Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie

Vysvětlivky

[0] V Berlíně 1901. Nákladem Karla Heymanna.

[1] Z potřeby postaviti se naproti jistým upřílišením materialistického pojetí dějin, ovšem po výtce jen v obraznosti jeho stávajícím, vymyslil pan Belfort Bax nové pojetí dějin, které nazývá synthetickým pojetím dějin. Tím nahradil slovo, které může sváděti k upřílišením, slovem, které jest tu zcela bez pojmu. Synthetický - skladný - jest pouhý formový pojem methody, nepraví však docela nic o vůdčím hledisku zkoumání. Jak shora ukázáno, zavírá v sobě i historický materialismus shrnutí materielních a ideologických sil. Ale volí-li Bax na místě výrazu schopného mylného výkladu výraz neznamenající nic, překonal ho s druhé strany J. Plechanov, který ve svých "Příspěvcích k dějinám materialismu" požaduje pro marxovské pojetí dějin označení "monistické" (n. u. m. str. 227). Proč raději ne hnedka "simplistické"?

[2] Ovšem i v "Původu rodiny" ukázalo se zevrubně, jak společenská dělba práce učinila nutným vznik státu. Ale Engels později zúplna pomíjí tuto stránku vzniku státu a jedná na konec o státu, jako v "Antidühringovi", jen ještě jako orgánu politické represe.

[3] Tím nemá přirozeně býti popírána ani sprošťující tendence eklekticismu, ani veliká, jak theoretická tak praktická cena úsilí po jednotném pojetí věci. Bez tohoto úsilí není vědeckého myšlení. Avšak život jest obsažnější nežli každá theorie, tu musila přísná nauka konec konců vždy ještě vzíti za vděk tím, že kradí ucházela se o tiché zápůjčky u eklektiky, této frivolní osoby, která po zahradě života všudy směle shání mlsky, a že je před světem kvitovala dodatečným prohlášením, že to či ono "v základě také vždy" myslila. "Však genius a srdce vykonaly, co Locke a Descartes nikdy nevymyslili, a hned také jest těmito dokázána možnost."
Dobrý příklad k tomu podávají v dějinách sociálních věd dějiny theorie a praxe společenstevních sdružení.

[4] Komu se to zdá paradoxní, budiž upozorněn, že nejčetnější třída obyvatelstva vůbec teprve v moderní společnosti na svobodnou ideologií ve smyslu svrchu rozvinutém se počítá. Lid venkovský a dělníci byli dříve z části pro hospodářské účely správně vázáni, z části pod vlivem ideologií, v nichž se zračilo ovládání člověka přírodou. Toto poslednější jest také, jak známo, základním rysem ideologií národů přírodních. Praví-li tedy pan Belfort-Bax ve svém článku "Synthetické a materialistické pojetí dějin" (Socialistische Monatshefte. Prosinec 1897.), že připouští, že byl v civilisaci moment hospodářský skoro vždy rozhodným, že však měl v periodě předhistorické na spekulativní náboženství méně přímého vlivu, tu že určovaly "základní zákony lidského myšlení a cítění", tož převrací až na čistě vnější rozdíly věci právě naopak! U předhistorických národů jest příroda je obklopující, rozhodující hospodářskou mocí a jako taková má největší vliv na jejich myšlení a cítění. Baxova kritika historického materialismu míjí se také proto skoro vždy cíle svého, protože tento právě je ultra-orthodoxním tam, kde v přivádění historického materialismu původně nejvíce bylo přeháněno.

[5] "Jest mnohem snáze", praví Marx na místě často uváděném v "Kapitálu", "nalézti rozborem pozemské jádro náboženských mlžin, než naopak odvoditi z dočasných skutečných poměrů životních jejich nebeské tvary. A to právě jest jediné materialistická a proto vědecká methoda (Kapitál I., 2. vyd., str. 386.). V tomto protikladu spočívá veliké upřílišení. Neznáme-li již nebeské formy, svedl by nás popsaný způsob vyvozování ke konstrukcím všelijak libovolným, a známe-li je, jest vylíčený výklad prostředkem vědecké analysy, ale nikoli vědecká protiva analytického vysvětlení.

[6] Ve čtvrtém vydání spisu: "Vývoj socialismu atd." ("Die Entwickiung des Socialismus etc.") následují teď slova obmezující: ‚s výjimkou prastavů".

[7] Ač také tu skutečný stav věcí bývá jimi často spíše zatemňován než osvětlen, bývá ona skutečnost, že změna v poměru množství součástí nějakého předmětu mění jeho vlastnosti alespoň velmi křivě a vněšně vyjádřena větou o "převratu kvantity v kvalitu".
Mimochodem podotčeno, že přejímám Engelsovy výměry pojmů "metafyzický a dialektický způsob nazírání" s výhradou, že kvalifikační přívlastky "metafysický" a "dialektický" mají platiti ve smyslu jim tím takto přikládaném jenom pro toto postavení jich naproti sobě. Jinak jsou metafyzické uvažování věcí a uvažování věcí v jejich osamocení a ztuhnutí podle mého zdání dvě zcela rozdílné věci.
Konečně budiž tu ještě prohlášeno, že mi, jak samozřejmo, nepřipadá, abych zde Hegela sama kritisoval, ani abych popíral veliké zásluhy, kterých si tento znamenitý myslitel získal o vědu. Mám zde činiti pouze s jeho dialektikou, jaký měla vliv na socialistickou theorii.

[8] Na vrub blanquismu nespadají také naskrze jen porážky, nýbrž vedle nich také značné občasné úspěchy. Rok 1848 a 1870 vděčí za prohlášení republiky ve velké míře zasáhnutí blanquistických sociálních revolucionářův. Naopak jsou červen r. 1848 a květen 1874 v poslední řadě porážkami blanquismu.

[9] S jistým zadostiučiněním staví oběžník pod "Anglií" na jisto, že roztržka mezi revoluční a umírněnou frakcí chartistů "podstatně byla uspíšena delegáty svazu (komunistů)". Zda by se úplná zkáza chartismu bez této roztržky bývala odvrátila, jest na nejvýš pochybno. Ale dostiučinění nad šťastně provedenou roztržkou jest ryze blanquistické.

[10] Kde se předkapitalistické methody živnostenské zachovaly až na novou dobu, ukazuje se i dnes ještě nadpráce nezahalena. Pomocník malého zednického mistra, jenž provádí za něho u některého z jeho zákazníků práce, ví zcela přesně, že jest jeho mzda od hodiny tolikrát a tolikrát menší, než cena, kterou mistr onomu za pracovní hodinu počítá. Podobně u krejčího na zakázky, zahradníka na zakázky a j.

