Když jsem ho viděl poprvé, zdály se ty oči velice přísné a vedle a hodně menšího, smějícího se a žertujícího Clementise mi pod kloboukem se širší střechou, než jak se tenkrát nosily, připadal skoro romanticky. Snad to působila ta renesanční palácová dekorace, v níž byl Clementis doma a on host, snad na tom skutečné cosi bylo, ačkoli znám mnohé, jejichž dojem býval právě opačný. Ale tak je to vždycky. Z neznámých důvodů, jež často leží spíše v nás než v nich, uchováváme v sobě obrazy lidi až kupodivu nepodobné skutečnosti. Řeknu to naplno, i když to bude třeba směšné: Clementis byl ten veselý, smějící se, neúnavný zpěvák, za kterým se dalo přijít kdykoli a s čímkoli, jen když člověku nevadilo, že ho někdy spálí jízlivou, bystrou ironií. Novomeského jsem se na dálku trochu bál. Pak oba zmizeli ze světa. Clementis se do něho nevrátil a jeho obraz ve mně se už nikdy nezmění. Snad jenom úcta k němu vzrostla, a smutek nad tím, že ty veselé ohýnky v očích už nikdy neuvidím, že už nikdy nebodne, nesekne vtipem, který spíš provokoval než zraňoval. Novomeského oči byly po letech jiné. Aspoň se mi zdály. Bylo v nich vědomí věcí, o kterých my nikdy nic vědět nebudeme, byla v nich nekonečná moudrost velkého utrpení, i lidskost člověka, který ohmatal nelidskost každým nervem, touha po lidech, jak ji čteme v každém, kdo dlouho nebyl mezi nimi, i kus nedůvěry, či spíš opatrnosti, jež vždycky zůstane v pohledu toho, komu ublížili. Snad hovořil ještě o něco nevzrušeněji, tlumeněji, s onou vždy odzbrojující zdvořilou úctou k proti názoru, s onou záviděníhodnou schopností neurazit ani neponížit protivníka, prostě nad něj vyrůst, aniž na to musím upozorňovat.
To bylo v Praze, koncem padesátých let. Do rehabilitace bylo ještě léta daleko, byl vězeň, jemuž byl prominut zbytek trestu, tichá rekvizita vědeckého archivního pracoviště, jakési centrum lidské důstojnosti pro hrstku přátel. Kolik dlouhých večerů jsme proseděli, hovoříce o věcech, o kterých jsme mluvili i po letech v bratislavských Nivách, a ty oči se stávaly stále bližšími, bylo v nich stále méně nedůvěřivé opatrnosti a stále víc jiskerek, které ale nikdy nedokázaly zažehnout a spálit závoj smutku.
Ale nechme očí, nebo líp, nechme oči povolanějším, malířům, básníkům, jsou jím beztak ledacos dlužni, a raději vyprávějme.
To bylo už trochu později, v dvaašedesátém, ale propuštěný vězeň byl stále ještě jenom propuštěný vězeň, zaměstnanec jednoho literárního archívu, za kterým znali přátelé cestu na nuselský kopec. Aragonovi právě odevzdali čestný doktorát Karlovy university, byly obědy, večeře, přednášky, setkání, besedy i diskuse. „Kde je Novomeský?” zeptal se jednou. - „V Praze.” - „Chtěl bych, aby věděl, že pochopím, nechce-li mne vidět, ale že já bych ho viděl rád.” - Setkali se v hale hotelu Alcron, vstoupil do ní, aspoň se mi zdálo, v témž klobouku se širokou střechou jako kdysi před, bože, patnácti čtrnácti lety, nevím, co si povídali, ale vím, že když potom bylo Novomeskému šedesát, poslal mu Aragon báseň, kterou možná znáte, ale já jí tu přece ocituji, protože mě dojímá hned z několika příčin.
