Kenneth Tynan ho v recenzi anglického vydání ohromující knihy O nezbytnosti umění nazval marxistickým Aristotelem dneška. Nejde ovšem o epiteta, nýbrž o člověka myslitele, který ve svých pětašedesáti či šestašedesáti letech zaujímá v evropském myšlení ono místo, jež se po léta snaží vybojovat pro marxismus. V době, kdy se znovu ozývají - a právě z míst, odkud bychom se toho nejméně nadáli - hlasy o tom, že pro umělce a kulturní pracovníky-komunisty nemá smyslu diskutovat s lidmi na Západě, kteří stojí na jiných pozicích, protože ty stejně nelze ani získat, ani přesvědčit, tedy hlasy vyzývající, ať už vědomě či nevědomě, k malomyslnému, zbabělému útěku z jediného možného bojiště dneška, v té době jeden z největších vzdělanců a myslitelů našeho času, marxista nejenom přesvědčením, ale celou strukturou svého myšlení, vstupuje s odkrytým hledím na území odpůrce, aby mu vyrval, co ten považoval za svou nezadatelnou a nedobytnou doménu. A činí tak se vším mládím svého ducha, jež kategoricky popírá data kalendáře i lékařské chorobopisy, jako příklad ne už pro svou generaci, ale především pro tu, která přišla po ní a pro tu ještě mladší, tedy pro generace, které jsou obě, i když každá jinak, tolik náchylné k trochu pohodlné skepsi, protože si buď příliš dlouho představovaly, že cesta dopředu může vést jinudy než větrem a bouří, nebo s kategoričností svých dvaceti let zapochybovali o jakékoli cestě dopředu vůbec.
Dlouho jsme znali Ernsta Fischera především jako autora Ohnivého signálu, knihy našich mladých let, jednoho z trvalých vzorů politické reportáže našeho času. Po letech jsme objevili nejen autora studii a knih, jejichž tituly už není třeba připomínat, ale především člověka. Jsou lidé, k nimž pronikáte těžko, zdlouhavě, protože jsou skryti za sedmerem hradeb svého lidství. A jsou jiní, kteří kráčejí světem otevřeni dokořán, nepochybně snadno zranitelní, ale i nesmírně citliví na každý přátelský dotek a přijímající druhého s celým jeho myšlenkovým a lidským světem jako součást sebe sama. Navíc pak bývají chvíle, kdy se prostě setkávají lidé, kteří se dříve nesetkali a možná by se nesetkali ani v budoucnu, nebýt toho, že je přes všechny vzdálenosti spojila doba a její potřeby. Náhoda v tom většinou hraje pramalou roli, je to svého druhu nutnost, jejímuž prosazení vždycky nějak napomůžeme. Větší část tohoto svazku je toho svědectvím. Cesty přitom mohou být velice různé. Mne například přivedlo do onoho těžko popsatelného domu na okraji vídeňského Prátru setkání s antipodem Fischerova myšlení, tedy cesta spíš neobvyklá, ale když tak o tom přemýšlím, zákonitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Stačily dvě hodiny, snad tři, aby vzniklo přátelství, smím-li to tak nazvat, jež pokládám za jeden z nejcennějších darů, jaké jsem v životě dostal. Je to dnes už pár let, ale pořád jako by to bylo poprvé. Vím, tenhle jazyk se málo hodí pro vztah mezi muži, z nichž jeden by mohl být druhému otcem. Ale já chci jenom říci, že Fischer nepřestává nikdy udivovat obrovskou schopností nejenom neustále nově a bohatěji reprodukovat myšlenky, které jste od něho už slyšeli, neustále je kondenzovat, zpřesňovat, vyjasňovat, nýbrž i tím, jak je stále otevřený každému impulsu zvenčí, ať se týká drobnosti či věcí tak říkajíc zásadních. Ustavičně obklopen lidmi naslouchá stejně pozorně, jako oni naslouchají jemu, a ty přímo cítíš, jak současně třídí, co bylo právě řečeno, na věci zbytečné, banální, chybné a takové, které znamenají impuls pro jeho vlastní myšlení. Mám pocit, že z toho také roste jeho obrovská autorita. Z té schopností nejenom formulovat myšlenky vlastni, ale otevřeně, bez předsudků, se snahou pochopit a převzít všechno, co je cenné, naslouchat myšlenkám druhých. Proto také nikdy neztrácí kontakt se skutečností, se světem myšlenek a lidí kolem sebe, proto je jeho myšlení tak mladé a neustále svěží.
