Bylo to na konci zimy 1962, v pražském předjaří, jaro viselo ve vzduchu, ale nějak se ne a ne odhodlat. Když se dnes dívám zpátky, připadá mi to až symbolické. Vercors přiletěl se ženou z Kuby, předtím byl několik měsíců v USA na přednáškovém turné a pár týdnů v Mexiku. Neviděli jsme se mnoho let a za ta léta se toho tolik zběhlo. Především šestapadesátý rok. Vercors je spisovatel moralista voltairovského rodu a nikdy se tím netajil. Jeho identifikace s novelou Moře mlčí, především s touhle novelou, to byl po dlouhá léta náš omyl, ne jeho. Maďarsko je země, v níž koření vlákny už skoro neznatelnými, ale stále citlivými, a ten krutý, z dálky jistě nesnadno pochopitelný podzim s výstřely a tanky v krví zalitých budapešťských ulicích znamenal příliš velký otřes pro člověka neustále sužovaného otázkou, co se děje se samou podstatou lidství v dobách velkých společenských otřesů a zvratů, a ovšem nejen v nich. Podpis na rozhořčeném protestním prohlášení, trpká, ale nesmírně upřímná kniha osob nich dokumentů nazvaná Na rozloučenou a odchod do ústraní, pryč z veřejného života, to byl zřejmě konec jednoho období spisovatelova života, v němž stál vždy na všech barikádách.
Čas pomohl mnohé zahojit, pochopit, vysvětlit. A tak přišla nejprve cesta do Moskvy, pak do Maďarska a teď konečně na Kubu a k nám. Několik předjarních dnů v Praze bylo jakýmsi novým vzplanutím staré lásky, která ostatně byla vždycky vzájemná. Po roce přijel znovu, aby v Praze strávil deset dní a jednalo možné spolupráci na zfilmování své Klementiny (k němuž bohužel zatím nedošlo), a naše nakladatelství (i divadlo) začala splácet, co jsme byli dlužni.
Dva dny jsme tenkrát chodili po Praze, po místech známých i neznámých, dotýkali se opatrně míst v paměti, o nichž jsme nevěděli, zda ještě bolí, nakolik jsou už zcela zjizvena. Myšlenka, že bychom si měli na chvilku v klidu sednout a provést takovou malou inventuru, která by nejen zpřesnila pohled na jednoho spisovatele, ale také obrátila naši pozornost velice důležitým směrem, který se dostal do jejího centra teprve později, ale už tehdy se jasně rýsoval - ta myšlenka se zrodila vlastně teprve poslední den před odjezdem. Fotograf Chochola tiše operoval se svými přístroji a Vercors hovořil, plachý, s lehkým úsměvem, přesně, klidně, jako když kladeš kamínek ke kamínku.
Uprostřed jara mi pak v malém mlýně, hodinku od Paříže, uprostřed kraje zvaného Brie a vonícího sýrem, jako z pohádky nebo na starých obrazech, ukazoval svá malá tajemství (sám si postavil obě lodi, v nichž se plaví po řece i po moři) a dopodrobna vyprávělo svých malířských začátcích i o své lásce k Shakespearovi. Touhle oklikou jsem se dostal i k shakespearovské monografii Jana Kotta a k docela jiným věcem. Ale to je už jiná historie. Vzpomněl jsem si na ni jen proto, že jsem se právě v těchto dnech dověděl, jak se ve svých třiašedesáti letech vrátil ke své výtvarné lásce a vytvořil pro Comédie Française svou první jevištní výpravu k Voltairovu Čínskému sirotku. A přeložil Hamleta - docela proti tradici - „v němž zavražděný otec pro mne znamená demokracii a Hamlet intelektuála, vrženého doprostřed politického a společenského zápasu; to všechno je v Shakespearovi a dokonale to ladí…”
Praha bude vlastně jen poslední kratičkou zastávkou na dlouhé cestě. Ta začala už loni v září, a ty dva dny v mrazivém pražském slunci z konce března sotva stačily na stisk ruky s přáteli, na Picassa v Národní galerii, Trnku v Mánesu („Je v něm něco ze Chagalla i z Odilona Redona, a přitom je tak neopakovatelně váš, svůj...”) - u dveří domu na Kampě jsme zvonili marně - na Zemanova Barona Prášila, černé divadlo v Alhambře („To je znamenité, skutečně...”) a ovšem pražská panorámata, jedno, druhé, třetí... Vercors tu chodí najisto, vrací se do Prahy už potolikáté, ta láska začala už před válkou.