Temný věk poraněný čas a krutě století k nám kruté
Zdravím tě malá zemi vprostřed cizozemí ty vlasti básníků
Zemi se jménem dvojdomým ve smyslu dvojdomosti rtů jež drží slovo
Anebo ve smyslu srdce které bije v hrudi aniž nadejde kdy pro ně chvíle zániku
Protože srdce zůstává samo sebou i v okamžicích nejbolestivějších
Zdravím tě zemí vprostřed světa zprostřed hrozebJsme pastýři týchž vánoc které stáje jsou tak daleko že na dosah se zdají
Šli jsme a šli tou černou tmou zřítelnice
K nebeským pískovištím vykračujíce
A ti z nás kteří usnout nedovedou
Nenacházeli leč hvězdu popelavou hvězdu bledou
Vpřed neustále vpřed a přitom kdo ví vůbec bezpečně zda
Nás k jeslím novorozence přivede ona hvězda
Nejsme z těch kteří jednu modlitbu na celý život přijaliNepřetržitě vynalézáme nové a nové chorály
Sečtěte bílé vlasy mé až na pochodu klesnu
A dovíte se součet všech mých noci bez snů
Vzpomínám na sen jejž nám jednou večer v Praze Nezval vyprávěl
Pro větší srozumitelnost si hrdlo tisk jako když sebe sama škrtí
Předešlou noc ho totiž přišel navštívit kamarád jenž sešel krátce předtím hrůznou smrtíZdravím tě malá zemi vprostřed Evropy Je čas
Se s tebou pozdravit ó zemi útloboce protáhlá jak sosna
Ty zemi achátů a šípků zachumlaných Růženkami do sna
Zdravím tě zemi v jednom z tvých jenž jest i jedním z násZemi jíž Guillaumovo mohérové sáčko jen letmo mihlo se
Která jsi ale o čtyřicet roků později v své prsti toliko nám navrátila Desnose
A kdesi ve tvých horách slovenských padl můj Pierre Unik
Zdravím tě zemi v jednom ze tvých synů který jen o vlas unik
A přežil Majakovského i Čarence i Eluarda Tzaru Tuwima
Zdravím tě zemi v člověku jehož slovo doposud čaromoc hudby máAch ty můj šedesát let mladý bratře mladší
Jenž nečekáš ode mne ódy chvalořečnění
Chci tě jen pozdravit v té naší vespolné jeseni Vždyť stačí
Že můžem dýchat rozumíš byť už jen mlhy podzimů
Dýcháš ty dýcháš Bože jak zni nádherně to prosté verbum bez rýmu
To slovo bezbřehé až dech se úží
Bezbřehé stejně jako ty důstojný věrný mužUž padá soumrak však i bude potřebí
Ještě dnes hovořit o věcech Člověka
Jsme přece stále pastýři co jdou a jdou a jdou za hvězdou na nebi
Přestože zdá se být tak neskonale daleká
A naše nohy rozdrásané o kamení
Očekávají další a možná ještě horší poraněníZdravím tě jménem budoucnosti zprostřed století
Zdravím tě jménem tvého i svého mládí
Zdravím tě jménem všeho dobrého cos prožil dříve
Zdravím tě jménem poezie hvězd a čiré vody živé
Zdravím tě jménem muže a ženy
Zdravím tě jménem ohně kterým oba planem
Zdravím tě zprostřed zla i dobra
Jako ten sedlák z pole porostlého pšenicí a ohnicí
Jsme konec konců beztak odchovanci barbarského věku
Zplozenci pohrdání pomýlených a Kalvárií
Darmo ach darmo jsme rozlévali víno po ubrusu
Darmo ach darmo tříštili sta sklenic na tisíce kusů
Byla to všechno jenom idiotská přání zbožná
Však on si leckdo leccos připomíná možnáA pak jsi přišel ty se svou petrarcovskou mateřštinou
Jak něžně rozfoukávals tehdá oharky let dvacátých
Jak vdechoval jsi jejich vůni o jak láskyplně z nich
Jsi přesazoval ve slovník svých veršů jejich překvapivou moc
Vymazávaje z dlaně čáru života toliko kvůli našim idejím
A navraceje barvu našim bledničkovým nadějímStačilo aby se jen jednou mihla kolem mne jak Apollinaire a já natolik byl uhranut
Písní té sladké Ofélie tajemné
Ze nescházelo moc a byl bych skoro zapomenul na osud
Jenž Tebe Laco stih však díky za ten blud
Protože věříš dál i po návratu odtamtud
Dik za slova z tvých úst za svědectví tvých očí
Jež vidí do světa do něhož jiní vkročí
Až plachta našich snů doběla rozkvete
Jak kosti pod rýčem jak úsměv dítěte
Dik za to že ač potmě sám a bez lucerny
Jsi věřit nepřestal daleké hvězdě téDík za to že jsi vždy sám sobě zůstal věrný
/Paříž, prosinec 1964/
/Přebásnil Petr Kopta/
Za nějaký čas odejel na Slovensko, tu a tam se objevil v Praze, ale bylo těch návštěv opravdu pořídku, jako našich v Bratislavě, to je ten náš věčný hřích, jezdíme tam pořád spíš jako turisté, a potom onemocněl, zle, vážně, až jsme se báli, hlavně toho, že, jak nám říkali, ho přestal zajímat svět kolem. To bylo nové, docela nebývalé. A pak se najednou znovu ozval jeho hlas, několik článků, které něco váží, znovu byl jako dřív, setkání jsme několikrát odložili, ještě se stačila zběhnout spousta věci, spíš smutných než veselých, a pak jsme už seděli skoro jako před lety v Praze, ale přece ne tak, mezi řídkými setkáními vždycky vznikají prázdná místa, bylo tolik co vyprávět, tolik o čem hovořit, až nebylo vůbec jasné, zda rozhovor vznikne, zda bude mít čas a příležitost vzniknout. Nakonec přece. Nad hromadou půlených cigaret, v podmínkách věru bojových, považujeme-li za ně ono nervózní ovzduší března šestašedesátého roku, ale ne, to je směšné, jaképak bojové podmínky, jak se vůbec někdo může opovážit mluvit o podmínkách boje, věrnosti, důstojnosti, pravdy, socialismu a vím já čeho, hledí-li na něj tyhle očí, jež vypovídají o tom, že nejsou žádné podmínky, je jenom člověk a jeho život a to, co ten člověk se svým životem udělá a jaký bude součet na jeho konci.