Jednou jsem ho viděl bojovat. A nejenom já. Při šel na pražskou filosofickou fakultu, do velké posluchárny, obsazené do posledního místečka většinou příslušníky právě té mladší skeptické generace, jež ho zajímá především a v níž vidí své pokračovatele. Asi po hodinovém úvodním slově a nesmělých začátcích diskuse padla ta otázka: Věříte ještě v komunismus, jste stále přesvědčen, že může vyřešit problémy dnešního světa? Fischer okamžitě pochopil, oč jde. Že to není na půdě university socialistické země pokus o provokaci, ale dosti přesný výraz pocitů devatenáctiletých dvacetiletých mladých lidí, kterým dlouho redukovali marxismus i praktický komunismus na souhrn pouček a praktických opatření, jež se pak ukázaly jako naprosto nedostačující výzbroj k zápasu se světem, zbaveným mýtů a iluzí, do něhož byla tato mládež jednoho dne bez přípravy vržena. Během dvou minut změnil útlý, usměvavý, vlídný filosof universitní katedru v tribunu politické diskuse, v níž udělil několika stovkám mladých lidí takovou lekci mládí, které neustupuje před žádným problémem a je vždy připraveno utkat se s hlavními, s velkými problémy ve jménu budoucnosti člověka a světa, že si každý z přítomných musel položit otázku, komu že tu je vlastně dvacet let, kdo že tu stojí na začátku života a cítí v sobě sílu přebudovat svět. Bouřlivý potlesk, který ho po další půldruhé hodině vyprovázel, byl nejlepším svědectvím o tom, co je to tvůrčí marxismus v praxí, jak jedině může vítězit na této horké půdě, z níž odcházeli v posledních letech bez vavřínu ti, kdo se tu pokusili vystačit s obranou, se starými návyky, s falešně chápanou politikou let, kdy vládla umělá, zdánlivá shoda mínění a názory se prostě vyslovovaly s vědomím, že se nemusí prosadit vlastní silou, protože za nimi stojí váha vnější autority.
V létě 1964 přijel na několik týdnů na Dobříš, aby si tu trochu odpočal po dokončené vyčerpávající práci a sebral síly k práci další, jež měla ofenzívu antidogmatického myšlení posunout zas o kus dál do terénu ovládaného druhými. V překrásné letní pohodě unikl snadno, lehce, tak jako se dýchá, rozhovor, jehož větší část je v tomto svazku reprodukována poprvé a ve kterém už zazněly některé tóny chystané nové práce. O vánocích ji přijel na Dobříš v klidu dokončit. Byl po nemoci, ale už zase plný energie a chuti k psaní. První, po čem se sháněl, byly nové texty mladých českých autorů, jež podle jeho mínění tvoří velice důležitou část současného snažení evropské pokrokové kultury a bez nichž se jeho nová kniha neobejde. Všechno však dopadlo jinak. Po čtrnácti dnech vážně onemocněl a klidná dobříšská pracovna se na dva měsíce změnila v nemocniční pokoj. Tady pro mne dostal Fischer další dimenzi, dimenzi skoro hrdinskou. Zápas s nemocí o možnost práce, nesmírné úsilí nepřestat ani za okolností, které jiným, a o desítky let mladším, berou všechnu energii a vyřazují je na čas ze života, tak těsně souvisel právě s představou života v ustavičném boji s protivníkem, který může být stejně dobře mimo nás jako v nás, duchovní nebo fyzický, že by se o něm asi dala napsat kniha. Ale já myslím na něco jiného.
V lednu probíhalo na Dobříší setkání československých a italských spisovatelů. Ze svého lůžka sledoval je Fischer z povzdálí s nesmírným zájmem, účastníci schůzky za ním přicházeli v každé volné chvíli a on nedal ani na chvíli znát, jak mu není dobře. Rossana Rossanda mu dlouze vykládala, jak se Rinascita chystá k diskusi o vztahu mezi politikou a kulturou, a on pochopitelně přislíbil svou pomoc. Uplynuly znovu asi dva týdny a jemu nebylo lépe. Na Dobříš přijel Luigi Nono připomenout slib a požádat o rozhovor. Navzdory nepříznivým okolnostem Fischer slib splnil a Nono odvezl do Itálie magnetofonový pásek se záznamem. Kdo ten pásek kdesi v Římě přehrával, to bůh sám ví, ale jisto je, že celý rozhovor smazal. Ale to už byl k dispozicí psaný text odpovědi na hlavní Nonovu otázku, jak jej Fischer ještě jednou nadiktoval ženě po Nonově odjezdu. Poslední část rozhovoru, koncízní výklad problematiky současného umění, zůstala bohužel ztracena. Ale tu první bych si tady rád vypůjčil, protože významně doplňuje to, o čem jsme hovořili o půl roku dříve na druhé straně dobříšského nádvoří.
Co je to marxismus? ptal se Nono. Náboženství, světový názor, ideologie, filosofie, věda? Fischerova odpověď: Marx nebyl zakladatelem žádného náboženství. Nepatří do řady, vyznačené jmény Mojžíš, Ježíš, Mohamed, nýbrž do řady, kterou tvoří jména Aristoteles, Spinoza, Hegel, roven co do velikosti těmto velkým filosofům.
Ideologie není vědecké poznávání světa, nýbrž podle Marxovy definice „falešné vědomí”, je obrazem světa v kouzelném zrcadle. Toto zrcadlo je konstruováno podle potřeb vládnoucích. Neodráží skutečnost takovou, jaká je, nýbrž takovou, jaká má být, jakou by si ji přáli vidět ti, kteří mají moc. Správné a napůl správné myšlenky se tu prolínají s předsudky, fetiši, různými tabu, produkty klamu a mámení a jsou tak falšovány a deformovány.