Bylo věru o čem povídat. O silných dojmech z Maďarska pět a půl roku po událostech, jež tenkrát spisovatele tak rozjitřily, o Americe, uzavřené do stereotypně se opakujících malých měst s jejich úděsnou monotónností a mládeží nadanou, plnou života a přitom zoufale ztracenou, marně hledající ideál pro život („Je to zvláštní, ale tahle země je na rozdíl od jiných krásná především tam, kam pokud možná nevkročil člověk...“), o Mexiku a jeho protikladech („Navštívil jsem Siqueirose ve vězení a bojím se, velmi se bojím, co bude dál...“) a pak ovšem o Kubě tváří v tvář další etapě revoluční cesty. Ale to všechno si přečteme, bude z toho knížka, možná ne malá. Konečně jsme se dostali k literatuře, k Vercorsovu spisovatelskému krédu.
- Jak se člověk stane spisovatelem? Já nejsem dobrý příklad, vždyť jsem začal psát až v osmatřiceti letech. (Tenhle mladistvě vypadající padesátník se skutečně narodil na den přesně sto let po Victoru Hugovi a věřte či nevěřte, na Kubě oslavil své šedesátiny.) Vystudoval jsem elektrotechnické inženýrství, chtěj jsem být vědcem, badatelem. Ale špatné mě vedli, příliš brzy mě stavěli před příliš obtížné úkoly, chtěli, abych přeskakoval stupně, etapy, a nakonec mě to odradilo. Zůstala však ve mně dávná nostalgie po nesplněném snu a pohled na vědce jako na avantgardu lidského poznání. Badatelem jsem se nestal, inženýrem jsem být nechtěl, a tok jsem začal kreslit. Ale pořád byl ve mně ten neklid, pramenící z vlastní nevědomosti, z omezenosti vlastního poznání. Už jako kreslíř jsem vlastně filosofoval. Jak jsem zjistil, že bych mohl začít psát? Nu, to až mnohem později. Nemám vlastně žádné „spisovatelské vzdělání”. Hodně na mne kdysi působila anglická literatura mezi dvěma válkami, zejména Joseph Conrad. To je vůbec dodnes můj nejmilejší spisovatel. Četl jsem ho náruživě a postupně jsem si začínal nad každou dočtenou knihou uvědomovat, že bych si přál, aby pokračovala, že bych ji chtěl vyprávět dál.
Krátce před válkou jsem dospěl k názoru, že k tomu, co mám na srdci a na mysli, kresby nestačí.
Jen tak pro sebe jsem se tenkrát pustil do vzpomínkového románu... Přátelé, kteří znali kus rukopisu a hledali na začátku okupace spolehlivé autory-nekomunisty pro La pensée libre, jež začala tehdy ilegálně vycházet, mě přesvědčili, že bych měl něco napsat. Tak vzniklo Mlčení moře, pak jsme založili ilegální Editions de Minuit a dál už to všechno znáte... Kreslení jsem nechal. Úplně? Nu, o hodně později jsem začal zkoušet novOU techniku pro reprodukci vlastních kreseb a přišel jsem na to, že se znamenitě hodí pro reprodukování olejů. Nazval jsem ji ,silkscreen‘, výstavu výsledků téhle práce jste kdysi viděli v Praze. Ne, zatím nepokračuji, a nikdo po mně. Moje technika vychází totiž z podrobné analýzy obrazu, a tak jí nemůže používat každý. V Americe to zkusili, ale výsledky jsou žalostné. Snad se k tomu ještě jednou vrátím...