Nemám rád velká slova, zprotivila se mi, příliš často a snadno jsme jich užívali, ale proč ten plurál, příliš často a snadno jsem jich užíval, jenže tady je asi takové slovo na místě. Snad proto, že jde o umění, že jde také o umění, a že se nás tolik ptají, jak je to s hrdinou, jak je to s kladným hrdinou, jak je to s hrdinou našeho času. Já si ho představuji takhle. Je moudrý, je unavený, je nemocný, má nesmírně smutné oči, a to všechno proto, že ve jménu velkého ideálu a lásky k lidem musel málem zahynout pod tíhou lidské tuposti, malosti a zloby. Ale on tu tíhu unesl, a když se znovu vztyčil, s rameny trochu shrbenými, nehodil ji zpátky na hlavu lidem, nýbrž drží ji dál. Ze strachu, aby nepadla na ostatní.
Bratislava se jaksi nemohla rozhodnout mezi jarem a zimou, zcela zánovní panelák byl po dvou letech jako po bitvě, z teplárny se valil do oken černý kouř, všude kolem moře bláta a nebylo na tom nic divného, protože on přece vždycky žil životem obyčejných lidí a mezi nimi. A když jinak, tedy hůř, mnohem hůř. Líp nevzpomínat, on také nikdy slovem nevzpomene. A naše katastrofy, tragédie i zápasy věru připadají za tímhle stolem, vedle těch popelavých vlasů a smutných očí jako dětská hra. Půl dne jsme hovořili o jiném...
… ano, musíme se naučit všemu, ovládnout všechny techniky, chodit jinam, koukat kolem sebe, ale pak vypovědět o sobě, o národě, o zemi. Někdy se u nás projeví určitý sklon k autarkii, která je sama o sobě nesmyslná, ale vyplývá ze situace. Překonat ji může jen a jen domácí pokrok. Jenže si nesmíme nikdy plést národní hrdost s národní domýšlivosti, luďáctví snad dost poučilo každého, že tohle vede jenom ke škodě. Ale zas: překonávat tyhle tendence může a musí slovenské prostředí…
A najednou jsme byli oběma nohama uprostřed proudu.
Charakteristikou našeho národního kulturního života je právě ten neustále trvající spor, hádka, chcete-li. Řekl bych přímo, že v tom je i ospravedlněni existence dvou národ nich kultur vedle sebe: v jejich dialogu, v tom, jak se mezi sebou přou, jak se v nich všechno jeví vždycky z dvojího aspektu, dvojíma očima. Tohle není Amerika, to věděl už Štúr, a ovšem Šalda, který o sobě říkal, že slovenským věcem nerozumí, že je nezná, ač jejich podstatě rozuměl jako málokdo. On to byl, kdo ve sporu s kýmsi dobře ukázal, jak je nezbytné, oby se česká a slovenská tvorba, literární či jiná, neustále dotýkaly, přely se a ve sporu rostly.
Tohle zrcadlo pohledu nejbližšího národa je snad ještě důležitější pro nás, pro Čechy, kteří máme tak často sklon věřit jen ve svoje vlastnosti, jak jsme si je vysnili v devatenáctém století, napadlo mě. A kdo jiný než právě Slováci by nám měl neustále připomínat, jací skutečně jsme. Stále, denně, abychom nemohli ani na okamžik uvěřit tomu, že pravda je jenom to, co si o sobě sami myslíme...
Je ovšem velice na místě jakási slovenská národní skromnost, aby si každý kverulant neosoboval právo být korektivem, když sám nedokázal zamést před vlastním prahem a udělat si doma pořádek. A tenhle pořádek znamená mimo jiné nebo snad především umět rozeznat, co je dobře míněné slovo, padni komu padni, a co kverulantství.
Jenže totéž platí i naopak, V Čechách je zas ta neustálá tendence sklánět se k mladšímu, zaostalému bratříčkovi, a to není o nic lepší. Žil jsem v českém prostředí, mezi lidmi - třeba v Devětsilu - kde nám tahle všechno bylo docela jasné, a nikdo jsme nemyslel na ta, že já jsem Slovák a ty Čech. Mě například vždycky víc zajímala česká poezie, objevování její specifiky, než spory a hádání o nacionálním nacionálně.