Marxismus není ideologie, je filosofie a věda. Když se však ideje zmocní mas a především když se revoluční hnutí stone státní moci, je pokušení přeměnit marxismus v ideologii nesmírně velké, téměř nevyhnutelné. Ve stalinské epoše byl marxismus redukován a zjednodušen na ideologii. Marxismu v této až na katechismus redukované formě se pak vyučovalo jako nedotknutelné, posvátné ideologii.
Jedinečnost této ideologie spočívá v tom, že jejím jádrem je vědecké poznání, velká a pravdivá filosofie našeho věku. Protože však v dosud nedokonalé socialistické společnosti dneška existují mocenské aparáty, instituce, zvláštní zájmy i staré a nové formy odcizení, existuje i skutečnost znetvářející „ideologická nadstavba”, prvky „falešného vědomí”, jež spolu se skutečnými marxistickými názory tvoří dohromady amalgam ideologie. My komunisté právem polemizujeme proti „odideologizování” dělnického hnutí, jak je provádí sociální demokracie; měli bychom však jasně říci, že si tím nestěžujeme na nedostatek strnulého ideologického systému, v němž je každá odpověď hotova dřív než byla položena otázka, nýbrž na vzdání se velkých idejí a cílů socialismu, na rezignaci na nepostradatelné metody, myšlenky a poznatky, jimiž Marx obohatil lidstvo, na zakrňování v prakticismu bez perspektiv, na sklon k ideologickým banalitám z druhé a z třetí ruky. Moderní dělnické hnutí potřebuje marxistické ideje a metody, potřebuje marxistickou praxi. Ale potřebuje strnulou ideologii? Jsem si velmi dobře vědom složitosti celé problematiky. Marxistickou vědou a filosofií můžeme sice získat avantgardu, nikoli však široké masy pracujícího lidu. Nepotřebujeme tedy snad ideologii jako jakousi směs náboženství a zjednodušené vědy? Osobně na tuto nutnost nevěřím. Marxismus je filosofií praxe. Masy získáme především správnou revoluční praxi, která se bude řídit vědeckými poznatky a teoreticky zpracovanými zkušenostmi. Dále je získáme příkladem, upřímností, inteligencí, přitažlivostí osobnosti, které reprezentují stranu, duchem demokracie, kultury a lidskosti, který bude strana vyzařovat. Konkrétní dosažitelné cíle, o něž strana usiluje, musí ukazovat k tomu, co leží dál, ke konkrétním vizím socialistické společnosti, která poskytuje více svobody a demokracie, větší možnosti rozvoje osobnosti a obsahově bohatšího bytí než kapitalistický svět. Potíž tkví v tom, že skutečnost socialistických zemí, jež nyní postupně překonávají stalinismus a jeho důsledky, dosud neodpovídá této vizi. Naše solidarita se socialistickým světem musí proto být rozšířena o kritické diskuse, o jasně zřejmé odhodlání usilovat ve vlastní zemi o takový socialismus, který odpovídá potřebám a přáním vlastního lidu. Až se marxistická filosofie avantgardy spojí s marxistickou praxí, s příkladným postojem, s konkrétní vizí socialismu odpovídajícího našemu lidu, ukáže se zbytečným strnulý systém pro všechny závazné ideologie.
Monolitní ideologie nevyžaduje ani včasné a objektivní poznávání nových skutečností, ani není natrvalo možná. Zítra, stejně jako včera, je vědomí určováno společenským bytím. Nerovnoměrný vývoj netoliko kapitalistických zemí, ale i zemí socialistických a zemí osvobozujících se od imperialismu nedovoluje žádný totální ideologický souhlas. Všem komunistům by měly být společné filosofie, vědecké metody a poznatky marxismu, boj za svět hmotné i duchovní plnosti, lidskosti a socialismu. Dále by mělo být komunistům, stejně jako všem rozumným lidem, společné přesvědčení, že žádná sporná otázka nestojí za třetí světovou válku. Měli bychom spojovat rozhodný odpor proti názorům ohrožujícím samu existenci lidstva s co největší snášenlivostí v nepřetržitých diskusích o všech nově vyvstávajících teoretických i praktických otázkách. Marxismus může zůstat živou filosofií a vědou jedině tehdy, jestliže se bude vyvíjet spolu se skutečností, jestliže bude bez předsudků zkoumat nové vědecké objevy, teorie a metody a nebude odmítat nová fakta, protože odporují starým citátům. Jako živá filosofie našeho věku je marxismus schopen stát se integraci věd a působit na myslící lidi neodolatelnou přitažlivou silou.
Jde o to přejít od poziční války ideologií k pohybové válce idejí. Ideologie jsou pevnosti, ideje operují v otevřeném poli, měří svoje síly v přímém střetání, navzájem se zkoušejí, navzájem se od sebe učí o vracejí se domů obohaceny zkušenostmi. Ba může se dokonce stát, že jedna z potírajících se idejí uzná svou neudržitelnost a dá se od protivníka opravit...