[11] Se zajímavým pokusem dáti hodnotě práce konkretnější obsah, pokud se tkne, jej přetvořiti na veličinu theoreticky měřitelnou, setkáváme se ve spisu Leona Bucha: „Intensita práce, hodnoty a ceny statků“ („Intensität der Arbeit, Wert u. Preis der Waaren“. Lipsko, Duncker et Humblot 1896). Spisovatel, kterýž při spisování svého díla třetího svazku „Kapitálu“ ještě neznal, konstruuje jako míru pro velikost hodnoty práce, hraniční hustotu („Limitarintensität) práce, produkt z poměru denní pracovní doby k osmihodinnému dnu a z poměru faktické pracovní mzdy k hodnotě vyrobené práce (vykořisťovací podíl). Čím kratší pracovní den a čím menší podíl vykořisťovací, tím větší hustota práce a tím větší pracovní hodnota výrobku. Podle Bucha není následkem toho na podkladě pracovní hodnoty žádného vykořisťování. Toto podává se teprve z poměru pracovní hodnoty k tržní; hodnotě výrobku která jest základem ceny a již nazývá Ruch odhadní hodnotou, zamítaje slovo směnná hodnota, která nemá dnes, kdy se už nesměňuje, obsahu.
Jakkoli na první pohled theorie ta podivně nám lahodí, má přec jedno do sebe: tím, že Buch zásadně odlišuje pracovní hodnotu a tržní hodnotu, vyhnul se každému pojmovému dualismu a může pracovní hodnoty daleko přesněji a ryzeji vyložiti. Jest jen otázka, nebylo-li to přec předjímání poslednější ‚.hodnotu“ potáhnouti do určení hodnoty pracovní. Co chtěl Buch: dáti hodnotě pracovní protivou k hodnotě tržní physiologické odůvodnění, mohl také, kdyby býval přímo dosadil za měrného činitele fakticky placenou mzdu. Ti však, kteří zde zásadně závrhují vztahování pracovní hodnoty na mzdu, buďtež upozorněni na místo v kapitole „Proces pracovní a proces hodnotný“ v Marxovi, kde stojí: Je-li však hodnota této síly (síly pracovní) vyšší, projevuje se také síla tato ve vyšší práci a zpředmětňuje se proto v týchž obdobích v hodnotách poměrně vyšších.“ ‘(Buch I., 2. vyd., str. 186.) Buchovo pojednání, z kteréhož teprve prvý díl před rukama máme a o němž promluviti si vyhražuji při vhodné příležitosti, zdá se mi býti výtvorem nemalé bystrosti v analysi a pozoruhodným příspěvkem k záhadě nikterak úplně vysvětlené.

[12] Tomuto slovu sluší dáti přednost před slovem „rozdělení“.

[13] „Jest vskutku zákon hodnoty…, že nejenom, že není na každý jednotlivý statek vynaložena toliko nutná doba práce, nýbrž že vynaloženo jest ze společenské doby veškeré práce jenom nutné poměrné kvantum v různých skupinách. Neboť podmínkou zůstává hodnota užitková…, společenská potřeba, to jest užitková hodnota na společenské potenci určuje zde kvotu společenské doby, veškeré práce, které různým zvláštním výrobním sférám připadají.“ („Kapitál“ III., 2., str. 176—177.) Jediná tato věta činí nemožným, abychom si nepovšimli několika většími frázemi theorie Gosseuovy-Böhmovy.

[14] Víme, že myslíme, a víme také poněkud, jak myslíme. Ale nikdy nebudeme věděti, jak se stává, že myslíme, jak z dojmů vnějška, z podráždění nervů anebo změn v uložení a spolupůsobení atomů našeho mozku povstává vědomí. Bylo se pokoušeno vysvětliti to tak, že se přičítal atomu jistý stupeň schopnosti vědomí, zduševnění ve smyslu nauky o monádách. Avšak to jest myšlenkový obraz, předpoklad, k němuž nás nutí náš způsob usuzování a naše potřeba jednotného názoru světového.
Článek, v němž jsem poukázal na tuto okolnost a podotkl, že ryzí materialismus jest na konec idealismem, dal Jiřímu Plechanovi podnět k výpadu na mě v „Neue Zeit“ (Sešit 44. Ročník 16. II.), v němž mi vytýkal nevědomost vůbec a naprostou nechápavost ohledně filosofických názorů B. Engelsa zvlášť. Nebudu se více šířiti o způsobu, jak tam jmenovaný vztahuje moje slova libovolně na věci, kterých jsem se ani nedotkl, nýbrž pouze konstatuji, že jeho článek vrcholí v prohlášení, že jednou Engels Plechanovi na otázku: „Myslíte tedy, že měl starý Spinosa pravdu: ‚myšlénka a rozšíření nejsou leč dva attributy jediné bytosti‘.“, odpověděl: „Ovšem, starý Spinoza měl úplnou pravdu.“
U Spinozy jest však substancí, jíž oba tyto přívlastky přikládá — bůh. Ovšem bůh, který se stotožňuje s přírodou, pročež také byl již velmi záhy Spinoza vykřičen za popírače boha a jeho filosofie jako atheistická zavržena, ana formálně jeví se jako pantheismus, který jest ostatně zástupcům učení o osobním, mimo přírodu stojícím bohu, také jenom zastřeným atheismem. Spinoza dospěl k pojmu nekonečné substance boha se zmíněnými a jinými blíže neuvedenými přívlastky na cestě ryze spekulativní, pro něho bylo pravidelné myšlení a bytí totožno. Potud srovnává se s různými materialisty, ale on sám mohl by býti jen v naprosto libovolném významu slova označován za zástupce filosofického materialismu. Má-li se pod materialismem vůbec něco určitého mysleti, může to býti jen nauka o hmotě jako posledním a jediném důvodu věcí. Avšak Spinoza označuje svoji podstatu boha výslovně jako netělesnou. Jest každému volno, chce-li být Spinozistou, ale pak není právě materialistou.
Vím, že podává Engels v „Ludvíku Feuerbachovi“ dvě jiné definice materialismu, nežli svrchu řečená; nejprve jednoduše reklamuje všechny ony, které pokládají přírodu za původní, pro materialismus a pak označuje tento jako „vzdání se každého idealistického vrtochu, který se nedá srovnati se skutečnostmi pojatými v jich souvislosti.“ Tyto definice dávají slovu materialismus tak širokého významu, že pozbývá vší určitosti a shrnuje s sebou pojetí velice antimaterialistická. Ukazuje se právě napořád, a Plechanov sám to bezděky potvrzuje, že záliba na jménu „materialistický“ koření spíše v důvodech politických, nežli ve vědeckých. Kdo nepřísahá na myslící hmotu, jest podezřelým z politického kacířství, to jest morálka jeho článku. Jak přežiju toto anathema?

[15] Při všech těchto trustech musí dosavadní majitelé kombinovaných továren část akcií sami převzíti. Tyto nejsou v podaném výkazu pojaty.

[16] Páčí se dnes anglický kapitál v cizině uložený na 43 miliard marek a jeho roční přírůst na 114 milionů průměrem.

[17] Tato poslednější třída stoupla od r. 1890 do 1892 o dalších 2400, totiž na 39.266. Pro onu třídu nedostává se mi pro r. 1892 absolutní číslice, pročež budiž jen uvedeno, že mezi r. 1879 a 1892 počet důchodů mezi 800 a 3300 markami (lépe postavení dělníci a maloměšťáctvo) v Sasku z 227.839 na 439.948, t.j. z 20.94 procent na 30.48 procent censitů stoupl. Budiž při tom podotčeno, že jsou číslice Pruska a Saska se týkající vzaty dílem z příručního slovníku státních věd („Handwörterbuch für Staatswissenschaften“)‚ dílem z Schönbergova „Handbuch“.

[18] V statistice nejvyšších důchodů ostatek v socialistické literatuře namnoze se přehlíží, že velmi veliká procentová sazba jejich připadá na právnické osoby, t. j. korporace všeho druhu (akciové společnosti atd.). Tak bylo v Sasku v r. 1892 z 11.138 censitů s důchodem nad 9600 marek 5594 právnických osob, a čím výše stoupá, tím větší mají převahu. Při důchodech nad 200 000 marek připadlo na 23 fysických osob 33 právnických osob.

[19] Anglie dostává své zadržalé úroky zaplaceny ve formě naddovozu v hodnotě dvou milliard; největší díl z toho jest zboží široké spotřeby.

[20] Z 1931 továrny do rejstříku zanesené a z 5624 dílen nedošly ještě při závěrce zprávy údaje. Byly by poměr dělníků na jeden závod jistě zmírnily.