Dnes mezi nás vstoupila jakási národnostní matematika, dva Češi sem, jeden Slovák tam, a já si myslím, že je to věc zásadně nezdravá, která toliko nahrazuje, co by mělo být a není samozřejmé: dělat na společném díle, dýchat jeden vzduch. A nikdy uraženost na jedné a pocit křivdy na druhé straně. Ta matematika nám prostě v institucionalizovaném životě nahrazuje bezprostřednost vztahů. Mělo by se ta všechna co nejdřív nahradit jinou formulí, jejímž základem bude kvalita. Vždyť pro Čechy je stejně důležitý Fulla jako pro nás Šíma...
(Na stěně visí překrásný Šímův akt, takový neskutečně bílý s červenou přikrývkou a šedomodrým prostorem kolem, a vedle v pokoji další, rytina, ne, myslím kresba, a dál zase Fulla, všechno v tom nevýjimečném panelákovém bytě, který má tak daleko k muzejním bytům tolika umělců.)
... V těchto relacích jsou pochopitelně nacionální motivy absurdní. Jenže podivná absurdita celé té matematiky začíná v okamžiku, kdy v ČSSR jsou takoví umělci jako Fulla, Bazovský nebo třeba Filčík, a my, místo abychom je všemi silami učinili záležitostí přinejmenším celostátní, ne-li celoevropskou, necháváme je smažit v domácím sádle. Nakonec si na ně někdo vzpomene třeba jen díky té proporcionalitě a ne zásluhou kvality, která je dávno nesporná.
Nezdá se vám, že kdysi žili čeští a slovenští umělci nějak víc pohromadě než dnes?
Zdá i nezdá. Především jsme tehdy stáli v opozici, v jednoznačné opozici, a to byl pochopitelně velice pevný tmel, pevnější než jakékoli příbuzenství. Někdy to byli třeba jen dva lidé, kteří chodili do stejné kavárny jako ostatní, a jejich prostřednictvím se prolínaly věci oběma směry. A ti dva zas neustále vláčeli s sebou hned Nezvala, hned Teiga, třeba do Ružomberka či vím já kam, naše národní společnost tím okřála a oni zas nabírali ledacos z nás.
Za války a po válce se však cosi přihodilo. Obě společenství se vyvíjela odlišně, na české straně bylo nemálo dotčenosti a mnohdy i škodolibosti za devětatřicátý rok a Povstání se přijímalo jako v podstatě jistě dobré, ale zároveň jako cosi, čím se jen něco odčiňuje. Jenže o to přece nešlo. Slováci v Povstání odčiňovali především sami sebe a konec konců i důsledky chyb české buržoazní politiky… Jak odčinit důsledky těch let? Není podle mého jiná cesta než ukázat, že nejen mezi Slováky třeba hledat jakési „provinění”, ale že i nejeden Čech měl na minulosti svou vinu, a hlasy proti českým omylům a tomu, co z nich přežívá do dneška, musí vyjit z českých řad. Všechno ostatní by totiž bylo naprosto neúčinné.
Ostatně, nikde na světě se nejprogresívnější tendence v kultuře nestaly státní ideologií. Ani u nás, Všechno se prostě vepsalo do rubrik, spočítalo, litera ovládla zákon... Lépe pochopíme tuhle kulturní problematiku, když se k ní přiblížíme přes hlediska státní. Na podzim v čtyřiačtyřicátém roce jsem byl v Londýně a při jednání s Benešem jsem s delegací Slovenské národní rady vymáhal určité záruky pro Slovensko. Mluvili jsme o tom pak se s. Gottwaldem a nikdy nezapomenu, jak jsem mu říkal: My Slováci se musíme už jednou dostat ze situace, kdy stojíme v brance a jsme neustále nuceni dávat pozor, aby slovenské mužstvo nedostalo gól. Jakmile se spousta věcí stane samozřejmostí, sami přijdeme a řekneme: pryč s dvojkolejností. Jenže ten strach, že slovenské zájmy a záležitosti nebudou brány náležitě v potaz, neustále trvá. To ostatně vyplývá i z české lhostejnosti k celému problému.
V kriminále jsem si často říkával: proč zrovna já jsem označován za nacionalistu, když jsem zastával takové stanovisko, jak jsem o tom právě mluvil? Jenže můj nacionalismus byl zřejmě v čemsi jiném: věděl jsem a té potřebě stát v brance, jakkoli jsem toužil, aby ta zapotřebí nebylo. Ostatně, žádný slovenský nacionalismus není myslitelný bez českého šovinismu, paternalismu, lhostejnosti. Bez nich by nebyl ničím a sám by odumřel. Jsou to prostě spojité nádoby, přileješ do jedné, přibude i v druhé a naopak. Věci ovšem dostaly novou podobu v tom, že pro mnoho lidí komunismus přikryl prostě chyby a nedostatky všech stran a všech tendencí, jež se jaksi dostaly pod jeden klobouk. Dokud tahle všechno nepochopíme a nerozmotáme, budeme muset ještě ledacos spolknout. Pořád pamatujme na to, že nejsme-li my komunisté, kteří vládneme v téhle zemi, schopni dosáhnout řešení některých problémů nebo mají-li lidé ten dojem, pak je jen krůček k tomu, aby si mysleli, že dosáhnou víc jinak. A kdybychom se my, Češi a Slováci, víc a líp sešli na společné cestě, mohli bychom se každý také víc rozkřiknout doma na ty, kteří kalí vodu a hřejí si vlastní polívčičku.