Musíme definitivně překonat strach zestárlých ideologických pevnostních velitelů, odvážit se do otevřeného pole. Musíme „ideologicky koexistovat”, musíme znát skutečné názory lidí, kteří myslí jinak, a nikoli jenom patřičně upravené citáty, musíme se do nich vmyslet, abychom dokázali diskutovat nikoli zvenčí, s patentem na pravdu, nýbrž „imanentně”, a mít se na pozoru, abychom nepovažovali za důkaz pravdy takové zatracující odsudky jako „měšťácký, dekadentní, protimarxistický, revizionistický, dogmatický” atd. Vraťme se k prostým kategoriím „správné” a „nesprávné”, protože ve vědě neexistují žádné „měšťácké” nebo „proletářské”, „kapitalistické” nebo „socialistické” výsledky, nýbrž jenom výsledky správné či nesprávné (nebo napůl správné, pochybné apod.). K tomu, aby člověk byl marxistou, se nelze zazdít do „ideologie”, nýbrž je třeba rozsáhlé znalosti moderního světa a jeho nových duchovních aspektů. „Jak může být někdo marxista,” řekl mi jednou Togliatti v rozhovoru o jistém politickém funkcionáři, „když nestojí dokonce ani na úrovni měšťácké kultury?”
Po stalinské deformaci je nutná obroda, obnova marxismu. Ta ovšem musí probíhat v duchu marxismu, to jest kriticky. Marx nám nezanechal pokladnici citátů, nýbrž jedinečnou metodu a souhrn vědecko-filosofických poznatků. Ty podstatné z těchto poznatků jsou „stejně krásné jako v první den” (Prolog k Faustu), jiné jsou do jisté míry překonávány skutečností. Neboť ani marxismus není božská inspirace mimo čas, nýbrž nejvyšší stupeň uvědomění si našeho věku a tudíž časově podmíněný. Není posledním slovem lidského ducha. K tomuto „rouhačskému” zjištění je třeba dodat, že rozvoj vědomí lidstva není sled do sebe uzavřených epoch, nýbrž kontinuum. Mnohé z díla velkých myslitelů utone v minulosti jako něco časově podmíněného. Mnohé však zůstává trvale přítomností, protože je trvalou pravdou. Marx není pro nás odpovědí na všechny otázky. Přitom ovšem považujeme jeho filosofii za rozhodující filosofii našeho věku.
Nezdá se vám, že se v současných diskusích trochu ztrácí otázka o angažovanosti literatury?
Spisovatel nemůže být jiný než angažovaný, ať chce či nechce. Je dobře, chce-li se angažovat a ví-li, proč se angažuje. Ale angažovanost znamená angažovat se na celém vývoji lidstva ve všech jeho rozměrech. Jsem rozhodně proti tomu přisuzovat literatuře jenom jedinou funkci. Literatura měla a má mnoho funkcí, kdysi i v naší době: Je objevováním skutečnosti, je rozšiřováním plnosti člověka, je žert i hra, může být bojem i agitací, zachovávat si odstup od věcí, ale také být zcela v jejich středu. Z každého zjednodušení této mnohostrannosti vzejde vždycky jenom skrčenina literatury. Mohou být ovšem situace, kdy jedna z těchto funkcí vystoupí do popředí. V revolučních situacích je tak literatura pokaždé buď revoluční nebo kontrarevoluční. To ovšem nemůže osvětlit její podstatu.
Jedinec se vždycky snaží vyjít sám ze sebe a literatura a umění jsou v podstatě rozšiřováním jedince směrem ke všem ostatním, vyslovováním všech možností, jež má v sobě konec konců právě jen jako možnosti. Považuji možnosti člověka za nevyčerpatelné a každé umění a literatura potřebují mít před sebou onen obzor nekonečna. V tomto širokém smyslu chápu také pojem angažovanosti. Majakovskij, jeden z jistě nejangažovanějších spisovatelů, řekl například o jedné ze svých bojových básní, že je v ní jediný skutečně básnický verš a právě o ten jde. Je samozřejmě nutné a velice důležité, že existují spisovatelé jako například Sartre, kteří se v každé situací angažují přímo a bezprostředně, ale je stejně dobré, že takoví spisovatelé mají své antipody, protože země není plochá, nýbrž kulatá.
Výlučně angažovaná literatura, to jest literatura stranící, může nakonec vidět svět jenom z jednoho hlediska. Stranit něčemu však nelze abstraktně nýbrž jenom konkrétně, v konkrétních situacích. To znamená, že socialistická, revoluční, pokroková literatura nemůže nikdy být ilustrací usnesení nebo dokumentu. Sám pojem stranickosti byl do té míry zfalšován, že se pod ním dost často rozumí že spisovatel má být jakýmsi taktickým exekutivním orgánem strany. Avšak stranickost spisovatele v socialistické zemi znamená zaujímat stanovisko pro myšlenky socialismu, proti jejich deformaci. Mnohé z toho, co se nazývalo a ještě nazývá socialistický realismus, je po pravdě antirealismus. Je potvrzováním strašlivé neskutečnosti ve jménu reality. Umění a literatura si však nikdy nesmějí počínat tak, jako by budoucnost byla už přítomností. Poukazuje na to, čeho ještě nebylo dosaženo. Proto nelze proti sobě prostě stavět realismus socialistický a kritický. V každém realismu je přece nepostradatelný prvek kritiky a každé stranické vedení by mělo být v podstatě vděčno spisovateli, který objevuje dosud neobjevené, vyslovuje dosud nevyslovené a tak zároveň plní funkci svědomí dělnické třídy a celého národa. Podstatou spisovatelova talentu je přijímat skutečnost ne jako strnulá klišé, ale uchopit ji zcela bezprostředně. Talent spisovatele spočívá pak nezřídka v pohledu na zdánlivé maličkosti, ve schopnosti zjistit zárodky velkých procesů dříve než funkcionář. Skutečný spisovatel kráčí vždycky vpředu.