[21] Němečtí dělníci do Anglie přesídlivší vyjevovali mi častokrát svůj podiv nad tříštěním závodů, s kterým se potkávali v této zemi v průmyslu na obrábění dřeva, kovu atd. Nynější číslice průmyslu bavlněného ukazují jen mírný příbytek koncentrace od toho času, kde psal Karel Marx. Zde srovnání s číslicemi posledně Marxem udanými:

Pro 22 let průmyslu tak podrobeného technickým převratům není to nijak mimořádně vysoké stažení. Ovšem se rozmnožily mechanické stavy o 62 procent, ale počet vřeten jen málo rychleji vzrostl, než počet zaměstnaných dělníků. Z těchto ukazují od r. 1870 počínajíc dospělí mužští dělníci větší přírůstek než ženy a dítky. (Srov. Kapitál, sv. I. 4. vyd. str. 400. a Statistical Abstract the United Kingdom from 1878 to 1892.) V ostatních odvětvích průmyslu textilního byla koncentrace ještě skrovnější. Tak rozmnožily se od r. 1870 do r. 1890 továrny vlněné a na přízi česanou z 2459 na 2546, dělníci v nich zaměstnaní z 234.687 na 297.053, t. j. z 95 na 117 dělníků při jedné továrně. Zde rozmnožila se opak k bavlnovému průmyslu vřetena mnohem rychleji než stavy, kteréžto vykazují stoupání ze 112.794 na 129.222, kteréž pozadu zůstává za zvýšením počtu dělníků, tak že může býti mluveno jen o koncentrace přádelnictví.
Zpráva fabričních dozorců za rok 1896 udává počet továren veškerého textilního průmyslu Velké Britannie na 9891, kteréž 1900 podnikům náležely a 1,077.687 dělníků zaměstnávaly, naproti 5968 továrnám v r. 1870 se 718.051 dělníky — zhuštění ze 120.3 na 136.4 dělníky při závodu.

[22] Srovn. R. Calwer: Vývoj řemesla. Neue Zeít, XV., 2., str. 597.

[23] Pokud z ní patrno, vykazuje rozmnožení přes 50 proc. v posledním desítiletí.

[24] Srov. W. H. Vliegen: „Das Agrarprogramm der niederländischen Socialdemokratie“. „Neue Zeit“, XVII., 1, str. 75. a násl.

[25] „Der Agrarsocialismus in Belgien“. „Neue Zeit“, XV., 1 str. 752.

[26] Podle poměru 1 acre = 40 arů, což přesně nesouhlasí, avšak pro účely srovnávací zdá se přípustno. Čísla jsou vzata z modré knihy o Agricultural Holdings.

[27] k čemuž přichází ještě 579.133 parcel pod 40 arů.

[28] V poznámce k tomu Engels připomíná ještě: “Vysvětlení krisí z podkondkonsumce pochází od Sismondia a mělo u něho ještě jakýsi smysl.” Od Sismonda půjčil si ji Rodbertus a od tohoto ji opsal Düring. Také o odpovědi k “Bídě filosofie” polemisuje Engels podobným způsobem proti Rodbertově theorii krisí.

[29] Články mají nadpis: „Sociální reforma nebo revoluce?” Slečna Luxemburgová neklade otázku tak, jak bylo dosud u sociální demokracie zvykem, totiž jakožto alternativu cesty k uskutečnění socialismu, nýbrž jako otázku protiv v ten způsob, že jenom jedno - podle jejího pojetí evoluce - může vésti k cíli. Stěna mezi společností kapitalistickou a socialistickou podle ní „se netrhá vývojem sociálních reforem, jako demokracie, nýbrž naopak se upevňuje a zvyšuje. Dle toho by se musela sociální demokracie snažiti, nechce-li si sama práci stěžovati, aby podle možnosti zmařila sociální reformy a rozšíření demokratických zařízení. Pojednání, kteréž vrcholí v tomto závěru, bude přiměřeně zahájeno poznámkou, že jsou zásady mnou (a Drem Konrádem Schmidtem) stanovené o vývoji k socialismu “vzhůru nohama postavené reflexy světa vnějšího”. „Theorie o uvedení socialismu sociálními reformami - v éře Stumm-Posadowsky, o kontrole odborových spolků nad výrobním procesem - po porážce anglických strojníků od sociálně-demokratické parlamentární většiny, - po saské revisi ústavy a po atentátech na všeobecné právo hlasovací do říšského sněmu!” zvolala. Zdá se býti toho názoru, že se nemají stanoviti historické theorie podle souhrnu pozorovaných jevů celé epochy a veškerého obvodu pokročilých zemí, nýbrž na základě občasných revolučních záchvěvů v kterékoli zemi jednotlivé; ne na základě bilance veškerých dosavadních výkonů hnutí dělnického, nýbrž s ohledem na výsledek ojedinělého zápasu. Onen muž, jenž prohlásil očkování za neužitečné, protože ho neochránilo, aby nespadl se stromu, neargumentoval jinak.

[30] Engels vypočítává přiblížení Ameriky a Indie k průmyslovým zemím Evropy, způsobené suezským kanálem, nákladními parníky atd. na 70 až 90 procent a dodává, že tím „obě tato veliká ohniska krisí od r. 1825 až 1857 pozbyla veliké části své výbušnosti” („Kapitál” sv. III., 1. díl, str. 45). Na str. 395. téhož svazku zjišťuje Engels, že byl učiněn konec s úvěrovou šalbou spojeným obchodům, které tam Marx líčí jako živly krisí peněžního trhu, podmořským telegrafem. Také opravná vsuvka Engelsova na str. 56. v druhém díle III. svazku jest pamětihodna pro posouzení vývoje úvěru.

[31] Zde několik číslic za rok 1895. Z veškerého vývozu šlo do ciziny 75.6 procent - z toho devět desetin do starých zemí - a 24.6 procent do britských kolonií. Co do obnosu hodnoty bylo vyvezeno (počítajíc v to průvozní zboží): do britské severní Ameriky za 6.6, do Ruska za 10.7, do australské Asie za 19.3, do Francie za 20.3, do Německa za 32.7 milionů liber sterlingů, do celé britské západní a východní Afriky 2.4 mil., t. j. necelé 1 procento veškerého vývozu, kterýž obnášel 285.8 milionů. Vývoz do všech britských držav byl v r. 1895 o 64.8 procent vývoz, do ostatních zemí o 77.2 procent vyšší, nežli vývoz r. 1860 (srov. „Constitutional Yearbook” z r. 1897).

[32] Příslušná čísla sčítání jsou:

[33] Jest zde vždy ovšem řeč jedině o hospodářském odůvodnění krisí. Krise jakožto účinky politických událostí (válek nebo válečných hrozeb) anebo velice rozsáhlých neúrod - místní neúroda v tomto ohledu účinku nemá - jsou, jak se samo sebou rozumí, vždy možny, jak to také již poznamenáno bylo v článku o theorii sřícení se.

[34] Užití slova materielní na dotčeném místě (druhý svazek str. 164.) není bezvýznamu pro posouzení způsobu, jak Marx rozuměl tomuto pojmu. Podle výkladu pojmu dnes obvyklého bylo by vysvětlení krisí z pod konsumpce právě tak materialistické, jako odůvodnění jich změnami ve výrobním procesu, pokud se týče v nástrojích.

[35] Nezdržím se dále u pochybených výkladů, které Parvus dal mým vývodům, aniž u groteskních přirovnáních (drožkářských kočí s železnicemi a pod.), jimiž pokoušel se učiniti směšným můj odkaz na relativní sílu malých a středních podniků. Mohly mě v první okamžik drážditi, protože vycházely od muže, o němž jsem líp smýšlel, ale za vážné vyvrácení nestojí.