Proč o tom tolik mluvím? Máme před sjezdem SČSS, to je také celonárodní organizace, a tyhle problémy také nějak prožívá. Na III. sjezdu jsme měli ovšem plnou hlavu jiných otázek. Tehdy šlo o odmítnutí socrealismu jako jediného boha a o rehabilitaci těch, jež bylo nutno rehabilitovat. Pro Čechy stejně jako pro Slováky platilo, že je třeba obhájit všechno, co je velké v literatuře. Slováci dobře věděli, že rehabilitace Seiferta, Holana, Halase atd. je i vítězstvím slovenské literatury. Věci nestály nacionálně (právě tak jako třeba v nedávném případě dosti benešovského článku historika Krále se cítili stejně dotčeni i čeští historikové). A bylo by dobře, kdyby to takhle vždycky zůstalo, v našem Svazu i jinde, aby se hranice vedla mezi progresivním a regresivním a ne mezi českým a slovenským. Dělit věci na národní rovině je hloupé, a ještě hloupější, když se někdo pokouší stavět na základě nacionálních dělítek jedny do pokrokové a druhé do regresivní pozice.
Od III. sjezdu se ovšem událo hrozně moc. Seifert je národním umělcem, Holan vyšel a byl rozebrán atd. Došlo prostě k uznání faktického stavu. Současně vzniklo rozsáhlé, široké pole pro pokrokovou tvorbu, pro progresívní tendence v literatuře, a toto pole je třeba bránit proti všem poťouchlostem, které by je chtěly omezit (třeba i ve jménu omylů nebo špatných děl). Jenže všechna tato velká plus existují ve vztahu k tomu, co bylo, a nikoli ve vztahu k tomu, co by mělo být. Tu a tam slyšíme: srovnejte nás s těmi, s oněmi! Ale co je to za míry? Co být má, vznikne teprve tehdy, až každý bude moci napsat - abych parafrázoval Brechta - že v Minsku (Praze, Bratislavě a kde chcete) je nuda. Kdosi mi nedávno řekl, že neví o tom, že by někde ležely nějaké zakázané knihy, rukopisy. Jenže ono zdaleka nejde jen o to, co je napsáno. Jsou autoři, kteří by byli měli napsat a nenapíší, protože si říkají, že by to třeba stejně nevyšlo, anebo proto, že je vyčerpává starost o svobodu jednou nabytou.
Dalším úkolem spisovatelů, a zdaleka ovšem ne jenom jejich úkolem, bude tedy umožnit a zajistit naprosto svobodný projev v té nejdalekosáhlejší míře. Je mi přitom jasné, že mnozí lidé ledačemu (třeba v malířství) nerozumějí a ptají se, jak to, že „za dělnické peníze” atd. Takové hlasy mohou ovšem podepřít tendenci nacpat všechno do nějakých hranic nebo dokonce popostrčit věci pro změnu zase nazpátek. Jenže to je obrovské nebezpečí pro kulturní růst a rozvoj. Já bych problém naopak stavěl asi takhle: kdy a v jaké legální formě může spisovatel či publicista vyslovit otevřené kritické slovo i o věcech „posvátných” nebo „nedotknutelných”? Takhle stojí problém pro nás, komunisty, kteří jsme vždycky byli praporečníky svobody. A mám-li být konkrétní, pak mi jde o to, aby se dnešní Dostojevskij mohl stát Dostojevským, aby mohl pronést své slovo ke krizi lidí i v socialistické společnosti. Žádný řád přece není dokonalý, no to jsme si už zvykli. A co se společností, jež se dusí ve vlastní spokojenosti? To je tragédie sovětské literatury. Nelze přece řešit věci tím, že místo Stalina budu citovat Lenina…
Tady jsem připomněl, doprostřed toho dlouhého vyznání, že občas slýchám, jako by taková svoboda projevu, třeba uměleckého, skrývala v sobě nebezpečí restaurace kapitalismu.