- Hlavní téma mé literatury? Z poslední doby dobře znáte Nepřirozená zvířata a Obeplutí, a také třeba Klementinu... Ano, jde mi skutečně o to definovat, co dělá člověka člověkem, abych tak řekl podstatu lidství. Proč? Podívejte se, svět se mění neuvěřitelně rychle, socialistická forma společnosti se rozšiřuje nezadržitelně po celém světě. A přitom vedle sebe žijí stále ještě nejrůznější ideologie, morální systémy, koncepce, etiky. Dokud tomu tak bude, budou existovat potíže etické povahy. Jednou, ano, ovšem, jednou vznikne velká, pro všechny platná, obecná etika. Ale to je budoucnost. Dnes se musíme pokusit určit, co je obecně lidské (nikoli zoologicky) a může jako takové být společné všem kategoriím myšlení. Dlouho s tím zápolím, od roku 1949. Přivedl mě k tomu vlastně nacismus, jehož pozůstatky, jehož símě můžeme dodnes najít nejen v Německu (tam je to ovšem zvlášť silné), ale ve všech zemích, jež přišly nějak s nacismem do styku. Chtěl jsem proto ukázat, že nacismus není snad nějaké zlo relativní, nýbrž zlo absolutní, protože vychází z absolutního omylu v pojetí lidství. Co jiného hlásali nacističtí ideologové než naprostou poslušnost přírodních zákonů, to znamená zákona silnějšího, síly, a tedy krutost jako koncepci? Z tohoto východiska jsem dospěl k tomu, že jde o širší problém etiky ve společnosti, jež prochází dnes tak hlubokými změnami nebo stojí na jejich prahu. Ne vždycky se mi dobře rozumělo, nejedni mi z různých stran vyčítali, že zavádím, bylo třeba všeho, co se stalo za posledních 12-15 let, abychom si rozuměli, abychom se shodli, že je třeba pokusit se dospět ke společné etice...
- A tohle vlastně spojuje knihy tak rozdílné, jako jsou Nepřirozená zvířata (což je svou formou, chcete-li, skoro science-fiction) a Obeplutí (kde se vypráví konkrétní, skutečná historie). Obě knihy chtějí právě ukázat, co je skutečně lidské a co jenom zdánlivě, klamně. Vědci jsou převážně toho názoru. že lidské je právě chování zoologického druhu, jímž je člověk. Já naopak chci dokázat, že toto chování je v podstatě řízeno přírodními zákony, zatímco člověk se stává člověkem tehdy, když se začne stavět proti přírodním zákonům, působit na ně, ovládat je, eventuálně jim odporovat. Hlavní postava z Obeplutí projeví svoji lidskou stránku teprve ve chvíli, kdy její životní koncepce a historická nutnost jaksi splynou vjedno, ale znovu upadá do nelidskosti, jakmile v jiné „historické nutnosti” najde oporu pro svou nelidskou koncepci. Tohle se mi zdá velice aktuální, protože takové lidi najdete všude a svým způsobem existují v každém z nás...
- Pravda, o těchto problémech přemýšleli nepochybně už Sartre a Camus (vůbec, problém etiky, to není v literatuře moje výsada, domnívám se, že literatura si tuto otázku musí klást stále naléhavěji). Jenomže u obou byla, myslím, někde na začátku chyba. Camus vycházel z předpokladu, že život je v podstatě absurdní, není naděje, že by člověk kdy zjistil smysl své existence, a proto je lidská solidarita vlastně jen solidaritou odsouzených. Podle mého názoru jde naopak o solidaritu bojovníků, k níž lze dospět na základě co nejširšího poznání rozumem, no základě překonání roztržky mezi rozumem a kosmem, na základě nově vytvořené jednoty. Při tom všem považuji Camusovu předčasnou smrt za skutečnou tragédii. Jsem totiž přesvědčen, že si už začínal uvědomovat svůj základní omyl, a pevně jsem věřil, že spěje k názorům, k myšlení, jež budou bližší skutečnosti. Jeho poslední povídka Kámen klíčí, v níž se Camus vrací k solidaritě s lidmi, je v tomto směru velmi příznačná.