Ale z důvodů v textu uvedených pro svou thesi žádné váhy nemohu přiděliti ani skutečnostem, které proti mně přivádí Jindřich Cunow ve svém článku věcně pracovaném o theorii shroucení se. Že mně nebylo neznámo to, co tam říká o bankovním obchodu a obchodních agenturách, uvěří mi, ví-li, že jsem byl sám mnoho let činným v bankovním obchodě a že znám také velkoobchod ze zkušenosti vlastní. A co se týče podřadných závodů v industrii, napsal jsem sám v dřívějším článku: „Problémy socialismu”. „Takový pobočný závod, který pracuje snad s velmi velikým stálým kapitálem a s pramalým kapitálem oběžným, který používá nákladných strojů a málo dělníků, zanese se tedy podle praxe říšské statistiky mezi malé továrny anebo dokonce mezi řemeslné podniky — zatím co vskutku patří k závodům továrenským. Smíme pokládati za jisto, že řemeslo a malý podnik tovární objevuje se v živnostenské statistice hustěji, než jak jest ve skutečnosti.” („Neue Zeit”, XV., I., str. 308.) — A se zřetelem k rolnictví jsem napsal: „Plocha může býti slušně nepatrná, a přece může býti podkladem podniku venkoncem kapitalistickému. Statistika, opírající se o prostorné rozšíření podniků, poví vždycky skoupě o hospodářské povaze jejich.” (N. u. m., str. 380.) Podobně v článku mém „O theorii sřícení se” na str. 552., XVI., 1., se vzhledem k číslicím obchodu a dopravy.

[36] Srov. Schmöle: „Die socialdemokratischen Gewerkschaften in Deutschland”, druhý díl, prvý svazek, str. 1. a násl., kde se také ukazuje na stinné stránky malého podnikání ve stavebních živnostech.

[37] Revoluce bere se zde a v dalším výlučně v politickém významu slova, jako stejnoznačná s výrazem povstání, pokud se týče, mimozákonné moci Pro zásadní změnu společného pořádku se užívá naproti tomu slova „sociální přetvoření”, kteréž nechává volnou otázku cesty. Účelem tohoto rozeznávání jest, aby se vyloučila všecka nedorozumění a dvojsmysly.

[38] „Ale komu by nesmělo býti jasno, že pro veliká místa, kde tvoří dělníci převážnou většinu, kdyby se jednou dostali v neobmezené držení veřejné moci, své správy a svého zákonodárství — hospodářská revoluce byla by jen otázkou měsíců, ba snad jen týdnů?” (Jules Guesde: „Osmnáctý březen‚ [1871] v provincii.” „Zukuntt” z r. 1877, str. 87.)
„My však prohlašujeme: Dejte nám na půl roku vládní moc a kapitalistická společnost náleží dějinám.” (Parvus v „Sächs. Arbeiterzeitung” z 6. března 1898.)
Poslední věta stojí na konci článku, kde mimo jiné se vykládá, že by nedošlo ani potom, až by se sociálně revoluční vláda chopila řízení veškeré výroby, k nahrazení obchodu zbožím směnným systemem uměle vymyšleným. Jinými slovy, Parvus, který se vážně obíral hospodářstvím, nahlíží s jedné strany, že „tržba zbožím tak mocně vnikla do všech poměrů hospodářského života, že nemůže býti uměle vymyšleným směnným systémem nahrazena,” a přes toto přesvědčení, kteréž dávno jest také mým přesvědčením (jest již naznačeno v článku „O sociálně-politickém významu prostoru a počtu”, mělo však zevrubněji probráno býti v pozdějším článku serie „Problemy socialismu”), domýšlí se, že dovede sociálně revoluční vláda při daném učlenění hospodářství veškeru výrobu „říditi” a v půl roce vyhladiti z kořene kapitalistický systém, vzniklý z výroby zboží a úzce s ní spojený. Vidíme, jaké dovede udělati politické děti z lidí jinak zkušených třeštění o násilí.

[39] V socialistickém hnutí Anglie staví stejně jako jinde dělníci nejlépe placení, pokud se týče, umělí, duševně výše stojící jádro vojů do pole. Nalezneme v členských schůzích socialistických spolků jen velmi málo dělníků tak zvaných nekvalifikovaných.

[40] Napořád byla již v pěti povoláních více než třetina dělníků organisována, totiž knihtiskaři 61.8, sochaři 55.5, přístavní dělníci 38, mědikovci 33.6, rukavičkáři 31.7 procent ze zaměstnaných. Po nich následovali litografové s 21.8 a dělníci při porculánu s 21 procentem zaměstnaných.

[41] Číslice statistiky povolání pro tržbu a dopravu jsou:

Ostatně má Parvusova tabulka předchůdce. V Höchbergově „Zukunft” napočítal r. 1877 pan C. A. Schramm na základě právě uveřejněných výsledků pruské statistiky povolání z r. 1876 „socialistický kontingent” 85 procent obyvatelstva pro Prusko, 4.6 milionů možných stoupenců socialismu naproti 992.000 třídních protivníků. („Zukunft” str. 186. násl.) Jenom že Schramm neodvodil z čísel smělé morálky.

[42] „Z části pouští se (proletářstvo) do doktrinářských experimentů, směnných bank a dělnických asociací, tedy do dnutí, kde odříká se toho starý svět s jeho vlastními velikými úhrnnými prostředky přeroditi.” (Der 18. Brumaire” 1. vyd. Str. 8.)

[43] Vystupoval-li Proudhon brzy jako rozhodný odpůrce a brzy jako přímluvčí associace, vysvětluje se tento odpor tím, že měl po prvé na mysli docela jinou formu associace než podruhé. Odpíral podstatně monopolistickému společenstvu, co mutualistickému společenstvu, to jest associaci V soustavě vzájemnostní, přiznával. Jeho kritika jest tak více intensivní než vědecká a plna upřílišení.

[44] Číslice pro poslednější druh produktivních společenstev dají se nesmírně tíže vyšetřiti, any úřední statistiky společenstevní výroby nerozeznávají mezi nimi a daleko četnějšími a většími dělnickými společnostmi akciovými za účely výrobními. Podle výkazů britského obchodního úřadu byla v roce 1897 hodnota roční výroby oněch společenstev, která podala úřadu zprávu, v markách:

Mlynářská společenstva, počtem devět, měla 6373 členů a zaměstnávala r. 1895/1896 (příslušné údaje pro r. 1897 nemám ještě před rukama) 404 osob, irské mlékárny a dělnická společenstva pro účely výrobní‚ dohromady 214 spolků, měla 33.133 akcionářů a zaměstnávala r. 1895/1896 7.635 osob. Počítáme velice vysoko, máme-li za to, že sotva dvacátý díl dělnických společenstev může býti tak nazýván, kdežto zaměstnaní dělníci jsou jako asociace svými vlastními kapitalisty.
Naproti tomu měla zapsaná britská dělnická společenstva konsumní v roce 1897:

[45] Oppenheimer má rozlišování „nákupních” od „prodejních společenstev” již proto za lepší, než dosud obvyklé rozeznávání výrobních a distribučních společenstev, protože toto rozeznávání posléz řečené vychází vůbec z nesprávného určení pojmu. Bylo by docela mylno, označovati donesení předmětu na trh, pokud se týče, kupci za neproduktivní úkon; to jest právě tak dobře „producere” (vyráběti) ‚ jako zhotovení předmětu (fabrikátu) z předmětu jiného .(suroviny). Distribuce však znamená prostě rozdělení, a že se tohoto slova užívá také pro onu druhou funkci, jest příčinou nejhoršího zmatku v pojmech. Toto jest také náš náhled, a sluší užívání různých výrazů pro funkce tak rozdílné: dodání a rozdělení zajisté velice doporučiti. Naopak by vyvolalo shrnutí funkcí zhotovení a dodání pod jeden a týž pojem „produkce” se své strany jen nový zmatek. Že se v praxi přiházejí případy, kde se sotva dají každý o sobě udržeti a rozlišovati, není důvodem, aby se neodloučily pojmy. Přechody naskytnou se všudy. Tendenci, jež u mnohých za rozlučováním číhá, označovati jako produktivní pouze práci fabrikační, lze čeliti jiným způsobem.