Dnes vznikla taková situace, že umění se v obou existujících světech daleko vzdálilo od reality. Na Západě se velmi často setkáváme s útěkem od skutečnosti a v socialistických zemích opět se zcela nepochybným falšováním skutečnosti. Společný úkol literatury spočívá v tom, neustále objevovat totální a rozporu plnou tvář současné reality.
(Tenhle rozhovor probíhal - podobně jako rozhovor s Butorem - krátce poté, co Sartre publikoval známý interview v Le Monde, v němž tak kategoricky vymezil svoje pojetí angažovanosti umění v dnešním světě..) K Sartrovi cítím upřímný obdiv. Obdivuji jeho statečnost, neschopnost kompromisu, angažovanost v každé situaci. Nedomnívám se však, že ta samo a sobě je objev. Swift byl kdysi stejně angažovaný, i Tolstoj, i Brecht. Jmenuji jen tyto tři zcela různé příklady, abych ukázal, že v každém věku existovala angažovaná literatura. U Sartra ovšem vystupuje do popředí cosi velice důležitého, totiž přesvědčení, že literatura je akce. To znamená, že nejde tedy prostě jenom o to odrážet skutečnost, ale měnit ji. Téhož přesvědčeni byli však už i Diderot i Lessing. V období západního romantismu ustoupilo toto vědomí v umění do pozadí. Ale už expresionisté byli opět přesvědčeni, že slovo je dynamit, že báseň znamená revoltu, že literatura pomáhá měnit svět. A Sartre jenom zcela osobitým způsobem tuto myšlenku literatury jako akce znovu vyzvedl a uvedl ve skutek.
Někteří se pokoušejí vést jasnou dělicí čáru mezi člověkem - občanem, jeho smýšlením, jeho řekněme veřejnou činností na straně jedné a literaturou, kterou píše, na straně druhé...
Především se domnívám, že pohlížet na člověka nezávisle na tom, co literárně produkuje, znamená klamat sám sebe. Soudím, že je dočasnou módou interpretovat literární dílo volně jenom z díla samého a úplně vyloučit autora. Samozřejmě, dílo je rozhodující. Ale abychom mu mohli porozumět, musíme znát osobnost autora, podmínky, v nichž tvoří, svět, k němuž zaujímá stanovisko. Připadá mi mechanické dělit svět na dvě části, z nichž v jedné může existovat jenom angažovaná literatura, zatímco v druhé, protože je tam dostatečně vyvinutá demokracie, má právo na život a také skutečně existuje i jiná literatura. Jsem toho názoru, že přechody mezi oběma jsou velmi plynulé, že je nelze přesně ohraničit. Jsou situace, kdy ledacos, co vypadá jenom jako milostná báseň, může být v nejvyšší míře projevem literárního boje a naopak jiné, kdy velmi agitační báseň tomuto boji nic podstatného nepřináší. Nesmíme zapomínat, že heslo „umění pro umění” mělo kdysi také revoltující charakter. Nebyla to ovšem přímá politická revolta, nýbrž vášnivé vypovězení války banalitě měšťáckého světa. V „novém románu” jsou podle mého docela jiné věci, které je třeba brát v úvahu: hluboká nedůvěra k jakékoli interpretaci světa, nesmírná obava, že každé zaujetí stanoviska povede k frázi, ke klišé, k holé agitaci, a znepokojivý pocit, že člověk je vlastně jen předmět mezi předměty a spisovatelovým úkolem není nic jiného než tyto předměty bez jakékoli hierarchie pojmenovat. Mám dojem, že v „umění pro umění” bylo více revolty a že „nový román” je naopak výrazem hluboké rezignace. Může se zdát v rozporu, že tito v literatuře rezignující autoři se hlásí k levici, cítí se jejími příslušníky. Jenomže právě ti, kteří se cítí vázání k velkým myšlenkám socialismu, k myšlenkám přeměny společnosti, jsou neustále vystaveni nebezpečí deziluze. Ten, kdo přitakává komerčnímu světu, nemůže propadnout deziluzi; těžko může přijít o iluzi, kdo jde s kapitálem. Ve ztracených iluzích některých levicově smýšlejících lidí je však skryta možnost obnovení obrazu budoucnosti ne už jako iluze, nýbrž jako možné a právě proto nedokonalé skutečnosti. Socialismus tu ztrácí charakter pseudonáboženský a v obtížném procesu defetišizace a odiluzivnění získává novou přitažlivou sílu. Proto považuji „nový román” toliko za přechodný produkt, za mezihru, kterou nejnadanější příslušníci tohoto směru sami překonali.