To není pravda, takhle se cesta ke kapitalismu neotvírá. Lidé přijali socialismus mimo jiné i v naději, že jim otevře cestu k takové svobodě myšlení a projevu, jakou jim kapitalismus neotevřel. Mluvím a Dostojevském ne pro jeho názory, ale protože je to pojem, ne pro jeho pravoslaví, ale pro to, co dal lidstvu. Šel bych však ještě dál. Žádám totiž totéž právo pro ty, kteří sice nejsou Dostojevští, ale spoluvytvářejí ovzduší, jež se musí stát ovzduším obecným. Socialismus se liší od kapitalismu tím - a také ta slíbil - že zvedá závory, které kapitalismus už zvednout nemohl. Přitom pochopitelně uznávám, že ve společnosti je třeba kázně, jenže tato kázeň se musí uplatňovat uvnitř mechanismu, který bude budován na svobodě projevu a nikoliv na jejím omezování. Omezovat, držet u huby, ta není východisko. Já ovšem kapitalismus neidealizuji, ti, kteří využívají možností, které dosud poskytuje, nejsou věru oficiálními spisovateli tamté společnosti, nejsou jimi ani Hochhuth, ani Böll, ani Weiss. Ale kulturu země málokdy vytvářeli spisovatelé oficiální. A u nás půjde vždycky o to, kdo skutečně za něco stojí, kdo jde kupředu, boří přehrady, uvolňuje cestu.
A jak tedy řídit kulturu?
To je otázka kulturní politiky, jež by měla mít jediný cíl: být v souladu se snahami avantgardy spisovatelů a umělců vůbec. Tady pochopitelně vyvstává celý komplex otázek kolem autonomie kultury, jak se o ní dost mluví na Západě, třeba v Itálii. Jenom pozor při přejímání a sledování tamních diskusí. Nezapomínejme, že italští či francouzští komunisté jsou v opozici a že jde o autonomii kultury uvnitř této revoluční opozice, vedle níž existuje další široká kulturní oblast vycházející z jiných myšlenkových koncepcí a z jiných představ. Ani u nás nejde o to, aby se komunistická ideologie rozplynula v bezbřehosti názorů, je třeba ji rozvíjet v jejím rámci a uchovat její integritu. Ale naše situace se od situace komunistů v kapitalistických zemích liší v tom, že my jako vládnoucí sila jsme a musíme být zároveň strážci svobody jiného názoru nebo dokonce proti názoru. Jakmile na ta zapomeneme, zapomněli jsme na velice podstatnou otázku socialismu. Kde jsou pak hranice? Řekl bych, že je tvoří soukromé vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování člověka člověkem. Tady vede dělící čára, ale za ní je i na té naší straně dost místa pro koncepce, představy a názory velice různé.
Ostatně v umění se nikdy nesmí kádrovat, vždycky se musí vycházet z díla. My jsme nedávno při práci na encyklopedii narazili na slovenského spisovatele, který žil v emigraci, na Hronského. Kádrově takříkajíc jasný případ. Ale vyjdeme-li z jeho díla, z toho, co píše, pak zjistíme, že překračuje sám sebe a že je v mnoha ohledech náš. V tomhle se ostatně plně shodujeme s Leninem. Nebo vezměte církev. Papežové Jan i Pavel mají pochopitelně na zřeteli především církevní zájmy, když přistupují k reformám, ale nám to v žádném případě nemůže být lhostejné. Už našli způsob, jak katolík může žit v socialistických zemích, aniž se dostane do konfliktu se svým svědomím, a katolíci jsou pro budování socialismu velice důležití, což nikdo nepopře. A socialistický světonázor sílí jenom ve sporu, v konfliktu, musí neustále převyšovat protinázor, a když ho nepřevýší, podlehne. Pak to však nebude proto, že připustil spor, nýbrž proto, že neměl dost argumentů. Neřídíme se přece církevním postojem: přijmi mou víru a já ti umožním existovat. Názory druhých je vždycky třeba respektovat. Ostatně, Marx by se nikdy nemohl stát Marxem, kdyby mu chyběl onen základní stimul, jímž byl konflikt, spor, jenž hnal jeho myšlení dopředu.
V tu chvíli jsem měl pocit, že cosi zůstalo nedopovězeno kolem problémů obou národních literatur a jejich života ve Svazu.
Otázky české a slovenské literatury jsou otázky společné, nic není jenom české nebo jenom slovenské. Když hoří jedna půlka domu, chytne dříve nebo později i druhá. A tak je to se vším. Už jsem řekl, že když jde o pokrok nebo reakci, není zvláštních otázek českých či slovenských. Nu, a bylo by dobré, aby to tak bylo se vším, aby všichni reprezentovali celou československou kulturu, aby vládla rovnoprávnost a rovnocennost a kromě administrativních drobností nebylo dělení na české a slovenské. Nejhorší ze všeho je lhostejnost, v našem případě jedněch ke druhým, k problémům jedněch či k problémům druhých.