[46] Věc nebyla snadna. Lidé jako bavlnářští dělníci ne snadno se řadí k podobné mase, která jest pro zdárný podnik společenstevní žádoucna.” (Nástin dějin Burnleyova Self Help společenstva v „Cooperative Workshops in Great Britain.” Str. 20.)

[47] Slovo příživnický platí ovšem jenom pro věc, nikoli pro osoby, které ji provádějí. Chtěli-li bychom je přenášeti na ně, bylo by nám pojmenovati příživníky také drahně dělníků. t zvaných „produktivních”, protože, co vyrobí, jest bez užitku a horší pro pospolitost.
Cizopasným jest obchod sprostředkovatelský po výtce proto, že rozmnožení překupníků od určité meze počínajíc nemá za následek zlevnění zvýšenou soutěží, nýbrž zdražení.

[48] Nehledíme zde k oběma společenstvům k nákupu ve velkém, které přenechávají své zboží konsumním spolkům s velmi mírným příplatkem.

[49] Měla akcionáři 230 spolků a 7778 jednotlivců a zaměstnávala dohromady 1196 osob, což prozrazovalo rysy nákupního společenstva. Pekařství ve vlastní správě provozovaná všeobecnými spolky konsumními se v to nepočítají.

[50] Připouštím zatím jen toto „spíše”, ana ani pak nebyla by tato věc pro dělníky bez materielního interesu.

[51] K znázornění čísla. Dostali za půl roku:

[52] Tak na př. také v irských společenstvech rolnických, která začala v roce 1889 malým spolkem 50 členů, v březnu r. 1898 však měla 243 spolky o 27.322 členech, v tom mnoho dělníků zemědělských (cottiers).

[53] Její zřízení bylo, jak humoristicky psal duchaplný stoupenec Owenův Finch .r. 1838, spojením všech předností torysmu, vhigismu a radikalismu bez jejich vad. „Měla všechnu sílu a jednotu v cíli a v konání jako monarchie a torysmus, všecku umírněnost všechnu prozíravost, opatření předstižná a opatrnostní jako vhigismus a daleko víc než volnost a rovnost radikalismu.” Mr. Vaudeleur byl „králem”, správa skládající se z pokladníka, tajemníka a skladníka, „horní sněmovnou”, výbor dělníků „zastupitelstvem lidu”.

[54] Na posledním kongresu britských společenstev (Peterborough, máj 1898) četl delegát Mr. J. C. Gray z Manchestru referát o „společenstvu a rolnictvu”, kde přichází na konec po objektivním zkoumání všech zkušeností nabytých v Anglii k návrhu, který jest kromobyčejně podoben projektu Oppenheimerovu. „Půda měla býti vlastnictvím společenstevním, společenstevním opatření veškeré potřeby a společenstevním prodej všech výrobků. Ale při vzdělávání půdy musí býti pečováno o zájem individuelní s náležitým opatřením proti přehmatům proti zájmu veškerenstva” („Cooperation and Agriculture”, Manchester 1898, str. 9.).

[55] S potěšením vidím, že Karel Kautský ve svém díle o agrární otázce právě vydaném otázku rolnických společenstev pojal vážně v okruh svého šetření. Co praví o překážkách, které stojí v cestě přetvoření selských malopodniků ve společenstva provozující rolnictví, shoduje se naskrze s tím, co uvádí o témž thematu Oppenheimer. Kautský očekává rozřešení problému z industrie a z dobytí politického panství proletariátem. Vývoj přivádí dnes již sedláky stále více V závislost od kapitalisticky provozovaných vinopalen, pivovarů, cukrovarů, mlýnů, továren na máslo a sýry, vinných sklepů a pod. a dělá z nich dělníky na díl kapitalistických podniků na díl jiných druhů, jako cihelen, bání a pod., kde dnes parceloví rolníci časem přijímají práci, aby uhraditi deficit svého hospodářství. Sespolečenštěním všech těchto podniků stali by se rolníci „společenskými dělníky”, podílními dělníky podniků socialisticky společenstevních, kdežto s druhé strany proletářská revoluce by chtěj nechtěj vedla k přetváření zemědělských podniků, k nimž se dnes přimyká veliká část malorolníků, v podniky společenstevní. Tak by pozbyla hospodářství malorolnická víc a více své opory a jejich splynutí v podniky společenstevní naráželo by na obtíže pořád menší. Sestátnění hypoték, zrušení militarismu by ještě usnadnilo tento vývoj.
V tom všem jest velmi mnoho pravdy, jen se mi zdá, že Kautský dopustil se chyby, že ve veliké míře přeceňoval síly působivé směrem jemu sympatickým a právě tak podceňoval síly s druhé strany působící. Část podniků průmyslových, které vypočítává, jsou na nejlepší cestě, státi se nikoli pány rolnických hospodářství, nýbrž příštipkem rolnických společenstev, a u jiných, jako na př. u pivovarství, jest spojení s rolnickým hospodářstvím příliš volné, aby jeho změna mohla vykonávati mocné zpátečné účinky na provozovací formu oněch. Dále dává se zde Kautský podle mého soudu sváděti silnými slovy, kterých tu a tam užívá, nad míru k závěrům, které by byly správné, kdyby se slova ona obecně hodila, tak však, kdežto hodí se pouze pro jednu část skutečnosti, nemohou také činiti nárok na obecnou platnost. Abychom to učinili zřetelnějším: U Kautského objevuje se život malorolníka „peklem”. To by se také právem mohlo o veliké části malorolníků říci; o jiné části však jest to hrozná hyperbola, zcela jako jest dnes naprosto překonáno slovo o malorolníku jako modernímu „barbaru” v mnohých případech. Podobnou hyperbolou jest označovati práci, kterou koná malorolník na sousedních statcích, poněvadž jeho statek ho zúplna nezaměstná, „prací otročí”. Užíváním takovýchto výrazů zahosťují se pak představy, které dávají předpokládati city a náklonnosti u oněch tříd, které je ve skutečnosti mají jen v případech výjimečných.
Nemohu-li tak přisvědčiti ke všem vývodům Kautského O vývoji rolnických hospodářství, jehož lze se nadíti, za to tím více jsem za jedno se základními zásadami jeho programu agrární politiky, které si dnes sociální demokracii všímati jest. O tom však na jiném místě.

[56] „Prohlásil jsem veřejně několikrát na kongresích společenstev, že jsou družstva vůbec nejlepšími přáteli, jaké v této zemi pekařští pomocníci mají. a při tomto prohlášení Pevně trvám! ... S velikými společenstvy spotřebními a jejich pekařstvími jsem já i moje družstvo v nejlepším přátelství, i doufáme, že tak zůstane.” J. Jenkins. tajemník svazu britských pekařských pomocníků v „Labour Co. partuership” z listopadu 1898.

[57] O tuto částečnou pravdu opírá se m. j. Carey ve své nauce o harmonii. Příklady podávají jisté industrie extraktivní, živnost stavební a j.