- Sartrův omyl zase spočíval v předpokladu, že člověk je naprosto nezávislým tvůrcem svého osudu, což ve hrubém zjednodušení znamená, že jeho existence předchází esenci, má před ní přednost, je jaksi prvotní. Tohle východisko může ovšem dovést jak k socialismu, tak konec konců teoreticky vzato i k nacismu, přičemž to, čemu dáme přednost, může být určeno třeba jen citovými důvody. Já se naproti tomu domnívám, že lidskost, lidství lze definovat objektivně jako boj proti přírodním zákonům a proti vlastní nevědomosti (což je pro mne jedno a totéž). Tím je definována lidská existence i její podstata, a člověk, chce-li být člověkem, nemá volbu. Nebo, chcete-li, má ji toliko jako lékař bojující proti nemocem. Může sice přestat bojovat, ale pak přestává být lékařem. - Je ovšem třeba říci, že Sartre v posledních letech vyvíjí velké úsilí o překonání tohoto rozporu (v jeho dramatické tvorbě je to patrné už dávno), aby sjednotil svou koncepci lidství s marxismem, vrátil se blíž k realitě.
- Ne, nemohu říci, že jsem sám marxista. Nemám vzdělání, které by mě opravňovalo k takovému tvrzení. Ale tím méně jsem antimarxista a velice dobře vím, že bez marxismu dnes už nic nevysvětlíš. Kdybych měl definovat sám sebe, označil bych se za racionalistu a jako takový docházím ke svým závěrům.
- Román? Panuje představa, že román je překonán, dožívá. Ale to není nic nového, to se vždycky objevovalo. Trochu to souvisí s dosti dávnou představou, že román musí být velká, rozsáhlá záležitost. Já sám psal romány velké i malé, povídky, a nikdy jsem o téhle otázce takto nepřemýšlel. Jsem antikonformista, pokud jde o literární teorie, příliš na ně nevěřím. Autor sám přece musí najít formu, která mu nejlépe vyhovuje pro to, co chce říci, Dávat v určité době nějaká pravidla znamená zapřahat vůz před koně. Hledat musí především autoři a historikové budou pak studovat, analyzovat proč. Ale dělat to předem? Já sám nikdy takhle neuvažuji. To ovšem vůbec neznamená, že nejsem ničím ovlivňován, že na mne nepůsobí nic z toho, co se děje v literatuře mimo mne, kolem mne. A především ve společnosti. Ale myslet na formu předem by mě sterilizovalo. Vezměte třeba tzv. „nový román”. Ten vychází z přesné teorie, již vypracoval zejména Robbe-Grillet a kterou uvádí do praxe především Butor, jistě znamenitý, nesmírně talentovaný spisovatel. Ale všimněme si dobře, že Butor je nejlepší právě tom, kde odkládá „behavioristickou” teorii nového románu a prostě se na ní vykašle, neposlouchá ji...
- Jiná věc je ovšem odpor k „tlustým knihám”, který se dnes začíná objevovat u některých čtenářů, hlavně mezi mládeží. To souvisí s mnoha velice dnešními, současnými věcmi, s televizí, s filmem. Zejména s televizí. Odnaučuje přemýšlet a zejména vůbec nepěstuje představivost, imaginaci. Při četbě pracuje imaginace naplno, rozvíjí se, pěstuje, kultivuje. Televize jí neponechává žádný prostor, umrtvuje ji. Na četbu pak zdánlivě nezbývá čas, a když, tak jenom na krátké formy. Ti, kteří takhle uvažují, se sami z pohodlnosti připravují o veliký, důležitý díl lidského poznání a jednou jim to bude chybět. Jsou u vás tací? Tak jim to ode mne vyřiďte.
Vůbec mě nepřekvapuje, že se u vás hodně diskutuje o poezii. Vy jste byli vždycky národ básníků. My také, pravda, ale teď máme období, kdy velká poezie, s výjimkou několika dávno známých jmen, neexistuje, nevzniká; posledním obdobím jejího rozkvětu byla doba okupace a krátce po ní. To ovšem může být dočasné. Chcete poznámku do vaši diskuse? Myslím si, že volný verš pomalu dožívá, že období poezie psané volným veršem končí. Volný verš totiž poezii tak trochu sterilizuje. Ne, to není protimluv, spíš paradox, rozumějte mi dobře. Na jedné straně sice volný verš básníka osvobozuje, uvolňuje mu ruce, na druhé straně však pevná forma, to je ta překážka, kterou je třeba přeskočit, která vás nutí cvičit básnické svalstvo, klade určité nároky, podmínky, při jejichž plnění básník sílí, roste a prohlubuje se...