Obě literatury, obě kultury se musí vzájemně prostoupit, prolnout. Vezměte třeba Talicha. Češi říkají, že jsme ho kdysi zachránili. To je hezké slyšet, ale mne zajímá i druhá stránka věci: že jsme na něm obrovsky vydělali.Zasloužil se o vytvoření a rozvoj slovenské symfonické hudby. Nesmíme být osamělými běžci, a kdykoli nás napadne, že bychom měli uvolnit vzájemné pouto obou literatur - třeba i ve Svazu - vraťme se vždycky k Šaldovi. Tam zní varování před možnými omyly a chybami dostatečně silně.
Už dávno jsem se právě jeho chtěl zeptat na to, co následuje, ale nikdy jsme se k tomu jaksi nedostali. Tak tedy: když se dnes díváte na výboje dvacátých a třicátých let, jak vypadá dědictví té doby z téhle perspektivy, co obstálo ve zkoušce, co vešlo do literatury, co zemřelo spolu s dobou?
Nejsem teoretik, a co tu řeknu, bude spíš svědectvím o tom, kdo mluví, než výpovědí o literatuře. Především tedy, jako vždycky, když něco začíná, byla spousta maximalismu, ve všech směrech, ale byla také nesmírná oddanost programu a velké nadšení. Snad tohle všechno má i dnešní mladá generace a snad to jenom my tak docela nevidíme. Nerad bych ovšem vzdychal: ach, když my jsme začínali... Já to vidím asi takhle: Dvacátá léta následovala bezprostředně po první světové válce, po ruské revoluci. Léta 1945-1950 přišla také po světové válce a revolucí jsme byli doslova obklopeni. A přece tu byl rozdíl, všechno bylo jaksi méně výrazné než tenkrát. Vysvětloval jsem si to tím, že společenské změny, celý ten převrat, k nám přišly jaksi až příliš hotové, že tu nebyl přímý požadavek odpovědi, všechno bylo jaksi dáno. Tohle rozhodně nebyla analogie dvacátých let v tom smyslu, jak o nich za jednu část své generace hovořím. Jistě tu hrál svou roli dogmatismus, kult osobnosti a bůhvíco. Ale hlavní je, že tehdy jsme byli tvůrci, vytvářeli jsme koncepci, kdežto pak se z nás staly už jen výkonné orgány hotové věci. A cosi, co by bylo možno přirovnat k dvacátým letům, přišlo až po šestapadesátém, až po XX. sjezdu, dost dlouho po něm.
Co zůstalo? Nejde jen o literární specifiku, ale přece jen: došlo k velikému zcivilnění, polidštění literatury, k jejímu stržení na zem z jakýchkoli věžových výšin. Samozřejmě že se to nestalo naráz, Šrámek a Neumann dali kdysi impuls, jako by tu šili, co přijde. A tenhle impuls se stal spíš podvědomě majetkem mladých, byl pronesen dalšími desetiletími. Dnes je někdejší revoluce naprostou samozřejmostí a její nositelé národními umělci.
Co tedy zůstalo? Především v každém z nás nesmírná touha po svobodě, volnosti myšlení i jednání, která nás nakonec později ve složitých situacích čtyřicátých let přivedla do konfliktu. Totéž se stalo i mnoha českým básníkům, umělcům naší generace. Prostě nebyli s to unést, co po literatuře v určitou chvíli žádala společnost. A tady máte i rozluštění tajemství, proč v okamžiku, kdy dochází k uvolnění, kdy konfliktní situace mizí nebo nabývá jiné podoby, dostávají se všichni zpátky na svoje místo, které už vlastně zaujímali. Tedy ne za nová díla, ale v podstatě za to, co platilo už od dvacátých let. To je naše i jejich posvěcení i prokletí. Nemůžeme prostě být jiní, a nic nemůže být jiné. Proto je také jiná naše kulturní situace a má svoje zvláštní místo ve světovém socialistickém kontextu, vždyť má přece svou zcela určitou minulost, zcela určitou tradici, zcela konkrétní mládí.
A literárně? Každý ze směrů té doby přinesl literatuře cosi nebo vlastně celou spoustu věcí, o ničem nelze říci, že to nic neznamenalo, že to nezanechalo stopu. Nesouhlasím s žádným jednoznačným vylučováním nebo zbožněním, a proto ani s tvrzením, že základem celé literární revoluce od dvacátých let do dneška je jen a jen surrealismus. To je zbytečná absolutizace a surrealismus ji naprosto nepotřebuje. Osobně jsem stoupencem toho, aby poezie zůstala poezií, a k tomu jsou dobré všechny metody a prostředky. Zítřek cosi odsune, jiné povýší, ale mně jde o ten celek. Nepatřím a nepatřil jsem k surrealistům, nesdílím surrealistický pohled na svět a pojímání světa, ale velice si vážím mnohých věci, které přinesl. Řekl bych to asi takhle: bible, a v ní třeba Píseň písní, ale nejenom - to je velká poezie, a ať byla jakýmkoli způsobem popřena, nepřestává být pro poezii zdrojem přitažlivosti i inspirace.