[58] Předcházející bylo již napsáno, když se mi dostal do rukou článek Karla Kautského v č. 14. „Neue Zeit”, kde označuje Kautský živnostenské aliance nově v středních anglických hrabstvích vznikající a v dřívějších článcích mnou popsané za odborové jednoty, které „se spojují s ringy kapka-listů k výpalnému na obecenstvu”, za „prostředek anglických fabrikantů korumpovati odborové hnutí”. Na místo boje proti kapitálu nastupuje u nich „boj proti společnosti ruku v nice s kapitálem” („Neue Zeit”, XVII., 1., str. 421.). Jak zřejmo z mých poznámek, následujících v textu a z mých výkladů o společenstvech, nejsem proti tendenci, kterou tu Kautský denuncuje, nikterak slepým a stojím proti koalicím naproti obecenstvu namířeným, nechat jsou to koalice kapitalistů nebo dělníků, právě tak zásadně, jako on. Přes to mám jeho kritiku za upřílišněnou. Nemohu předem odsouditi takovou organisaci průmyslu proti nekalé soutěži a proti nabídce pod veškeru míru, jak se přihází v živnostenských aliancích, jako spolčení k výpalnému na obecenstvu. I při veliké části trustů bylo dosud o takovém výpalném nehrubě slechu. Dost často vězí ve využití nekalé soutěže za účelem stlačení cen vedle mého soudu výpalné obecenstva, jež naprosto nesluší se schvalovati. Krátce, spatřuji v živnostenských aliancích, které, jak se zdá, pořád více se šíří (toho času jsou v proudu vyjednávání o jejich zavedení v průmyslu sklářském a v hrnčířství) a které mají protějšek v německých tarifových společenstvích, zjev to, který jistě není bez povážení, který však sluší, právě tak jako jeho předchůdce (smíšené výbory mezdní, pohyblivé seznamy mezdní atd.) posuzovati jako přirozený plod protivného hnutí proti anarchii v živnostech. Neohrožují zájmy veškerosti více než celá řada jiných prostředků odborové politiky, která z dávna se provozuje organisovanými dělníky a pouze zřetelem k tomu, že jsou formálně — ne skutečně — namířeny proti kapitálu, sociální demokracií dosud mlčky byly schvalovány, ne-li podporovány.
Ostatně Kautský mýlí se, domnívá-li se, že se odborové jednoty anglické obrátily se dnes zásadně proti pohyblivým tarifům mezdním. Bojují pouze proti „bezedným” („bottom less”) tarifům měnlivým. Proti proměnlivým tarifům s minimální mzdou, jaká k pořádnému živobytí stačuje, jako „dnem”, a .s ustanoveními, která berou zřetel. na technické změny v produkci, nemají docela nic namítati.

[59] Vždyť důslední zástupci blanquismu pojímali demokracii také vždycky nejprve jako moc potlačující. Tak předesílá Hippolyte Castille svým dějinám druhé republiky úvod, který vrcholí v pravém zbožnění hrůzovlády. „Nejdokonalejší společností,” praví, byla by ta, kde by bylo tyranství věcí. pospolitosti. Což dokazuje v základě, že by nejdokonalejší společností byla ona, kde by tylo nejméně svobody v satanském (t. j. individualistickém) smyslu toho slova... Čemu se říká politické svobody, jest jenom krásné jméno, aby se jím okrášlila oprávněná tyranie čísel. Politické svobody jsou jen obětováním několika individuelních svobod despotickému bohu lidských společností, sociálnímu rozumu, smlouvě.” — „Od této epochy (doba od října 1793 až do dubna 1794, kde bytí girondisté, hebertisté, dantonisté jedni po druhých stínáni)‚ datuje se v pravdě znovuzrození principu autority, této věčné :záštity lidských společností. Osvobozen od umírněných i od přepjatců, zabezpečen proti každému konfliktu mocí, nabývá výbor pro obecné blaho, forma vlády okolnostmi daná, nutné síly a jednoty, aby ovládla situaci a zachránila Francii před valící se anarchií... Nikoli, není to panování, co usmrtilo první francouzskou republiku, nýbrž parlamentíci, zrádcové thermidoru. Anarchističtí a liberální republikáni, jichž hemžící se plémě pokrývá Francii, marně pokračují v starých pomluvách. Robespierre zůstane znamenitým mužem, ne pro svůj talent a své ctnosti, které jsou zde vedlejšími, nýbrž pro svůj smysl pro autoritu, pro svůj mocný politický instinkt.”
Nebylo tomuto kultu Robespierrovu přáno přečkati druhé císařství. Mladší generaci blanqovských sociálních revolucionářů, kteří vystoupili na jeviště prostřed let šedesátých a byli především proticírkevními, byl Robespierre pro svůj deismus příliš měšťácký. Přísahali na Heberta a Anacharsa Clootsa. Ale jinak rozumovali jako Castille, t. j. hnali jako on správnou myšlénku o podřízení individuelních zájmů pod zájem všeobecný do krajností.

[60] Z tohoto hlediště jest význačno, že nejprudší útoky proti mým prohřeškům na myšlénce diktatury proletariatu pocházely od příslušníků evropského státu despoticky ovládaného — Ruska — a nejvíc nalezly ohlasu v — Sasku, kde vládcové obětovali v zájmu pořádku trojtřídnímu volebnímu bezpráví uboze demokratické volební právo do zemského zastupitelstva, naproti čemuž setkaly se dotyčné články u socialistů zemí více demokratických dílem s bezvýhradným souhlasem, dílem s dalekosáhlým uznáním.

[61] Srovn. na př. prohlášení offenbašských socialistů proti znásilňování nesocialistické menšiny v obecním zastupitelstvu a souhlas, s kterým se setkalo na konferenci socialistických zástupců obecních provincie brandenburské („Vorwärts” z 28. prosince 1898).

[62] V tomto bodě byl Lassalle daleko logičtějším, než jsme dnes. Snad byla to veliká jednostrannost, že odvozoval pojem buržoa pouze z politické výsady, na místo zároveň alespoň z postavení hospodářské moci. Ale ostatek byl dosti realistou, aby z předu ulomil hrot shora uvedenému nesmyslu, prohlásil-li v „Dělnickém programu”: „Do němčiny bylo by přeložiti slovo bourgeoisie slovem občanstvo. Tohoto významu však to u mne nemá: Občané jsme všichni; dělník, maloměšťák, velkoměšťák atd. Slovo bourgeoisie nabylo spíše v průběhu dějin významu, označujícího zcela určitý politický směr.” (Souborné vydání II., str. 27.) Co tam praví Lassalle. dále o překroucené logice sanscullotismu, jest doporučiti jmenovitě belletristům, kteří studují občanstvo „naturalisticky” v kavárně a pak posuzují právě tak celou třídu podle svých suchopárných plodů, jako si myslí filistr, vidí-li typ moderního dělníka v ochlastovi. Nerozpakuji se prohlásiti, že pokládám občanstvo — německé nevyjímaje — v celku ještě dosti zdravým nejen hospodářsky, nýbrž i mravně.

[63] „Suverenita spočívá v lidu. Jest nedílna, nepromlčitelna a nezcizitelna,” Čl. 25. „Lid má vždy právo revidovati, reformovati a měniti svou ústavu. Žádná generace nemůže jinou generací svými zákony vázati.” Čl. 28.

[64] Podle kriteria svrchu uvedeného sluší podle mého zdání také posuzovati otázku svobodné volby lékařů v nemocenských pokladnách, která se dnes tak živě přetřásá. Ať by kterékoli místní okolnosti pohnuly nemocenské pokladny k obmezení ve volbě lékaře, jest zásadně takovéto obmezení jistě nesocialistické. Lékař nemá býti úředník uzavřené korporace, nýbrž úředník pospolitosti, jinak bychom přišil ponenáhlu k tomu, že by musila doznati obzvláštního pepracování obzvlášť věta komunistického manifestu: „Buržoasie proměnila lékaře, právníka, muže vědy, ve své placené námezdné dělníky.”

[65] Při čemž by ovšem došlo na problémy hodně zamotané. Pomyslemež na mnohé kombinované podniky nové doby, které zaměstnávají příslušníky všech možných živností.

[66] Opět a opět se mi (a jistě i jiným) v dřívějších letech přiházelo, že přicházeli ke mně ke konci agitačního shromáždění dělníci anebo řemeslníci, kteří slyšeli socialistickou řeč ponejprv, a že mně vysvětlovali, že, co jsem tu řekl, všecko již stojí psáno v bibli, že by mi mohli ukázati místa větu za větou.