Které proudy či změny považujete v současné literatuře za nejdůležitější?
Před našima očima probíhá velmi složitý proces, v němž se prolínají dva základní faktory: za prvé nesmírná technizace a industrializace světa, přerůstání mechanismů přes člověka. Stroje jsou v jistém smyslu dokonalejší než jejich tvůrce. A humánní je do značné míry pohlcováno technickými výtvory. Soudím, že stále ještě podceňujeme přímý i nepřímý vliv tohoto vývoje na člověka. Vzniká nová lidská i odlidštěná skutečnost, nové formy i mýty, jež vnikly také do umění. To je jedna stránka věci. - Druhá, to jsou především objevy jaderné fyziky, přibližování nejvnitřnějším a nejsložitějším strukturám skutečnosti. Tyto objevy jsou vskutku strhující, mikrokosmos je skoro stejně fascinující jako makrokosmos, dialektické rozpory vystupují názorněji do popředí než kdykoli v minulosti. Ruku v ruce se stálým zjemňováním pohledu přírodních věd kráčí i zjemňování psychologie a je zcela zákonité, že literatura začíná jednoho dne soustřeďovat všechny reflektory na nitro člověka. Je třeba vidět, že právě z objevení toho, co nazývám „společenským”, vyplývá i objev jemné struktury vnitřního života člověka. V podstatě to začalo kdesi u Stendhala. Stendhal, který byl nepochybně objevitelem společenské skutečnosti, stal se i objevitelem složitých vnitřních procesů v člověku. Prousta považuji za naprosto zákonitého dědice Stendhalova, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Pro Stendhala existovala osa, k níž se všechno vztahovalo: jakobínská revoluce a Napoleon. Pro Prousta tato osa již neexistuje. Jeho postavy se vztahují k sobě navzájem, ale nikoli k něčemu absolutnímu. U Prousta jsou společenská i vnitřní struktura vždycky navzájem propleteny, jedno se odráží v druhém. Krokem dál je objevit to společenské v člověku právě v jeho vnitřním světě. Tento krok začíná u Joyce. A toto objevování nejjemnějších struktur vnitřního života člověka vydalo řadu nových forem, jež dnes už nelze z literatury ani odmyslit, ani odstranit.
A ještě něco považuji za velmi důležité a složité: spisovatel přestal být pánembohem. Nezobrazuje už svět z pevného bodu kdesi mimo něj, nýbrž stojí přímo uvnitř, je součástí tohoto světa, nevydává se už za vševědoucího. To má podle mého za následek, že vzniká větší plnost o různotvárnost zobrazování světa. Považuji za nesporné, že tendence vývoje půjde opět od analytického románu k syntetickému. Ale právě tak si myslím, že náš svět nelze umělecky literárně zobrazit, jestliže se vzdáme nových metod a prostředků, jež byly objeveny v takzvané dekadenci. Musíme se konečně naučit věci včleňovat, přejímat, rozšiřovat a zpracovat, abychom byli schopni vnímat skutečnost v její úplnosti a pak ji dokázali zobrazit.
Vidíte projevy tendence k syntéze?
Není nic obtížnějšího, než říkat v současnosti, co se bude v budoucnu jevit jako to nejdůležitější z dneška. Osobně se domnívám, že pro přítomnost i pro další vývoj je nejpodstatnější všestranné překonání naturalismu, soustředění na podstatu věcí, poetizace skutečnosti, vzdání se přemíry detailů, přísná o jasná struktura. Kromě toho se domnívám. že nesmírné proudění cizího umění ze všech zemí a kontinentů všemi směry poprvé vytváří skutečnou světovou literaturu. Evropské umění nestojí už jenom pod vlivem antiky a bible, zesílilo vzájemným ovlivňováním, ztrácí se moment provinciálnosti a spisovatel a umělec si uvědomuje, že i ta nejmenší událost stoji pod proměnlivým vlivem všech mezinárodních sil.
Ve výtvarném umění znamená zřejmě kubismus podstatný přelom, objevení nejpřísnější koncentrace vnitřní struktury uměleckého díla, zkrátka odklon od fotografičnosti, nikoli už prosté odrážení, nýbrž znovuvytváření skutečnosti. V literatuře je takovým mezním zjevem Kafka se svou naprosto novou metodou zbásnění skutečnosti, spějící až k jakémusi mýtu a ponechávající stranou všechno přebytečné ve jménu plné literární krystalizace. Pak je tu Brecht a překonání zastaralých pravidel, jeho schopnost uvádět do pohybu rozum o měnit obecenstvo. V lyrice se mi zdá pozoruhodná syntéza přísné struktury a nejbohatší plnosti asociací. Moderní báseň ztratila svou sošnost, netvoří už do sebe uzavřený kruh, nýbrž spíše parabolu, otevřenou k nekonečnu. To platí o Lorcovi, Nerudovi, Yeatsovi, Celanovi a některých dalších.
