proto se zejména v politice vyskytuje i hodně lidí, které myšlení nebolí, ale kterým myšlení vadí.
V uplynulých šesti letech po listopadu 1989 je u nás takových lidí jak na politickém jevišti, tak i v hledišti nemálo. Na můj vkus až nezdravě mnoho. Ačkoli pro ně jsem svoje komentáře rozhodně nepsal, slýchal jsem na ně právě z jejich řad halasnou odezvu. Nešlo při tom o názorové spory, o argumenty pro a proti, ale prostě o rozhořčené výkřiky: jak si to někdo dovoluje, a navíc někdo, kdo má komunistickou minulost! Smyslem těchto hlasů (a někdy i politickomocenských činů) bylo vlastně jediné: umlčet mě jako obhájce „třetí cesty” a socialismu. Takže jsem se léta neobjevoval například v televizi jako někdo, kdo by mohl případně cosi zajímavého říci k politickému dnešku, ale za to televizní diváci opakovaně vídali mou tvář na pozadí sovětských tanků ze srpna 1968 jako portrét údajného vlastizrádce. Lidé, kterým myšlení vadí, nebývají totiž za žádného režimu politicky bezmocní. Spíše naopak, mohou toho až dost.
Přesto však nemohou v demokratickém státě prosadit svou vůli beze zbytku. Zbyly i pro mne noviny - byť po léta prakticky jen jedny jediné, dnešní Právo (po většinu doby se starým titulem Rudé právo) - kterým vděčím za to, že moje politické komentáře se pravidelně dostávaly snad k milionu čtenářů. Ti, komu myšlení vadí, nemohou také za žádného režimu zbavit schopnosti myslet ty, kterým myšlení nevadí, i když občas bolí. A právě pro ty jsem psal a píšu své politické komentáře. Někdy dostanu čtenářský dopis s otázkou, kde k tomu beru stále znovu chuť (a jak čtenáři někdy píší, i odvahu)? Proč to dělám, proč si nedám pokoj, když bych mohl být v poklidu penzistou nejenom v Čechách, ale navíc i v Rakousku? Neodpovídal jsem obvykle na takové dopisy, ale teď to souhrnně činím.
Důvodem rozhodně není pocit politického úspěchu v tom smyslu, že bych si myslel, že svými kritickými názory jsem nějak ovlivňoval rozhodování současných držitelů moci u nás. Snad byli někdy popuzeni (a dávali to nepříjemně znát), ale rozzlobit někoho není ještě politický úspěch. Kdo si přečte tuhle knížku, v níž je seřazeno přes čtyřicet mých komentářů, dojde k celkem jednoduchému závěru: autor říká často šest let totéž, ale vládní politika si jde celou tu dobu po svém, obvykle právě tím směrem, který autor kritizuje, odmítá, varuje před ním. Co tedy může být motivem jeho komentářů? Tvrdohlavost, neschopnost uvidět, že vlastně jen hází hrách na zeď, osobní touha „mluvit do toho” za každou cenu?
Myslím si, že nic z toho, byť i svou tvrdohlavost nehodlám popírat. Také ona mi často pomohla najít dlouhodobě politicky správnou cestu v dobách, kdy bylo mnohem snadnější dát se konjukturální cestou úspěchu teď a tady a být chválen těmi, kdo právě byli u moci: To však není ten pravý důvod. Dostatečně silným důvodem, proč komentovat naši politiku, je pro mne vědomí, že vedle těch, komu myšlení vadí, je tu ještě mnohem více těch, kdo přemýšlet chtějí a potřebují - a to i o věcech veřejných a politických. Jak jim v tom já mohu pomoci? Vlastně jen tím, že veřejně o věcech politických uvažuji a tím snad dávám i jim podněty a příležitost, aby o nich také uvažovali. V tom je hlavní smysl mých komentářů. Ať čtenáři sami posoudí, zda mají i po létech význam pro jejich vlastní úvahy o naší nedávné minulosti, současnosti i dohledné budoucnosti. Mnohé nepochybně zastaralo, ale kdyby i jen některé moje názory pomohly dnes čtenářům v jejich politické orientaci, považoval bych za smysluplné, že to píšu.
Praha, leden 1996
Autor