[67] Takovýto pokus o odstranění výkladem podniká H. Cunow ve svém článku o shroucení. Mluví-li Marx ke konci prvního svazku „Kapitálu” o „rostoucí masse bídy”, která se dostaví s postupem kapitalistické produkce, nebudiž tím, píše, „rozuměn pouze absolutní ústup dělníkova hospodářského postavení celkového poměru k pokračujícímu kulturnímu vývoji, tedy v poměru k přibývání produktivity a stoupnutí všeobecných kulturních potřeb”. Pojem bídy není ustálen. „Co se zdá jednomu dělníku určitého odvětví, kterého dělí od jeho ‚pána práce‘ hluboká diference vzdělání, stavem hodným snažení, to bude se zdáti kvalifikovanému dělníku jiné kategorie, který snad duševně předčí svého ‚pracovního pána‘ takovou spoustou ‚bídy a útisku‘, že se tomu s nevolí opře.” („Neue Zeit”, XVII., 1., str. 402 — 403.)
Skorem jest mi malým dostiučiněním, když vidím, jak zde Cunow dovede smířiti věty, o které se theorie sřícení se opírá ve skutečnoti jenom tím, že dá nenadále vystoupiti dělníkům různých kategorií se sociálními pojmy zásadně rozdílnými. Jsou to pak také „angličtí dělníci”?

[67a] „Ani celá společnost, národ, ano ani všecky současné společnosti vespolek nejsou vlastníky půdy. Jsou jen jejími držiteli, jejími požívateli a mají ji jako boni patres familias zůstaviti zlepšenou pokolením následujícím.”

[68] Hyndman zastává s velikou rozhodností myšlénku, že potřebuje Anglie na ochranu svého dovozu potravin válečné loďstvo, stačující proti každé možné kombinaci protivníků. „Naše bytí jako národa svobodných lidí závisí od našeho ovládání moře. To nelze říci o žádném druhém národě dneška. Jakkoliv jsme my socialisté přirozeně nutnými odpůrci zbrojení, musíme přece uznávati skutečnosti”. („Justice” 31. prosince 1898.)

[69] Ve spise „Jak to lze provésti” vypracoval anglický inženýr John Richardtson, člen sociálně-demokratické federace. plán uskutečnění socialismu, podle něhož má býti učiněno vyučování až do dvacátého prvého roku obligatorním a spojeno s úplně svobodnou výchovou žáků. Ale od čtrnáctého roku mají býti věnovány čtyři hodiny a od devatenáctého roku počínajíc šest hodin denně práci produktivní. V tom a v rozličných jiných bodech vychází plán, jakkoli podceňuje hospodářské svízele věcí, zajisté ze zásad naskrze rozumných. „Má-li se potkati sociální reforma s úspěchem,” píše spisovatel, „musí splniti následující podmínky: Prvé, musí býti možna, t. j. musí počítati s přirozeností lidskou, jaká jest, a ne, jakou by býti měla; druhé, nesmí se pokoušeti o násilnou anebo náhlou změnu zřízení společnosti; třetí, musí, ano postupuje použití krok za krokem, účinek býti vždy bezprostřední a jistý; čtvrté, musí, jestliže teprve uvedena, býti v účincích svých trvalá a funkcionovati samočinně; páté. musí její působení odpovídati požadavkům spravedlnosti, její ve skutek uvedení požadavkům slušnosti, a šesté, musí býti pružna, t. j, připouštěti stálého rozšiřování, modifikování a zdokonalování,” How it can be done or Constructive Socialism”. V Londýně, The Twentieth Century Press.)

[70] Nehledím tu k otázkám správní techniky, které jsou spojeny s těmito otázkami. Zřejmě bylo by odporem přikázati jednomu tělesu — státu — povinnost k opatření prostředků. druhému tělesu — obcím — neobmezené právo nakládati s těmito prostředky. Buď muselo by býti vyhraženo státu jakožto orgánu, který zjednává prostředky, dalekosáhlé právo finančního dozoru nad výdaji obecními anebo musily by se obce zmoci alespoň na podíl nákladu pro uvedené účely, tak že by i je postihly výdaje s účelem jejich si odporující. Co se mne týče, jsem toho mínění, že má stát v těchto věcech tvořiti subsidiární a nikoli primární finanční úřad.

[71] Tak v lukařství při sečení trávy, při čemž připadá mladým lidem za úkol, posečenou trávu rozhrabávati, aby ji přes den slunce usušilo. Nechce-li se jim tato práce a doplňující práce obracení a skládání v kopky zapověděti, jest jim, jakož i pro věc samu příhodnějším, dovoliti tu práci v nejparnějších měsících asi v dobu od 6 do 10 hodin dopoledne a od 4 do 8 hod. odpoledne.

[72] Podobný paragraf, ovšem opatřený přílišnými obmezeními, obsahuje nový anglický zákon o místní správě. Byl v původním znění, v kterém jej navrhovala liberální vláda 1894 daleko radikálnější, musil však býti oslaben vůči oposici konservativců, za nimiž stála sněmovna lordův.

[73] Kterážto podpora však nesmí záležeti v tom, že se dovolí spotřebnímu spolku, aby obchodoval se zbožím méně cenným apod.

[74] Této myšlénce dál jsem již před léty velice energicky průchodu ve své předmluvě k výtahu z Lassallova „Systému nabytých práv”, kteréžto dílo samo, jak píše Lassalle, jest věnováno úkolu: smířiti revoluční právo s právem daným, t. j. ještě v revolučním právu učiniti zadost právu positivnímu. Přes nebezpečenství, že budu nařčen ze smýšlení šosáckého nerozpakuji se prohlásiti, že se mi zdá myšlénka neboli představa expropriace, která by byla odnětím jenom právní normou přioděným — o expropriaci podle receptu Barérova ani nemluvě — dočista zavržitelna, nepřihlížejíc k tomu naprosto, že takové vyvlastnění bylo by zavržitelno i z důvodů ryze hospodářských. „Nechať se při tom předpokládá jakkoli dalekosáhlé vsáhání do oboru dosavadních vlastnických privilegií — v době přechodu ke společnosti socialistické — nebudou moci býti výrazem brutální moci vládnoucí beze smyslu, nýbrž budou výrazem brutální moci vládnoucí beze smyslu, nýbrž budou výrazem určit, právní myšlénky, třebas nové a razící si průchod silou živelní.” (Souborné vydání Lassallových děl. sv. III, str. 791.) Nejpůvodnější, právnímu principu socialismu po výtce odpovídající forma vyvlastnění vyvlastňovatelů jest forma odstranění prostředkem organisací a řádův.

[75] „Der Kampf der Socialdemokracie und die Revolution der Gesellschaft”. „Neue Zeit”, XVI., 1., str. 451.