Cestu od analýzy k syntéze nelze tedy ještě přesně pojmenovat ani ukázat, ale celkovou tendenci lze už dnes vycítit v jednotlivých dílech některých spisovatelů a básníků, protože mnohým zřejmě už analytická metoda nestačí a objevuje se snaha a nové shrnutí rozporů skutečnosti. Tady je třeba říci, že špatně chápaný socialistický realismus tento vývoj značně znesnadnil. Postupovat kupředu k novému syntetickému umění je nesmírně těžké a odpovědné. Jestliže se pak v takové situaci jako řešení prezentuje syntetické pseudoumění, nedodává to spisovatelům odvahu, nýbrž spíš odrazuje. Jeden přiklad za všechny: neustálým proklamováním byl doslova ubit pojem kladného hrdiny. Osobně soudím, že se literatura nemůže kladných hrdinů vzdát, jenže nám byli tak zoškliveni karikovanými formami, že se už pomalu neodvažujeme to slovo vypustit z úst. Soudím nicméně, že v rozvíjející se příští literatuře nebude jenom ztroskotavší hrdina, ale také člověk, který je pánem svého osudu. Prozatím však existuje velká propast mezi extrémy. Na jedné straně román, v němž se nic neděje, a na druhé straně třeba detektivka s pochybným kladným hrdinou a potom román se špatně chápaným kladným hrdinou špatně chápaného socialistického realismu. Na jedné straně Konec hry a no druhé straně úředně nařízený optimismus. Jsme však už svědky prvních známek pokusů o to, co je tak nesmírně těžké, to jest napsat Začátek hry.
Proč hrají umění a literatura v současné době tak důležitou roli?
To má několik příčin. Především, umění všemi svými médii dosahuje dnes k mnohem širším masám než kdykoli v minulosti. V dobách klasicismu bylo umění záležitostí nepatrné menšiny. Dnes vyšlo skutečně do ulic a stalo se společenskou silou.
Dále mají spisovatelé a umělci jakýsi jemnější fingerspitzengefühl pro nové, pro nové skutečnosti, pro vnitřní vývoj, pro molekulární společenské procesy. Proto se tak často ocitají v rozporu s oficiálními instancemi, zneklidňují, alarmují, vyslovují, co mnozí považují za nebezpečné.
A nakonec: žijeme v době, kdy ještě nemáme všeshrnující obraz společenské skutečnosti. Události předběhly ideology. Mnohé ze starých formulaci se dnes už nehodí pro novou skutečnost. Chybí nám kolektivní Marx, protože tento úkol nemůže jedinec už vůbec zvládnout. V této situaci jsou to často spisovatelé, kteří zkoumají, ujišťují a zobrazují alespoň fragmenty nové skutečnosti. Tak se dnes každá diskuse o umění a o literatuře stává nevyhnutelně diskusí o rozhodujících společenských otázkách. Mluví se o Kafkovi a najednou je z toho diskuse o problému odcizení, o problému socialistické demokracie, o chybách a omylech, k nimž došlo, a umělci a umělecká díla se tak stávají šifrou pro to, co každého myslícího současného člověka nejhlouběji vzrušuje a zajímá. Podstatou umění a literatury je ztvárnit realitu, a proto nutně došlo k tomu, že se skutečnost najednou stala předmětem diskuse. Bylo by velmi špatné, kdyby umění v naší době mělo působit jako uklidňující prostředek. Umění má zneklidňovat a také to dělá.
A jak se to má s častým obviňováním spisovatelů z revizionismu?
Mnohým marxistickým spisovatelům bývá skutečně vytýkán revizionismus. Tím slovem se hází od jednoho k druhému jako míčem. Čínští komunisté nazývají revizionisty ruské komunisty, jiní zas italské komunisty a nakonec míč končívá u spisovatelů. Ale co se tím označením míní, se vlastně nikdy neřekne. Boj proti Bernsteinovu revizionismu měl kdysi zcela jasný obsah. Bernstein se vzdával cíle revolučního dělnického hnutí a říkal, že cesta je všechno, že hnutí je samo sobě účelem. Později se Kautský vzdal marxistického stanovení revolučních cílů a Lenin proti němu právem vedl nutný boj. Většina z těch, kteří bývají dnes označováni za revizionisty, se však hlásí k Marxovým názorům, ke stanovení revolučních cílů, ke vzniku o uskutečnění socialistické společnosti. Zdá se mi protismyslné nazývat revizionismem, jestliže se marxismus nechápe jako dogma, jako náboženství, nýbrž jako věda. Skutečnost se ustavičně mění a spolu s ní se mění a rozšiřuje věda. Je podstatou marxismu neustále přihlížet k nové skutečnosti a nikoli používat citátů, aby se z nových skutečností stala šablona. Podstatě marxismu nejvíce odporuje právě každá strnulost o zkamenělost. Svět je v pohybu, a proto je v pohybu i marxismus. Nejde o to - jak často tvrdí dogmatikové - vynalézt „nový marxismus”, ale o to, očistit marxismus od dogmatických znetvořenin o opět obnovit jeho ducha.