Co se změnilo? Rád čtu přísahy všech literárních škol, ale na žádnou z nich sám nepřísahám. Po první válce byly časy, kdy výrazem modernosti byl jen a jen volný verš, rozbití starých forem, a Teige proklel Nezvala třeba za Edisona, obvinil ho, že popřel sám sebe. Ale popřel skutečně? Po mém soudu nejen nepřestal být velkým básníkem, ale naopak v Edisonovi ještě vyrostl. Nebo Seifert. Tomu to, pravda, nikdo nevytýkal, ale i on došel k formě až klasické, a budeme-li srovnávat třeba s Na vlnách TSF, tak také „popřel sám sebe”. Jenže on dokázal, co dokáží jen velcí: rozvinul všechen přínos moderní doby a jejích směrů a přitom dospěl k průzračnosti až nerudovské. O Seifertově příkladu bude ještě dlouho řeč, a nikdy asi ne dost. Literární školy... ty se mísí, prolínají, přejímají, navzájem ovlivňují, a ta je vlastně podstata uměleckého vývoje.
Je tu ovšem rozdíl mezi generacemi. Nelze přece chtít, aby různé generace měly stejné pocity, stejné zkušenosti. Věci, které pro nás byly svaté, nedotknutelné, vidí nová generace zcela logicky jinak, má jinou hierarchii hodnot, celý svůj život cítí jinak než my nebo třeba vy. Je velký omyl - v literatuře zrovna tak jako v jiných oblastech - domnívat se, že jedna generace předává druhé svůj odkaz, ta ho převezme jako štafetu a nese ho dál… Naopak, každá nová generace přináší s sebou spoustu nových problémů a pohledů, které jsou z hlediska předchozí generace jakoby z jiné galaxie. Budou se nám posmívat, budou nás zatracovat, a my bychom, už kvůli sobě, měli být natolik moudří, abychom nezatracovali je. Je banální pravda, že nakonec na ledacos přijdou, a je stejná pravda, že dědy budou vždycky milovat víc než otce. Ale my musíme především respektovat jejich odlišný životní pocit.
Moje a vaše generace měla v životě jednu společnou, příbuznou zkušenost: válku, Viléma či Hitlera, poválečné období, a proto jsme tolik věci cítili podobně, i když jsme je nazírali z jiného úhlu. Ale co dnešní generace? Myslí na válku, nemysli?… Mně imponuje tím, že nemá strach. A protože se tu už druhý den přimlouvám za věci, ve kterých strach nemá místa, rozhodně bych nechtěl vypadat, jako že je straším. Jenže bych hrozně nerad, aby brali dnešní svět na lehkou váhu, a slova o tom, že nebezpečí velkých, světových konfliktů nezmizela, přijímali jenom jako fintu starých pánů.
Ale abych nementoroval: ono to ani s těmi generacemi není tak jednoduché. Vezměte třeba moji. Šedesátníci, padesátníci, všichni jsou nějak rozděleni svou osobní zkušenosti, životním postojem, tím, co ten či onen prožil, co musel snést. Někteří příslušníci té mojí generace střeží své přesvědčení, nebo spíš konzervu svého přesvědčení, jako oko v hlavě. Jiní se do té konzervy ještě nedostali a přiměřeně svým silám a schopnostem stále dodnes usilují o realizaci toho, co chtěli kdysi a co chtějí stále, A konečně ti třetí sedí a točí prsty a diví se, že další generace nejsou nadšeny tím, co vykonali. Kategorie spokojených a kategorie hledajících najdeme v každé generaci, jež jsou do nich vlastně rozděleny. Jedni se už ničeho nedomáhají, jiní se stále ještě domáhají. Rád bych patřil k těm druhým, ale síly, síly…
A dál?
Nejsem schopen vstát a říci: hleďte, jak krásná je přítomnost, hurá k budoucnosti! Nejsem schopen opěvovat ani velebit. Mnohdy mám pocit, že jsme věřili víc, než jsme dosáhli, slibovali víc, než jsme mohli dát. Ale přesto jsem stále přesvědčen, že to byla a je dobře volená cesta. A že někam dovede, ať je v tuto chvíli jakkoli zablácená a třeba byly kolem asfaltové silnice. Ne proto, že jako socialistická země musíme mít prostě pravdu. Ale z mnoha jiných důvodů, které tkví v historii i v přítomnosti, naší, české a slovenské, i světa kolem nás. Nevím, proč spousta věcí nefunguje, ale myslím, že je třeba držet se toho základního a spravovat, modelovat, řešit. Nejde přitom o to lpět na něčem za každou cenu jen proto, že jsem se toho kdysi chytil! Ale já po svých zkušenostech se světem nic lepšího než socialistické řešení jeho problémů neznám. Jde jen o to najít správné cesty, které povedou ke skutečné realizaci skutečného socialismu. To ovšem není lehké, nikdy nebylo o nikdy nebude. Však to znáte: v potu tváře chléb svůj…