[76] V řadě článků „Zač mu máme býti vděčni. Otevřený list Karlu Kautskymu”, uveřejněný v č. 253. — 255. „Sächsische Arbeiterzeitung” z r. 1898. Kautsky vyjádřil se na stuttgarském sjezdu strany, že, třebas i nemůže sociální demokracie říditi se dle mých názorů, může mi přece býti vděčna za podněty, které jsem vyvolal svými články. To bylo v očích pana Plechnova kritikou příliš mírnou. Nestačilo mu, že jsem byl, jak se domníval, ve Stuttgartě desavouován zdrcující většinou delegátů sjezdu strany, bylo také dlužno, abych byl s potupou a hanbou vyobcován ze společnosti všech spravedlivých jako ignorant „frapantní myšlénkové chudoby” a „nekritický nohsled” občanských reforem, kterýž „bije socialistickou theorii pěstí do tváře a — vědomky či nevědomky — což jest tu lhostejno — se snaží, aby tuto theorii ‚ke gaudiu spojené reakcionářské massy‘ pochoval, anebo, jak praví pan Plechanov, abych byl „pochován sociální demokracií”.
Odepru si použiti zde výrazu, který má přísloví pro takovýto způsob popravování. Každý chová se dle přirozenosti své, a od páva nikdo nečeká melodických zvuků. Ale fráze, že své vražednické řemeslo provozuji ke „gaudiu spojené reakcionářské massy”, nutí mne ke krátké poznámce.
Uvedl jsem na jiném místě tohoto spisu několik socialistických listů, které mé závěry přijaly za své anebo se samy vyslovily podobně jako já. Seznam jejich dal by se velice rozmnožiti, než nejde mi o to, abych důvody své posiloval váhou počtu a vážnosti stejně smýšlejících. Abych však způsob boje pana Plechanova postavil do pravého světla, musím se přece ještě zmíniti, že se také vyslovila velká část, ne-li největší, ruských sociálních demokratů, působících v Rusku, mezi nimi redakce ruského časopisu dělnického, rozhodně pro stanovisko velmi příbuzné stanovisku mému a že byly s této strany různé moje „bezobsažné” články přeloženy do ruštiny a rozšířeny ve zvláštních otiscích. Možná, že ne ke „gaudiu” Plechanowa. Avšak jak nechutná to manýra, mluviti za těchto okolností, jemu velice dobře známých, o „spojené reakcionářské masse” — mimochodem výraz, který svou nesmyslností vyniká desetkrát nad frázi Marxem a Engelsem vždycky zamítanou o jedné masse reakční.

[77] S. Prokopovič, ruský socialista, velice blízký mým názorům, vytýká mi v revui sociální demokracie belgické ve velmi důvtipném článku o stuttgartském sjezdu strany, že nejsem důsledným ve svém boji proti nepleše: chtít dělati z vědy záležitost strany. Tím, že popřávám theorii vlivu na taktiku strany, přispívám prý sám k zmatku, který mezi sociální demokracií v tomto ohledu panuje. „Taktika strany,” píše, „jest určována skutečnými sociálními poměry daleko více nežli theoretické vědění. Není to theoretické vědění, co vykonává vliv na taktiku strany, nýbrž naopak, jest to taktika strany, která vykonává nepopíratelný vliv na učení, která jsou ve straně běžná. Pro moderní hnutí davů jsou to pořád Vollmarovci, kteří jdou před Bernsteinovci... věda bude vždy ‚záležitostí strany‘, trvají-li mužové činu při myšlénce, že by mohlo některé pojímání ekonomického vývoje působiti na taktiku strany. Věda bude svobodnou teprve tím okamžikem, kdy se uzná, že má sloužiti cílům strany, nikoli však je určovati.” Na místo, abych se obrátil proti tomu, že se uvádí taktika strany v závislost na učení, považovaném mnou za mylné, musil bych se obrátiti proti tomu, že se uvádí vůbec v odvislost od nějaké theorie sociálního vývoje. (Avenir Sociale, 1889, I., str. 15. — 16.)
Mohu přitakati bez výhrady k veliké části toho, co zde pověděno, jak jsem to i v prvé kapitole při výkladu o úkolu eklektiky naznačil, jež byla již vytištěna, když se mi dostal článek Prokopičův do rukou. Kde doktrina sama se vyhlašuje za panovnici, jest to eklektika, která jako rebelka dělá pro svobodnou vědu průlomy. Nedovedu se však mysliti žádné trvalé, kolektivní chtění bez kolektivní víry, která, ať si přispívá k jejímu vytváření kolikkoli zájmů, přece zároveň jest odvisla od některého rozšířeného náhledu anebo poznání toho, co jest všeobecně žádoucno a proveditelno. Bez takovéhoto kolektivního přesvědčení není tudíž ani vytrvalého kolektivního jednání. To jest skutečnost, kterou stanoví moje věta, potíraná Popovičem. „Druhý moment (při určování taktických otázek) jest povahy intelektuelní: stupeň poznaní společnosti, docílené prozkoumání povahy a zákonů vývoje společenského tělesa a jeho prvků. („Neue Zeit”, XVI., 1., str. 485.) Vycházeje od náhledu, že tomu tak jest, nemohu přibírání theoretického poznání při rozboru taktických otázek dáti do klatby, nýbrž se proti tomu pouze obrátiti, že se považuje věda jakožto taková jinak, než jako věc stojící mimo stranu. Ostatek: sloužiti věci jest rovněž vykonávati na ni vliv. „Na konec závisíme přece na kreaturách, které jsme udělali,” praví již Mefistofeles.

[78] Nehledím tu ovšem k oné tendenci, jaká projevuje se v zacházení s osobami a v líčení událostí a která nemá nijak nutné souvislosti s hospodářským vývojem.

[79] Měl bych upozorniti v tomto spojení na velice pozoruhodný článek označený „Lxbg” o práci Stiebelingově v ročníku 1887 „Neue Zeit”, kde kromě jiného bylo předsevzato řešení problému ziskového podílu. Spisovatel, mně neznámý, praví ohledně nadhodnoty ve věci zcela totéž, co jsem dovodil v oddílu o theorii hodnoty, píše-li „podíl nadhodnotový, poměr celkového zisku k celkové pracovní mzdě, jest pojem, který nedá se na jednotlivá odvětví výroby použíti” (str. 129.). Co tehda naproti tomu Kautský namítal, bylo zajisté nejlepší, co se dalo na základě dosavadních svazků „Kapitálu” vůbec říci a dotýkalo se i formy, jíž Lxbg své myšlénky přioděl. Neboť pojem podílu nadhodnotového dá se beze vší pochyby použíti na jednotlivá odvětví výroby. Avšak, co Lxbg vskutku mínil, bylo přece pravda. Podíl nadhodnotový jest veličinou měřitelnou pouze pro hospodářství veškerosti pojaté jako celek, a. nemůže tudíž, pokud toto není realisováno, býti pro jednotlivá odvětví produkce stanoven — alespoň ne potud, pokud se neklade hodnota práce v přímý vztah ke mzdě za práci. Jinak řečeno, není skutečného měřítka pro podíl nadhodnotový jednotlivých odvětví výroby.

[80] V tomto smyslu mluví Marx v kapitole o pracovním dnu o „vlastních přednostech francouzské revoluční Metody“, které se objevily ve francouzském zákoně o práci dvanáctihodinné z r. 1818. Předpisuje pro všechny dělníky a všecky továrny bez rozdílu týž pracovní den. To jest správno. Jest však zjištěno, že zůstal tento radikální zákon po lidský jeden věk mrtvou literou.

[81] „Na štěstí revolucionarismus v této zemi přestal býti víc, než-li afektovanou frází.” Měsíční zpráva neodvislé strany dělnické v Anglii na leden 1899.

[82] Srovn. „Sociální z Ruska” („Soziales aus Russland”). Vydání z Vorwärts, str. 50.

[83] Srovn. Atlanticus: „Pohled do státu budoucnosti, v produkci a ve spotřebu v sociálním státě” (Ein Blick in den Zukunfstaat. Production und Consum im Sozialstaat; Stuttgart, Dietz), jakož i články „Něco o kolektivismu” („Etwas über Kollektivismus”) od dra Josefa ryt. z Neupauera v Pernestorfferových „Deutsche Worte”. Ročník 1897/98. Obě práce nejsou prosty námitek, avšak lze je velmi vřele doporučiti těm, kdož si přejí poučiti se o příslušných otázkách. Neupauer míní, že, počítá-li výkon všech strojů v průměru, ukázalo by se, že stěží ušetří třetinu lidské pracovní síly.

[84] Také předsednictvo neodvislé socialistické strany dělnické vložilo nově v oběžníku svým sekcím vřele na srdce, aby neprodávaly ve svých klubovních místnostech líhových nápojův.