My marxisté se přitom často dostáváme do absurdní situace. Ve věku historických a společenských přeměn, jaké nemají obdoby, býváme nuceni obhajovat právo moderního umění na existenci proti komunistickým předsudkům. Když se třesoucí se maloměšťáci zoufale drží umění „dobrých starých časů”, jako se drží dobře známého kusu nábytku, který, unášen povodní, přece jen připomíná relativní centrum securitatis, pak to lze pochopit. Jestliže však i ti, kdož chtějí změnit svět, dědicové té největší z filosofií o té největší z revolucí, kteří učí ve školách, že společenské bytí určuje vědomí, sami požadují od svých spisovatelů a malířů, aby psali a malovali tak, jak to bylo zvykem před sto, sto padesáti lety, a když tak dochází ve jménu dialektiky k absolutizaci časově podmíněných forem umění, pak je to prostě a krátce absurdní.
Společenské bytí není přece určováno výlučně třídními a výrobními vztahy, ale také přímo výrobními silami, jako je železnice, automobil, letadlo, velkoměsto, mobilita atd. A svět techniky, vesmírných letů a průmyslové společnosti nelze zobrazovat týmiž prostředky jako svět orajícího rolníka a zádumčivého řemeslníka. Je-li revizionismem zobrazovat novou skutečnost novými prostředky, pak je třeba ocejchovat jako revizionistickou tuto skutečnost a nikoli umění.
Nejedno nedorozumění existuje, i pokud jde o tzv. „ideologický boj”...
Většina znepokojených dogmatiků podceňuje sílu marxismu, dělnické třídy a socialistického světa. Jedním z nejvíce rozhodujících vlivů socialistického světa je, že vykonává nepřetržitý tlak na kapitalismus o nutí ho k ústupkům, k nimž by jinak nebyl ochoten. Chytří lidé v řadách buržoazie chápou velmi přesně, že se octli ve světové historické soutěži, a nemohou si už prostě dovolit mnohé z toho, co pro ně v minulosti bylo samozřejmostí. Kapitalismus je na každém kroku nucen brát ohled na existenci socialistického světa. Nezměnil sice svůj charakter, ale přece jen se v mnohém přizpůsobil nové světové historické situaci. Před Říjnovou revolucí a před vznikem socialistického světa nemohly reformy přinést žádnou podstatnou změnu a často jen vyvolávaly iluze v dělnické třídě. Dnes mají reformy svým způsobem jiný charakter. Tím, že k nim dochází pod soustavným tlakem socialistického světa, podrývají do značné míry pozice buržoazie, vedou ke strukturálním změnám a usnadňují přechod k socialismu. Tento přechod bude vždycky revoluční, avšak za nového poměru sil neznamená revoluční přechod bezpodmínečně občanskou válku. Nikdo rozumný ovšem jistě nebude tvrdit, že nekrvavý přechod k socialismu je zajištěn. Ve většině vysoce industrializovaných zemí se však stal možným. Když pozorujeme novou světovou situaci, musíme konstatovat dva zcela nové jevy. Poprvé ve svých dějinách je lidstvo s to samo se zničit atomovou válkou. Stojí před alternativou: zaniknout, nebo být rozumnější. Bude tedy rozumnější. I v řadách buržoazie nabývají převahy síly, které už nejsou ochotny riskovat zánik lidstva a jimž je známo, že třetí světová válka by znamenala také jejich zánik. - Za druhé si buržoazie už prostě nemůže dovolit hospodářskou krizi jako ve třicátých letech. Ani revoluční dělnické hnutí se však na takovou hospodářskou krizi neorientuje, protože by z ní nevyhnutelně vzešla třetí světová válka. Katastrofa je ovšem vždycky možná, stává se však přece jen stále méně pravděpodobnou, takže třídní boj se pohybuje uvnitř určitých mezí, jež jsou dány tím, že světovou katastrofu lze odvrátit a že se o ní neusiluje. Tím se třídní boj neoslabuje, nýbrž se naopak přenáší do všech oblastí, především také do oblasti kultury. Čím zřejmější je možnost odvrátit ozbrojený konflikt, tím větší důležitosti nabývá zápas idejí, myšlenek. Abychom se k tomuto všezahrnujícímu ideovému zápasu vyzbrojili, musíme nutně překonat veškerý dogmatismus, musíme přejít od ideologické defenzívy k ofenzívě.
Co míníte ofenzívou?
Považuji pojem ideologické koexistence v každém ohledu za mylnou formulaci. Hospodářská koexistence nikterak neznamená splynutí socialistické a kapitalistické ekonomie. Politická koexistence neznamená souhlas socialistické politiky s kapitalistickou politikou. Ideologická koexistence může jako pojem vést jen a jen k nedorozumění. Nelze popřít, že ve světě existují antagonistické ideologie a že tudíž koexistují. Ale my se nehodláme smířit s tím, že antagonistické ideologie budou proti sobě stát jako dvě neochvějné pevnosti. Chceme, aby myšlenky vyrazily z bran, odvážily se na nepřátelské území a na všech územích konkrétně nastoupily k boji. Je jasné, že v takových bojích se můžeme a musíme učit od nepřítele, že některé myšlenky bude třeba rozšířit a obohatit ale my se nebojíme toho, otevřít se světu a vstoupit do tohoto boje, protože jsme přesvědčeni, že myšlenky marxismu jsou silnější než všechny ostatní.